30 Cdo 2963/2022-78
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně
Římskokatolická farnost Bělčice, identifikační číslo osoby 65015584, se sídlem
v Rožmitálu pod Třemšínem, Rybova 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem
se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 57/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 20 Co
89/2022-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 20 Co 89/2022-60, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2021, č. j. 39 C
57/2021-143 (správně 39 C 57/2021-24), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 1 267 800 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným
úředním postupem Státního pozemkového úřadu při pozemkových úpravách, v jejichž
rámci došlo k zániku pozemku, o kterém bylo v jiném řízení rozhodnuto, že se
žalobkyni vydává na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o majetkovém vyrovnání“), a to pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2017, č. j. 11 C 11/2016-101.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 19. 11. 2021, č. j. 39 C 57/2021-143 (správně 39 C 57/2021-24), žalobu
zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která považoval za správná a úplná. Žalobkyně uplatnila u Státního
pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitých věcí, mimo jiné pozemku č. PK 1223
v katastrálním území Bělčice (dále také „předmětný pozemek“). Proti negativnímu
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 25. 11. 2015 podala žalobkyně
žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.), a to dne 22. 1. 2016. Krajský soud v Českých Budějovicích nahradil
rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 11 C 11/2016-101 (rozsudek nabyl právní
moci dne 6. 12. 2017), rozhodnutí Státního pozemkového úřadu tak, že se
žalobkyni vydává výše uvedený pozemek. Žalobkyně následně zjistila, že dotyčný
pozemek neexistuje, neboť rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský
kraj, pobočka Strakonice, ze dne 27. 7. 2016, č. j. SPU 344427/2016, byl podle
§ 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12.
2020 (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) schválen návrh komplexních
pozemkových úprav v katastrálním území Bělčice. Žalobkyně byla účastnicí řízení
o komplexních pozemkových úpravách, proti rozhodnutí (které nabylo právní moci
dne 2. 2. 2017) odvolání nepodala. Dne 30. 11. 2017 vydal Krajský pozemkový
úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv
(datum právní moci není uvedeno). Shora uvedený pozemek tím v důsledku
pozemkových úprav jako samostatná věc v právním slova smyslu zanikl a namísto
něho vzniklé pozemky již nebyly ve vlastnictví státu (resp. povinné osoby).
Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk nebo zák. č.
82/1998 Sb.“., ve shora uvedené výši u žalované dne 7. 9. 2020 a žalovaná jej
stanoviskem ze dne 10. 2. 2021 odmítla.
5. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního
stupně, který uvedl, že žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup, ke kterému
došlo při pozemkových úpravách, se přímo odrazil v rozhodnutí o schválení
komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Bělčice. Příčinou vzniku
škody tak nemohl být tvrzený nesprávný úřední postup, nýbrž jen uvedené
rozhodnutí, které však nebylo jako nezákonné zrušeno. Nebyly tak splněny
všechny podmínky pro odpovědnost státu za škodu. Judikatura Ústavního soudu,
která relativizuje podmínku zrušení či změny škodného rozhodnutí a na kterou
žalobkyně v odvolání poukázala, není podle odvolacího soudu v projednávané věci
přiléhavá, neboť vychází z předpokladu, že stěžovatel neměl reálnou možnost v
podobě účinného opravného prostředku dosáhnout odstranění rozhodnutí. Žalobkyně
však byla účastnicí řízení o komplexních pozemkových úpravách, do zpracovaného
návrhu měla možnost nahlédnout a svědčilo jí právo odvolání, v němž mohla
uplatnit způsobilou námitku probíhajícího restitučního řízení. Využití možnosti
zákonem poskytovaných procesních prostředků poškozeným je přitom podle § 8
odst. 3 OdpŠk jednou z podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, která nebyla
splněna. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud
jeho rozhodnutí potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudky nižších soudů
jsou založeny na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího
soudu uspokojivě řešena. Dovolatelka se domnívá, že odůvodnění odmítnutí jejího
nároku je značně formalistické a tendenční, přičemž odvolací soud nedostatečným
způsobem zohlednil specifika projednávané věci. Ústavní soud v nálezech ze dne
9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS
3516/20, podmínku využití všech dostupných opravných prostředků modifikuje a
zmírňuje. V uvedených případech řešených před Ústavním soudem se nejednalo o
situace (jak shrnul odvolací soud), kdy účastníci neměli možnost podání
opravného prostředku, nýbrž šlo o případy, v nichž po účastnících řízení nebylo
lze spravedlivě požadovat, aby všech prostředků k ochraně svých práv využili.
Žalobkyně sice byla účastna řízení o pozemkových úpravách, avšak pouze a jedině
z titulu, že byla vlastníkem jiných pozemků, které byly pozemkovými úpravami
dotčeny. Ve vztahu k předmětnému pozemku v době vedení řízení de iure
vlastníkem nebyla, a to v důsledku pro ni nepříznivého rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, které ovšem následně bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích, který se však „bezprostředně po svém
vydání stal nevykonatelným“. Byl to právě Státní pozemkový úřad, který vedl
řízení o pozemkových úpravách, a zároveň byl jako povinná osoba účastníkem
řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích na straně žalované. Musel
tedy vědět, že proti jeho rozhodnutí je podána žaloba a že předmětný pozemek je
historickým církevním majetkem. Přesto nezajistil blokaci tohoto církevního
majetku, v důsledku čehož se jeho pochybení nejeví jako pouhé opomenutí, nýbrž
jako nezákonný způsob, jak zabránit žalobkyni v úspěšné restituci. Dovolatelka
se proto domnívá, že obecné soudy neposoudily správně otázku hmotného práva,
zda lze za dané situace po žalobkyni jako účastníku řízení spravedlivě
požadovat, aby v okamžiku, kdy její restituční nárok je nejistý, předvídala i
jiné aspekty svého účastenství na řízení o pozemkových úpravách, než které
vyplývají z jejího vlastnictví jiných řízením dotčených pozemků. Přístup
obecných soudů je tak z pohledu žalobkyně nepřípustně formalistický a tento
jejich postup poškodil žalobkyni v právu na spravedlivý proces.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně byla v
průběhu řízení o komplexních pozemkových úpravách v postavení účastníka řízení
a jako kterémukoliv jinému účastníkovi jí z tohoto postavení vyplývalo právo
kdykoliv nahlédnout do spisu nebo po dobu 30 dnů i do zpracovaného návrhu
pozemkových úprav a podávat námitky a připomínky. Zákon nijak neomezuje, že
tyto námitky a připomínky musí směřovat pouze na část týkající se pozemků ve
vlastnictví konkrétního účastníka (zapsané na listu vlastnictví pro něj
vedenému). Ověření stavu pozemků, o něž má účastník řízení zájem v jiném
řízení, je dostatečným důvodem k využití těchto práv. Žalovaná má za to, že
napadené rozhodnutí je věcně správné, v souladu s právními předpisy, jakož i s
ustálenou judikaturou.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku
II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů
řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v
důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání byť jen zčásti důvodným).
13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně
nároku na náhradu škody v důsledku zmařené restituce.
14. Dovolání je přípustné ohledně existence odpovědnostního titulu státu
v podobě nezákonného rozhodnutí podle § 8 OdpŠk. Uvedenou otázku odvolací soud
posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z
něhož jim vznikla škoda.
17. Podle ustanovení § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem.
18. Podle § 8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na
zastavení exekuce (odstavec 3).
19. Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci
(§ 1 odst. 1 OdpŠk) zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1)
existence nezákonného rozhodnutí [§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk],
případně nesprávného úředního postupu [§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk], 2)
vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3) existence příčinné
souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na
straně jedné a újmou na straně druhé.
20. Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) platí,
že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda (…) byla způsobena i nesprávným úředním
postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu
odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání
rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu
neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí,
shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti,
právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí;
případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního
soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo ze dne 26. 4. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2755/2014. Totožný názor pak sdílí i odborná literatura, viz
VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář.
4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 145 a násl.). Právní teorie obdobně
uvádí, že za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání
způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 zákona, která jsou v jejich obvyklé
rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se
přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost
založenou (v takové případě výlučně) vydáním rozhodnutí a kritérium jeho
nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v
rozhodnutí, které lze mít za nezákonné (srov. IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL,
F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2017, s. 119 a násl.).
21. Nesprávný úřední postup úmyslně není zákonem nijak vymezen, protože
„výstižnou definici nelze pro jeho mnohotvárnost podat“ (srov. důvodová zpráva
k zákonu č. 82/1998 Sb.) Jeho definice tak byla ponechána na judikatuře soudů.
Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nesprávným
úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při
jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí,
anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí,
který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000).
22. V nálezu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, Ústavní soud
poukázal na to, že nesprávný úřední postup v zákoně není blíže definován, „z
obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o
jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního
orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného
povahou a funkcí postupu“.
23. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že jednou ze zákonem
stanovených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. Na nezbytnost splnění této podmínky, vyplývající z
citovaného § 8 odst. 1 OdpŠk, je ostatně poukazováno i v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či usnesení ze dne
2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
24. V projednávané věci však na základě dosud učiněných skutkových
závěrů prozatím nelze prověřit správnost navazujícího právního posouzení
provedeného odvolacím soudem (a spolu s ním i soudem prvního stupně). V rovině
právní argumentace není totiž zřejmé, jakým způsobem a k jakému zcela
konkrétnímu okamžiku mělo dojít ke vzniku škody na straně žalobkyně, a to v
podobě zániku jejího restitučního nároku, popř. k pozdějšímu tvrzeně nevratnému
zániku předmětného pozemku, jež byl původně historickým majetkem církve (obecně
k účinkům rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014). Z odůvodnění
soudů obou stupňů totiž není zřejmé, zda se tak mělo stát již s účinky k vydání
rozhodnutí o schválení pozemkových úprav ze dne 27. 7. 2016, které mělo nabýt
právní moci dne 2. 2. 2017, nebo až s účinky rozhodnutí o výměně nebo přechodu
vlastnických práv ze dne 30. 11. 2017 (které podle zjištění soudů nižších
stupňů nabylo právní moci 14. 12. 2017). Soudy se v projednávané věci omezily
na konstatování, že předmětný pozemek (z hlediska možnosti jeho restituce) tzv.
„bez náhrady“ zanikl v důsledku „pozemkových úprav“ (viz odstavec 2 rozsudku
odvolacího soudu a odstavec 15 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by bylo
zřejmé, s jakým konkrétním časovým okamžikem zánik vlastnického práva státu
(povinné osoby) spojovaly. Z narace žaloby, jak se podává z odstavce 1 rozsudku
soudu prvního stupně, z níž bylo vycházeno i při činění závěrů o zjištěném
skutkovém stavu, plyne že „Státní pozemkový úřad vydal dne 27. 7. 2016
rozhodnutí o schválení pozemkových úprav, č. j.: SPÚ-344427/2016, které dne 2.
2. 2017 nabylo právní moci. Účinky zápisu této skutečnosti nastaly ke dni 27.
2. 2017 a zápis byl proveden dne 17. 3. 2017. Na základě této skutečnosti
Státní pozemkový úřad dne 30. 11. 2017 vydal rozhodnutí o výměně vlastnických
práv v rámci komplexní pozemkové úpravy. Toto rozhodnutí tedy bylo vydáno po
vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích; avšak ještě před
jeho nabytím právní moci. Toto rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 14. 12.
2017. Účinky zápisu jsou v katastru nemovitostí vedeny ke dni 30. 10. 2017,
přičemž na základě pozemkových úprav pozemek zanikl a namísto něj vznikly
pozemky jiné, z nichž ovšem žádný není ve vlastnictví státu“.
25. Právní kvalifikace učiněných skutkových zjištění tak zůstává
nedostatečná, neboť není zřejmé, ve vztahu k jakému konkrétnímu rozhodnutí se
měly ony právní účinky zápisu v katastru vztahovat. Jestliže rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu o schválení výměny nebo přechodu vlastnických práv
ze dne 30. 11. 2017 nabylo právní moci až dne 14. 12. 2017, tedy až poté, co
předtím dne 5. 12. 2017, nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 10. 2017, pak by se v něm předchozí nesprávný úřední
postup nemohl (nemusel) projevit za situace, kdy (právotvorný) rozsudek
krajského soudu o tom, že žalobkyně je, coby restituent historického církevního
majetku, vlastníkem předmětného pozemku, nabyl právní moci dříve.
26. V té souvislosti nelze pomíjet, že zákon primárně počítá s tím, že
pravomocné rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných
prostředků, zatímco odstavec druhý § 8 OdpŠk stanoví výjimku z tohoto pravidla
v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí. Existují však i výjimečné
případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení
o mimořádném opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného
rozhodnutí vůbec nedojde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015).
Pravomocné rozhodnutí nemusí být ve zcela výjimečných případech nutně výslovně
zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li
tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže
původní rozhodnutí obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a
je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9.
7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není
příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného
nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo
být posuzováno „v materiálním slova smyslu“.
27. Není-li tak z dosud učiněné provedené právní kvalifikace seznatelné,
na základě kterého rozhodnutí, s účinky k jakému datu a zda vůbec žalobkyně
byla připravena o uspokojení restitučního nároku, popř. zda až dodatečně
pozbyla vlastnického práva k již restituovanému majetku, je již jen proto
právní posouzení odvolacího soudu neúplné a proto nesprávné.
28. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. nyní vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
31. V dalším řízení soud prvního stupně v intencích shora uvedených úvah
znovu zaměří svou pozornost k otázce (ne)existence odpovědnostního titulu.
Nepřehlédne závěry, jichž Ústavní soud dosáhl ve svém výše zmiňovaném nálezu ze
dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08 (ohledně potřeby tzv. materiálního
chápání pojmu nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí), a rovněž v
nálezu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, resp. nálezů ze dne 24. 3.
2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, ze dne
25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS
1688/09, a ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95), v nichž vysvětlil
specifické postavení oprávněné osoby v restitučním řízení i jeho podstatu.
Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů
nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, ať
už jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu
srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sluší se ve sledovaných
souvislostech rovněž připomenout, že přestože dovolatelka byla účastnicí řízení
o komplexních pozemkových úpravách a svědčilo jí právo vyjadřovat se ke
schválenému návrhu, resp. podat odvolání proti rozhodnutí, jímž návazně došlo
ke schválení pozemkových úprav, potažmo i vůči navazujícímu rozhodnutí o výměně
vlastnických práv, pak na straně druhé nelze přehlédnout, že účastenství
žalobkyně v uvedeném řízení bylo založeno přísně hmotněprávně na existujícím
vlastnickém právu k pozemkům dotčeným zamýšlenými úpravami, ovšem zcela jiných
pozemků, než předmětného pozemku č. PK 1223 v katastrálním území Bělčice, který
byl ve vlastnictví státu [srov. pojetí účastenství dle § 5 odst. 1 písm. a)
zákona o pozemkových úpravách]. Bez významu by neměla zůstat ani skutečnost, že
povinnost odděleně evidovat historický majetek církví a náležitě s ním nakládat
při pozemkových úpravách bylo zákonnou povinností státních orgánů, konkrétně
Státního pozemkového úřadu, srov. § 3 odst. 5 (nyní jde o odstavec 4) a § 9
odst. 14 zákona o pozemkových úpravách (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1689/2022). Rozhodnutí o schválení pozemkových
úprav, resp. o výměně nebo přechodu vlastnických práv přitom nebyla ze své
povahy (i z vlastní podstaty řízení o pozemkových úpravách) prioritně určena k
prosazování či ochraně restitučních nároků, když osoby oprávněné k restituci
církevního majetku jen z důvodu existence uplatněného nároku na vydání nemovité
věci nebyly považovány za účastníky řízení.
32. Platí rovněž, že pokud je rozsudek o vydání nemovitého majetku v
restituční věci nevykonatelný, je taková skutečnost obecně důvodem k podání
žaloby pro zmatečnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn.
I. ÚS 2661/21, týkající se § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a judikaturu v něm uvedenou). V
projednávané věci by ovšem žalobkyně žalobu pro zmatečnost (pokud by se
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ukázal jako nevykonatelný)
podat pojmově nemohla, neboť jiný tzv. náhradní pozemek se dle zákona o
majetkovém vyrovnání s církvemi (na rozdíl od úpravy provedené v zákoně o půdě)
oprávněné nevydává a nápravy je třeba se domáhat jinými právními prostředky.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu