USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 17 978 678 Kč s příslušenstvím a zproštění dluhu ve výši 31 300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 212/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 72 Co 344/2023-387,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 11. 2020 (ve znění jejích změn a částečného zpětvzetí) domáhala po žalované zaplacení 17 978 678 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 18 228 678 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022 a z částky 17 978 678 Kč od 3. 12. 2022 do zaplacení a dále toho, aby žalované byla uložena povinnost zprostit ji dluhu vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, ve výši 31 100 Kč, nebo alternativně uložena povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit.
Žalobkyně žalobou uplatnila celkem pět nároků, a to z titulu nezákonného rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 11. 2016, č. j. MSP-25/2016-OJD-SZN/2, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2016 – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, vydaného v řízení o odvolání žalobkyně z funkce znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvláštní specializací grafologie, a z titulu nesprávného úředního postupu v tomto řízení spočívajícího ve sdělování nepravdivých a nesprávných informací o žalobkyni ještě před tím, než bylo ve věci pravomocně rozhodnuto.
Z titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí uplatnila žalobkyně: 1) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, 2) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím, 3) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč s příslušenstvím a 4) nárok na zproštění dluhu vůči jmenované advokátce ve výši 31 300 Kč z titulu nákladů právního zastoupení žalobkyně ve správním řízení, nebo alternativně nárok na zaplacení uvedené částky.
Na nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí bylo žalovanou žalobkyni v průběhu řízení plněno, žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu částečně zpět a předmětem řízení zůstalo pouze příslušenství tohoto nároku v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 250 000 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022. Z titulu nesprávného úředního postupu pak žalobkyně uplatnila: 5) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím a 6) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 7. 2023, č. j. 17 C 212/2020-341, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2023, č. j. 17 C 212/2020-355, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 802 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 268 802 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022 a z částky 18 802 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení, a dále že je povinna žalobkyni zprostit dluhu ve výši 16 600 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 16 600 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu o zaplacení částky 17 959 876 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 228 678 Kč od 19. 5. 2020 do 18. 11. 2020 a z částky 17 959 976 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení, a dále o uložení povinnosti žalované zprostit žalobkyni dluhu ve výši 14 700 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 14 700 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 4 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 72 Co 344/2023-387, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zprostit žalobkyni dluhu ve výši 16 600 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 16 600 Kč, změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I). Ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
5. Požadavek žalobkyně ad 1) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí není předmětem dovolacího řízení, neboť žalovaná v průběhu řízení tento požadavek částečně splnila a žalobkyně v předmětném rozsahu vzala žalobu částečně zpět; předmětem řízení pak dále zůstalo pouze příslušenství tohoto nároku v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 250 000 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022, který byl žalobkyni pravomocně přiznán výrokem I rozsudku soudu prvního stupně.
6. Pokud jde o nárok žalobkyně ad 2) na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím, který měl žalobkyni vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2016), dovolatelka uvádí, že v projednávaném případě neobstojí závěr odvolacího soudu „o neoprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku za období let 2013 – 2016, neboť ačkoli toto období skutečně předcházelo okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí, je nutné v důsledku shora uvedeného shledávat příčinnou souvislost mezi vznikem újmy představované ušlým ziskem žalobkyně a okamžikem zahájení předmětného správního řízení, které bylo po celou dobu jeho vedení stiženo takovými procesními nedostatky, že dospělo až k vydání nezákonných rozhodnutí,“.
Pomíjí však závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle něhož do doby vydání nezákonného rozhodnutí dovolatelka mohla vykonávat činnost znalkyně a vskutku ji vykonávala bez zjevného poklesu příjmů, tedy že žalobkyni žádný zisk neucházel (viz odstavec 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 13 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka tak nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, a tato její námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 249/2023). S ohledem na výše uvedené nezakládá přípustnost dovolání ani dovolatelkou formulovaná právní otázka, zda má být při posuzování nároku na náhradu újmy soudní nebo správní řízení při aplikaci tzv. Engelova kritéria posuzováno podle svého skutečného obsahu za situace, kdy je takové řízení zahájeno dle jednoho znění právního předpisu, nicméně úkony a rozhodování v něm jsou prováděny dle jiného znění právního předpisu, které nemělo být na daný případ aplikováno.
7. Co se týče nároku žalobkyně ad 3) na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč s příslušenstvím, který měl žalobkyni vzniknout následkem vydání nezákonného rozhodnutí, v důsledku čehož se o požadovanou částku měly žalobkyni snížit příjmy, soud prvního stupně i odvolací soud k tomuto požadavku žalobkyně uzavřely, že jí za toto období přísluší právo na náhradu ušlého zisku, avšak na základě provedených důkazních prostředků dospěly k závěru, že žalobkyní prokázaný ušlý zisk za toto období dosahoval pouze přiznaných 18 802 Kč (viz odstavec 21 – 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li dovolatelka, že výše uvedené je nutno poměřovat výlučně k ziskům z období předcházejícím zahájení správního řízení (a to i v případě, kdy by žalobkyni nebylo možné přiznat náhradu újmy za období roku 2013) a posléze tuto námitku rozvádí s tím, že odvolací soud měl dojít k jinému výsledku na základě jiných důkazních prostředků a hospodářských výsledků dovolatelky za jiné období, nevymezuje ve vztahu k této výhradě předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. ani dovolací důvod a v této části je proto dovolání vadné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1945/2024, a ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2232/2024).
8. Dovolání žalobkyně týkající se jejího požadavku ad 4), o němž bylo rozhodnuto částí výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v části, týkající se zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zprostit žalobkyni dluhu (zproštění dluhu je nutno postavit na roveň požadavku na zaplacení částky) ve výši 14 700 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni tuto částku zaplatit, není přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť těmito výroky (částí výroku) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Tento závěr obstojí i s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, dle kterého platí, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V projednávané věci tomu tak ovšem není, neboť právní otázky kladené dovolatelkou nejsou žalovaným nárokům společné.
9. Jde-li o dovolání žalobkyně v části týkající se požadavků ad 5) a ad 6) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím a na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu, který měl dle žalobkyně spočívat v
uveřejnění dopisů Ministerstva spravedlnosti ze dne 16. 2. 2011, č. j. 398/2010-OJD-ZN/9, ze dne 9. 3. 2011, č. j. 343/2009-OJD-ZN/66, ze dne 28. 4. 2014, č. j. MSP-103/2014-OSD-ZN/4 a ze dne 4. 4. 2017, č. j. MSP-46/2017-OJD-ZN/2, a v dopisech Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. Spr 686/2011 a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. Spr 1073/2015, a ve vydání stanoviska Poradního sboru ministra spravedlnosti pro otázky písmoznalectví k aktivitám žalobkyně, které žalovaná dne 9. 3. 2011 zaslala předsedům všech krajských soudů i správnímu orgánu prvního stupně, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal tyto nároky nedůvodnými pro vznesení námitky promlčení se strany žalované.
Zdůraznil přitom zejména, že k poslednímu údajně nesprávnému úřednímu postupu došlo dopisem žalované ze dne 4. 4. 2017, avšak žaloba byla podána až dne 24. 11. 2020. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejpozději ke dni 4. 4. 2017, kdy se dovolatelka dozvěděla nejen o tom, že jí vznikla nemajetková újma, kterou s těmito listinami, respektive s tím, že vešly ve známost (přičemž další takové listiny dle skutkových zjištění odvolacího soudu nebyly vydávány), spojuje, ale dozvěděla se i o tom, že za škodu tím způsobenou odpovídá stát, a proto započal běh šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, jde-li o požadavek na odčinění nemajetkové újmy, jakož i započal běh tříleté promlčecí doby pro uplatnění práva na náhradu škody, a tyto promlčecí doby tak před podáním žaloby již uplynuly (viz odst. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Tento úsudek odvolacího soudu je v souladu a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž subjektivní promlčecí doba neběží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, ale ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě podle § 32 odst. 3 věty první (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5300/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 2454/17, a ze dne 19.
11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2632/2024). Nic jiného neplyne ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, na které dovolatelka odkazuje. Námitka dovolatelky, že se o neprávnosti úředního postupu dozvěděla až k okamžiku zrušení předmětného nezákonného rozhodnutí, k němuž došlo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18.11.2019, č. j.
48 A 49/2017-124,
není důvodná, protože dovolatelka již v okamžiku, kdy k jednotlivým údajně nesprávným úředním postupům došlo, měla dle skutkových závěrů odvolacího soudu, které nelze v dovolacím řízení revidovat (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) dostatek informací, na jejichž základě mohla dovodit, že tyto úkony jsou jí potenciálně k tíži a že jsou nesprávné (údajně zkreslující, nerespektující povinnost mlčenlivosti a presumpci neviny dovolatelky), a rovněž i věděla o tom, kdo je jejich původcem. Tyto údajné nesprávnosti žalobkyně měla a mohla identifikovat bez ohledu na pozdější výsledek předmětného správního řízení, tedy i bez ohledu na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 48 A 49/2017-124.
10. Argumentuje-li dovolatelka v závěru dovolání (bod 73 a násl. dovolání) tím, že újma způsobená nezákonným rozhodnutím, újma z titulu nesprávného úředního postupu v „jednotlivých otázkách“, újma spočívající v nepřiměřené délce řízení, v průtazích a nestandardním postupu správních orgánů spočívajících v šíření informací o dosud neskončeném řízení tvoří jeden celek (jeden nárok), je tento její náhled v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež se opírá o výslovnou dikci zákona (srovnej § 7 a násl. a 13 a násl. OdpŠk, dle kterých jde o dva samostatné požadavky), podle níž požadavky z titulu nesprávného úředního postupu a z titulu nezákonného rozhodnutí zásadně nevytvářejí funkční jednotu a nevedou ke vzniku nedílného a jediného nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 336/2021). Navíc nelze pominout, že údajně nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení nebyl předmětem řízení.
11. Namítá-li dovolatelka, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované má být v rozporu s dobrými mravy, nezohledňuje, že odvolací soud nezjistil žádné skutkové okolnosti, které by měly vést k takovému závěru (viz odstavec 5, 13 a 18 dovoláním napadeného rozsudku). Dovolatelka cituje v souvislosti s údajným nesouladem námitky promlčení s dobrými mravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, podle něhož „vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý“. Sama však žádnou takovou překážku pro uplatnění svých požadavků před uplynutím promlčecí lhůty neuvádí. Tvrzení dovolatelky, že „žalovaná, při uplatnění námitky promlčení sleduje toliko snahu se nepřípadně vyhnout odpovědnosti za svůj vlastní nesprávný úřední postup“, je vyjádřením náhledu dovolatelky, který nemá oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu.
12. Uvádí-li dovolatelka ohledně námitky promlčení dále, že odvolací soud měl zohlednit fakt, že samotné správní řízení bylo vedeno bezmála sedm let a že s existencí této skutečnosti se odvolací soud v souvislosti s údajně nemravným uplatněním námitky promlčení výslovně nevypořádal, nejde za situace, kdy případný požadavek na odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení je specifickým požadavkem, jenž však žalobkyně neuplatnila, o vadu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, jež by byla zásahem do ústavních práv dovolatelky. Z dovoláním napadeného rozsudku je nadto zřejmé, k jakým základním a vskutku relevantním skutkovým a právním závěrům odvolací soud došel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, a ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1830/2017). Ani tato námitka dovolatelky tedy nezakládá přípustnost dovolání, když jí uváděná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10) není s výše uvedeným v rozporu.
13. Pokud dovolatelka namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly její námitkou, že požadavky ad) 5 a 6) jsou oprávněné též pro nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správního řízení, v jehož rámci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nepřípustně tím uplatňuje novou skutečnost (nový nárok), ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 531/2023, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2607/2021), neboť ji v řízení před soudem prvního ani druhého stupně netvrdila. Potenciální nejasnost o tom, jakou skutečnost žalobkyně dle žaloby a jejích doplnění označila za nesprávný úřední postup, byla odstraněna dotazem soudu prvního stupně při ústním jednání dne 3. 8. 2021, „zda nesprávný úřední postup spatřuje žalobkyně v uváděných případech sdělování informací o správním řízení správními orgány“, na což právní zástupce žalobkyně uvedl, že „skutečně v tomto přesně je spatřován nesprávný úřední postup správních orgánů“. Dovolací soud tudíž k této námitce ve svém rozhodnutí ani nemohl přihlédnout (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.).
14. Uvádí-li dovolatelka, že správní orgány se v řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, dopustily nesprávného úředního postupu, pokud opakovaně „zveřejňovaly informace jednoznačně s cílem zabránit žalobkyni ve výkonu funkce znalkyně“, jde o skutkový závěr, jenž nemá oporu ve zjištěních uskutečněných soudem prvního stupně ani odvolacím soudem, a proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 249/2023).
15. Zbývá dodat, že dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu