30 Cdo 2787/2025-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 137/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 18 Co 513/2024-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 121 992 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2022/64880 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně žádal o poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j.
2 Ad 8/2017-24, a dále o poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2017, č. j. MPSV 2017/7065-911; žalobce přitom nebyl účastníkem uvedených řízení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno dne 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, řízení tedy trvalo celkem 736 dnů. V rámci předběžného projednání nároku žalovaná poskytla žalobci za délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve výši 7 788 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.
9. 2024, č. j. 47 C 137/2024-32, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 1. 2025, č. j. 47 C 137/2024-54, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 121 992 Kč (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč (výrok II), a zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 121 992 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 4.
6. 2025, č. j. 18 Co 513/2024-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. S ohledem na uvedené nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit námitka C) poukazující na tvrzený rozpor v rozhodovací praxi odvolacího soudu při přiznávání nákladů řízení, neboť tato směřuje do rozsahu objektivně nepřípustného dovolání. Nejvyšší soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s.
ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka A) dovolání, jenž se týká nesprávného právního posouzení důkazního břemene a aktivistického přístupu soudu při posuzování významu informací nad rámec tvrzení a důkazů účastníků, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti tíží žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu však soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a rovněž skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2679/2022). Odvolací soud se tudíž neodchýlil od citované judikatury, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyšel z argumentace žalované o marginálním významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl za prokázanou charakterem požadovaných informací, když tyto se nikterak netýkaly žalobce, v důsledku čehož soud prvního stupně uzavřel, že požadované informace měly pro žalobce pouze zprostředkovaný význam.
Otázka B) týkající se chybějícího konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí navzdory částečnému mimosoudnímu plnění, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě.
Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo.
Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 7 788 Kč ze strany žalované vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolacímu soudu proto nezbylo než potvrdit zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, dospěl-li k závěru, že přiznané zadostiučinění je dostatečné.
Otázka D) týkající se potřeby posuzovat informační řízení od podání žádosti do poskytnutí informace jako jeden celek podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta.
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud posuzoval správní řízení a na ně navazující soudní řízení správní jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Žalobce dále řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku E) týkající se nesprávného posouzení mnohonásobného překročení zákonné lhůty v informačních věcech, přičemž se domníval, že v takovém případě je konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí obligatorní.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena, nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.
s. ř. a § 243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu