30 Cdo 3312/2023-309
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Z. Z., b) N. C. L. a c) D. Y. L., zastoupených JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 18 Co 68/2022-289, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 18 Co 68/2022-289, se ve výroku I, v rozsahu potvrzení zamítavých výroků, a v navazujícím nákladovém výroku II zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobci se žalobou doručenou dne 21. 2. 2019 po žalované domáhali, po částečném zastavení řízení dne 15. 1. 2021, zaplacení částky 336 000 Kč pro každého z žalobců, jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout celkovou nepřiměřenou délkou trvání správního řízení, včetně navazujících soudních řízení, ve věci restitučního nároku na vydání pozemků vedeného před Státním pozemkovým úřadem (dále i jen „SPÚ“) s tím, že řízení trvalo více jak 22 let. Restituční nárok uplatnil právní předchůdce žalobců, pan H. M. F., který dne XY zemřel a jehož právním nástupcem byla jeho manželka H. F. F., která zemřela dne XY. Do restitučního řízení pak vstoupili žalobci. K požadované částce žalobci dospěli, když za každý rok řízení požadují 20 000 Kč a zároveň připustili snížení této částky o 20 % za sdílenou újmu. Svůj nárok uplatnili u žalované dne 24. 9. 2018.
2. Přípisem ze dne 15. 6. 2021 žalobci rozšířili původní nárok na zadostiučinění o zvýšení z důvodu nepřiměřeně trvajícího odškodňovacího řízení, a to „o částku, odpovídající dalším 33 měsícům trvání původního řízení a dále o jednu dvanáctinu této částky za každý další měsíc až do jeho pravomocného ukončení, spolu s úrokem z prodlení, jehož běh počíná dnem následujícím po doručení tohoto vyjádření žalované prostřednictvím nadepsaného soudu,“ přičemž v podání ze dne 9. 8. 2021 upřesnili, že tím měli na mysli částku 1 333,33 Kč za každý měsíc až do pravomocného ukončení zdejšího sporu. Soud tuto změnu žaloby připustil při jednání soudu dne 17. 9. 2021. V podání ze dne 6. 6. 2023 žalobci uvedli, že (v důsledku vrácení věci odvolacímu soudu) nejistota výsledku žalobců pokračuje, a proto požádali, aby odvolací soud v pokračujícím kompenzačním řízení zohlednil jeho celkovou délku, která bude o dva roky delší, a navýšil základní částku o 10 %, tj. o 38 400 Kč. Celkem tedy kompenzační částka, kterou žalobci k již přiznanému zadostiučinění požadují, činí 190 199 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 22 C 45/2019-162, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 232 201,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 213 835,60 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok I). Zároveň zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) na žalované domáhala zaplacení částky 151 798,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26.
9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16. 6. 2021 do 20. 8. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok II). Žalované dále uložil zaplatit žalobkyni b) částku 232 201,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% z částky 213 835,60 Kč od 28.
3. 2019 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok III). Žalobu žalobkyně b) zamítl v požadavku na zaplacení částky 151 798,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26. 9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16.
6. 2021 do 20. 8. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok IV). Žalované konečně uložil zaplatit žalobci c) částku 232 201,60 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% z částky 213 835,60 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok V). Zároveň zamítl žalobu, kterou se žalobce c) na žalované domáhal zaplacení částky 151 798,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26.
9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16. 6. 2021 do 20. 8. 2021 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok VI). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalované bylo uloženo na jejich náhradě zaplatit žalobcům částku 85 787,40 Kč (výrok VII).
4. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že nárok žalobců byl řádně předběžně projednán. Celková délka předmětného řízení trvala 22 let, 3 měsíce a 12 dní, a to od 16. 5. 1996 do 30. 8. 2018. Do tohoto období spadá restituční řízení vedené pozemkovým úřadem, řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca 151/1999, dědické řízení po uvedeném H. M. F., vedené ve státě XY, XY, dědické řízení po H. F., vedené Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 115/2008, dědické řízení po V. Z., vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1793/2014, řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 228/2018 a řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 269/2018.
Dále bylo prokázáno, že žalobci se o záležitosti svých právních předchůdců intenzivně zajímali, když až do roku 2005 jim dlouhodobě pomáhali s vyřizováním všech úředních záležitostí, tedy i předmětného restitučního nároku. Toto se ještě zintenzivnilo po smrti pana F., kdy jeho pozůstalá manželka měla zdravotní komplikace a pomoc žalobců byla nezbytná. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 25. 9. 2018.
5. Soud prvního stupně posoudil po právní stránce nárok žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“) a poukázal na to, že je namístě vycházet ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).
Celkovou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou a nezákonnou. Konstatoval, že v takovém případě se vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného účastníka předpokládá, přičemž zásadně je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Základní částku odškodnění přiznávanou v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč ročně přiznal soud prvního stupně na její horní hranici 20 000 Kč za rok, když na tomto místě zohlednil délku řízení a jeho typovou závažnost, neboť v restitučním řízení má být napravena v minulosti způsobená újma.
Zároveň snížil zadostiučinění připadající na první dva roky řízení na polovinu. Soud prvního stupně též zohlednil, že řízení se nejprve účastnil od 16. 5. 1996 do 5. 3. 1997 pan H. M. F. a následně od 6. 3. 1997 do 20. 3. 2005 paní H. F. F., tedy po dobu 8 let, 10 měsíců a 3 dnů. Soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, dle kterého částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nesmí převyšovat částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Právním předchůdcům žalobců by za dobu od 16.
5. 1996 do 20. 3. 2005 náležela částka 156 831,40 Kč. Na místo právních předchůdců nastoupili v daném restitučním řízení žalobci, soud prvního stupně tedy výše uvedenou částku vydělil 3 a dobral se k částce 52 277 Kč náležející za toto období každému z žalobců. Za další část řízení od 21. 3. 2005 do 30. 8. 2018 náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky, neboť v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry sdílena.
Ve světle těchto závěrů za období od 21. 3. 2005 do 30. 8. 2018 (tedy 13 let, 5 měsíců a 8 dní) byla každému z žalobců přiznána částka 268 771,90 Kč (13 x 20 000 Kč + 5 x 1 666,70 Kč + 8 x 54,80 Kč), redukována o 20 % za tzv. sdílenou újmu na 215 017,50 Kč. Jako další faktor ovlivňující výši zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil celkovou zjevně nepřiměřenou délku restitučního řízení, neboť řízení před pozemkovým úřadem bylo řízením správním, v němž se měly uplatnit též lhůty dle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Rozhodnuto tedy mělo být do 60 dnů; za „ještě přiměřenou“ by šlo považovat dobu 2 let.
Zohledněna byla i složitost řízení daná jeho restituční povahou a tedy zvýšenou právní a skutkovou složitostí, danou zejména tím, že jednotlivé restituční nároky byly uplatněny k víceru pozemkům. V průběhu řízení bylo nutno čekat na výsledek několika dědických řízení, kdy některá probíhala v zahraničí, bylo prověřováno několik restitučních titulů a zda již nedošlo k odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně rovněž zohlednil skutečnost, že šlo o rozhodování ve dvou stupních, a že žalobci i jejich právní předchůdci jsou cizinci s místem pobytu mimo území České republiky.
Ze všech výše uvedených důvodů přistoupil k další redukci o 20 % z částky 267 294,50 Kč (52 277 Kč + 215 017,50 Kč), tedy k částce 213 835, 60 Kč. Soud prvního stupně nezjistil žádný aktivní úkon žalobců, kterým by pozemkový úřad vyzývali k akceleraci vyřizování věci, se zřetelem ke Stanovisku nicméně neměl za vhodné přičítat absenci postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném od dne 1.
7. 2009, k tíži poškozených, neboť není povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Proto tuto nečinnost neposuzoval ve vztahu k základu nároku, hodnotil ji však ve vztahu k tvrzenému významu řízení pro žalobce, přičemž tento význam byl zvyšován tím, že tu jde o restituční řízení, v němž jde o nápravu dřívějších křivd.
6. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za délku daného odškodňovacího řízení soud prvního stupně uvedl, že trvalo od 21. 2. 2019 do 24. 9. 2021, tedy 2 roky, 7 měsíců a 2 dny, a přistoupil ke stanovení základní částky ve výši 15 000 Kč za rok, neboť délku řízení nepovažoval za vysoce nepřiměřenou, kdy zpravidla by mělo být soudní řízení ukončeno v rozmezí 2 let. Za první 2 roky pak náleží odškodnění v poloviční částce. Celkem tedy přiznal každému z žalobců částku 23 832 Kč (15 000 Kč + 7 x 1 250 Kč + 2 x 41 Kč) sníženou o 20 % s odkazem na sdílenou újmu, tedy na 19 065,60 Kč.
7. Celkem byla každému z žalobců přiznána částka 232 201,60 Kč (19 065,60 Kč + 213 835,60 Kč), s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 Co 68/2022-212, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II, IV a VI ve věci samé (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku VII jen tak, že výše náhrady
nákladů řízení činí 73 680 Kč, jinak jej potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve vztahu k vyčíslení nemateriální újmy za samotné odškodňovací řízení neměl odvolací soud postupu soudu prvního stupně co vytknout, ostatně žalobci sami se s vyčíslením svého nároku ztotožnili. Odvolací soud však nevyhověl požadavku žalobců, aby jim nad rámec již přiznané částky přiznal další částku za každý měsíc trvání odvolacího řízení až do jeho pravomocného skončení, jelikož odvolací řízení jednak netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a jeho délka necelého půl roku byla zapříčiněna i skutečností, že žalobci museli být dvakrát vyzýváni k odstranění vad odvolání, což délku odvolacího řízení nadbytečně prodloužilo.
10. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3705/2022-265, (v pořadí první) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 Co 68/2022-212, ve výroku II, kterým byl v zamítavých výrocích II, IV a VI ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 22 C 45/2019-162, a v navazujících nákladových výrocích III a IV, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, pokud odvolací soud zohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 pod písm. d) a e) OdpŠk (tj. kritérium postupu orgánů veřejné moci a kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného) již v základní částce a nikoliv v rámci procentuální modifikace této základní částky, aniž by navíc bylo zřejmé, v jakém rozsahu se to které kritérium na navýšení zadostiučinění podílelo, a dále pokud odvolací soud dospěl k závěru o povinnosti žalobců prokázat vznik nemajetkové újmy v souvislosti s posouzením kritéria dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk a nadstandardní aktivity žalobců v řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné i v otázce navýšení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení, včetně vymezení délky kompenzačního řízení, jelikož se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který zvlášť stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení (15 000 Kč), kterou i zvlášť moderoval (ponížení o 20 % za sdílenou újmu), ačkoliv z přípisu žalobců ze dne 15. 6. 2021 vyplývá, že požadují zvýšení původního nároku v důsledku nepřiměřeně trvajícího odškodňovacího řízení, tedy nikoliv jako samostatný nárok, o kterém by ostatně soudy v nynějším řízení pro poměr k věci (§ 14 odst. 1 o. s. ř.) ani nemohly rozhodnout. Nadto odvolací soud nezohlednil dobu trvání odvolacího řízení, tedy nepřihlédl k celkové době, ve které se žalobcům dostalo peněžité zadostiučinění za posuzované řízení ve výši, kterou sám odvolací soud shledal přiměřenou, pakliže vzal v potaz pouze dobu odškodňovacího řízení před soudem prvního stupně, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, čímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v části V Stanoviska. 11. Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (II, IV a VI) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců a), b) a c) 53 458,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 28. 3. 2019 do zaplacení; jinak v těchto zamítavých výrocích o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy tří stupňů (výrok II). 12. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně stanovil základní částku zadostiučinění na 267 294,50 Kč pro každého z žalobců (52 277 Kč + 215 017,50 Kč). Za správné považuje snížení této základní částky o 20 % za složitost věci (z důvodů uváděných soudem prvního stupně). Oproti soudu prvního stupně navýšil odvolací soud základní částku dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (postup orgánů veřejné moci během řízení) o 10 %, když zohlednil excesy v probíhajícím restitučním řízení spočívající v několikaleté nečinnosti a nekoncentrovanosti postupu Státního pozemkového úřadu. Odvolací soud současně (na rozdíl od soudu prvního stupně) navýšil základní částku dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk pro význam řízení pro žalobce o dalších 10 %, a to jako řízení restitučního. Toto navýšení odůvodnil tím, že již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd, a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu. Restituční řízení tak nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Uzavřel, že přestože v posuzované věci lze za přímého restituenta považovat jen pana H. M. F., který dne XY zemřel, je možné restituční význam posuzovaného řízení přičítat i jeho vdově, právní nástupkyni H. F. F., zemřelé dne XY, jakož i jejím dalším dědicům, včetně současných 3 žalobců. Je totiž zřejmé, že žalobci, jako osoby blízké původnímu restituentovi i jeho pozůstalé manželce, měli o restituční řízení značný zájem a restituentům intenzivně pomáhali, včetně aktivity při uplatňování jejich nároků. Dle odvolacího soudu jiné navýšení základní částky žalobcům nenáleží, neboť jejich aktivitu směřující ke skončení restitučního řízení, kterou podřazovali pod § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (jednání poškozeného), vzal odvolací soud v úvahu již v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a dodal, že za totéž jednání nelze odškodňovat dvakrát. Konstatoval, že celková částka, která jako přiměřené zadostiučinění žalobcům náleží, činí u každého z žalobců po moderaci 267 294,50 Kč. Byla-li již pravomocně přiznána částka 213 835,60 Kč s příslušenstvím, bylo třeba každému z žalobců přiznat dalších 53 458,90 Kč s příslušenstvím. 13. Pokud se týká zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé odškodňovací řízení, vycházel odvolací soud z výsledků předchozího pravomocného rozsudku ve vyhovující části výroků, které nebyly dovoláním napadeny, tj. že na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé (odškodňovací) řízení již bylo soudem pravomocně přiznáno 19 065,60 Kč s úrokem 8,25 % z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení. Odvolací soud uzavřel, že přiznané zadostiučinění, které bylo poskytnuto ihned po rozhodnutí soudu prvního stupně, je přiměřené době prodlení v odškodnění žalobců o cca 15 měsíců a další navýšení (za situace, kdy předmětem sporu zůstal po zásahu Nejvyššího soudu jen požadavek na navýšení základního odškodnění a závěry o vhodné formě a odpovídající výši odškodnění v částce 20 000 Kč/1 rok zůstaly nedotčeny) již nelze poskytnout.
I. Dovolání a vyjádření k němu 13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též „dovolatelé“) v rozsahu části výroku I, v níž byly potvrzeny zamítavé výroky soudu prvního stupně, včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v předmětné věci v jeho rozsudku ze dne 14. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3705/2022-268, a dále od Stanoviska, k výkladu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Vymezují následující námitky: a) Odvolací soud nesprávně podřadil zjištění, že žalobci „měli o restituční řízení značný zájem a restituentům intenzivně pomáhali, včetně aktivity při uplatňování jejích nároků“, pod kritérium významu řízení pro poškozené dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, když shrnul, že „[J]iné navýšení základní částky žalobcům nenáleží, neboť jejich aktivitu směřující ke skončení restitučního řízení, kterou (žalobci) podřazovali pod ust. § 31a odst. 3 písm. c), odvolací soud vzal v úvahu již v rámci kritéria významu řízení pro poškozené dle § 31a odst. 3 písm. e) a za totéž jednání nelze odškodňovat dvakrát.“ Odvolací soud tak „odmítl zcela nesprávně kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk hodnotit a průběžný tlak žalobců na urychlení řízení ocenit dalším moderačním navýšením.“ b) Ve vztahu ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. významu předmětu řízení pro poškozeného, odvolací soud dle žalobců zcela přehlédl ten parametr, který rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1612/2009 opakovaně akcentuje, totiž vysoký věk účastníka průtažného řízení. Žalobci tento aspekt opakovaně na nejrůznějších procesních místech zdůrazňovali, aniž tomu obecné soudy věnovaly pozornost. c) Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že za dobu od 16. 5. 1996 do 20. 3. 2005, kdy byl účastníkem posuzovaného řízení jejich procesní předchůdce jako jediná osoba (resp. šlo o postupnou účast dvou navazujících účastníků), přísluší odškodnění náležející jedné osobě, rozdělené na tři díly. Vzhledem k tomu, že žalobci se o záležitosti svých právních předchůdců i tehdy intenzivně zajímali a dlouhodobě jim pomáhali s vyřizováním úředních záležitostí včetně předmětného restitučního nároku, je tedy třeba na každého z žalobců od počátku pohlížet jako na osoby podléhající nejistotě výsledku předmětného řízení, a z toho důvodu od počátku individuálně poškozené presumovanou nemajetkovou újmou, kterou lze z důvodu sdílení krátit o 20 %, nikoliv však dělit počtem poškozených osob. Odvolací soud k tomu uvedl, že soud prvního stupně v tomto ohledu věc hodnotil správně, aniž se s argumentací žalobců jakkoli vypořádal. Tím učinil svůj závěr nepřezkoumatelný a zároveň se odchýlil v hodnocení této otázky od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn.30Cdo3945/2014. d) Odvolací soud posoudil nesprávně rovněž požadavek žalobců na navýšení části přiznaného nároku z titulu trvání samotného odškodňovacího řízení, jelikož přiznal pouze částku cca 19 000 Kč, která má být přiměřená době prodlení v odškodnění o cca 15 měsíců s tím, že další navýšení již nelze poskytnout. Vadné je zejména posouzení (ne)přiměřenosti délky kompenzačního řízení. e) Rozsudek odvolacího soudu je do jisté míry zatížen nesrozumitelností a tedy nepřezkoumatelností, neboť se v něm odvolací soud zcela vyhnul polemice a právní argumentaci žalobců.
14. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že již prvoinstanční soud hodnotil všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk velice pečlivě a v kontextu s provedeným dokazováním, a současně, že odvolací soud hodnotil v souvislostech rozhodnutí prvoinstančního soudu, který ve svém rozhodnutí zohlednil nejen kritérium délky řízení podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk a kritérium postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, ale i typovou závažnost vznikající újmy podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj., že šlo o řízení restituční napravující v minulosti způsobené újmy. Odvolací soud dle žalované jasně a srozumitelně uvedl, proč nemohlo dojít k další moderační úvaze v rámci kritéria dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, a nelze tak potvrdit závěr, že je napadený rozsudek ve vztahu k tomuto kritériu nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Žalovaná se též ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, i pokud jde o vyčíslení nemateriální újmy za samotné odškodňovací řízení, nota bene, když se sami žalobci s vyčíslením svého nároku prvoinstančním soudem ztotožnili. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud předně uvádí, že ve vztahu k otázce nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí [námitka uvedená pod písm. e)], žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pokračovat.
21. Rovněž tak není v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá úvaha odvolacího soudu, že za totéž jednání nelze odškodňovat dvakrát, když skutkové zjištění, že „žalobci měli o restituční řízení značný zájem a panu H. M. F. a poté jeho vdově jako osoby blízké restituentům intenzivně pomáhaly, včetně aktivity při uplatňování jejich nároků“, vzal v úvahu již v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a nezohlednil jej v rámci kritéria jednání poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ustálené judikatuře dovolacího soudu a je v souladu se Stanoviskem, jestliže odvolací soud při posouzení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu posuzovaného řízení jako řízení restitučního k tomu, že žalobci vyvíjeli aktivitu ke skončení tohoto restitučního řízení, a nepodřadil uvedené skutkové zjištění pod kritérium jednání poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, což je dáno již charakterem tohoto kritéria, neboť v případě poškozeného se vždy jedná o účastníka řízení nikoliv osobu od něj odlišnou, jak tomu bylo v případě žalovaných, a to ve vztahu k předmětným (shora uvedeným) skutkovým zjištěním.
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelů, že ve vztahu ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. významu předmětu řízení pro poškozeného, odvolací soud dle žalobců zcela přehlédl vysoký věk účastníků průtahového řízení, neboť v tomto směru není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (ani s dovolateli zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009), jestliže odvolací soud věk žalobců nezohlednil a základní výši odškodnění za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k tomu dále nenavyšoval, neboť osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelé však žádné zdravotní problémy, jimiž by trpěli, ani jiné konkrétní a podstatné okolnosti, neuvedli, nehledě na to, že tvrzení o samotném věku uplatnili žalobci až v rámci dovolání. Současně je podstatné, že k věku žalobců by bylo možné teoreticky přihlédnout pouze v období od 21. 3. 2005 do 30. 8. 2018, kdy žalobci byli již v postavení účastníků posuzovaného řízení (do něhož směřovala námitka žalobců ohledně věku), nicméně v tomto období pouze jeden ze žalobců dosáhl pokročilého věku 75 let, a to až dne 25. 4. 2018, byl by tedy v postavení účastníka posuzovaného řízení v pokročilém věku toliko po dobu cca 4 měsíců. K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a judikaturu tam citovanou nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2021.
23. Ani při řešení otázky [námitka uvedená pod písm. c)], zda za dobu od 16. 5. 1996 do 20. 3. 2005, kdy byl účastníkem posuzovaného řízení jejich procesní předchůdce jako jediná osoba (resp. šlo o postupnou účast dvou navazujících účastníků), přísluší odškodnění náležející jedné osobě, rozdělené na tři díly, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Odvolací soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, který tuto problematiku řešil, uzavřel, že výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení by pro procesního nástupce původního účastníka řízení neměla přesahovat výši zadostiučinění, jež by za tutéž část řízení náležela jejich právnímu předchůdci, nejprve určil zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil, a tuto částku poté vydělil počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo, tj. žalobců, a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení.
24. Dovolání je přípustné pro řešení otázky přiměřenosti délky samotného odškodňovacího (kompenzačního) řízení [otázka uvedená pod písm. d)], neboť při jejím řešení se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
28. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil i v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku).
Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
29. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl.
6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku).
V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘) zadostiučinění.
V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
30. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
31. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena. Dovolací soud konstatuje, že se odvolací soud hodnocením a posouzením kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk vůbec nezabýval. Jeho právní posouzení je v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné.
32. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení.
33. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk).
34. Ohledně celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, Nejvyšší soud již v části V Stanoviska uzavřel, že důvodnou může být i žaloba na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. V takovém případě pak musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
35. Výše uvedené judikaturní závěry však odvolací soud nerespektoval a ohledně délky kompenzačního řízení vyšel (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že toto bylo zahájeno dne 21. 2. 2019, kdy byla podána žaloba u soudu, ačkoliv ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud následně převzal, vyplývá, že před samotným řízením proběhlo předběžné projednání nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které bylo zahájeno dopisem žalobců ze dne 24. 9. 2018. Ohledně celkové délky kompenzačního řízení pak odvolací soud pouze (ne zcela jednoznačně a srozumitelně) uzavřel, že „má-li celkové odškodňovací řízení trvat 2,5 roku, počítaje v to i šestiměsíční lhůtu pro vyřízení žádosti před ministerstvem, jak judikuje ESLP, je zjevné, že tato doba byla sice překročena, ale nikoliv násobně, ale jen o cca ? délky přiměřeně dlouhého odškodňovacího řízení, tj. prodlouženého o cca 15 měsíců navíc, když právní moc předchozího rozsudku odvolacího soudu nastala dnem 12. 6. 2022.“ V průběhu řízení žalobci upozorňovali na skutečnost, že samotné kompenzační řízení pokračovalo dál (např. v podání ze dne 6. 6. 2023 žalobci uvedli, že v důsledku vrácení věci odvolacímu soudu nejistota výsledku žalobců pokračuje, a proto požádali, aby odvolací soud v pokračujícím kompenzačním řízení zohlednil jeho celkovou délku, která bude o dva roky delší, a navýšil základní částku o 10 %, tj. o 38 400 Kč). Odvolací soud svým druhým rozsudkem ve věci rozhodl dne 21. 6. 2023, přičemž i v tomto svém posledním rozsudku přiznal žalobcům další zadostiučinění, tudíž při posuzování přiměřenosti doby, ve které bylo poskytnuto zadostiučinění, bylo na místě vyjít z celkové délky nynějšího kompenzačního řízení, tj. od uplatnění nároku u žalované dopisem ze dne 24. 9. 2018 do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 21. 6. 2023. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobci kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (kterou žalobci sice zformulovali jako právní otázku, u níž však řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání) netvrdili a další vady se nepodávají ani z obsahu soudního spisu.
37. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že se odvolací soud dopustil jisté nepřehlednosti a nesrozumitelnosti v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k určení celkové délky kompenzačního řízení zmíněné již v bodu 35 tohoto rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu však nepřezkoumatelný není, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal i se stěžejními námitkami žalobců (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobci byli zjevně schopni na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadeném výroku I v rozsahu potvrzení zamítavých výroků a dále v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
39. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobců, plynoucí z nepřiměřené délky kompenzačního řízení, ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále odvolací soud znovu posoudí přiměřenost délky kompenzačního řízení (resp. doby, ve které bylo žalovanou žalobcům poskytnuto zadostiučinění, neshledá-li odvolací soud důvod pro jeho další navýšení) a bude se zabývat hodnocením a posouzením kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu. Ohledně případného navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouze trvajícího odškodňovacího řízení vyjde přitom odvolací soud z toho, že lze zvýšit („navýšit“) základní částku za příslušný časový úsek (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení) v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (viz rozsudek Nejvyššího soud v této věci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3705/2022).
40. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku dovolacího soudu.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu