30 Cdo 255/2026-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova
3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 42 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 162/2025,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2025,
č. j. 13 Co 292/2025-12, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši
42 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že škodou je usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 13 Co 43/2023-16.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12.
8. 2025, č. j. 37 C 162/2025-4, žalobu ze dne 21. 7. 2025 doručenou Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 dne 28. 7. 2025, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud
postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně,
jakož i proti výroku II usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost
dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka
aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru
žalobce pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem
vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru,
že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že
žaloba nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobce uvedl v žalobě toliko
neurčitá tvrzení o tom, že škodou má být usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 21. 2. 2023, č. j. 13 Co 43/2023-16, avšak absentovalo zde vylíčení
konkrétního jednání orgánů státu, v jehož důsledku mu měla tvrzená újma
vzniknout. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017,
sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1834/2013). V části, v níž žalobce namítal porušení § 43 o. s. ř. stran absence výzvy soudu
prvního stupně k doplnění žaloby, která by předcházela jejímu odmítnutí, pak
podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř.,
podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Žalobce zde totiž nespecifikoval, od jaké konkrétní ustálené
judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při
řešení uvedené otázky procesního práva dle jeho přesvědčení odchýlit. V
uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami,
které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že proti důvodům
absence výzvy k doplnění žaloby se dovolatel vůbec nijak nevymezil. Dovolání je pak vadné i v případě otázky nerespektování Listiny základních práv
a svobod, konkrétně článku 6 a článku 36, jelikož dovolatel nevymezil v souladu
s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto
rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená
rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v
případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně
rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní
otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak
činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak
byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné
uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený
požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek
nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v
případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv
dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat
dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti
dovolání, což žalobkyně neučinila. Nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti
nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však není případ zde projednávané věci. Nejvyšší soud v této
souvislosti jen pro úplnost doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému
nastupuje jen v případě, že se jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný
může seznat, co konkrétně je předmětem proti němu uplatněného nároku a následně
posoudit, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu se žalobě bude bránit. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.