30 Cdo 3345/2017-439
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
TKX ENGINEERING s. r. o., se sídlem v Teplicích – Sobědruhách, Důlní 475,
identifikační číslo osoby 250 31 937, zastoupené JUDr. Martinem Steiningerem,
advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému S. Z.,
zastoupenému JUDr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova
třída 915/31, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 472/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2017, č. j. 84 Co
290/2015-414, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Martina Žižky, advokáta se sídlem v Teplicích, Masarykova třída 915/31.
1. V této věci již rozhodoval Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), který rozsudkem ze dne 24. září 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2468/2014 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na jeho internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz] zrušil jako (potvrzující) rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co
125/2011-329, tak i žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Teplicích
(dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 18 C
472/2009-291) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud
k vydání tohoto kasačního rozhodnutí přistoupil z toho důvodu (ve stručnosti
shrnuto), že skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním
rozhodování, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně
kvalifikačnímu závěru o nedůvodném odstoupení žalobkyně od předmětné kupní
smlouvy; z obdobného důvodu pak bylo přistoupeno i ke kasaci prvoinstančního
rozsudku.
2. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. ledna 2015,
č. j. 18 C 472/2009-381, opět žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí
označeného nemovitého majetku, zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy všech stupňů. Prvoinstanční soud uzavřel, že: „žaloba po věcné
stránce není důvodná, když posoudil předběžnou otázku tak, že odstoupení od
smlouvy je neplatné...V daném případě bylo prokázáno, že byla uzavřena a
podepsána dne 31. 5. 2007 kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí a dne
11. 1. 2008 dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek, která řeší
vyrovnání a vypořádání celé kupní ceny 7.445.000,- Kč jednak zápočtem přesně
označených pohledávek a jednak zápočtem rozdílu součtu pohledávek a kupní ceny
ve výši 46.041,- Kč tak, že úhrada této částky nebyla provedena v hotovosti,
ale byla započítána jako první splátka (záloha) kupní ceny v celkové výši
1.826.423,- Kč za nemovité věci dle uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí.
Žalovaný tudíž vystavil žalobci doklad, kterým potvrdil, že si započetl částku
46.041,- Kč jako zálohu na zaplacení první splátky kupní ceny, jenž mu má
žalobce zaplatit za zpětný prodej předmětných nemovitostí.“ S ohledem na (v
rozhodnutí blíže vyložené) okolnosti případu pak soud prvního stupně uzavřel,
že se mu podání této určovací žaloby „jeví jako účelové a chování žalobce jako
nečestné a nepoctivé.“
3. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2017,
č. j. 84 Co 290/2015-414, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné
rozhodnutí) potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ovšem – oproti soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že:
„žalovaný příjmovým pokladním dokladem doplacení kupní ceny neprokázal“,
současně ale konstatoval, že: „nelze však odhlédnout od smluvního ujednání v
kupní smlouvě, dle kterého měla být úhrada kupní ceny provedena v kupní smlouvě
přesně specifikovaným zápočtem vzájemných pohledávek, kdy výše zápočtu byla o
46.041 Kč nižší, než byla smluvená kupní cena a účastníci si současně ujednali,
že započtení jakýchkoliv dalších vzájemných pohledávek, neuvedených v kupní
smlouvě již není přípustné (čl. IV., poslední věta kupní smlouvy). Žalobce však
v dohodě o zápočtu a pohledávek ze dne 11. ledna 2008 (žalobcem podepsanou dne
9. 1. 2008), které předcházela elektronická komunikace (ze dne 6. prosince
2007) potvrdil, že rozdíl bude použit jako záloha na splátku na věcné
břemeno...podstatnou je skutečnost, že žalobce o způsobu vypořádání mezi
účastníky věděl.“
4. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že: „Z
tohoto důvodu pak odstoupení (§ 48 odst. 1 obč. zák.), jehož možnost si
účastníci pro případ nezaplacení kupní ceny v kupní smlouvě sjednali (čl. V.
smlouvy), od smlouvy učiněné žalobcem nelze považovat za platné, neboť sice
kupní cena dle smluvního ujednání mezi účastníky uhrazena nebyla, ale jednání
žalobce odporuje dobrým mravům. Porušení dobrých mravů spatřuje odvolací soud
zejména v tom, že žalobce si musel být při sjednání zaplacení kupní ceny vědom,
že zápočtem nebude uhrazena celá částka 7.455.000 Kč, ale částka 7.398.959 Kč.
Současně však měl v úmyslu převáděné nemovitosti i nadále užívat za úplatu,
když v jeho prospěch bylo zřízeno věcné břemeno užívání. Žalovaný mu pak
příjmovým pokladním dokladem potvrdil, že od něho úplatu odpovídající výši
nedoplatku kupní ceny přijal a žalobce tak nebyl povinen za užívání nemovitosti
v měsíci prosinci 2007 tuto částku hradit. Žalobcův úmysl věc užívat a platit
úplatu za užívání byl následně potvrzen i jeho snahou získat odpočet daně z
přidané hodnoty za splátky věcného břemene, která však nebyla
úspěšná...Odvolací námitka žalobce spočívající v odkazu na rozhodnutí NS ze dne
19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3488/2013, tak není důvodná, když přezkum z
hlediska dobrých mravů nebyl výkon vlastnického práva, ale právní úkon
spočívající v odstoupení od kupní smlouvy.“
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. „Odchýlení se od
ustálené rozhodovací praxe, v jehož důsledku došlo k nesprávnému právnímu
posouzení věci, spatřuje dovolatelka v porušení principu dvojinstančnosti
občanského soudního řízení nahrazením nedostatku rozhodujících skutkových
zjištění odvolacím soudem vlastním doplněním dokazování, resp. tím, že tato
skutková zjištění převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je však
učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich nezaložil
své rozhodnutí (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková
zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího
soudu). Odvolacímu soudu totiž v případě, že soud prvního stupně neučinil
skutková zjištění stran okolností, které jsou z pohledu odvolacího soudu
rozhodné, případně je sice učinil, ale nebyly podkladem pro jeho rozhodnutí,
nezbývá než rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
nikoliv skutková zjištění sám činit nebo je přejímat od soudu prvního stupně.
Nadto odvolací soud tato skutková zjištění neučinil předmětem ‚diskuze‘ stran
soudního řízení, pročež došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení.“
6. V další části svého dovolání žalobkyně rozvádí výše uvedenou
argumentaci, kterou podepírá odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, v němž dovolací soud vyložil, že
nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit
vlastním doplněním dokazování, ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme
z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k
právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil.
7. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho zjištění o tom, že si
dovolatelka musela být při uzavírání kupní smlouvy vědoma, že zápočtem nebude
uhrazena celá kupní cena a že měla i v této situaci úmysl předmětné nemovitosti
i nadále užívat za úplatu, nebylo učiněno na základě v odvolacím řízení
provedených (zopakovaných) důkazů, „tato zjištění nebyla účastníkům řízení
prezentována, přestože z hlediska právního názoru odvolacího soudu jsou ve
vztahu k meritu věci sporu zásadní.“ Dovolatelce tak bylo upřeno právo vyjádřit
se k těmto zjištěním, což je v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne
9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, v němž byl zaujat právní názor, že jedním
z požadavků spravedlivého procesu je „aby veškerá konečná rozhodnutí soudů ve
věci samé byla přijímána při respektování práva na kontradiktorní řízení; každá
ze stran musí zásadně mít možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které
považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se (se)
všemi důkazy a vznést k nim připomínky za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu. Z
principu kontradiktornosti vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na
ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k
diskusi.“
8. Ze všech vyložených důvodů proto dovolatelka navrhla, „aby napadený
rozsudek dovolací soud zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu odvolacímu,
potažmo soudu prvního stupně.“
9. Žalovaný ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého
advokáta) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně s tím, že odvolací
soud v napadeném rozsudku dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud
prvního stupně ohledně jejich úmyslu uhradit kupní cenu formou zápočtů jejich
vzájemných pohledávek, avšak odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaný doplacení kupní ceny neprokázal. S přihlédnutím k
okolnostem případu však odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel,
že odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy je neplatné, a to z důvodů porušení
dobrých mravů. Skutková zjištění obou soudů se tak liší toliko v otázce
doplatku kupní ceny ve výši 46.041,- Kč, avšak skutková zjištění, na kterých
odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti odstoupení žalobkyně od kupní
smlouvy pro jeho rozporu s dobrými mravy, jsou shodná se skutkovými zjištěními,
na kterých tentýž závěr učinil soud prvního stupně. Námitka žalobkyně, že
rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen princip dvojinstančnosti řízení, je
proto nesprávná a neopodstatněná. V závěru svého vyjádření žalovaný zdůraznil,
že předmětné skutkové okolnosti, na kterých odvolací soud i soud prvního stupně
založily svůj závěr o neplatnosti odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy pro
kolizi s dobrými mravy, byly předmětem projednávání od počátku řízení v této
věci, přičemž žalobkyně měla možnost se i k těmto otázkám vyjádřit a v průběhu
řízení se k nim také vyjadřovala. Nedůvodná a neopodstatněná je tudíž i námitka
žalobkyně o porušení principu kontradiktornosti řízení. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru,
že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné.
12. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně spatřuje nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem v nesprávně vyřešených otázkách plynoucích z
procesního práva, kdy odvolací soud shora popsaným způsobem měl porušit dva
principy plynoucí z práva účastníků na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod), in concreto princip dvojinstančnosti
řízení (pokud odvolací soud v odvolacím řízení nepřistoupil k zopakování
důkazů, dospěl-li k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, a na
těchto zjištěních formuloval právní posouzení věci), a dále princip
kontradiktornosti řízení (jestliže dovolatelce bylo upřeno, aby se v odvolacím
řízení mohla vyjádřit ke skutkovým zjištěním, na nichž posléze odvolací soud
vybudoval svůj závěr o neplatnosti předmětného odstoupení od kupní smlouvy pro
kolizi s dobrými mravy, které měla v tomto případě porušit dovolatelka).
13. Předně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v předcházejícím
(kasačním) rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, k tehdy
uplatněné dovolací argumentaci žalobkyně o pochybení odvolacího soudu,
nepřistoupil-li v odvolacím řízení k zopakování důkazů ve smyslu § 213 odst. 2
o. s. ř., vyložil následující:
14. „...zatímco v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování
důkazů listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu
svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je
vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy [srov. k tomu blíže např.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo
1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen Soubor), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod
číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23
Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne
29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září
2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž].
15. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku lze vyvodit, že odvolací
soud stran svých (byť pro meritorní rozhodnutí neúplných) skutkových závěrů
vycházel z listinných důkazů, nelze uzavřít, že by odvolací řízení bylo v tomto
směru zatíženo popsanou vadou.“
16. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku
plyne, že právně významná skutková zjištění ohledně závěru, že celá kupní cena
vypořádána nebyla (tj. že po předmětných zápočtech vzájemných pohledávek zde
byla ještě k doplacení částka 46.041,- Kč), avšak žalobkyně „v dohodě o zápočtu
závazků a pohledávek ze dne 11. ledna 2008...potvrdila, že rozdíl bude použit
jako záloha na splátku na věcné břemeno“, odvolací soud učinil z listinných
důkazů založených ve spise, jimiž provedl dokazování i soud prvního stupně. Z
toho je zřejmé, že se zde ze strany odvolacího soudu nejednalo o nepřípustný
postup při dokazování in camera, kdy by takto odvolacím soudem učiněná skutková
zjištění (nevypořádání celé kupní ceny, následná dohoda o započtení doplatku na
kupní cenu s pohledávkou žalovaného, to vše s přihlédnutím k odvolacím soudem
popsaným okolnostem případu) byla důsledkem excesivního procesního postupu,
jenž by byl v rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. K dovolatelkou tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze
strany odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou
občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k
občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za
odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci
jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“,
jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový
důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle § 220 odst. 3 o. s.
ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud
neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování
neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc
posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek
nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. např. D. v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna
1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo B. v. Litva, rozsudek ze dne 26. března
2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp.
zn. II. ÚS 2826/07, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33
Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28.
listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014).
18. S přihlédnutím k obsahu spisu je třeba také zdůraznit, že v
odvolacím řízení nenastala – s přihlédnutím k § 213b o. s. ř. – žádná z variant
předvídaných v § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Všechny pro rozhodnutí zásadně
významné důkazy (zejména ty listinné) byly provedeny již v řízení před soudem
prvního stupně, přičemž odvolací soud skutkový závěr nevybudoval (nepřípustně)
na v odvolacím řízení vzešlých skutkových novotách, nýbrž jako zásadně významné
informace z listinných důkazů učinil (z těchto důkazů zjistil) ty, které
posléze pojal do svých skutkových zjištění (shora již vyložených), na jejichž
základě pak přistoupil k právně kvalifikačnímu závěru, jenž z pohledu konečného
výsledku rozsouzeného případu byl ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně.
19. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí, skutečnost,
že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí
zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí [v
Ústavním soudem posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy odvolací soud
hodnotil zákonnou úpravu a relevantní judikaturu dovolacího soudu, jejíž obecné
závěry k některým právním otázkám považoval na konkrétní skutkové okolnosti za
nepřiléhavé (zejména otázku, zda lze sjednání dodatku ke smlouvě pojímat jako
poskytnutí dodatečné doby plnění), zatímco dovolací soud okolnosti zdůrazněné
odvolacím soudem nepovažoval za tak výjimečné a důraz kladl i na okolnosti
další, které odvolací soud nepovažoval za rozhodující], neznamená ještě, že
skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek
nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž
tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek
v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti
právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud
odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací).
Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí
(usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn I. ÚS 1642/17).
20. Dovolatelka také argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, v něm byl vyložen právní názor, že z
principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být
založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo
předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou
známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
21. Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že
zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a
každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová,
A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
22. Jak již správně připomenul žalovaný ve svém vyjádření k dovolání
žalobkyně, otázky týkající se též případného jednání žalobkyně v rozporu s
dobrými mravy, tj. v souvislosti s jí uplatněnou žalobou a odstoupením od
předmětné kupní smlouvy, byly předmětem „diskusí“ procesních stran (účastníků
tohoto řízení) již v prvoinstančním řízení, přičemž sama žalobkyně se k nim
rovněž vyjadřovala.
23. Tak např. advokát žalovaného při odvolacím jednání konaném dne 18.
října 2013 mj. uvedl: „Okresní soud rovněž zjistil, že celá kupní cena byla
mezi účastníky zcela vypořádána...I kdyby získala (relevance) hypotetická
otázka o nezaplacení zbytku kupní ceny v řádu tisíců Kč, pak by bylo nutné na
tuto část nahlížet jako na marginální a s ohledem na okolnosti uzavření kupní
smlouvy, vypořádání vztahu mezi účastníky, by odstoupení od kupní smlouvy bylo
z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné.“ (viz protokol o
jednání před odvolacím soudem ze dne 18. října 2013 na č. l. 318-319). Obdobně
pak žalovaný argumentoval v dalším řízení před soudem prvního stupně (srov.
protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. ledna 2015 na č. l.
376-378), takže žalobkyně měla v tomto směru zcela zřetelně předestřený úhel
právní argumentace žalované strany a musela tedy předpokládat (předpokládat
měla), že i tyto konsekvence musejí být ať již soudem prvního stupně či
odvolacím soudem zohledněny z hlediska právního posouzení věci. Ostatně sama
žalobkyně se pak např. v doplnění svého odvolání ze dne 10. dubna 2015 (na č.
l. 391-394) vyjádřila k otázce jejího údajného (žalovaným tvrzeného) jednání v
rozporu s dobrými mravy, takže v žádném případě nelze uzavřít, že by otázky
tohoto charakteru (tj. ať již ve vztahu k podané žalobě či k učiněnému
odstoupení od předmětné kupní smlouvy) nebyly předmětem „diskusí“ před soudem
prvního stupně, respektive před odvolacím soudem; naopak, z obsahu spisu je
zřejmé, že otázky s tím spojené (a z toho plynoucí verifikace právně rozhodných
okolností) oscilovaly po celou dobu (celého) řízení, byť si dovolatelka
nemusela uvědomovat, že nakonec mohou mít zásadní význam pro rozsouzení (právní
posouzení) věci.
24. Ve světle výše uvedeného se tedy nejednalo o případ totožný s
rozsouzenou věcí dovolacím soudem ve věci sp. zn. 32 Cdo 712/2009, na kterou
žalobkyně v dovolání odkazuje, nehledě na vymezení principů dvojinstančnosti a
kontradiktornosti Ústavním soudem.
25. Nejvyšší soud předchozím kasačním rozsudkem věc vrátil do
prvoinstančního řízení z toho důvodu, aby byly soudem prvního stupně zcela
jasně a zřetelně objasněny právně rozhodné skutečnosti, když v jeho předchozím
rozhodnutí, stejně jako v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, tomu tak
nebylo. V dalším řízení, respektive v odvolacím řízení odvolací soud již
seznatelně soustředil právně významné skutečnosti na základě jím učiněných
skutkových zjištění z listinných důkazů, které mu následně umožňovaly
přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
26. Poněvadž předmětem dovolacího přezkumu byly právní otázky
dovolatelkou vymezené stran principů dvojinstančnosti a kontradiktornosti
řízení, dovolací soud, vázán rozsahem takto uplatněné dovolací argumentace
(dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání), konstatuje,
že v tomto směru nebylo možné shledat, že by se odvolací soud při řešení těchto
právních otázek procesního charakteru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu anebo Ústavního soudu.
27. Pokud žalobkyně ve zbývající části svého dovolání právně polemizuje
s rozhodnutím odvolacího soudu, pak taková dovolací argumentace přirozeně
přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
28. Nad rozsah výše uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že
s přihlédnutím k obsahu dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze
dne 18. ledna 2008 a dalším listinným důkazům (kdy i podle zjištění odvolacího
soudu žalobce touto dohodou „potvrdil, že rozdíl bude použit jako záloha na
splátku na věcné břemeno“ a kdy „žalovaný mu (rozuměno žalobkyni) pak příjmovým
pokladním dokladem potvrdil, že od něho úplatu odpovídající výše nedoplatku
kupní ceny přijal...“), by bylo možné tyto skutkové okolnosti též posoudit jako
dohodu stran na vypořádání zbytku kupní ceny (v rozsahu zbývající částky
46.041,- Kč). Nejvyššímu soudu však jistěže v této fázi nepřísluší revidovat
skutková zjištění či „přehodnocovat hodnocení důkazů“ odvolacím soudem, pouze
se snaží naznačit, že i popsaný závěr by mohl mít jistou míru právní relevance,
respektive, že právě i v důsledku jednání žalobkyně odvolací soud zcela
přiléhavě tyto jedinečné skutkové okolnosti posuzoval též z pohledu řešení
otázky, zda žalobkyní učiněné odstoupení od kupní smlouvy již (ne)kolidovalo s
dobrými mravy.
29. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy po vydání kasačního
rozhodnutí dovolacího soudu postupovaly procesně korektním způsobem, přičemž
sama okolnost, že se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně stran
právní kvalifikace učiněného závěru o skutkovém stavu věci, neboť (oproti soudu
prvního stupně) z předmětných listinných důkazů vyvodil poněkud odlišnější
skutkový závěr, neznamená ještě (s použitou formulací Ústavního soudu ve shora
označeném usnesení), že skutkový stav (v tomto případě odvolacím soudem) nebyl
posouzen ve své celistvosti. Tedy jinak řečeno, že by právní posouzení
odvolacího soudu bylo vybudováno na skutkových zjištěních učiněných z důkazů, k
nimž by procesní strany neměly možnost se vyjádřit, respektive že by skutková
zjištění vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení a v něm provedenému dokazování a
soustředění skutkových a právních námitek, byla (měla být) pro účastníky
nepředvídatelná z toho důvodu, že v dokazování verifikované právně významné
skutečnosti pro meritorní rozhodnutí nebyly podrobeny předmětné diskusi
účastníků.
30. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu