30 Cdo 3294/2025-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce
J. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Radlická 901/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 229 754,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 17/2025,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č.
j. 69 Co 202/2025-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 229 754,80
Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody představované náklady exekuce vedené
soudní exekutorkou Exekutorského úřadu pro Prahu 8 Mgr. Janou Kalistovou pod
sp. zn. 182 EX 7/20, jež byla vedena k vymožení povinnosti uložené žalobci
později zrušenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2019, sp.
zn. 12 C 162/2018, a Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 18 Co
259/2019.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
7. 5. 2025, č. j. 18 C 17/2025-39, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně
žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka vztahu příčinné souvislosti mezi výše zmíněnými nezákonnými
rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze a vznikem
škody představované náklady exekuce, které byl žalobce nucen pro nesplnění
povinnosti, jež pro něj z posléze zrušených rozsudků vyplývala, zaplatit, tedy
otázka, která dle žalobcova názoru dosud nebyla dovolacím soudem řešena,
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Nejvyšší soud především připomíná, že otázka příčinné souvislosti –
vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je v obecné rovině
otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn.
30 Cdo 283/2016). Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda
podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem
protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, a dále nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). K přerušení
příčinné souvislosti pak dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako
výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní
škodnou událost. Zůstala-li však původní škodní událost tou skutečností, bez
níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o
naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující
skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako
nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným
způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1567/2025, nebo ze dne 2.
12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2584/2025).
9. V části dovolání, v níž je zpochybňován závěr odvolacího soudu
(přijatý akceptací stejného závěru soudu prvního stupně) o absenci vztahu
příčinné souvislosti založený na zjištění existence jiného (nezrušeného)
vykonatelného soudního rozhodnutí, které žalobci tutéž jím dobrovolně
nesplněnou povinnost, která byla v předmětné exekuci vymožena, ukládalo (tedy
rozhodnutí, jež bylo pro založení překážky věci rozhodnuté důvodem pro zrušení
pozdějších rozhodnutí, která v řešeném případě sloužila za exekuční titul – viz
bod 9 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, ve spojení s bodem 9 odůvodnění
napadeného rozsudku), přitom žalobce kritizuje závěr, který není výsledkem
aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení
provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší
soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho
zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta
první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková
zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak
dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní
právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě
dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Kromě toho z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že pokud
povinný řádně a včas nesplnil povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným
rozhodnutím, pak vznik jeho povinnosti hradit náklady exekuce vedené za účelem
vymožení této povinnosti nastal výhradně z důvodu řádného nesplnění uložené a
posléze exekučně vymožené povinnosti, nikoliv proto, že byl příslušný exekuční
titul po skončení exekuce zrušen. Jestliže v době nařízení exekuce existuje
pravomocný a vykonatelný exekuční titul ukládající žalobci povinnost k plnění,
kterou dobrovolně a včas nesplní, a to aniž by současně docílil vydání
rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti exekučního titulu, umožní tím totiž žalobce
oprávněnému přistoupit k vymáhání v té době přiznaných práv prostřednictvím
exekuce, přičemž právě v důsledku tohoto úmyslného opomenutí vzniká žalobci
skutečná škoda spočívající v nákladech exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3450/2015, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 25
Cdo 1407/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 3250/19, a ze dne 2. 7. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 1636/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2655/20, jakož i v
těchto rozhodnutích uvedenou prejudikaturu). Svým závěrem o tom, že vznik
škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, byl zapříčiněn žalobcovým rozhodnutím
nerespektovat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudů, se tudíž odvolací soud
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně neodchýlil.
11. Poukázal-li žalobce v dovolání rovněž na to, že pokud by exekučním
titulem bylo dříve vydané (nezrušené) rozhodnutí, žalobci by žádné další
náklady spojené s vymáháním jeho povinnosti nevznikly, jedná se o skutečnost
uplatněnou poprvé až v podaném dovolání, a tedy v rozporu s § 241a odst. 6 o.
s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
12. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu