30 Cdo 2438/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce
a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, zastoupené
Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o 60.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 35 Co
49/2010 – 85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 35 Co 49/2010 – 85,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby
byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 60.000,- Kč z titulu náhrady
nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeném Českou
správou sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“). Odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce v posuzovaném řízení před ČSSZ uplatnil
dne 27. 7. 2001 žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001
Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Doklady, z nichž
nárok na dobu neoprávněného věznění dovozoval, poskytl žalobce až dne 16. 12. 2004. ČSSZ žalobcovu žádost zamítla rozhodnutím ze dne 27. 1. 2005 s
odůvodněním, že žalobce nebyl v rozhodném období občanem České republiky. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2007 Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí zrušil z
důvodu nepřezkoumatelnosti. Rozsudek byl ČSSZ doručen dne 29. 8. 2007, načež
žalobcova žádost byla rozhodnutím ze dne 25. 10. 2007 opět zamítnuta tentokrát
z důvodu, že rozhodnutí o žalobcově věznění nebylo zrušeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce nato informoval ČSSZ o
nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, a proti
rozhodnutí ČSSZ podal další žalobu. ČSSZ podáním ze dne 29. 11. 2007 soudu
sdělila, že ve věci žalobce bude postupováno podle § 62 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (tj. tzv. submise), bude vydáno nové
rozhodnutí, jímž bude žádosti žalobce vyhověno, a požádala soud o ustanovení
lhůty pro vydání nového rozhodnutí. Soud usnesením ze dne 11. 12. 2007 poskytl
žádanou lhůtu v délce šedesáti dnů a ČSSZ dne 30. 1. 2008 vydala rozhodnutí,
kterým žalobci přiznala jednorázovou částku 138.640,- Kč. Tato částka byla
žalobci zaplacena v únoru 2008. Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2008 ČSSZ učinila
opravu výpočtu přiznané částky a doplatila žalobci 18,- Kč. Dne 2. 1. 2008 požádal žalobce žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve výši
60.000,- Kč. Žalovaná na tuto žádost neodpověděla. Žalobce podal žalobu proti
žalované u soudu dne 6. 8. 2008. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – k tomu uvedl, že ČSSZ ve
věci rozhodovala celkem čtyřikrát, v prvém případě překročila zákonnou lhůtu o
deset dnů, ve druhém o dvacet pět dnů, třetí rozhodnutí vydala ve lhůtě
stanovené Krajským soudem v Plzni a čtvrté rozhodnutí se týkalo pouze opravy
početní chyby ohledně částky 18,- Kč. Lhůta k vydání rozhodnutí tak byla
překročena o třicet pět dnů, čímž v řízení před ČSSZ došlo k nesprávnému
úřednímu potupu. Takovýto průtah nelze však považovat za nepřiměřený, a tudíž
jako přiměřené zadostiučinění postačí samotné konstatování porušení práva.
K argumentu žalobce, že k nesprávnému úřednímu postupu v řízení před ČSSZ došlo
také tím, že tento orgán nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, odvolací
soud uvedl, že pokud orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí,
hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo
směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se
pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska
odpovědnosti státu podle § 20 zákona č. 82/1998 Sb., což je i případ toho, že
orgán státu ve svém rozhodnutí neaplikuje judikaturu Ústavního soudu. Bezpředmětnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že v důsledku postupu ČSSZ
vznikly žalobci potíže v podobě trestního stíhání v souvislosti s jeho
povinností vyplatit sestře dědický podíl. Policie České republiky stíhala
žalobce pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 1. 2006 při projednání dědictví zamlčel dalšímu dědici, že pro řadu dluhů není
schopen splácet své závazky a že na jeho majetek je vedena exekuce. Tím měl
dosáhnout toho, že tento další dědic s ním uzavřel dohodu, podle níž zdědil
nemovitost a zavázal se vyplatit vypořádací podíl. Trestní stíhání žalobce tedy
bylo vyvoláno jednáním žalobce v dědickém řízení, nikoliv průtahy v řízení před
ČSSZ.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání maje zato, že otázky v něm řešené
jsou zásadně právně významné. Dovolatel klade otázku, zda lze dlouhou délku
řízení vedeného správním orgánem omluvit, jestliže správní orgán jen mírně
překračuje lhůty pro vydání rozhodnutí a zároveň opakovaně v téže věci vydává
rozhodnutí vadná. Podotýká, že ačkoliv mělo řízení trvat maximálně třicet dnů,
trvalo celkem tři roky a čtyři měsíce. Dále je třeba dle dovolatele posoudit
situaci, v níž „ke škodě občana správní orgán neaplikuje řádně judikaturu
Ústavního soudu“. Ustanovení § 20 zákona č. 82/1998 Sb. řeší odpovědnost
územních samosprávných celků, a nikoliv správního orgánu. Dovolatel dále
formuluje otázku, kdo má nést náklady řízení, když nesprávný úřední postup byl
prokázán, ale soud dojde k závěru, že postačí samotné konstatování porušení
práva. Má za to, že jestliže prokázal porušení práva, měla mu být přiznána
přiměřená náhrada nákladů řízení, byť se mu zadostiučinění dostalo jinou
formou, než navrhoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudu
odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel chybně interpretuje rozhodnutí
obou soudů a že jeho dovolání nesplňuje zákonné předpoklady přípustnosti, neboť
neuvádí, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a z jakých důvodů. Žalobce neoznačil
žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, ani neuvedl, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel pak ani neuvádí, kterému soudu je dovolání určeno. Žalovaná proto
navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
41 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se předně neztotožňuje s námitkami žalované o vadnosti žalobcova
dovolání. V dovolání sice není ve smyslu § 42 odst. 4, věty první, o. s. ř. (§
241a odst. 1 o. s. ř.) uvedeno, kterému soudu je určeno, avšak již z toho, že
podle § 10a o. s. ř. o dovoláních rozhoduje toliko Nejvyšší soud, není pochyby
o tom, kterému soudu je dovolání žalobce určeno. Dovolatel také výslovně
neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání
je však zřejmé, že brojí jak proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, tak
i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu tedy
napadá v celém rozsahu. Z obsahu dovolání je také zcela zřejmé, že dovolatel
rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci,
což pramení již z toho, že dle jeho názoru je dovolání přípustné pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, a dále z toho, že dovolatel uvádí, že
„existují sporné právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly řešeny“. Dovolatel také neuplatňuje dovolací důvod spočívající v tom, že
řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, kterak mu podsouvá žalovaná, přičemž dovolací důvod
nesprávného právního posouzení je v dovolání vymezen poměrně výstižně. Dovolací soud tedy uzavřel, že dovolání splňuje všechny formální i obsahové
náležitosti, a proto se dále zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku
odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o věci samé, mohlo být shledáno
přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237
odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací
soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka,
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání přípustné je, neboť odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně)
posoudil dopady nerespektování závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu a
dalších nedostatků v postupu rozhodujících orgánů na přiměřenost délky řízení
rozdílně od ustálené judikatury soudu dovolacího, a tato právní otázka je tedy
soudy rozhodována rozdílně. Předně je nutno uvést, že Nejvyšší soud se již ve svých předchozích
rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění
nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992
Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Uvedené pak platí zejména ve vztahu k výkladu pojmu přiměřenosti délky řízení. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního
řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele,
postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v
řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České
republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci
Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají
kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom,
zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v
přiměřené lhůtě.
V posuzovaném případě dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím soudu odvolacího
především proto, že podle jeho názoru byla délka řízení před správním orgánem
zapříčiněna toliko chybami v postupu tohoto orgánu. Nesouhlasí taktéž se
závěrem odvolacího soudu ve vztahu k námitce nerespektování nálezu Ústavního
soudu správním orgánem, že „případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak
projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině hlediska odpovědnosti
státu podle § 20 zákona č. 82/1998 Sb., což je i případ toho, že orgán státu ve
svém rozhodnutí neaplikuje judikaturu Ústavního soudu.“
Je nutno upřesnit, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci
nepřiměřeně dlouze vedeným řízením se i v tomto případě řídí § 13 odst. 1
OdpŠk, nikoliv
§ 20 odst. 1 OdpŠk (správně pak § 22 odst. 1 OdpŠk), neboť ČSSZ není územním
samosprávným celkem, nýbrž orgánem státní správy (§ 1 odst. 1 písm. b/ zákona
ČNR č. 210/1990 Sb.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009,
podrobně vysvětlil, jakým způsobem hodnotit kritéria uvedená v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk pro posouzení, zda byla či nebyla určitá věc projednána v
přiměřené lhůtě. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dovodil,
že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá
procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho
závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo
nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je
třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval
z procesního hlediska bezvadně. V rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, Nejvyšší soud uvedl,
že právě uvedený závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení
rozhodnutí orgánu veřejné moci (v tomto případě soudu), dojde proto, že jím
nebyl respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k
nezanedbatelnému prodloužení řízení. Dodal, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační,
kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním
názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha z
posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém
případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v
nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný
závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, obě rozhodnutí jsou dostupná na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že
nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu, je třeba ale také vzít
v úvahu, zda tomuto orgánu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude
zejména v případě, kdy půjde o nález směřující sice v jiné věci, ale vůči
stejnému soudu nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky
nebo v případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu. K těmto závěrům je nutno dodat, že rozpor rozhodnutí se závazným nálezem
Ústavního soudu musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k
němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci
v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v
rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho
rychlost. V posuzovaném případě, ČSSZ vydal v pořadí druhé zamítavé rozhodnutí dva měsíce
po té, co Ústavní soud vydal nález sp. zn. I. ÚS 712/05, v němž výslovně a
precedenčně závazně vyřešil právní otázku, na níž zmiňované zamítavé rozhodnutí
ČSSZ stálo, a to právě opačně než ČSSZ ve svém následném rozhodnutí (k tomu lze
dodat, že Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že řešení této právní otázky
bylo zcela jasně uvedeno již v předchozích jeho nálezech, zejména pak v nálezu
sp. zn. I. ÚS 605/03). ČSSZ byla navíc účastníkem tohoto řízení před Ústavním
soudem, závazný právní názor Ústavního soudu ji proto musel být zcela zřejmý. Přesto žalobcovu žádost znovu zamítla. Je sice možno přihlédnout k tomu, že ČSSZ sama následně napravila své vlastní
pochybení postupem podle § 62 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, avšak nepochybně tím prodloužila řízení o celé tři měsíce. Toto prodloužení by samo o sobě nebylo možno hodnotit jako zjevné prodloužení
řízení, na druhé straně je nutno tuto okolnost posoudit v kontextu předchozího
postupu ČSSZ. Jednak je nepochybné, že ČSSZ při vyřizování žádosti žalobce hned dvakrát
překročila zákonem stanovenou lhůtu určenou pro rozhodnutí, a to celkově o
třicet pět dnů, což již samo o sobě vede ve smyslu § 13 odst. 1, věty druhé,
OdpŠk k závěru o nesprávném úředním postupu tohoto státního orgánu. Dovolatel také správně poukazuje na to, že ČSSZ vydala v jeho případě celkem
tři vadná rozhodnutí, přičemž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně i soudu odvolacího, první rozhodnutí ČSSZ, vydané dne 27. 1. 2005, bylo
Krajským soudem v Plzni zrušeno dne 24. 8. 2007 z důvodu nepřezkoumatelnosti. Lze tedy konstatovat, že v důsledku tohoto chybného postupu ze strany ČSSZ
došlo k dalšímu nárůstu doby řízení, a to o nezanedbatelných dva a půl roku. V celkovém součtu tak ČSSZ svým vadným postupem přispěla k celkové délce
čtyřletého řízení bezmála třemi roky.
Jestliže odvolací soud k uvedeným okolnostem nepřihlédl, je jeho právní
posouzení žalobcova nároku neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud proto
postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud rozhodl o věci samé, jakož
i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jak před soudem
prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, zrušil a věc vrátil soudu
odvolacímu k dalšímu řízení. Dovolací soud se proto již nezabýval tou částí dovolání, v níž dovolatel napadá
rozsudek odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když
dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu přípustné. V rámci obiter dicta tohoto
rozhodnutí nicméně dovolací soud upozorňuje soud odvolací na závěry obsažené v
nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, k nimž se
Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5210/2009. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.