30 Cdo 2608/2025-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 186/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023 (správně 27. 3. 2024), č. j. 13 Co 105/2024-18, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 2. 2024, č. j. 13 C 186/2024-9, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o tom, že žalobci se neustanovuje zástupce z řad advokátů pro toto řízení (výrok II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2023 (správně 27. 3. 2024), č. j. 13 Co 105/2024-18, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 29. 4. 2024 včasné dovolání (č. l. 22), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 13 C 186/2024-24, byl žalobce vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Dovolatel byl poučen o tom, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud dovolací řízení zastaví. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 20. 5.
2024, ten na výzvu v něm obsaženou reagoval žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů (č. l. 26). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 13 C 186/2024-35, bylo (po předchozí výzvě k doplnění žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů) rozhodnuto tak, že žalobci nebyl zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ustanoven. K odvolání žalobce bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, č. j. 13 Co 273/2024-42. Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Ustanovení § 241 o. s. ř., které zakotvuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, a to ani přes výzvu a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti. Z toho je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o.
s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Na věci nemění ničeho ani ta skutečnost, že žalobce nebyl po pravomocném zamítavém rozhodnutí soudů nižších stupňů o jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení znovu soudem prvního stupně vyzván, aby si pro dovolací řízení zvolil zástupce z řad advokátů. To proto, že o jeho předchozí žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto a dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání.
Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být vědom své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
464/2018, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích.
V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu