U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti
žalovaným 1) O. J., a 2) M. J., zastoupeným JUDr. Tomášem Procházkou advokátem
se sídlem v Mnichově Hradišti, tř. V. Klementa 1225, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5
C 220/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
28. března 2013, č. j. 19 Co 453/2010-383, ve znění opravného usnesení téhož
krajského soudu ze dne 9. května 2013, č. j. 19 Co 453/2010-399, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března
2013, č. j. 19 Co 453/2010-383, ve znění v záhlaví označeného opravného
usnesení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), který byl vysloven v
jeho předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 27. prosince 2012, č. j. 30 Cdo
2264/2012-370 (o tom, že mimo zákonem stanovené případy nelze nabýt od
nevlastníka – na základě pouhé dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v
katastru nemovitostí – vlastnické právo k nemovitosti) a je plně v souladu s
konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 56/2010, nebo rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo
4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo
4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo
2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo
544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012;
všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz/). Obdobný právní názor
(jako dovolací soud) zaujal i Ústavní soud České republiky (dále též „Ústavní
soud“) např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. II. ÚS 3676/11, nebo sp. zn. II. ÚS 2388/12; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu České
republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Odkazují-li žalovaní v doplňujícím podání na aktuální nález Ústavního soudu ze
dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, je třeba k tomu uvést, že Ústavní
soud v uvedené věci přistoupil i ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2012, č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, s odůvodněním, že „Nejvyšší soud
pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě odkazuje na závěry odvolacího
soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí
rozhodnutí odvolacího soudu (tj. že se odvolací soud otázkou dobré víry na
straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval.), lze vztáhnout i na rozhodnutí
soudu odvolacího.“. Jednalo se o situaci, kdy Nejvyšší soud v předmětném
rozhodnutí odkázal na svou konstantní judikaturu, jak je již shora zmíněno,
takže z logiky věci se otázkou dobré víry pochopitelně nezabýval, když v daných
skutkových poměrech vydržení nepřicházelo v úvahu a otázku nabytí vlastnického
práva k nemovitému majetku od nevlastníka, na základě pouze dobré víry
„nabyvatele“ jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, dovolací soud
a priori – s odkazem na svou konstantní judikaturu – vyloučil.
Pokud Ústavní
soud v uvedené věci přesto tuto absenci posuzování dobré víry dovolacímu soudu
vytkl, nemá tato procesní okolnost žádný význam pro tuto či pro jiné skutkově
obdobné věci, neboť vyložený právní názor Ústavního soudu neobsahuje žádné
„nosné důvody“, jež by bylo nezbytné aplikovat na skutkově obdobné případy. Nejvyšší soud si je pochopitelně vědom skutkových okolností tohoto případu,
nicméně jako vrcholný soudní orgán (ve věcech patřících do pravomoci soudů v
občanském soudním řízení a v trestním řízení) nemůže nahodile, při absenci
příslušné právní úpravy, takové situace řešit tím způsobem, že bude svévolně
deklarovat vlastnické právo někomu, kdo sice jednal v dobré víře v zápis v
katastru nemovitostí, ale podle platného práva (objektivně) nemohl nabýt na
základě absolutně neplatné převodní smlouvy vlastnické právo k předmětnému
nemovitému majetku. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat
např. na jeho rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve
kterém se uvedená problematika sumarizuje následovně: „Je sice pravdou, že se
Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve
věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že ,v žádném případě nehodlá
absolutizovat zásadu nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet,
avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za
žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a
přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky‘ (čímž vlastně zaujal právní názor,
že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke
všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě
odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a
zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí
žádné ,nosné důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci
vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že
vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré
víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní
judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka…
(srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo
2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010,
sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012)
Ústavní soud ve věci sp. zn. I.
ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k
vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám
má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na
propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího
soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu
soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí
nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem
předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak
nezpochybněné) judikatury.“
Pro obdobnou právní úpravu a srovnatelnou judikaturu lze pak odkázat např. na
usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky (všechna zde označená rozhodnutí
Ústavního soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky http://portal.concourt.sk) ze
dne 10. února 2010, sp. zn. I. ÚS 50/2010, z nějž k otázce nabytí nemovité věci
od nevlastníka vyplývají následující právní závěry:
Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní
dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem;
pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od
vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi
nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu
své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni
jejího vrácení. Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na
náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku
absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu (tj. tomu, kdo
vystupoval jako vlastník nemovitosti a prodávající, ačkoliv vlastníkem této
nemovitosti nebyl, protože vlastnické právo k této nemovitosti sám nenabyl v
důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy, kterou uzavřel s prvním
převodcem, který je podle práva stále vlastníkem této nemovitosti) právo
domáhat se vydání všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy
prodávající od něj dostal, resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle
ní dostal. Ústavní soud Slovenské republiky přitom v nálezu ze dne 28. března 2012, sp. zn. III. ÚS 48/2012, zdůraznil, že všeobecná právní zásada „nemo plus iuris ad
alium transferre potest quam ipse habet…dôsledne zohľadňuje okrem iného
požiadavku právnej istoty účastníkov súkromno-právnych vzťahov, ku ktorej sa
musí hlásiť aj Slovenská republika ako právny štát (čl. 1 ods.
1 Ústavy), a ak
ju všeobecný súd pri svojej rozhodovacej činnosti nerešpektuje, bezpochyby
porušuje základné právo účastníka konania na súdnu ochranu.“
Důsledné respektování zásady, že nikdo nemůže nabýt více práv, než sám má,
vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který např. ve
svém rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 2 Obo 116/2009 (všechna zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky
http://www.supcourt.gov.sk), s odkazem na shora citované usnesení Nejvyššího
soudu Slovenské republiky, vyslovil tento právní názor: „Vo všeobecnosti možno
za vlastníka považovať osobu, v prospech vlastníctva ktorej svedčí nadobúdacie
konanie („modus“) a zodpovedajúci právny titul („titulus“), napríklad zmluva. Pokiaľ „titulus“ preukazuje právo inej osoby než „modus“, je potrebné určiť,
kto je vlastníkom. Za vlastníka je v takom prípade považovaný ten, v prospech
práva ktorého svedčí nadobúdací titul. Neplatný právny úkon ale nemá právne
následky, aké má platný právny úkon; na jeho základe preto nedochádza k prevodu
nehnuteľnosti. I keď v prípade neplatného právneho úkonu o prevode
nehnuteľnosti „prevedených“ ďalej na iných nadobúdateľov svedčí v prospech
týchto ďalších nadobúdateľov „modus“, chýba im „titulus“. Dobrá viera týchto
ďalších nadobúdateľov je významná len potiaľ, že im možno priznať všetky práva
a povinnosti oprávneného držiteľa (§ 129 a nasl. Občianskeho zákonníka). Dobrej
viere ale súčasný právny poriadok žiadne iné právne následky nepriznáva. Ochrana, ktorú poskytuje nadobúdateľovi, nie je takej intenzity, aby zabránila
vlastníkovi nehnuteľnosti účinne uplatňovať svoje absolútne právo. Inými
slovami: pokiaľ zápis v katastri nehnuteľností nezodpovedá skutočnosti, má
skutočnosť prevahu nad zápisom v katastri… Na základe absolútne neplatného
právneho úkonu nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastníckeho práva; nemožno
preto ani uvažovať o ochrane vlastníckeho práva, hoc i dobromyseľného
nadobúdateľa. Rovnako tak nie je možné za uvedeného stavu uprednostniť
požiadavku právnej istoty a ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere pred
zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na iného previesť viac práv, ako má sám.“ V
usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 2 M Cdo 20/2011, pak Nejvyšší soud
Slovenské republiky judikoval, že „Zmluvné prevody vlastníckeho práva sú v
Slovenskej republike v zásade založené na princípe, že nikto nemôže previesť
viac práv, než sám má. Inak povedané, ani existencia platnej zmluvy medzi
prevodcom a nadobúdateľom nemôže spôsobiť prevod vlastníckeho práva na
nadobúdateľa, ak prevodca sám nebol vlastníkom, alebo ak neexistuje výslovné
zákonné ustanovenie, ktoré by ustanovovalo opak (napr. § 446 Obchodného
zákonníka, § 486 Občianskeho zákonníka, § 93 ods. 3 zákona č. 7/2005 Z.z. o
konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, § 19
ods. 3 zákona č. 566/2001 Z.z.
o cenných papieroch a investičných službách a o
zmene a doplnení niektorých zákonov).“
Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů
nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru
nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit
k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí
vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde
absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného
právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A poněvadž ani sám
Ústavní soud v žádném ze svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově
obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit
svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní závěr o nemožnosti
nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody. Protože z hlediska dovoláním vymezeného důvodu Nejvyšší soud neshledal, že by
právní otázka nabytí vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka - s ohledem na
dobrou víru jednajícího v zápis do katastru nemovitostí - měla být posouzena
jinak, bylo dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto. V procesní situaci, kdy žalovaní důvodnost svého dovolání dovozovali i od jimi
zaregistrované judikatury Ústavního soudu, jakož i s přihlédnutím k okolnostem
tohoto případu, jež z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil
odvolací soud v napadeném rozsudku tak, že důvody hodné zvláštního zřetele (z
pohledu aplikace § 150 o. s. ř.) „shledal především v chování samotných
žalobců, kteří přes skutečnost jim známou, že nemovitosti jsou nabízeny
realitní kanceláří k prodeji a že žalovaní o ně projevili zájem, neučinili nic,
zejména neupozornili žalované na spornost tohoto vlastnického práva, dokonce
svým postojem je o výhodnosti koupě ujistili, aby následně po půl roce proti
žalovaným vyvolali předmětný spor“, jsou i v tomto dovolacím řízení splněny
předpoklady k tomu, aby z týchž důvodů Nejvyšší soud výjimečně přistoupil za
užití § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř. k aplikaci § 150
o. s. ř. a žalobcům zcela nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.