30 Cdo 2527/2019-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 195/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 20 Co 354/2018-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 42 C 195/2016-64, uložil žalované zaplatit žalobci částku 67 350 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a úroky z částky 112 200 Kč (výrok II rozsudku), co do částky 112 200 Kč a požadované omluvy řízení zastavil (výrok III rozsudku), ve zbytku žalobu zamítl (výrok IV rozsudku) a dále uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok V rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně v nezměněné výši (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 280 000 Kč, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o žalobě na ochranu osobnosti před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 149/2003. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“., odmítl. Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že částka 17 000 Kč za rok trvání řízení je zcela přiměřená délce posuzovaného řízení. Základní částka za nepřiměřenou délku soudního řízení by se dle judikatury Nejvyššího soudu měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení.
Přitom platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze podle ustálené judikatury vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
Zvýšil- li odvolací soud základní částku vzhledem k délce řízení na 17 000 Kč, neodchýlil se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. (srov.
část VI
Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Otázka posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Odvolací soud v souladu s posouzením soudu prvního stupně uzavřel, že procesní složitost posuzovaného řízení byla dána tím, že žaloba byla podána proti šesti různým žalovaným, docházelo k častým změnám a částečným zpětvzetím žaloby, bylo rozhodováno o mnoha procesních otázkách, opakovaně ve věci rozhodoval i odvolací soud. Skutkovou složitost soudy nižších stupňů shledali ve skutečnosti, že si soud prvního stupně musel vyžádat velké množství spisového materiálu od vícero institucí a následně tímto materiálem provést důkazy.
Hodnotil-li odvolací soud na základě těchto závěrů posuzované řízení jako procesně a skutkově složité, není toto jeho posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014). Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nepředstavuje odchýlení od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že samotná existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, za nějž je žalobci poskytováno zadostiučinění, není skutečností vedoucí ke zvýšení tohoto zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (ani jiného ustanovení). Jinými slovy, nesprávný úřední postup, za který je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno.
Ad absurdum by výklad předkládaný žalobcem znamenal, že při přiznávání zadostiučinění za daný nesprávný úřední postup by byla jeho výše zvyšována pokaždé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž ani typově zvýšený význam předmětu řízení nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2018, sp. zn.
30 Cdo 881/2016, nebo ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017). Uzavřel-li odvolací soud, že byť v posuzovaném řízení jde o ochranu osobnosti žalobce, při níž lze v obecné rovině předpokládat zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, on sám vede větší množství sporů a je zkušeným účastníkem soudních pří, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, jeho posouzení není nikterak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že ze strany odvolacího soudu došlo při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro žalobce k procesnímu aktivismu a nepřípustnému užití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení skutečnosti, že žalobce vede řadu obdobných sporů, vycházel z § 121 o.
s. ř., podle něhož není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je soud naopak povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). Námitka žalobce, že odvolací soud předvedl „dvojaký postoj k právu“, když neposuzoval jednání soudce rozhodujícího ve věci i v jiných řízeních (jakožto další v zákoně neuvedenou okolnost), kdežto účast na větším počtu soudních řízení na straně žalobce shledal relevantním, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť skutečnost, že rozhodující soudce prokazoval nečinnost i v jiných věcech, za což byl posléze kárně obviněn, nepředstavuje další v zákoně neuvedené kritérium, nýbrž okolnost, která pouze potvrzuje závěr soudů obou stupňů, že v posuzovaném řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stejně tak odvolací soud neposuzoval vedení mnoha řízení žalobcem jako v zákoně neuvedené hledisko (jak tvrdí žalobce), nýbrž jako okolnost, jež má vliv na posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu