30 Cdo 235/2025-323
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 13 980 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 248/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 39 Co 73/2024-300, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 39 Co 73/2024-300, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 248/2021-269, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu ve výši 13 980 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem někdejšího Pozemkového fondu České republiky (dále též „Pozemkový fond“) při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“).
Žalobce nesprávný úřední postup Pozemkového fondu spatřoval v tom, že smlouvou ze dne 29. 6. 2005, č. 90PR05/41 (dále též „předmětná smlouva“, „smlouva o převodu“, či „smlouva“), o převodu náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o půdě“) uzavřenou mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou jako nabyvateli a Pozemkovým fondem jako převádějícím došlo k převodu náhradního pozemku par.
č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“ či „pozemek“) na žalobce a jeho bývalou manželku s účinky vkladu ke dni 30. 6. 2005. Následně na základě žaloby na určení bylo v soudním řízení určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika, neboť smlouva o převodu náhradního pozemku byla shledána absolutně neplatnou z toho důvodu, že Pozemkový fond v rozporu se zákonem nepřihlédl ke skutečnosti, že přihlášku ohledně předmětného pozemku podaly, kromě žalobce a jeho bývalé manželky, i další osoby.
Tím porušil § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon č. 95/1999 Sb.). Na základě uvedeného tvrzeného nesprávného úředního postupu Pozemkového fondu žalobce požadoval uhrazení částek, které vynaložil v souvislosti s pořízením restitučních nároků; částek uhrazených na právní zastoupení v soudním sporu o určení vlastnictví předmětného pozemku; částek, které žalobce vynaložil na úpravy pozemku; částek odpovídajících dani z nemovitých věcí a pojištění pozemku; částek odpovídajících údržbě pozemku vlastními silami; částky uhrazené bývalé manželce při vypořádání společného jmění, částek vynaložených na žalobcovu trenérskou licenci PGA; částek vynaložených na zmařenou reklamu na budovaný golfový areál, částek vynaložených na ostrahu areálu, na jeho webovou prezentaci a na kamerový systém; částek vynaložených na zakoupení, servis a údržbu techniky využívané na udržování pozemku a částek, které musel žalobce vynaložit v souvislosti s tím, že došlo k odejmutí majetku zcela bez jakéhokoliv poskytnutí náhrady, ztrátě důvěry partnerů, následně k neschopnosti splácet závazky, kdy mělo následně dojít i k nařízení exekuce.
2. Žalovaná naproti tomu namítala, že podle OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pozemkový fond, který byl zrušen ke dni 31. 12. 2012, nebyl státním orgánem, nýbrž byl právnickou osobou – účelovým sdružením majetku. Pozemkový fond autoritativně nerozhodoval o právech a povinnostech adresátů práva. Jednání Pozemkového fondu při uzavírání smlouvy o převodu nelze považovat za výkon veřejné moci. Pozemkový fond při uzavření předmětné smlouvy nevystupoval jako státní orgán, neboť neuplatňoval státní moc a nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Žalobce a Pozemkový fond jednali v rovném postavení; nebýt jejich shodné vůle, smlouva by nevznikla. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 248/2021-269, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 13 980 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud bez výhrad přisvědčil právnímu posouzení soudu prvního stupně.
5. Soudy obou stupňů neprováděly dokazování a vyšly z toho, jak žalobce svůj nárok skutkově vymezil v žalobě, majíce za to, že již uplatněná tvrzení (i kdyby byla prokázána) bez dalšího vylučují uvažovat o zažalovaném nároku jako důvodném.
6. V rovině právního posouzení soudy obou stupňů přisvědčily argumentaci žalované, že jednání někdejšího Pozemkového fondu při nakládání se státním majetkem (s pozemky ve vlastnictví státu, k nimiž svědčilo právo hospodaření Pozemkovému fondu) není výkonem veřejné moci, a proto se nelze domáhat náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
7. K povaze uplatněného nároku (na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., popř. jako bezdůvodného obohacení s žalobcem akcentovaným aprobováním tzv. zjevné nespravedlnosti) soud prvního stupně připojil v závěru svého rozsudku poznámku, že v předchozí fázi řízení Městský soud v Praze uložil soudu prvního stupně, aby ve věci jednal s Ministerstvem zemědělství a žalobu posoudil jako žalobu z titulu nesprávného úředního postupu, a současně aby se v rámci posuzování věci samé při posouzení pasivní legitimace žalované zabýval tím, zda postup Pozemkového fondu je výkonem veřejné moci. Pokud pak žalobce při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 4. 2022 uvedl, že požaduje jak náhradu škody, tak i náhradu za bezdůvodné obohacení, soud prvního stupně znovu odkázal na závěry odvolacího soudu vyložené již výše, když nadto žalobce žádný z jím požadovaných nároků ve skutečnosti nekonstruuje jako bezdůvodné obohacení žalované, nýbrž se domáhá uhrazení částek, které na úpravy pozemku vynaložil. Takto zažalovaný nárok přitom podle soudu prvního stupně nepředstavuje bezdůvodné obohacení druhé osoby, nýbrž se jedná o marně vynaložené náklady žalobce, tj. škodu.
8. Odvolací soud (jenž aproboval právní závěry soudu prvního stupně) nad rámec rozhodujících důvodů dodal, že sice napadeným rozsudkem není nijak kompenzována škoda, která žalobci vznikla, když v té souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 1085/22, který v bodě 8 soud ochrany ústavnosti uvedl, že „podřazením nároku v rovině občanskoprávní není stěžovateli odepřeno právo na náhradu škody (unese-li břemeno tvrzení a důkazu), pouze se řídí jiným právním předpisem. Principiálně je přitom třeba tvrdit a dokazovat tytéž skutečnosti – protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi chováním škůdce a vzniklým následkem“, navíc ze žádného tvrzení žalobce nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by se v tomto řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud posuzoval dosud neřešenou otázku (č. 1/), „zda podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení a souběžně žaloby o nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. o částky v téže výši zakládá překážku litispendence a zda v případná nesprávně posouzená litispendence je odmítnutím spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod“. Současně dovolatel předestřel otázku (č. 2/), a to ohledně „charakteru jednání Pozemkového fondu při uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku, jakož i postavení Pozemkového fondu jako právnické osoby, zapsané v obchodním rejstříku“, která by měla být dle mínění dovolatele posouzena jinak, než jak se stalo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000, či v usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 526/2007.
Dovolatel měl za to, že dovolání je přípustné i proto, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho práv, garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkovým protokolem č. 1 k této Úmluvě.
10. U otázky č. 1/ dovolatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, když ten se nevypořádal s odvolací námitkou, že došlo k odmítnutí spravedlnosti a nesprávnému vyslovení litispendence v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 235/2018, kde se výslovně domáhal vydání bezdůvodného obohacení, s tím, že probíhá druhé řízení vedené posléze u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 248/2021, v němž však napadeným rozsudkem byla věc posouzena pouze, jako by se jednalo toliko a jen o nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. Řízení před Okresním soudem v Liberci bylo soudy všech tří stupňů pravomocně zastaveno pro překážku litispendence, žalobcova ústavní stížnost nebyla úspěšná, přitom důvod zastavení tkvěl ve vedení přítomného řízení (nejprve před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 168/2018 a následně byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který ji projednal a rozhodl pod sp. zn. 14 C 248/2021).
Z uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že se vedle náhrady škody (v režimu zákona č. 82/1998 Sb.) domáhal současně i „soukromoprávního nároku“ a takto měl soud prvního stupně a soud odvolací v nyní probíhajícím řízení posoudit žalobou uplatněný nárok. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje dovolatel za překvapivá z toto důvodu, že („soukromoprávní“) nárok na „vydání bezdůvodného obohacení“ nebyl Okresním soudem v Liberci vůbec projednán s odkazem na to, že je o něm rozhodováno v dříve zahájeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, v něm však soudy takový nárok odmítly věcně projednat.
11. K druhé otázce dovolatel nastínil, že dosavadní judikatura dovolacího soudu k této otázce by měla být změněna a věc by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Soudy nižších stupňů nerozlišily mezi Pozemkovým fondem jako subjektem, který plní úlohu státu (§ 2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů) v rámci zákona o půdě, jehož jediným účelem je uspokojení nároků oprávněných osob při zmírnění majetkových křivd tzv. naturálním plněním – povinným a přednostním převodem náhradního pozemku za pozemek nevydaný, administrované Pozemkovým fondem a jeho sekcí restitucí dle zákona o půdě a v rámci veřejné služby.
Tento zákonem stanovený postup při převodu zemědělských pozemků je pak odůvodněn i tím, že Pozemkový fond není vlastníkem převáděného majetku, určené nemovitosti ve vlastnictví státu toliko spravuje a při nakládání s nimi nemůže postupovat libovolně, ale musí se řídit citovanou zvláštní právní úpravou (srov. též § 17 odst. 1 a 2 zákona o půdě). V tomto procesu je vždy uzavírána převodní smlouva dle zákona č. 229/1991 Sb., kterou je vyrovnán orgánem veřejné moci (státem) pravomocně uznaný závazek.
Dne 29. 6. 2005 byla s dovolatelem uzavřena smlouva č. j. 90PRO05/41, dle níž „V případě uvedeném v odstavci 1 Pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví …“ Z tohoto ujednání je patrné, že Pozemkový fond měl povinnost smlouvu uzavřít a neměl jinou možnost volby. Pozemkový fond měl kromě uvedené pravomoci, kde vystupoval jako veřejnoprávní subjekt, v gesci i agendu neplnící veřejnou službu, resp. Pozemkový fond působil jako obchodník s pozemky coby běžný účastník soukromoprávního vztahu ji převáděl jako prodávající na jiné osoby v rámci celé řady soutěží dle zákona č. 95/1999 Sb. Tento postup byl zcela oddělen od povinných restitucí samostatnými veřejnými nabídkami, na Pozemkovém fondu je administrovala jiná sekce, měla odlišnou přihlášku, mohly se jí účastnit i jiné než oprávněné osoby, bylo rovněž možné finančně soutěžit a uplatňovat jiné nároky a posléze vždy byla s nabyvatelem uzavřena kupní smlouva dle zákona č. 95/1999 Sb.
12. Dovolatel tak měl za to, že Pozemkovému fondu jako státem pověřené osobě byl adresován jednoznačný zákonný příkaz, který musel plnit. Protože vůle Pozemkového fondu je zde odvozena od vůle státu, jehož úkoly zde plní, nemůže Pozemkový fond postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. V opačném případě by se stát mohl snadno vyvázat z plnění svých povinností jejich delegací na „autonomní" právnické osoby. Z čl. 2 odst. 2 Listiny vyplývá, že Pozemkový fond nesmí svou činnost vykonávat diskriminujícím, libovolným nebo svévolným způsobem, tedy přesně tak, jak postupoval ve zdejším vydávacím procesu a následném soudním sporu (zde dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Ačkoli Pozemkový fond vykazoval některé rysy právní samostatnosti, nelze jeho autonomii vůle při činnosti přikázané mu mj. zákonem o půdě přiznat stejně široké pole působnosti, jakému se těší fyzické osoby a právnické osoby soukromého práva. Soud prvního stupně, ale ani soud odvolací podle dovolatele tuto dvojakou roli státu (zřejmě spíše Pozemkového fondu – poznámka Nejvyššího soudu) náležitě nerozlišily a dovodily, že Pozemkový fond při uzavření předmětné smlouvy nevystupoval jako státní orgán, neboť neuplatňoval státní moc a nevystupoval ve vrchnostenském postavení, a že žalobce a Pozemkový fond jednali v rovném postavení a nebýt jejich shodné vůle, smlouva by nevznikla, vzájemný vztah definuje univerzálně jako soukromoprávní v daném případě občanskoprávní. Dále dovolatel polemizoval s odkazy soudů obou stupňů na publikovaná rozhodnutí dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu a navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že dovolatel brojí proti rozsudkům soudů obou stupňů v zásadě stejnými argumenty, jaké uplatňoval v průběhu soudního řízení. S uvedenou argumentací se soudy podrobně vypořádaly v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. V dané věci není dána odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož postup Pozemkového úřadu (patrně míněn Pozemkový fond – poznámka Nejvyššího soudu) nelze hodnotit jako výkon veřejné moci, při němž by uvedený subjekt jednal z vrchnostenského titulu a rozhodoval o právech a povinnostech nerovných subjektů. Nejedná se o úřední postup, a proto nelze ani uvažovat o aplikaci zákona o odpovědnosti veřejné moci, neboť subjekty vystupovaly při uzavírání smlouvy v rovném postavení a řídily se dispoziční zásadou. V této souvislosti žalovaná připomenula, že nedošlo k naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., když nebyl prokázán nesprávný úřední postup jako jedna z nutných (conditio sine qua non) a kumulativně požadovaných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu. Navrhla, aby podané dovolání bylo zamítnuto nebo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení, ze stejného důvodu není dovolání přípustné proti té části výroku I, jímž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně.
19. Otázka č. 2, zda při uzavírání smlouvy o převedení náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku Pozemkový fond jednal jako orgán veřejné moci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu (zcela vyčerpávajícím způsobem již reprodukované soudy obou stupňů), pokud posoudil, že Pozemkový fond v takovém případě jedná jako osoba soukromého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2007, č. j. 28 Cdo 526/2007). V judikatuře vrcholných soudů je dlouhodobě zastáván názor, že restituční nároky mají zásadně soukromoprávní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 As 67/2005, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je Pozemkový fond účelovým sdružením majetku, nikoliv orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, ve kterém by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož Pozemkový fond musí s oprávněnou osobou uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku; nejde tedy o poskytnutí náhradního pozemku na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž o uzavření smlouvy mezi dvěma subjekty soukromého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1024/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 522/96, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
20. Nejvyšší soud nevyhověl v dovolání obsaženému požadavku, aby danou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v posuzovaném dovolání (jakkoliv sofistikovaná) nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně dopadala na situaci, kdy byla shledána neplatnost převodní smlouvy, jejímž účastníkem byl nositel restitučního nároku (popř. osoba, na níž byl restituční nárok postoupen). Dovolání nelze přisvědčit v tom, že stát (Pozemkový fond) měl povinnost uzavřít k uspokojení restitučního nároku (v podobě odpovídající náhrady za nevydaný majetek) smlouvu ke konkrétnímu pozemku, tím méně, že z toho důvodu měl mít postavení vrchnostenského orgánu. To, že subjektu zřízenému zákonem ukládá zákon splnění určité povinnosti (soudně vynutitelné) z něj totiž ještě nečiní orgán veřejné moci a z (ne)uzavření smlouvy pak nesprávný úřední postup tak, jak jej vnímá § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Pro věc je pak zcela nepodstatné, že posléze došlo k tomu, že práva a povinnosti Pozemkového fondu přešly na Českou republiku, resp. příslušnou organizační složku státu – Státní pozemkový úřad, neboť pro posouzení nároku z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. je vždy určující okamžik, kdy mělo dojít k údajnému nesprávnému úřednímu postupu.
21. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu - také - na vyřešení otázky č. 1/ (dovoláním poněkud nešikovně formulované), zda za situace, kdy nárok na náhradu škody neobstál z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., jej nelze projednat a podřadit pod případně jiné hmotně-právní ustanovení (slovy dovolatele, zda překážka litispendence shledaná ve vztahu mezi žalobou o vydání bezdůvodného obohacení podané k Okresnímu soudu v Liberci a nárokem na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu projednávanou v nyní probíhajícím řízení, není důvodem pro to, aby „soukromoprávní nárok“ žalobce byl projednán v přítomné věci). Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale v dále uvedeném rozsahu též opodstatněné.
23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Nejvyšší soud vyložil již výše, že soudy nižších stupňů nikterak nepochybily, jestliže se zcela pregnantním odůvodněním dospěly k závěru, že uzavření neplatné převodní smlouvy mezi žalobcem a Pozemkovým fondem nepředstavuje nesprávný přední postup podle § 13 OdpŠk. To však neznamená, že je jejich právní posouzení (ve výsledku) správné [úplné].
25. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobě požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001). Platí i nadále zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 830, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99). Nabízelo-li se v předmětném případě posouzení předmětu řízení podle vícero právních kvalifikací, byl soud povinen vymezený předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5335/2016).
26. Je třeba mít na zřeteli, že tvrzeními o „nesprávném úředním postupu“, o „bezdůvodném obohacení“ či o „škodě“, jež představují onu fakultativní právní kvalifikaci, žalobce neplní povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti co do povinnosti vylíčit skutek, na němž je jím žalobou uplatněný nárok založen (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud setrvale vychází z toho, že žalobce není povinen k právní kvalifikaci, a ani ve sporech posuzovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. není jím vyžadováno, aby žalobce uváděl formulace (či dokonce formule) odpovídající jednotlivým ustanovením uvedeného zákona, postačí, když skutkově vyjeví, že bylo vydáno rozhodnutí, které bylo v předepsaném řízení zrušeno a/nebo skutkově popíše postup orgánu veřejné moci, který má znaky nesprávného úředního postupu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1157/2024).
27. Dospěl-li proto soud prvního stupně k jinak zcela správnému názoru, že skutková tvrzení obsažená v žalobě obsahově nelze podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., jenž jinak představuje lex specialis k obecné právní úpravě, pak bylo namístě postupovat podle obecné úpravy, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného v době, kdy mělo dojít (uzavřením neplatné smlouvy) k porušení právní povinnosti ze strany někdejšího Pozemkového fondu [srov. přechodné ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů].
28. Jen se zřetelem k tomu, jak byla koncipována odůvodnění rozsudků obou stupňů i podané dovolání, lze dodat, že soud prvního stupně správně vystihl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný původně před Okresním soudem v Liberci na základě obdobných skutkových tvrzení je v rovině skutkové odůvodněn tak, že představuje nárok na náhradu škody (odstavec 35 jeho rozsudku), stejně tak odvolací soud přiléhavě připomenul závěry Ústavního soudu v jeho usnesení ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 1085/22, který v bodu 8 uvedl, že „podřazením nároku v rovině občanskoprávní není stěžovateli odepřeno právo na náhradu škody (unese-li břemeno tvrzení a důkazu), pouze se řídí jiným právním předpisem. Principiálně je přitom třeba tvrdit a dokazovat tytéž skutečnosti – protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi chováním škůdce a vzniklým následkem". V Ústavním soudem judikované věci soudy část nároku posoudily podle zákona č. 82/1998 Sb., zbývající část pak podle obecných předpisů (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění rozhodném ke dni uzavření smlouvy), avšak o obou nárocích dále věcně v rámci téhož řízení jednaly. Nelze rovněž než nepřisvědčit argumentaci žalobce (byť i bez ní by nebylo možno dospět k odlišnému výsledku), že pokud Okresní soud v Liberci, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, Nejvyšší soud i Ústavní soud dospěly k závěru, že paralelně projednávaná žaloba na náhradu škody způsobené porušením „soukromoprávní“ povinnosti byla založena na totožném skutkovém základě (jinak by nemohl být učiněn závěr o překážce zahájeného řízení) k žalobě posléze projednávané Obvodním soudem pro Prahu 3, jež věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, mohl i z tohoto dalšího důvodu žalobce oprávněně očekávat, že soudy v nynějším řízení zohlední i tuto jeho navazující argumentační linii.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal.
30. Za vadu nelze považovat výtku dovolatele na adresu napadeného rozhodnutí, pokud jej kvalifikuje jako nepředvídatelné či překvapivé, jestliže věc neposoudil odlišně od soudu prvního stupně a vycházel z obsahu spisu a z vyjádření účastníkům známých (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12).
31. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu kvalifikovaně předloženého dovolací argumentace – na újmu uplatnění práv dovolatele. Za nepřezkoumatelné nelze považovat takové rozhodnutí, kdy odvolací soud věc neúplně či nesprávně posoudil z důvodu, že vycházel z odlišného právního názoru než odvolatel.
32. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
33. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v potřebném rozsahu i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby (případně i za postupu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) k návrhu účastníků provedl dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu posoudil, zda vůbec a případně v jakém rozsahu lze žalobcem uplatněný nárok shledat opodstatněným z pohledu obecné úpravy náhrady škody v zákoně č. 49/1964 Sb. V té souvislosti bude třeba se znovu zabývat tím, která organizační složka státu (jenž převzal přede dnem zahájení nynějšího řízení závazky po zaniknuvším Pozemkovém fondu, viz § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) má za stát v této věci jednat.
35. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu