30 Cdo 3464/2024-962
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) D. Š. a b) K. Š., obou zastoupených Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 30 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 43/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 11 Co 216/2024-934, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 11 Co 216/2024-934, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2024, č. j. 23 C 43/2019-885, se v rozsahu, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 144 783,80 Kč, jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobci se domáhali zaplacení částky 15 000 000 Kč pro každého z nich jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2006 a 6 T 12/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 23 C 43/2019-885, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 227 516 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 14 772 484 Kč žalobkyni a) (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 227 516 Kč (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 14 772 484 Kč žalobci b) (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku 21 136 Kč (výrok V) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 21 136 Kč (výrok VI).
3. V řešené věci jde o druhý rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 23 C 43/2019-780, soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 266/2023-814, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně pochybil, když nevzal v potaz, že se žalobci domáhají odškodnění pouze za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného pro skutek II, přičemž zmírnění trestu, k němuž Vrchní soud v Praze přikročil v rozsudku ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, se vztahovalo toliko ke skutku I, ohledně něhož byla vina žalobců shledána; ohledně skutku II se žalobcům tohoto benefitu nedostalo, neboť byli obžaloby zproštěni s tím, že se o trestný čin nejednalo. Úvahu, že benefit, kterého se žalobcům dostalo ohledně skutku I (zmírnění trestu), je dostačujícím odškodněním i za nepřiměřenou délku řízení ohledně skutku II, tak považoval za nepřípadnou.
4. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 6/2006 a sp. zn. 6 T 12/2009 vzal soud prvního stupně za prokázané, že usneseními Policie České republiky, správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové ze dne 16. 3. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných (žalobců) pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), a poškozování věřitele spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona (skutek I/ 1, 2).
Usnesení byla žalobcům doručena dne 5. 4. 2004, stížnost žalobců proti nim byla zamítnuta. Usnesením Policie České republiky, správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové ze dne 30. 5. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání žalobců pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 1 trestního zákona (skutek II). Usnesení bylo žalobcům doručeno ve dnech 16. 6. 2005 a 17. 6. 2005. Žalobci podali proti usnesení stížnost, která byla zamítnuta.
Dne 1. 8. 2006 byl podán návrh na vzetí do vazby. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2006 byli žalobci vzati do vazby a usnesením ze dne 7. 8. 2006 byli z vazby propuštěni. Dne 28. 8. 2006 byl podán návrh na podání obžaloby na obviněné pro spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 k § 126 odst. 2 trestního zákona.
Dne 18. 10. 2006 byla podána obžaloba pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), 4 trestního zákona (skutek I/1, 2), porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (skutek II). O hlavním líčení dne 31. 10. 2007 shledal Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 6 T 6/2006-3245 obžalované vinnými z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona a uložil jim trest odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Ve vztahu k trestným činům zneužívání informací v obchodním styku a poškozování věřitele byli obžalovaní zproštěni obžaloby. K odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j.
12 To 11/2008-3347, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v odsuzující části toliko ve výroku o trestu a v celém zprošťujícím výroku a znovu rozhodl tak, že se obžalovaní odsuzují pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu v délce odnětí svobody jednoho roku s odkladem na dva roky (skutek II) a ve zbylé části byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření (skutek I/1, 2). Dne 3. 6. 2008 a 4. 6. 2008 podali obžalovaní proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání a ústavní stížnost.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 819/2008, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen kromě části týkající se zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Dále byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odsuzujícího výroku a ohledně trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Do trestního spisu bylo založeno usnesení Policie České republiky, správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové ze dne 20.
6. 2005, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobců, jakožto odpovědných zástupců a členů statutárního orgánu několika právnických osob, pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 2 trestního zákona.
Usnesení bylo žalobcům doručeno dne 13. 7. 2005 a následně usnesením ze dne 29. 8. 2005 bylo zrušeno a věc byla vrácena Policii České republiky. Usneseními ze dne 26. 4. 2007 bylo zahájeno trestní stíhání žalobců, jakožto odpovědných zástupců a členů statutárního orgánu několika právnických osob, pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona (skutek I/3 – 7). Stížnost proti usnesení byla dne 21. 6. 2007 zamítnuta.
Usneseními ze dne 29. 4. 2008 a 27. 10. 2008 byla řízení spojena ke společnému řízení. Dne 27. 8. 2009 byla proti obviněným podána obžaloba pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek I) a porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31.
1. 2007, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). Dne 28. 12. 2009 se konalo neveřejné zasedání, na němž bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) k došetření. Dne 13. 9. 2011 byl podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla podána dne 23. 9.
2011 pro spáchání zvlášť závažného zločinu zneužívání informací a postavení v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 k § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (skutek I/1 - 7), a trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 1. 2007, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). V rámci předběžného projednání obžaloby dne 22. 12. 2011 bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření.
Usnesením ze dne 24. 9. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Dne 19. 7. 2013 byl opětovně podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla podána dne 29. 7. 2013 pro spáchání zvlášť závažného zločinu zneužívání informací a postavení v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 k § 255 odst. 2 trestního zákoníku (skutek I/1 - 7), a trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31.
1. 2007, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). Obžaloba byla projednána dne 19. 11. 2013 a věc byla vrácena státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Ke stížnosti státní zástupkyně bylo usnesením vrchního soudu napadené usnesení částečně zrušeno, a částečně (v rozsahu skutku I/1, 2) došlo k zastavení trestního stíhání pro amnestii prezidenta, a to v části skutků, kterými měli žalobci spáchat zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku.
Do výroku o částečném zastavení trestního stíhání byla obviněnými podána stížnost s tím, že trvají na projednání věci, která byla dne 20. 5. 2014 zamítnuta. Dne 11. 5. 2015 byl podán opětovně návrh na podání obžaloby. Dne 1. 6. 2015 byla podána obžaloba pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (skutek I/1 - 7) a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31.
12. 2007, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). Usnesením ze dne 31. 8. 2015 byla věc vrácena státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Ke stížnosti státní zástupkyně bylo usnesením ze dne 18. 2. 2016 napadané rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, č. j. 6 T 12/2009-6988, byli obžalovaní uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst.
4 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (skutek I/1 – 7) a odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let s odkladem na dobu čtyř let a trestu zákazu činnosti pod dobu čtyř let (skutek I/3 – 7), za skutek I/1, 2 trest podle § 227 trestního řádu uložen nebyl; v rozsahu trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2007, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona byli obžalovaní zproštěni obžaloby.
K odvolání státního zástupce a obviněných byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 9 To 25/2018-8705, zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části a znovu rozhodnuto tak, že žalobci jsou vinni trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona (skutek I/3 – 7) a odsuzují se k peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč. Podle vrchního soudu bylo nutné do výměry trestu promítnout dobu, která uplynula od spáchání činu a od okamžiku zahájení trestního stíhání, a to v návaznosti na vyhodnocení intenzity, v níž došlo k porušení práva obžalovaných na spravedlivý proces.
Obžalovaní se trestné činnosti dopustili ve druhé polovině roku 2000 a na samém počátku roku 2001, tj. od spáchání skutku uplynula doba 18 let. Stupeň složitosti věci byl vyšší než srovnatelné případy, důkazní materiál byl vícesvazkový, vyšší obsáhlosti, samotné trestní stíhání bylo zahájeno postupně ve dnech 5. 4. 2004 a 13. 7. 2005 a trvalo více než 14 let. Trestní řízení probíhalo plynule, ale neúměrně komplikovaně, ve věci bylo podáno postupně pět obžalob. Současné soudní řízení probíhalo od 1.
6. 2015 standardně, s prodlevou v důsledku zdravotních problémů jednoho z přísedících. Obžalovaní úkony trestního řízení nemařili a průtahy nezpůsobili, vyjma období v roce 2006, kdy na ně byla uvalena vazba, z níž však byli po několika málo dnech propuštěni na peněžitou kauci. Vrchní soud tak uzavřel, že doba od spáchání činu a doba trestního stíhání (18 a 14 let) jsou neúměrně dlouhé a již vybočující, a to ve vysoké intenzitě, ze standardních mantinelů přiměřené lhůty na projednání trestního obvinění, což je dáno rozhodovací činností orgánů činných v trestním řízení, proto se jako přiměřený jeví trest peněžitý jako trest samostatný, a to pouze v symbolické výměře.
Osvobozující výrok ohledně skutku II nabyl právní moci dne 17. 8. 2018. Dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 9 To 25/2018-8705, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, odmítnuta. Usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1602/21, byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce b) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.
12. 2017, sp. zn. 6 T 12/2009.
K námitce týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud podotkl, že obecné soudy uznaly argument nepřiměřené délky řízení, a proto byla tato skutečnost kompenzována zmírněním trestu. Rozhodnutím odvolacího soudu byl stěžovateli uložen peněžitý trest místo podmíněného trestu odnětí svobody. V případě, že se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává dle Ústavního soudu jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu.
5. Podáním ze dne 15. 2. 2019 uplatnili žalobci u žalované svůj nárok na zaplacení částky 15 000 000 Kč pro každého z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu extrémně nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2006 a sp. zn. 6 T 12/2009. Uplatněné nároky žalobců nebyly žalovanou věcně projednány.
6. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobců podle § 1, § 5, § 13 odst. 1, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
7. Podle soudu prvního stupně bylo řízení zahájeno dne 16. 6. 2005, resp. dne 17. 6. 2022 (správně 2005; poznámka dovolacího soudu), tj. doručením usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 30. 5. 2005, č. j. ČTS: PVC-218/OHK-2003, a ve vztahu ke skutku II skončilo dne 17. 8. 2018. Řízení tak vůči oběma žalobcům trvalo 13 let a 2 měsíce, což vzhledem k procesní a skutkové složitosti není délka přiměřená. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je namístě přiznat finanční zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení se nejeví dostačujícím prostředkem nápravy.
8. Za přiměřené zadostiučinění považoval soud prvního stupně částku 17 000 Kč za rok řízení (tj. 1 417 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky náleží žalobcům částka poloviční. Základní částku přiměřeného zadostiučinění za 13 let a 2 měsíce trvající řízení stanovil na 206 833 Kč.
9. Posuzované řízení hodnotil soud prvního stupně jako složité zejména po procesní a skutkové stránce, o čemž svědčí, že právní kvalifikace stíhaných skutků se v průběhu trestního řízení měnila, docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky, ke sloučení věcí, opakovaně byly podávány obžaloby, které byly vraceny k došetření státnímu zástupci. Hlavní líčení trvalo déle než 10 dní, na jednáních byla vyslechnuta řada svědků a několik znalců. Byla provedena řada listinných důkazů. Žalobci opakovaně využívali svých procesních práv a podávali veškeré trestním řádem předvídané opravné prostředky, stížnosti či námitky, což jim nelze klást k tíži, i tím nicméně docházelo k prodlužování doby mezi procesními úkony orgánů činných v trestním řízení, nikoli však měrou významnou. O složitosti řízení také vypovídá objem spisu, který čítá 9498 listů. Vzhledem ke složitosti řízení, jakož i počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc ohledně skutku II opakovaně projednávána (Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud), snížil soud základní částku zadostiučinění o 30 %.
10. Postup orgánů činných v trestním řízení považoval soud prvního stupně za plynulý, avšak neúměrně komplikovaný, když ve věci bylo postupně podáno pět obžalob, které byly opakovaně vraceny státnímu zástupci k došetření. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, ne však dostatečně. Soud prvního stupně proto navýšil základní částku zadostiučinění o 20 %.
11. Ve vztahu k chování poškozených soud prvního stupně uvedl, že žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli (ani negativně, ani pozitivně). V řízení sice podali celou řadu stížností, námitek podjatosti a žádostí o přezkum postupu policejního orgánu, jelikož se však jedná o jejich procesní právo, nelze jim to nijak přikládat k tíži. Ve smyslu tohoto kritéria soud základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval.
12. V případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osoby obviněné, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jejich osobní život, proto je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Vzhledem k významu předmětu řízení pro žalobce navýšil soud prvního stupně základní částku zadostiučinění o 20 %.
13. K argumentaci žalobců ohledně dopadu medializace případu na jejich život uveřejněním informací ze strany vydavatelů médií, které nebyly dle žalobců veřejně dostupnými, poukázal soud prvního stupně primárně na skutečnost, že žalobci se domáhají v řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení nikoli nezákonným rozhodnutím. V řízení navíc nebylo ze strany žalobců jednoznačně prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily v tomto směru excesu, tzn. že by vydavatelům konkrétních médií poskytly neveřejné informace. Soud neměl ani za zřejmé, jaká konkrétní nemajetková újma, respektive k jakému zásahu do života žalobců mělo případně dojít zveřejněním jejich vlastního hodnocení účelu trestního řízení vedeného proti nim, proto k této argumentaci při stanovení přiměřeného zadostiučinění nepřihlížel.
14. Soud prvního stupně vycházel ze základní částky 206 833 Kč (12 x 17 000 Kč + 2 x 1 417 Kč), snížené o 30 % z důvodu složitosti řízení, zvýšené o 20 % pro podíl soudů na délce řízení a zvýšené o 20 % z důvodu významu řízení pro žalobce. Každému z žalobců tak náleželo přiměřené zadostiučinění ve výši 227 516 Kč.
15. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalované napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobců proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III tak, že zamítl žalobu co do částek 82 732,20 Kč ve vztahu ke každému z žalobců, jinak ho v těchto výrocích potvrdil; ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žálovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 682,90 Kč (výrok III).
16. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení ohledně skutku II trvalo 13 let a 2 měsíce, což byla délka zjevně nepřiměřená. Rovněž byla správně stanovena výše zadostiučinění v částce 17 000 Kč za rok (za první dva roky v částce poloviční), neboť délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, a jiné závažné okolnosti, které by opodstatňovaly přiznání vyšší částky ze spisu nevyplynuly. Základní částka zadostiučinění tak dle odvolacího soudu činila 206 834 Kč [(8 500 x 2) + (17 000 x 11) + (1 417 x 2)]. V případě jednotlivých modifikačních kritérií přisvědčil odvolací soud závěrům soudu prvního stupně jen zčásti.
17. Složitost věci skutkovou, hmotněprávní a procesní posoudil odvolací soud jako standardní, tedy neodůvodňující korekci základní částky odškodnění, neboť k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky docházelo toliko ohledně skutku I, nikoliv skutku II. Skutečnost, že byly opakovaně podávány obžaloby, které byly vraceny k došetření státnímu zástupci, bylo dle odvolacího soudu třeba zohlednit, nikoliv však v neprospěch žalobců (v rámci kritéria složitosti věci), nýbrž v jejich prospěch (v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci). Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud zvýšenou složitost instanční. Ve věci dvakrát rozhodoval soud prvního stupně (Krajský soud v Hradci Králové), dvakrát soud odvolací (Vrchní soud v Praze) a jednou soud dovolací. Pokud žalobci uvedli, že Nejvyšší soud rozhodoval jen ohledně skutku I, přehlédli, že první rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 6. 8. 2008) se (na rozdíl od druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020) týkalo i skutku II (bylo rozhodnuto o vrácení věci k došetření). Instanční složitost byla dle odvolacího soudu důvodem pro snížení základní částky proto, že – byť využití opravných prostředků nelze přičítat k tíži poškozeným (žalobcům) – je zřejmé, že projednání opravných prostředků a rozhodnutí o nich si nějaký čas vyžádá. Za odpovídající považoval odvolací soud snížení základní částky zadostiučinění o 20 %.
18. Ve vztahu k podílu žalobců na délce řízení přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že pro korekci základní částky nebyl důvod, neboť ze spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by takový postup opodstatňovaly.
19. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení odvolací soud uvedl, že ve věci bylo (ohledně obou skutků) podáno celkem pět obžalob, přičemž druhá, třetí a čtvrtá obžaloba v rámci předběžného projednání neobstály a věc byla vrácena (ohledně obou skutků) státní zástupkyni k došetření; soud prvního stupně proto správně shledal, že odpovídajícím zvýšením základní částky zadostiučinění je 20 %.
20. Význam předmětu řízení pro žalobce považoval odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) za standardní, tedy neodůvodňující jakoukoli modifikaci základní částky zadostiučinění, vzhledem k tomu, že posuzované řízení bylo vedeno též ohledně skutku I, kdy žalobcům bylo kladeno za vinu zneužívání informací v obchodním styku (ve smyslu § 128 odst. 2, 4 trestního zákona) a poškozování věřitele [§ 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona], a byli tak ohroženi trestní sazbou pět až dvanáct let odnětí svobody (§ 128 odst. 4 trestního zákona). Naproti tomu v případě skutku II, kdy bylo žalobcům kladeno za vinu porušení povinností v řízení o konkurzu (§ 126 odst. 1 trestního zákona), byli ohroženi trestní sazbou šesti měsíců až tří let odnětí svobody. Odvolací soud dále zohlednil, že posuzované řízení bylo po celou rozhodnou dobu vedeno ohledně obou skutků a ohledně obou skutků bylo pravomocně skončeno týmž rozhodnutím (Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018). Podle odvolacího soudu nejistota co do výsledku posuzovaného řízení musela na žalobce doléhat v podstatně větší míře ohledně (výrazně přísněji trestného) skutku I.
21. Odvolací soud přisvědčil též námitce žalované, podle níž soud prvního stupně pochybil, pokud nevzal v potaz, že žalovaní jsou manželé a újmu, která jim vznikla, sdíleli. Ze spisu vyplynulo, že žalobci jsou manželé (podle odvolacího soudu osoby velmi blízké), posuzované řízení bylo po celou dobu vedeno proti oběma, oba v něm byli zastoupeni stejným advokátem, je tedy namístě závěr, že újmu sdíleli. Odvolací soud proto považoval za odpovídající snížení základní částky zadostiučinění o 30 %.
22. Na základě výše uvedeného modifikoval odvolací soud základní částku zadostiučinění snížením o 20 % pro instanční složitost věci, zvýšením o 20 % pro postup orgánů veřejné moci a snížením o 30 % pro sdílení újmy na částku 144 783,80 Kč.
23. K námitce žalované, že soud prvního stupně přezkoumatelně nezohlednil skutečnost, že jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud, v posuzovaném řízení dospěly k závěru, že Vrchní soud v Praze zcela přiměřeně a dostatečně vykompenzoval celkovou délku trestního řízení žalobcům svým rozhodnutím, odvolací soud uvedl, že poukazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1602/21), a Nejvyššího soudu (ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019) se týkala toliko skutku I. Stejně tak odvolací soud již v usnesení ze dne 22. 11. 2023 shledal, že zmírnění trestu, k němuž Vrchní soud v Praze přikročil v rozsudku ze dne 17. 8. 2018 (sp. zn. 9 To 25/2018), se vztahovalo toliko ke skutku I, ohledně něhož byla vina žalobců shledána; ohledně skutku II se žalobcům tohoto benefitu nedostalo, když obžaloby pro skutek II byli zproštěni s tím, že se o trestný čin nejednalo. Zmírněním trestu za skutek I tudíž nemohli být žalobci odškodněni za nepřiměřenou délku řízení ohledně skutku, který trestným činem nebyl (skutek II). Napadeným rozhodnutím proto podle odvolacího soudu nedošlo (a nemohlo dojít) k žalovanou namítanému „duplicitnímu odškodnění“ tvrzené újmy. K námitce žalované, že se zásadně poskytuje odškodnění nepřiměřené délky řízení jako celku a že nelze poskytnout odškodnění pro jeden z vícero skutků s tím, že by v této věci mělo být postupováno v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2988/2020, odvolací soud uvedl, že v odkazované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou litispendence za situace, kdy se žalobce ve dvou řízeních domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou spojoval s rozdílnými úseky posuzovaného exekučního řízení (v nichž shledával průtahy). Nejvyšší soud připomněl, že není vyloučeno uplatnit vedle sebe jak nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tak současně i nárok na zadostiučinění dílčího průtahu, byť k nim došlo v rámci téhož řízení, a dovoláním napadená rozhodnutí zrušil s tím, že z žaloby se jednoznačně nepodává, zda žalobce po žalované požaduje zadostiučinění za celkovou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, anebo zda požaduje zadostiučinění za ojedinělý průtah v posuzovaném řízení. Odvolacímu soudu tak nebylo zřejmé, v jakém směru by odkazované rozhodnutí mělo být využito v nynější věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
24. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, v rozsahu výroku II, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III v podobě uložení povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 144 783,80 Kč, včasným dovoláním.
25. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu žalovaná dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a dále porušení procesních povinností odvolacího soudu v neprospěch žalované, čímž mělo dojít k zásahu do jejích základních procesních práv.
26. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v řešení otázky hmotného práva, zda lze v případě nepřiměřené délky trestního řízení vedeného pro více skutků poskytnout odškodnění za délku trestního řízení ke každému skutku zvlášť, a to v plné výši, či zda by za každý jednotlivý skutek mělo být poskytováno poměrné zadostiučinění určené podle počtu skutků odškodňovaných a neodškodňovaných a intenzity prokázané újmy ke každému jednotlivému skutku. Tato otázka nebyla dle dovolatelky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešena, resp. ji soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v případech, z nichž by bylo možné analogicky vycházet.
27. Dovolatelka již v rámci svého odvolání poukazovala na skutečnost, že újma žalobců z trestního řízení byla kompenzována v trestním řízení rozhodnutím o trestu ve vztahu ke skutku pod bodem I. Úkolem odvolacího soudu tak bylo posoudit, v jakém rozsahu byla újma vzniklá žalobcům nepřiměřenou délkou celého trestního řízení kompenzována a pokud dospěl k závěru, že lze samostatně odškodnit i nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky daného řízení ke každému skutku zvlášť, měl zásadním způsobem ponížit případně poskytované zadostiučinění právě vzhledem k prvotní reparaci újmy v samotném trestním řízení. V této souvislosti žalovaná poukázala na závěry učiněné dovolacím soudem v rozsudcích ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1641/2021, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2988/2020. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí věnoval pouze usnesení sp. zn. 30 Cdo 2988/2020 a se závěry obsaženými ve zbývajících dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích se vůbec nevypořádal. Absenci řádného, přezkoumatelného a přesvědčivého zdůvodnění dané úvahy považuje dovolatelka za zásah do svého práva na spravedlivý proces, který je o to citelnější, že soud prvního stupně již v prvním rozhodnutí ve věci žalobu zamítl právě s odůvodněním, že kompenzace byla poskytnuta v trestním řízení, a tedy není namístě poskytovat duplicitně zadostiučinění, a odvolací soud, aniž by zdůvodnil opačný názor např. odkazem na konstantní rozhodovací praxi nadřízených soudů, či uvedením zevrubné právní argumentace, učinil závěr o existenci odpovědnostního titulu, újmy na straně žalobců a příčinné souvislosti.
28. Dle dovolatelky platí, že nejen zákonná úprava ve smyslu § 13 OdpŠk, ale zejména bohatá judikatura k tomuto typu nároku je postavena na tom, že zásadně se poskytuje odškodnění nepřiměřené délky řízení jako celku (tj. o všech nárocích/skutcích), přičemž poskytovat odškodnění za část řízení je zásadně možné dle časového určení. Jinými slovy, lze poskytnout zadostiučinění i jen za část nepřiměřeně dlouhého řízení, avšak nikoliv věcnou část (tj. za jeden z vícero projednávaných nároků), ale za vymezené časové období. Ve zde posuzované věci však bylo vedeno jedno trestní řízení o více skutcích, ve kterých byly shledávány jednotlivé trestné činy. Z pohledu žalované je i proti smyslu institutu odškodnění nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení poskytovat zadostiučinění výlučně za jeden z vícero nároků, či z vícero skutků, pro které bylo řízení vedeno.
29. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadenou část výroku II rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobu v daném rozsahu
30. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že ani v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, č. j. 6 T 12/2009-6988, ani v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 9 To 25/2018-8705, nebylo výslovně uvedeno, že v mírnějším trestu za skutek I je zohledněna i nepřiměřená délka trestního řízení vedeného pro skutek II, pro který byli žalobci viny zproštěni, protože skutek nebyl trestným činem. Zprošťující výrok za skutek II byl oběma soudy vysloven až poté, co byla nejdříve oběma soudy vyslovena vina a trest za skutek I. Z logiky věci, tak nemohl být, a ani nebyl, ve zmírnění výše trestu za skutek I zohledněn i zprošťující výrok pro skutek II a s tím související nepřiměřená délka řízení pro skutek II, neboť v době zmírnění trestu za skutek I, zprošťující výrok pro skutek II nebyl vysloven, a tedy nemohla být ve zmírnění trestu za skutek I ani zohledněna nepřiměřená délka řízení za skutek II. Stejně tak předmětem dovolání a dvou ústavních stížností byl skutek I, proto není možné, aby Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Tdo 144/2019-9366, ani Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1602/21, bod 21, a ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1735/21 bod 31, zaujali ke skutku II jakékoliv stanovisko, a to ani co se týká kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení vedeného pro skutek II.
31. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné odmítl a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
33. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
34. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
35. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
36. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda lze v případě nepřiměřené délky trestního řízení vedeného pro více skutků poskytnout zadostiučinění za délku trestního řízení ke každému skutku zvlášť a v plné výši, či zda by za každý jednotlivý skutek mělo být poskytováno poměrné zadostiučinění určené podle počtu skutků odškodňovaných a neodškodňovaných a intenzity prokázané újmy ke každému jednotlivému skutku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
37. Dovolání je důvodné.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
39. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
40. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
41. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, hledí na řízení jako celek, tj. celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se nahlíží optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
42. Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). V rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk). Nadto je primárně věcí žalobce hájit svá práva, včetně práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, a je-li toho názoru, že soud v rozporu se zákonem při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení, měl by svůj postoj (a požadavek na přiměřené zadostiučinění) projevit podáním odvolání proti takovému rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, uveřejněný pod číslem 45/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
43. Ve Stanovisku byl dále vysloven závěr, byť ve vztahu k újmě vycházející z přerušeného i vedlejšího řízení, že je třeba dbát toho, aby nárok nebyl uplatňován duplicitně. Ze Stanoviska přitom jednoznačně vyplývá, že se odškodňuje nepřiměřená délka řízení jako takového, nikoliv samostatně jednotlivé předměty řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2804/2020). Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019, je vyjádřen přístup, dle kterého je třeba zásadně zamezit duplicitnímu odškodňování, tj. ve výsledku nemá být nastolen v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně.
44. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, sama o sobě neznamená, že by význam takového řízení pro poškozeného byl natolik nízký, že přiměřeným zadostiučiněním by mělo být zpravidla jen konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K takovému zásadnímu snížení významu posuzovaného trestního řízení pro poškozeného však může v konkrétním případě vést existence souběžného trestního stíhání, příp. odsouzení, pro jinou, závažnější, trestnou činnost, která ovlivnila míru úzkosti a nejistoty poškozeného ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022). Citované závěry musí podle dovolacího soudu platit tím spíše, je-li vedeno jedno trestní řízení pro více trestných činů.
45. V rozsudku ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že čím více nároků je předmětem posuzovaného řízení, tím větší je zpravidla jeho význam ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přičemž je lhostejné, kým byly nároky do řízení vneseny, tj. zda jde o vícero nároků na straně žalobce, nebo proti sobě stojí nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou.
46. Z výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že se odškodňuje nepřiměřená délka řízení jako takového, nikoliv samostatně jednotlivé předměty řízení, přičemž je třeba zásadně zamezit duplicitnímu odškodňování jedné a téže újmy.
47. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zmírněním trestu, k němuž Vrchní soud v Praze přikročil v rozsudku ze dne 17. 8. 2018, ve vztahu ke skutku I, ohledně něhož byli žalobci shledáni vinnými, nemohli být odškodněni za nepřiměřenou délku řízení ohledně skutku II, který trestným činem nebyl, tudíž nemohlo dojít k duplicitnímu odškodnění žalobci tvrzené újmy, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
48. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné, a tato nesprávnost se projevuje rovněž v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
49. V dalším řízení soud znovu posoudí adekvátnost formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou žalobci co do doby řízení nepochybně vymezili poukazem na skutek II, pro nějž byli obžaloby zproštěni. Soud prvního stupně dále učiní skutková zjištění z odůvodnění výroku o trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 9 To 25/2018-8705, s tím, že pokud by z něj nevyplývalo, že trestní soud nezohlednil celou délku trestního řízení ve srovnání s délkou trestního řízení posuzovanou v nynějším řízení, kdy byli žalobci stíháni pro skutek II, bude nutné tuto skutečnost zohlednit v tom smyslu, že za toto období zadostiučinění zmírněním trestu poskytnuto nebylo. Soud prvního stupně rovněž neopomene, že o další formě náhrady nad rámec zmírnění ukládaného trestu, by bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující.
50. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu