30 Cdo 3293/2025-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 733 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 281/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 72 Co 167/2025-78,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se vůči žalované původně domáhala zaplacení částky 866 895 Kč s příslušenstvím, která sestávala z částky 565 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – pozn. dovolacího soudu), jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016 a v jehož závěru byla žalobkyně pravomocně zproštěna obžaloby (dále jen též „posuzované řízení“), dále z částky 168 333 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a z částky 133 562 Kč odpovídající nákladům, které žalobkyně v posuzovaném řízení vynaložila na svoji obhajobu. Poté, co žalobkyně vzala žalobu ve vztahu k posledně zmíněné náhradě nákladů obhajoby částečně zpět, byl její žalobní požadavek představován zbývající částkou 733 333 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 45 C 281/2023-53, řízení co do částky 133 562 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), ve vztahu ke zbývající částce 733 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku I nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka významu vyhlášení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení pro počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního řízení, stejně jako otázka významu následného doručení takového rozsudku poškozenému, tedy otázky, které podle žalobkyně dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
8. Svým závěrem, podle kterého počátek běhu zmíněné subjektivní promlčecí lhůty připadá u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním na den následující po dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu v přítomnosti jeho právního zástupce (obhájce), tedy v posuzovaném případě na den následující po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 63/2021, k němuž došlo v přítomnosti obhájkyně žalobkyně dne 10. 10. 2022, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť v tento den uvedený rozsudek nabyl právní moci, pročež je pro stanovení uvedeného okamžiku již nerozhodné, kdy byl tento rozsudek žalobkyni též doručen.
Poukázat lze v této souvislosti zejména na závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3109/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 969/21, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 440/2022, a ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 893/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 2765/23. Jinak tomu může být pouze za zcela výjimečných okolností, jež se podávají ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2025, sp. zn. I. ÚS 778/24, a podle kterých promlčecí lhůta může v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobné nezákonným trestním stíháním začít běžet až ode dne doručení zprošťujícího rozsudku v případě, nebyl-li zprošťující rozsudek v rozporu s trestním řádem při jeho vyhlášení vůbec odůvodněn. Taková okolnost se však ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (a jakým je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán – srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), nepodává, a ani žalobkyně sama v průběhu řízení žádnou takovou okolností neargumentovala.
9. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil ani tím, že s okamžikem nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku spojil počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty též u nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně odvozovala z nepřiměřené délky trestního řízení. Ustálená judikatura dovolacího soudu totiž v této souvislosti dospěla k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem pravomocného skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení (připadajícím právě na okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno) je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (srov. část III.
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/2012, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 764/2014, ze dne 20.
7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1750/2023, a ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 72/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1452/24).
10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (dle přesvědčení žalobkyně v judikatuře Nejvyššího soudu dosud rovněž neřešená), zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Při řešení uvedené otázky se totiž odvolací soud, jenž dospěl k závěru, že vznesená námitka dobrým mravům neodporuje, taktéž neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v níž tento soud opakovaně uvedl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je namístě shledat v situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplyne určitá mimořádná či zvláštního zřetele hodná skutečnost, z níž bude možné tento rozpor dovodit (srovnej např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 597/23). V nálezové judikatuře Ústavního soudu (z níž dovolací soud v uvedené judikatuře vycházel) je přitom taková mimořádná a zvláštního zřetele hodná okolnost spatřována například v tom, že poškozený uplatnil svůj nárok vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb. u soudu po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty proto, že v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním musel řešit nejen majetkové záležitosti spojené s dříve úspěšným podnikáním, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím své manželky a matky své nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností, což se projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu, nebo v tom, že poškození zmeškali uplatnit svůj nárok v promlčecí lhůtě z důvodu, že se řídili starší (a posléze překonanou) judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly (viz nález Ústavního soudu ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17). Další takovou skutečnost Ústavní soud spojil též s doručením zprošťujícího rozsudku poškozenému až několik měsíců po uplynutí předmětné šestiměsíční promlčecí lhůty, konkrétně osm měsíců od jeho vyhlášení, při němž tento rozsudek nadto nebyl odůvodněn (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16). Žádnou takovou skutečnost, jež by svou mimořádností dosahovala intenzity zmíněných výjimečných okolností, však nelze v případě žalobkyně ze skutkových zjištění odvolacího soudu dovodit, a to nejen ve světle jejího tvrzení, podle kterého v okamžiku pravomocného skončení jejího trestního stíhání zbývalo dořešit (dle žalobkyní nezpochybněného závěru odvolacího soudu souběžně vedené řízení o zajištění její věci, ale ani ve světle zjištěného okamžiku doručení zprošťujícího rozsudku žalobkyni, jenž (byť byl vyhlášen již dne 10.
10. 2022) připadl až na den 27. 1. 2023, neboť k tomuto datu žalobkyni zbývaly do konce promlčecí lhůty bezmála tři měsíce, tedy bezmála její polovina, v níž žalobkyni nic nebránilo své nároky u žalované uplatnit (k tomu srov. též bod 33 odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3109/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn.
11. K uvedeným závěrům je pro úplnost namístě dodat, že podané dovolání nepřichází se žádnou argumentací, která by pro svou závažnost a přesvědčivost mohla jakkoliv odůvodnit změnu popsané ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu, jak žalobkyně v dovolání (pro případ, že by některá z výše uvedených právních otázek již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena) rovněž požadovala. Takovou argumentaci přitom nepředstavuje ani poukaz žalobkyně na skutečnost, že k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk mělo dojít dříve, než žalobkyně dne 16. 5. 2023 svůj nárok předběžně uplatnila u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk, a tudíž (logicky) předtím, než mohla začít plynout (a následně uplynout) lhůta určená žalované k předběžnému projednání tohoto nároku upravená v § 15 odst. 1 OdpŠk, s čímž žalobkyně zjevně neopodstatněně spojila údajný zásah do principu rovnosti účastníků a zachování jejich práva na přístup k soudu.
12. Namítá-li žalobkyně protiústavnost předmětné promlčecí lhůty, kterou spatřuje v její krátké délce, opomíjí, že Ústavní soud se touto otázkou již ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru opačnému (vedle již zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, srovnej též např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1534/23).
13. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, v souladu s nímž její právní argumentace zůstala odvolacím soudem nevypořádána, popř. byla tímto soudem zčásti „deformována“, lze uvést pouze tolik, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu