30 Cdo 2859/2024-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně MPM - QUALITY v.o.s., identifikační číslo osoby 47987430, se sídlem ve Frýdku- Místku, Příborská 1473, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 224 055,69 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 235/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 78/2024-37, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 78/2024-37, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I usnesení Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2024, č. j. 37 C 235/2023-23, o odmítnutí žaloby ohledně částky 807 000 Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se toto usnesení mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2024, č. j. 37 C 235/2023-23, se v části týkající se částky 417 055,69 Kč mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu neodmítá.
1. Žalobou ze dne 27. 10. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jako náhrady skutečné škody a ušlého zisku. V žalobě popsala průběh správních a soudních řízení, u nichž zároveň provedla výčet nákladů řízení, které musela v důsledku jejich vedení zaplatit. Tyto náklady pak mají být škodou, jež vznikla žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu žalované. Uvedla, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, dal žalobkyni za pravdu v tom, že k prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně došlo v rozporu se zákonem a že prohlášení neplatnosti známky je nezákonné. Dále tvrdila, že jí ušel zisk, neboť v důsledku nesprávného zamítnutí její žaloby a žaloby na obnovu soudního řízení došlo k průniku konkurenční společnosti ELTON hodinářská a.s. s jejími výrobky s označením evropské ochranné známky na český trh.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 1. 2024, č. j. 37 C 235/2023-23, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 78/2024-37, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dle soudu prvního stupně byla žaloba neurčitá a nesrozumitelná, neboť žalobkyně nespojila jednotlivé odpovědnostní tituly s konkrétními částkami, jejichž zaplacení se žalobou domáhala, a újmami, za které jí tyto částky měly být vyplaceny. Soud prvního stupně žalobkyni proto ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“, vyzval usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 37 C 235/2023-13, k odstranění vad podání, a to k uvedení, v čem přesně spočíval nesprávný postup orgánů veřejné moci, označení nezákonného rozhodnutí a orgánu, který toto rozhodnutí následně zrušil, a uvedení, jaké újmy se domáhá z toho kterého titulu a jaké částky se domáhá z té které újmy. Žalobkyně byla rovněž poučena, že nebude-li přes výzvu soudu její podání řádně doplněno, a v řízení proto nebude možné pokračovat, soud podání, jímž se zahajuje řízení, odmítne.
5. I přes výzvu soudu se však žalobkyni podle soudu prvního stupně nepodařilo podáním ze dne 19. 12. 2023 vady žaloby odstranit. Žalobkyně opět jednoznačně nespojila jednotlivé odpovědnostní tituly s konkrétními částkami a újmami, když uvedla, že jí v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí státu vznikla škoda v částce 167 757 Kč jednáními popsanými v části II bodech a) – d) podání ze dne 19. 12. 2023, ve kterých však žalobkyně tvrdí několik skutkově odlišných nesprávných úředních postupů. Stejné platí o tvrzené újmě v důsledku nesprávného úředního postupu a vydání nezákonných rozhodnutí státu, v jejichž příčinné souvislosti vznikla škoda 56 298,69 Kč jednáním popsaným v části II bodech e) – f) podání ze dne 19. 12. 2023 a o tvrzené újmě v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí státu, v jejichž příčinné souvislosti vznikla škoda 193 000 Kč jednáními popsanými v části II bodech a) – f) podání ze dne 19. 12. 2023. Totéž pak platí i ohledně újmy 807 000 Kč, která měla dle žalobkyně vzniknout „v důsledku nesprávného úředního postupu, jak konkrétně vysvětleno shora, a v důsledku nezákonných rozhodnutí státu (…)“.
6. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud žalobkyně i po doplnění žaloby uplatňuje žalobní požadavek na poskytnutí náhrady škody v souhrnné výši z titulu více nároků (odpovědnostních titulů) se samostatným skutkovým základem, aniž jednoznačně identifikuje a určuje, jakou část žalované částky požaduje z titulu každého z uplatňovaných samostatných nároků, resp. z titulu jakého konkrétního (nesprávného) úředního postupu, nebo (nezákonného) rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen “OdpŠk”, je skutkové vymezení předmětu řízení neurčité a její žaloba je tak neprojednatelná.
7. Odvolací soud v usnesení, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, uvedl, že žalobkyně podala proti žalované žalobu o zaplacení 1 224 055,69 Kč, v níž popsala průběh soudního řízení o žalobě žalobkyně na zdržení se užívání evropské známky ze strany společnosti ELTON hodinářská a.s., správního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně a soudního řízení o žalobě na obnovu řízení, u kterých zároveň specifikovala náklady řízení, jež musela v důsledku vedení těchto řízení zaplatit. Tyto náklady představují podle žalobkyně skutečnou škodu, k níž došlo v důsledku nesprávného úředního postupu soudů. Zároveň měla žalobkyni z důvodu pochybení soudních orgánů vzniknout další škoda 1 018 500 Kč (rozdíl žalované částky 1 249 055,69 Kč a požadovaných nákladů řízení ve výši 230 55,69 Kč) ve formě ušlého zisku.
8. Dále odvolací soud zdůraznil, že v podání ze dne 19. 12. 2023 žalobkyně vymezila šest nesprávných úředních postupů [část II, body a) až f) podání] a tři nezákonná rozhodnutí [část II, body g) až i) podání]. Konktrétně pak tvrdila, že uplatňuje nárok na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu [popsaného v části II, bodech a) až d) podání] a nezákonných rozhodnutí státu v celkové částce 167 757 Kč. Dále uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu [popsaného v části II, bodech e) až f) podání] a nezákonných rozhodnutí státu v celkové částce 56 598,69 Kč; nárok na náhradu další škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudních orgánů popsaného v části II, bodech a) až f) podání] a v důsledku nezákonných rozhodnutí státu, a to v celkové částce minimálně 193 000 Kč, a konečně nárok na náhradu způsobené újmy spočívající zejména v ušlém zisku v částce 807 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu soudů a nezákonných rozhodnutí státu.
9. Dle odvolacího soudu žalobkyně v řízení uplatnila nárok na náhradu škody z titulu tří nezákonných rozhodnutí a z titulu šesti blíže specifikovaných nesprávných úředních postupů podle OdpŠk. Ke vzniku tvrzených škodních nároků žalobkyně tak mělo dojít v důsledku komplexu nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů soudů. Z právě popsaného tak jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nežádala odškodnění na jediném skutkovém základě, nýbrž na podkladě několika oddělitelných škodních událostí, které sama zcela jednoznačně vymezila v části II, bodech a) až i), svého podání ze dne 19. 12. 2023. Nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je přitom podle judikatury dovolacího soudu třeba považovat za zcela samostatné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2007/2014). V takovém případě bylo povinností žalobkyně vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak žalobkyně neučinila, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016). Uvedený závěr by obstál i v situaci, pokud by na uplatněný nárok na náhradu škody z titulu tří nezákonných rozhodnutí bylo nahlíženo jako na jednu škodní událost, neboť podle odvolacího soudu jde jen stěží rozčlenit, jakou část uplatňované náhrady škody lze vztáhnout k jednomu konkrétnímu nezákonnému rozhodnutí. I tak by ale předmětem řízení nepochybně zůstalo šest samostatných skutků (oddělitelných škodních událostí), v nichž žalobkyně spatřuje nesprávné úřední postupy, které představují samostatný důvod pro náhradu škody a s tím spojenou nutnost vyčíslení peněžité částky, kterou z těchto samostatně uplatněných titulů požaduje zaplatit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. Dle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdo 245/96, jde-li o posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti žaloby a podmínek, za nichž je žalobu jako neurčitou a nesrozumitelnou nutno považovat za neprojednatelnou, a tedy je třeba ji odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Žaloba žalobkyně (společně s jejím podáním ze dne 19. 12. 2023) je v souladu s požadavky uvedenými v odůvodnění výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu a obsahuje veškeré potřebné údaje k tomu, aby soudu bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má rozhodnout. K tomu dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, č. j. 2 Odon 154/97, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, s tím, že pokud soudy měly za to, že žalobkyně neoznačila příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a nesprávnými úředními postupy, případně, že z žalobních tvrzení nebylo možno dovodit, že se nejedná o oddělitelné škodní události, měla být žalobkyně v průběhu řízení poučena o nutnosti doplnění tvrzení a důkazních návrhů.
12. Odvolací soud podle žalobkyně taktéž nesprávně posoudil otázku, „zda rozhodnutí správního orgánu, na ně navazující rozhodnutí o rozkladu proti tomuto rozhodnutí správního orgánu a na ně navazující rozhodnutí o správní žalobě proti tomuto rozhodnutí o rozkladu představují oddělitelné škodní události či komplex rozhodnutí, v němž nelze jednotlivé škodní události oddělit“. Žalobkyně k tomu uvedla, že jí vznikla škoda v důsledku komplexu nezákonných rozhodnutí a na ně navazujících či jimi vyvolaných nesprávných úředních postupů, kdy příčinou vzniku škody je celý tento komplex událostí a neexistují zde oddělitelné škodní události. Žalobkyně tak objektivně nemohla konkrétní nezákonné rozhodnutí spojit s konkrétní částkou, již požaduje zaplatit, protože škoda, která žalobkyni vznikla, je spojena až s dovršením celého vadného řízení, v němž k vydání nezákonných rozhodnutí a k nesprávným úředním postupům došlo. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., když odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, a usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016), která vycházejí z rozdílného skutkového stavu. 13. Žalobkyně také namítá, že „postupem soudu prvního stupně a následně napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Porušení tohoto práva spatřuje v tom, že žaloba byla odmítnuta bez nařízení jednání, aniž by soud prvního stupně účastníky seznámil s výsledky přípravy jednání a se svým předběžným názorem na věc.
14. Žalobkyně uzavřela, že v žalobě a v podání ze dne 19. 12. 2023 vylíčila veškeré rozhodující skutečnosti. Z jejích podání je patrno, jaká rozhodnutí byla vydána, že byla pro nezákonnost zrušena, v čem spočíval nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci, o jaké částky se v důsledku výše uvedeného zmenšil její majetek a že se tak stalo v příčinné souvislosti s uvedeným. Žaloba ve znění svého doplnění tedy byla srozumitelná a určitá a nebylo ji možno odmítnout.
15. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba neodmítá.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení celkové částky 1 224 055,69 Kč s příslušenstvím. Z toho požaduje částku 167 757 Kč, jež sestává z částky 99 760 Kč, kterou žalobkyně vynaložila na vlastní náklady řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009, s ním souvisejícího odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 322/2013, a dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 4223/2015 (cestovné, náklady na právní zastoupení) – tato řízení se týkala požadavku žalobkyně na zdržení se užívání ochranné známky ze strany společnosti ELTON hodinářská a.s.; a z částek 44 891 Kč, 19 718 Kč a 3 388 Kč, které musela žalobkyně uhradit společnosti ELTON hodinářská a.s.
jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem. Dále žalobkyně požadovala částku 56 298,69 Kč, kterou vynaložila v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009, která sestává z částky 21 000 Kč za uhrazené soudní poplatky (v rámci řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před soudem dovolacím), z částky 20 550 Kč představující náklady řízení žalobkyně a z částky 14 748,69 Kč, kterou byla žalobkyně povinna uhradit společnosti ELTON hodinářská a.s.
(6 776 Kč za náklady řízení před soudem prvního stupně a 7 972,69 Kč za náklady řízení před odvolacím soudem). Částku 38 200 Kč žalobkyně požadovala jako náklady, jež vynaložila ve správním řízení, v němž se domáhala prohlášení evropské ochranné známky společnosti ELTON hodinářská a.s. za neplatnou. Částku 154 800 Kč pak žalobkyně požadovala z důvodu, že soudy nerozhodly o povinnosti zdržet se užívání evropské ochranné známky společností ELTON hodinářská a.s., pročež nedošlo k zápisu nových přihlášek ochranných známek žalobkyně a žalobkyně tuto částku vynaložila za podání přihlášek ochranných známek, za náklady námitkového řízení proti rozhodnutí o těchto přihláškách a navazující soudní řízení správní.
Konečně částku 807 000 Kč žalobkyně požadovala jako náhradu způsobené újmy spočívající v ušlém zisku, k němuž došlo proto, že se společnosti ELTON hodinářská a.s. podařilo prosadit s konkurenčními výrobky na českém trhu. Uvedené částky pak žalobkyně požaduje z titulu vydání nezákonných rozhodnutí (rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 4. 2014, č. j. O – 53821/626/2006/ÚPV, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 10. 2014, č. j. O –53821/D30977/2014/ÚPV, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
06. 2018, č. j. 9 A 374/2014 – 314, která byla pro nezákonnost pravomocně zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018 – 242) a z titulu údajných nesprávných úředních postupů, ke kterým mělo dojít přerušením řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 322/2013, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014, č. j.
3 Cmo 322/2013-478, v důsledku čehož nedošlo k vydání rozhodnutí odvolacím soudem u nařízeného soudního jednání, což dle žalobkyně též představuje nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu. Nesprávný úřední postup žalobkyně dále spatřuje v zamítnutí návrhu žalobkyně na přerušení řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 15 Cmo 322/2013-560, ve změně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, č. j. 32 Cm 83/2009-403, tak, že odvolací soud rozsudkem ze dne 19.
3. 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560, žalobu žalobkyně zamítl; a v zamítnutí žaloby žalobkyně na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, č. j. 32 Cm 83/2009-682, a v zamítnutí odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 158/2021-724. Sama žalobkyně pak uvedla (v podání ze dne 19. 12. 2023), že mezi nezákonnými rozhodnutími a uvedenými nesprávnými úředními postupy na straně jedné a škodou na straně druhé je zcela jasná příčinná souvislost, kdy příčinou vzniku škody je celý tento komplex událostí a neexistují zde oddělitelné škodní události, a proto nemohla objektivně konkrétní nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup spojit s konkrétní částkou, již požaduje zaplatit, protože škoda, která žalobkyni vznikla, je spojena až s dovršením celých vadných řízení, v němž k vydání nezákonných rozhodnutí a k nesprávným úředním postupům došlo.
24. Žalobkyně tedy konkrétně neuvádí, které z jí popsaných nezákonných rozhodnutí, či údajně nesprávných úředních postupů měl vést ke vzniku té které škody, což zpravidla signalizuje, že žaloba trpí vadou, protože žalobkyně neoznačila vskutku konkrétní právní skutečnost, která měla vést ke vzniku každého z uplatněných požadavků.
25. Žalobce sice může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody). V takovém případě však musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, jinak se vystaví riziku odmítnutí žaloby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016). Při posouzení, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, záleží tedy na žalobci, jak újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). V zásadě tedy platí, že uplatní-li žalobce v jediné žalobě vícero požadavků na náhradu škody a zároveň označí vícero právních skutečností, které měly vést ke vzniku škody, musí být ze žaloby zřejmé, která z jím označených právních skutečností se váže ke kterému z jednotlivých požadavků na náhradu škody uvedených v téže žalobě.
26. V daném případě však nelze přehlédnout, že podle skutkových vylíčení uvedených v žalobě a v podání žalobkyně ze dne 19. 12. 2023, mělo právě v důsledku těchto údajných pochybení dojít ke vzniku újem na straně žalobkyně, které žalobkyně vyčíslila výše uvedenými položkami s tím, že jde o nárok na náhradu nákladů souvisejících s marným vedením nalézacího řízení a řízení na obnovu tohoto řízení o zdržení se užívání evropské ochranné známky ze strany ELTON hodinářská a.s. vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009 (požadavek na zaplacení částek 167 757 Kč a 56 298,69 Kč).
Dále na základě těchto příčin došlo k definitivní ztrátě ochranné známky žalobkyně (požadavek na zaplacení částky 38 200 Kč), jakož i ke ztrátě možnosti zápisu nových a souvisejících ochranných známek žalobkyně (požadavek na zaplacení částky 154 800 Kč) a k ušlému zisku žalobkyně následkem nemožnosti prosazovat svá práva z původně zapsané ochranné známky, jež vedlo (podle žalobkyně) k protiprávnímu proniknutí společnosti ELTON hodinářská a. s. na český trh s konkurenčními výrobky – požadavek na zaplacení částky 807 000 Kč. Za takových okolností již dovolací soud judikoval, že není vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde náhradu škody), jehož vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1157/2024).
27. S ohledem na výše uvedené není přiléhavé přijmout závěr, že žalobu je na místě odmítnout proto, že žalobkyně ve vztahu k položkám, jejichž zaplacení se domáhá, nepřiřadila jedinou a osamocenou právní skutečnost, která vedla k jejich vydání, ale označila soubor více známých a provázaných příčin. Současně však nelze přehlédnout, že ohledně požadavku na zaplacení 807 000 Kč spočívajícího v ušlém zisku, který měl žalobkyni vzniknout v důsledku uvedených nesprávných úředních postupů a nezákonných rozhodnutí žalované, žalobkyně neuvedla, jak tento ušlý zisk vznikl a jak k uvedené částce dospěla. Žalobkyně přitom byla usnesením Obvodního soudu ze dne 6. 12. 2023, č. j. 37 C 235/2023-13, vyzvána k odstranění vad žaloby, a to přesně k tomu, aby uvedla, v čem spočíval nesprávný postup orgánů veřejné moci, označila nezákonná rozhodnutí a orgán, kterým tato rozhodnutí byla následně zrušena, jaké újmy se domáhá z toho kterého titulu a jaké částky se domáhá z té které újmy, jakož i k tomu, aby tuto újmu vyčíslila a dále upřesnila, jak k vyčíslení požadované částky dospěla. Žalobkyně však v podání ze dne 19. 12. 2023 ohledně požadavku na zaplacení ušlého zisku pouze odkázala na jí označená nezákonná rozhodnutí a nesprávné úřední postupy a uvedla, že tuto částku požaduje „pouze v symbolické výši, když se jedná o další škodu trvající“, a že k tomuto ušlému zisku došlo proto, že se „na českém trhu společnosti ELTON podařilo prosadit konkurenční výrobky“. Odvolací soud tento potenciální nedostatek přehlédl a vůbec se nezabýval tím, jak žalobkyně dospěla k vyčíslení požadovaného ušlého zisku a nezaujal stanovisko, zda je takto specifikovaný požadavek dostatečně určitý ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., jde-li o specifikaci údajně ušlého zisku v této výši.
28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně požadavku na zaplacení částky 807 000 Kč není úplné, nelze je pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. částečně (ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky 807 000 Kč) zrušil a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývající části usnesení odvolacího soudu, jež rovněž trpí nesprávností, pak podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud změnil tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2024, č. j. 37 C 235/2023-23, mění tak, že se žaloba neodmítá.
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu