USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 86 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 77/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2024, č. j. 69 Co 217/2024-14, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 86 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že titulem žaloby je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2024, č. j. 36 Co 48/2024-11, škodou označil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 12. 2023, č. j. 47 C 264/2023-5. Mezi vznikem škody a škodou žalobce spatřoval propojenost, a to právní nejistotu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 6. 2024, č. j. 14 C 77/2024-7, odmítl podání žalobce ze dne 23.
4. 2024, včetně doplnění ze dne 11. 5. 2024 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 21.
5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobce sice vyčíslil částku, jíž se domáhá, nebylo však zřejmé, o jakou konkrétní škodu se má jednat, žalobce žádným způsobem nekonkretizoval mechanismus jejího vzniku ve vztahu k údajnému nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce dále dostatečně nevymezil předmět řízení po skutkové stránce tak, aby bylo zřejmé, o jakém konkrétním skutku má soud jednat.
Nebylo ani postaveno najisto, zda na straně žalobce mělo dojít ke vzniku skutečné škody a v čem by tato škoda měla spočívat, případně, zda žalobci měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku nebo se domáhá náhrady imateriální újmy. Pouhé vyčíslení konkrétní částky nebylo možné považovat za dostatečnou specifikaci vzniklé škody bez uvedení alespoň rámcového vymezení toho, v čem konkrétně měla tato škoda spočívat.
Dle odvolacího soudu tak žaloba postrádala základní náležitosti, jejichž absence bránila dalšímu pokračování v řízení. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu