30 Cdo 392/2021-282
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně T. O.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Drápalem, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 274/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co
194/2020-237, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 194/2020-237,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2019, č. j. 19 C
274/2018-186, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby jí žalovaná nahradila
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to z titulu nezákonného rozhodnutí
vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ [dále též „okresní
soud“] pod sp. zn. 0 Nc 8008/2015 (dále jen „posuzované řízení“), a jednak též
z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze při doručování
vydaného předběžného opatření. V posuzovaném řízení byl usnesením okresního
soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26, zamítnut návrh žalobkyně na
nařízení předběžného opatření, kterým mělo být uloženo J. S. a jejímu manželovi
zejména nenakládat s pozemkem parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba, v
části obce XY, č. p. XY, rodinný dům, s pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY, pro katastrální území a obec XY, u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY(dále jen
„nemovité věci“). K odvolání žalobkyně následně Krajský soud v Praze [dále též
jen „krajský soud“] usnesením ze dne 2. 11. 2015, č. j. 24 Co 303/2015-58, ve
vztahu k J. S. zamítavé rozhodnutí okresního soudu změnil a předběžné opatření
nařídil, vůči jejímu manželovi návrh zamítl (správně usnesení okresního soudu
vůči němu potvrdil – poznámka Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu
však bylo, i přes urgence žalobkyně, doručeno účastníkům a katastrálnímu úřadu
se značným časovým odstupem, to je až po provedení vkladu vlastnického práva k
shora uvedeným nemovitým věcem ve prospěch třetí osoby M. H., který s manželi
S. uzavřel dne 6. 11. 2015 kupní smlouvu. Pohledávka vůči dlužnici žalobkyně –
J. S. - byla žalobkyni následně přiznána v nalézacím řízení rozsudkem okresního
soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 34 C 67/2015-76, ve spojení s rozsudkem
krajského soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 51/2017-202, který nabyl
právní moci téhož dne. Posléze žalobkyně podala za účelem vymožení své
pohledávky exekuční návrh, exekuce směřující vůči J. S. nebyla úspěšná a dle
sdělení soudní exekutorky ze dne 17. 5. 2015 je pohledávka žalobkyně
nevymahatelná. Žalobkyně měla za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně o
zamítnutí návrhu na předběžné opatření je vůči její osobě nezákonným
rozhodnutím, jak má na mysli § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“
nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], jímž jí byla způsobena škoda dle § 7 odst. 1 a §
13 odst. 1 OdpŠk. Škodu vyvozovala z nevymahatelnosti pohledávky, která jí byla
přiznána proti dlužnici pravomocnými rozhodnutími soudu, neboť nebýt vydání
nezákonného rozhodnutí soudu prvního stupně, mohla by se žalobkyně „hojit na
předmětných nemovitostech“ a její pohledávka by byla v rozsahu nejméně nyní
zažalované částky uhrazena (exekučně vymožena). Dále poukazovala na nesprávný
úřední postup, kdy mezi vydáním rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí
krajského soudu uplynuly 4 měsíce a 3 týdny.
Nebýt nesprávného nevyhovění
návrhu na vydání předběžného opatření v první fázi řízení, bylo by možné
očekávat zpeněžení nemovitostí za cenu 5 807 481 Kč, přičemž po odečtu
pohledávek zjištěných v rámci exekučního řízení, by k uspokojení pohledávek
ostatních věřitelů zbyla částka 2 588 385,59 Kč, která by případně žalobkyni
byla přiznána, neboť právě v tomto rozsahu by její pohledávky byly (exekučně)
uspokojeny. V průběhu řízení žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně upřesnila,
že odpovědnostním titulem pro její nárok na náhradu škody je nezákonné
rozhodnutí, neboť nebýt následně zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně, ke
škodě by nedošlo. Žalobkyně svůj nárok bezúspěšně předběžně uplatnila u
žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 3. 12. 2019, č. j. 19 C 274/2018-186, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna žalobkyni zaplatit částku 2 588 385,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení
z této částky od 10. 4. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně
následující skutková zjištění. Žalobkyně a J. S. uzavřely v roce 2013 a 2014
dvě smlouvy o půjčce, na základě kterých žalobkyně předala J. S. částku v
celkové výši 1 700 000 Kč, žalovaná žalobkyni půjčenou částku vrátila pouze
zčásti (ve výši 50 000 a 84 839 Kč). Zápůjčka byla poskytnuta za účelem
zhodnocení finančních prostředků, které byly následně S. předány makléři M. V.
V průběhu srpna až prosince 2014 S. informovala žalobkyni, že výplatu
finančních prostředků dle uzavřených smluv nelze provést, dále ji informovala o
nemožnosti spojit se s makléřem, vůči kterému bylo následně vedeno trestní
řízení, a ten se doznal k vině. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 0 Nc 8008/2015-26, byl zamítnut návrh žalobkyně na vydání předběžného
opatření, kterým by byla žalované J. S. a „vedlejšímu účastníkovi“ na straně
žalované M. S. uložena povinnost nenakládat s výše označenými nemovitými věcmi.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 11. 2015, č.
j. 24 Co 303/2015-58, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované J.
S. uložil nenakládat se shora uvedenými nemovitostmi a návrh na nařízení
předběžného opatření ohledně uložení povinnosti manželu žalované zamítl. Lhůta
k písemnému vyhotovení usnesení odvolacího soudu, které žalobkyně přípisem
datovaným 24. 11. 2015 urgovala, byla (opatřením místopředsedkyně krajského
soudu) prodloužena, usnesení tedy bylo doručováno až 21. 12. 2015 a právní moci
nabylo až dne 7. 1. 2016. V mezidobí byla dne 6. 11. 2015 uzavřena ohledně
předmětných nemovitostí kupní smlouva mezi manželi S. a M. H. a následně došlo
ke vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí.
4. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2016, č. j. 34 C
167/2015-76, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2017, č. j. 34 C
167/2015-167, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5.
2017, č. j. 17 Co 51/2017-202, bylo žalované J. S. uloženo zaplatit žalobkyni
částku 1 700 000 Kč spolu s úrokem ve výši 289 426 Kč, a úroky z prodlení. K
vymožení této pohledávky byla na základě exekučního návrhu žalobkyně ze dne 15.
6. 2017 zahájena exekuce proti J. S., exekuční řízení je stále vedeno před
„Exekutorským úřadem pro Prahu 3“, přičemž vymoženo bylo pouze necelých 5 000
Kč. Z opakovaných zpráv pověřené soudní exekutorky vyplývá, že povinná je dosud
nemajetná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 46 T
8/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j.
6 To 4/2018-2274, byl obžalovaný M. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť
závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti a
byla mu uložena podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit poškozeným
škodu, mimo jiné T. O. zaplatit částku ve výši 1 565 161 Kč, a to na základě
vložených prostředků prostřednictvím smluv o půjčce uzavřených mezi T. O. a J.
S. Ve zbytku nároků byli poškození odkázáni na náhradu ve věcech
občanskoprávních. Výši škody 2 588 385,59 Kč, jejíž náhrady se domáhá, odvozuje
žalobkyně jednak ze znaleckého posudku vyhotoveného společností XP Invest
s.r.o. 10. 9. 2019, který ohodnotil cenu předmětných nemovitostí v daném místě
a čase částkou 7 500 000 Kč, jednak ze sdělení firmy OK dražby.cz ze 14. 10.
2019, která svým odborným posouzením určila pravděpodobnou částku, které by
bylo při prodeji v dražbě dosaženo, v rozmezí 6,6 milionů až 8,1 milionů Kč.
5. Výše ustálený skutkový stav v rovině právního posouzení soud prvního
stupně podřadil pod § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst.
1 a 2 OdpŠk, vykonatelné usnesení okresního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 0
Nc 8008/2015, považoval za nezákonné rozhodnutí (tzv. odpovědnostní titul),
neboť bylo následně k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 2. 11. 2015, č. j. 24 Co 303/2015-58, změněno a ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou J. S. mu bylo vyhověno.
6. Zamítnutí požadavku na vydání (přesněji ovšem nařízení – poznámka
Nejvyššího soudu) předběžného opatření, které bylo nařízeno až odvolacím
soudem, lze podle soudu prvního stupně podřadit pod nezákonné rozhodnutí dle §
8 odst. 2 OdpŠk, přičemž sama žalovaná existenci uvedeného odpovědnostního
titulu (rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc) uznala a žalobkyni se
omluvila. Soud prvního stupně dovodil předčasnost nároků žádaných žalobou,
neboť exekuční řízení, zahájené po dobrovolném nesplnění povinnosti žalované
vůči žalobkyni na základě exekučního titulu, je dosud vedeno a není tak
postaveno najisto, zda žalobkyně nebude alespoň zčásti proti primárnímu
dlužníkovi (S.) úspěšná. Navíc je stále vedeno také exekuční řízení proti M.
V., neboť žalobkyně disponuje i vůči němu vykonatelným exekučním titulem z
trestního řízení k náhradě škody, přičemž exekuční řízení je vedeno pouhý rok a
půl, proti J. S. pak po dobu dvou a půl let. Soud prvního stupně poukázal na
rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012, podle kterého je stát až
posledním dlužníkem. Dále soud posoudil žalobkyní předpokládaný průběh
dražebního jednání i výše výtěžku z dražby, přičemž nelze podle něj postavit
najisto, že nebýt nezákonného rozhodnutí, utržila by žalobkyně požadovanou
částku jako výtěžek z předmětné exekuce na svou vymáhanou pohledávku.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného
odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. 8. V rovině právního posouzení se odvolací soud částečně rozešel se
soudem prvního stupně. 9. Odvolací soud se především odchýlil od soudu prvního stupně v závěru
ohledně existence žalobkyní i žalovanou tvrzeného odpovědnostního titulu –
nezákonného rozhodnutí. Základní (primární) obecnou podmínkou nároku na náhradu
škody z nezákonného rozhodnutí, který žalobkyně v dané věci uplatňuje, je
existence pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 OdpŠk), popřípadě (výjimečně) dle § 8
odst. 2 OdpŠk nezákonného rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc,
pokud bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Také
usnesení soudu o nařízení předběžných opatření patří mezi rozhodnutí předběžně
vykonatelná vyhlášením, popřípadě doručením tomu, komu ukládá povinnost (§ 76d
o. s. ř.), přičemž předběžně vykonatelné ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk je i
usnesení, kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, jestliže
bylo k podanému odvolání změněno tak, že návrhu na vydání předběžného opatření
bylo vyhověno, avšak pouze za podmínky, že samo nevydání předběžného opatření
zasáhlo škodlivě do poměrů navrhovatele. Odvolací soud dále vyložil, že i ta
pravomocná rozhodnutí, v nichž není uložena povinnost plnění, jsou vykonatelná,
a v případě rozhodnutí vykonatelných bez ohledu na právní moc, platí uvedené
obdobně, vzhledem k tomu, že i ona vyvolávají právní následky a jsou způsobilá
poškozenému přivodit újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v
řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena,
zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu (odvolací soud zde odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015). Pojem
nezákonnosti není dle úvah odvolacího soudu nikde v zákoně výslovně vymezen, je
však možné dovodit, že contra legem je takové rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy upravujícími jak
hmotněprávní stránku (předmět sporu), tak i procesní postup soudu. Stát ale ve
smyslu § 8 OdpŠk neodpovídá za každé rozhodnutí, které je následně shledáno
vyšší instancí nesprávným, ale pouze tehdy, bylo-li změněno nebo zrušeno
příslušným orgánem pro nezákonnost. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému
důsledku, že nárok na náhradu újmy by vznikl účastníkům jakéhokoliv řízení, ve
kterém instančně vyšší orgán dospěje k odlišnému právnímu názoru než orgán
prvního stupně. Nezákonnost usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného
opatření nelze dle mínění odvolacího soudu bez dalšího spatřovat v tom, že bylo
na základě řádného opravného prostředku (nadto v daném případě pouze částečně)
změněno, když vůči vedlejšímu účastníku bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, nic takového zákon nepředpokládá.
Usnesení okresního soudu, kterým
byl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření o uložení povinnosti
žalované a vedlejšímu účastníku nakládat s nemovitostmi v jejich vlastnictví
zamítnut, bylo vydáno v zákonné sedmidenní lhůtě a zdůvodněno tím, že dosud ani
neprobíhá žádné řízení ve věci samé, ve kterém by mělo být vydáno rozhodnutí,
jehož výkon by měl v budoucnu být ohrožen. Krajský soud v Praze v řízení o
odvolání následně při vydání svého usnesení ze dne 2. 11. 2015, kterým uložil
povinnost J. S. nenakládat s předmětnými, měl, na rozdíl od soudu prvního
stupně, podmínky pro vydání předběžného opatření za splněné, neboť bylo
osvědčeno, že žalobkyně vůči žalované S. uplatňuje pohledávku a žalovaná se
svými nemovitostmi, jimiž by mohla být v budoucnu úhrada žalobkyně v budoucnu
přiznané pohledávky zajištěna, hodlá nakládat, resp. již uzavřela kupní smlouvu
o prodeji těchto nemovitostí s třetí osobou (M. H.) a i zástavní smlouvu s
bankou. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu přitom dále vyplývá, že v
mezidobí byla žalobkyní také dne 25. 6. 2015 podána žaloba o zaplacení částky 1
700 000 Kč s příslušenstvím (stalo se tak až po rozhodnutí okresního soudu o
zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření). Rozhodnutí vykonatelné bez
ohledu na právní moc není nezákonné, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny
byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu
byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace, nebo jestliže důvodem
jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho
vydáním, ale účastníky sporného řízení byly uplatněny až po vydání rozhodnutí
(zde pro změnu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010). Podle odvolacího soudu skutkové okolnosti v
době rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího (v rámci posuzovaného
řízení) byly odlišné, když okolnost zahájení řízení ve věci samé o zaplacení
dlužné částky vůči S., ke kterému došlo až po rozhodnutí soudu prvního stupně,
mohla být zohledněna při rozhodování až krajským soudem. Odvolací soud tak
uzavřel, že usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení
předběžného opatření vůči S. nebylo rozhodnutím nezákonným (a nebyl tak naplněn
tzv. odpovědnostní titul). Doplnil, že ani jiné právní posouzení ohledně
prokázané naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků soudy obou stupňů
nemůže založit závěr o nezákonnosti rozhodnutí zamítavého usnesení soudu
prvního stupně. Odvolací soud si v přítomné věci kladl otázku, zda je soud
prvního stupně obecně v každém případě povinen navrhované předběžné opatření
nařídit, nebo zda tak dle své úvahy a po skutkovém i právním posouzení věci
učinit nemusí. V té souvislosti zmínil, že Krajský soud v Praze jako soud
odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně částečně potvrdil, a žádný závěr v tom
smyslu, že by okresní soud postupoval v rozporu s právními předpisy, nelze z
obsahu rozhodnutí krajského soudu dovodit. Je-li proto důvodem zrušení
rozhodnutí jiná skutečnost, než jeho nezákonnost, odpovědnost státu podle § 8
OdpŠk nenastupuje. Pakliže by krajský soud rozhodl stejným způsobem (tedy ve
vztahu k dlužnici by předběžné opatření nařídil), avšak v kratší lhůtě tak, že
jeho rozhodnutí by nabylo vykonatelnosti, popř. i právní moci dříve, než by
dlužnice nemovitosti ve svém vlastnictví zcizila, žalobkyně by se zřejmě
náhrady majetkové škody po státu nedožadovala, ačkoliv přitom zamítavé usnesení
soudu prvního stupně, jehož nezákonnost tvrdí, zůstává totožné. Stejné
rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle odvolacího soudu v jednom
případě shledáno zákonným a v jiném nezákonným. Nezákonnost rozhodnutí
okresního soudu stupně nelze – jak zdůraznil odvolací soud - už vůbec shledat
ani v žalobkyní tvrzeném liknavém postupu krajského soudu. Odvolací soud
akcentoval, že na jeho závěrech nemění nic ani skutečnost, že sama žalovaná v
rámci odpovědi na předběžné uplatnění nároku vyhodnotila rozhodnutí Okresního
soudu Praha – východ ze dne 11. 6. 2015, č. j. 0 Nc 8008/2015-26, jako
nezákonné a žalobkyni se za jeho vydání omluvila. Tímto posouzením žalované
nebyly soudy v kompenzačním řízení vázány.
10. Další důvod pro zamítnutí žaloby odvolací soud spatřoval v absenci
příčinné souvislosti mezi zamítavým výrokem usnesení okresního soudu ze dne 11.
6. 2015 a vznikem žalobkyní tvrzené škody. Odpovědnost státu je daná jen tehdy,
pokud újmu způsobí samo nezákonné rozhodnutí. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního
stupně vydané v posuzovaném řízení nemohlo mít za následek rozhodnutí a jednání
dlužnice, která s manželem předmětné nemovitosti posléze prodala. Majetková
újma vznikla žalobkyni nikoliv samotným rozhodnutím okresního soudu o zamítnutí
návrhu na nařízení předběžného opatření, nýbrž výlučně jednáním její dlužnice
J. S. a jejího manžela, za což nemůže odpovídat stát. Žalobkyní tvrzená škoda
by nastala bez ohledu na rozhodnutí soudu, tedy bez ohledu na existenci
tvrzeného nezákonného rozhodnutí, což vylučuje případnou příčinnou souvislost
mezi nimi. Okresní soud neuložil předběžným opatřením S. žádnou povinnost s
nemovitostmi disponovat nebo je přímo prodat, nýbrž šlo o projev vlastní vůle
dlužnice, zřejmě s úmyslem žalobkyni finanční prostředky získané půjčkou
nevrátit. Stát však nemůže nést odpovědnost za všechna nepříznivá rozhodnutí a
z nich vyplývající životní situace, přičemž je třeba přihlédnout také k
existenci běžného životního rizika, které si každý nese sám. Pakliže žalobkyně
přes prostředníka poskytla za účelem zhodnocení finančních prostředků částku 1
700 000 Kč M. V., se kterým do té doby nebyla nikdy v žádném kontaktu a ani s
S. žalobkyni nepojil blízký vztah, je zde i z pohledu obecného pozorovatele
nepochybně poměrně vysoká pravděpodobnost vzniku případné finanční újmy. Nelze
tedy, jak uzavřel odvolací soud, učinit ani jednoznačný závěr, že pokud by bylo
návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření okresním soudem (popř.
dřívějším rozhodnutím odvolacího soudu) vyhověno, že by v každém případě k
majetkové škodě na jmění žalobkyně nedošlo.
11. Odvolací soud, který s podrobnější argumentací vysvětlil, proč se
nezabýval výší vzniklé škody, se ztotožnil i s navazujícími úvahami soudu
prvního stupně v tom smyslu, že stát stojí až v pozici tzv. posledního
dlužníka, což znamená, že ve vztahu k němu vzniká škoda až ve chvíli, kdy
skutečně tímto posledním dlužníkem je. Nárok na náhradu škody může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení
své pohledávky vůči žádnému ze svých dlužníků, kteří jsou povinni mu plnit. V
dané věci nelze přisvědčit námitkám žalobkyně, že je prokázáno, že žalobkyně v
exekučních řízeních vedených proti J. S. a vůči M. V. u Exekutorského úřadu
Praha 3 pod sp. zn. 091 EX 04355/17 a 091 EX 02467/18 nedosáhne žádného
uspokojení. Žalobkyně sice prokázala, že (ke dni 9. 3. 2020) bylo vymoženo v
exekučním řízení vedeném proti povinné S. pouze 4 823,70 Kč a aktuálně nemá
povinná žádné příjmy a majetek, a že v exekučním řízení proti M. V. došlo pouze
k postižení jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech v obci XY jehož
výsledná cena k exekučnímu prodeji byla určena částkou 28 200 Kč. Z výtěžku
zpeněžení onoho podílu byly uspokojeny přednostní pohledávky nezletilých dcer
jmenovaného, který nemá ve výkonu trestu odnětí svobody příjmy, z nichž by byly
prováděny srážky a má nulové zůstatky na bankovních účtech, přesto však, uvádí
odvolací soud, z ničeho nelze mít naopak za prokázané, že S., popřípadě V.,
nemohou mít v budoucnu příjem z výdělečné činnosti, nenabydou majetek děděním
nebo darováním, a že tedy v rámci exekučního řízení lze skutečně jakékoliv, byť
částečné, uspokojení žalobkyně vyloučit. Soudy nemohou v odškodňovacím řízení
předjímat (a to ani při aktuálně neúspěšném vymáhání dluhu), zda exekutor
vyhledá majetek, z nějž bude možno (alespoň částečně) pohledávku žalobkyně
uspokojit, jestliže dosud k zastavení exekuce pro nemajetnost nedošlo. Takovému
závěru podle odvolacího soudu nenasvědčuje ani délka exekučních řízení (proti
J. S. probíhá přes 3 roky (od 15. 6. 2017) a proti M. V. necelé 2 roky (od 10.
10. 2018). Odvolací soud pro úplnost dodal, že nelze mít ke dni rozhodování za
prokázanou „ani existenci a výši škody“, byť pro zamítnutí žaloby je
dostačující již absence odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti mezi ním
a vznikem újmy.
12. Odvolací soud nakonec přisvědčil žalované, že, jak vyplývá z obecné
právní zásady prevence, bylo na žalobkyni, aby využila i jiných procesních
prostředků k ochraně svých práv a odvrácení hrozící škody (§ 8 odst. 3 OdpŠk),
např. podáním nového návrhu na nařízení předběžného opatření o uložení zákazu
nakládat s kupní cenou, nový návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení
řízení o zaplacení dluhu proti J. S., odpůrčí žalobu) a že tak vyčerpala tak
všechny procesní právní prostředky k tomu, aby úhrady své pohledávky z výtěžku
z prodeje nemovitostí ve vlastnictví S. dosáhla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost byla spojována s tím, že
odvolací soud se částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, částečně pak posuzoval otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesprávné
právní posouzení žalobkyně (vždy s podrobnější argumentací) spojovala s 1/
otázkou posouzení nezákonnosti usnesení okresního soudu ze dne 11. června 2015,
č. j. 0 Nc 8008/2015-26 (dále též „usnesení o předběžném opatření“), kdy se
odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3352/2008,
sp. zn. 2 Cdon 129/97, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, sp.
zn. 28 Cdo 2397/2006, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009 a sp. zn. 30 Cdo 443/2013. Danou
otázku žalobkyně dále rozvíjí pod bodem VIII dovolání, když akcentuje, že
závěry odvolacího soudu ohledně domnělého přetržení příčinné souvislosti, které
podle dovolatelky byly dosud judikatorně neřešené, má za absurdní.
14. Odvolací soud dle dovolatelky (stručně řečeno) dovozuje, že příčinná
souvislost ve věci není dána, když samotné nevydání usnesení o předběžném
opatření ještě neznamená vznik škody, ale musí se k němu přidat uskutečnění
jednání, které mělo být nevydaným předběžným opatřením zakázáno, tj. musí dojít
uzavření příslušných smluv, čímž ale dle názoru odvolacího soudu dochází k
přetržení příčinné souvislosti. Odvolací soud dle žalobkyně pomíjí skutečnost,
že účelem předběžného opatření vydávaného v důsledku obavy, že by výkon
rozhodnutí mohl být ohrožen dle ustanovení § 74 odst. 1 o. s. ř., je právě to,
aby u dlužníka coby budoucího povinného zůstala zachována jeho majetková
podstata, a to jak do jejího kvantitativního, tak i kvalitativního složení
(žalobkyně zde podpůrně odkazovala na usnesení Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 9 Co 685/96). Předběžné opatření je
vydáváno právě proto, aby bylo dlužníku znemožněno nakládat s jeho majetkem a
tento zůstal v jeho majetkové podstatě do zpeněžení v rámci vykonávacího
řízení. Zákon předpokládá, že k takovému zcizovacímu právnímu jednání dojde a
je primárním účelem mu nařízeným předběžným opatřením zabránit. Proto takovéto
zcizovací jednání nepřetrhává příčinnou souvislost, naopak jeho uskutečněním
dochází ke vzniku příčinné souvislosti mezi nevydaným předběžným opatřením a
nastalou škodou. Navíc v době podání návrhu na vydání předběžného opatření zde
již proběhlo zcizovací jednání, kterým manželé S. nakládali s nemovitostmi. Právě proto žalobkyně navrhovala vydání předběžného opatření a jejímu návrhu
bylo Krajským soudem v Praze nakonec pravomocně vyhověno. Žalobkyně v dovolání
polemizovala i s 2/ posouzením žaloby jako předčasné, kdy se odvolací soud
podle jejího mínění odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu vydaných „pod sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, sp. zn. 26 Cdo 732/98, 28 Cdo 2173/2012 a 28 Cdo
3015/2012“. Na žalobkyni odvolací soud uvalil nesplnitelné břemeno, není
zřejmé, po jak dlouhé době bezvýsledného trvání exekučního řízení by měla
žalobkyně případně znovu žalovat (aby se nárok na náhradu škody nepromlčel). Žalobkyně nemá jak prokázat negativní skutečnost, že ani jeden z dlužníků v
budoucnu neobdrží dar nebo dědictví. Soudy nehodnotily důkazy týkající se věku,
osobních a majetkových poměrů obou přímých dlužníků, namísto toho učinily
paušální závěr, že tito dlužníci mohou v budoucnu nabýt exekvovatelný majetek. Názor, podle něhož nemajetnost musí nutně vyplynout až z usnesení exekučního
soudu nebo soudního exekutora o zastavení exekuce pro nemajetnost povinného
neodpovídá závěrům zastávaným ve výše označených rozhodnutích Nejvyššího soudu,
navíc dovolatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces,
protože závěry soudů nejsou adekvátně odůvodněny ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolacímu soudu je vytýkáno 3/ nesprávné posouzení judikatorně dosud
neřešené otázky, zda u náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterým
byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, jehož předmětem bylo uložení
zákazu odpůrci (žalovanému) nakládat se svým majetkem z důvodu ohrožení
budoucího výkonu rozhodnutí pohledávky navrhovatele, dochází k přetržení
příčinné souvislosti uskutečněním jednání odpůrce, které mělo být předběžným
opatřením zakázáno. Odvolací soud totiž při změně usnesení o předběžném
opatření vycházel z totožného a nikoliv jiného [„nového“] skutkového stavu,
nežli soud prvního stupně. Nezákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci je podle
dovolatelky objektivní kategorií, je proto podle žalobkyně zcela nerozhodné,
jakým způsobem dovolatelka postupovala po vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně pak akcentovala i v odvolacím řízení nesprávnost postupu Krajského
soudu v Praze, který písemné znění svého měnícího usnesení vyhotovil až s
mnohatýdenním odstupem, kdy již účel předběžného opatření byl evidentně zmařen,
přitom nebýt takového vadného postupu, škoda by žalobkyni nevznikla. Rovněž
poukázala na novější judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 10. 5. 207, sp. zn. IV. ÚS 736/17). Žalobkyně také upozornila na jí namítaný 4/ extrémní
nesoulad závěrů soudů obou stupňů „s obsahem spisu“ v rubrikované věci (zde
odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 94/97). Uvedená výtka směřovala k namítanému rozporu mezi obsahem soudy provedených
důkazů ohledně poměrů obou přímých dlužníků, které podle dovolatelky mají
jednoznačně prokazovat jejich nemajetnost a navazujícím protikladným závěrem
soudů, že nemajetnost dlužníků prokázána prozatím nebyla. Odvolací soud podle
dovolatelky 5/ porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když otázku
nezákonnosti rozhodnutí, od kterého žalobkyně odvozovala vznik škody, posoudil
až v konečném rozhodnutí zcela odlišně než soud prvního stupně a než jak ji do
té doby vnímali účastníci řízení. Takovýmto postupem soudů podle žalobkyně
došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a to do práva na spravedlivý
proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (zde bylo
odkazováno na usnesení Ústavního soudu 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Žalovaná měla stejně jako žalobkyně usnesení o předběžném opatření za
nezákonné, jiný závěr nevyjádřil ani soud prvního stupně, přičemž odvolací soud
v kompenzačním řízení svůj odlišný závěr na řešení dané právní otázky
účastníkům včas nezpřístupnil (leda až při odůvodňování napadeného rozhodnutí),
čímž podle dovolatelky porušil § 213b odst. 1 a 118a odst. 2 o. s. ř. a tak jí
měl odejmout možnost věc před odvolacím soudem řádně projednat. V této
skutečnosti žalobkyně spatřovala zmatečnost řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Obdobné výhrady dovolatelka snášela i pro linii úvah odvolacího soudu o
hmotněprávní nezodpovědnosti žalobkyně, kterou sama vnímá za zcela irelevantní.
Vada v podobě překvapivosti podle dovolatelky stíhá i další nově předestřenou
úvahu plynoucí až z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, podle něhož měla
žalobkyně v zájmu předcházení vzniku škod podat další návrh na nařízení
předběžného opatření, aby S. nenakládala s výtěžkem získané kupní ceny. Pokud
by tuto úvahu odvolací soud žalobkyni regulérně zpřístupnil, zjistil by, že
takový návrh žalobkyně k ochraně svých zájmů ve skutečnosti podala. Ani na
další a navazující překvapivé argumenty (o odpůrčí žalobě, o potřebě podat
nový, obsahově shodný, návrh na nařízení předběžného opatření) nemohla
žalobkyně nijak reagovat. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. K podanému dovolání se, rovněž velmi podrobně, vyjádřila žalovaná.
Ve vyjádření se žalovaná zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a to
přesto, že ve svém stanovisku k předběžnému uplatnění nároku měla usnesení o
předběžném opatření sama za nezákonné. Správnosti úvah odvolacího soudu podle
ní nasvědčuje obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30
Cdo 2116/2015 (jemuž předcházel obsahově obdobný rozsudek ze dne 27. 6. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 1635/2015), podle něhož zamítnutím návrhu na nařízení
předběžného opatření nepředstavuje zásah do právních poměrů navrhovatele (tedy
nejde o rozhodnutí předběžně vykonatelné ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk).
Majetková újma žalobkyni vznikla nikoliv nezákonným rozhodnutím okresního soudu
o předběžném opatření, ale až uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí ze
strany S., tím je ovšem podle žalované vyloučena i podmínka příčinné
souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudu a na něj navazujícím následkem v
podobě nedobytnosti pohledávky žalobkyně za S. Žalovaná souhlasila rovněž s
argumentem, že usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž nařídil předběžné
opatření, vycházelo z odlišné skutkové situace, nežli usnesení okresního soudu
o předběžném opatření, změna rozhodnutí tak byla poplatná v mezidobí nastalé
změně skutkového stavu. Proto nemohlo jít o rozhodnutí nezákonné. V
kompenzačním řízení nebylo najisto postaveno, že by manželé S. byli vlastníky
předmětných nemovitých věcí v době, kdy vůči S. bylo zahájeno exekuční řízení,
stejně tak není jisté, že by nuceným zpeněžením totožných nemovitostí se
žalobkyni coby oprávněné v exekučním řízení dostalo výtěžku právě v částce 2
588 385,59 Kč. Z těchto i dalších odvolacím soudem zmiňovaných důvodů se
žalovaná dožadovala toho, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože není
důvodné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud však nepřistoupil k jeho částečnému odmítnutí, když výrok o
nákladech řízení sdílel z důvodu své akcesority osud výroku o věci samé.
21. V projednávané věci se rozhodujícímu procesnímu senátu opakovaně
nepodařilo dosáhnout jednomyslné shody (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) v závěru o
nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), tudíž jej nemohl
(jako nepřípustné) odmítnout, ale bylo naopak jeho povinností dovolání
meritorně projednat a rozhodnout o něm rozsudkem (§ 243f odst. 4 část věty před
středníkem o. s. ř.).
22. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu - mimo jiné
- na vyřešení právních otázek 1/, zda usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné
opatření, které odvolací soud změnil, je pro v mezidobí nastalou změnu
skutkových okolností nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk, zda
skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s výsledky
provedeného dokazování, zda žaloba byla z pohledu postavení státu coby
posledního dlužníka vskutku podána předčasně i se zřetelem k průběhu exekučních
řízení směřujícím vůči S. a M. V., zda porušení povinnosti uložené (posléze)
předběžným opatřením ze strany odpůrce přetrhuje příčinnou souvislost mezi
vydaným nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci a vzniklou škodou
spočívající v nedobytnosti následně vymáhané pohledávky a, konečně, zda postup
odvolacího soudu byl vůči dovolatelce nepředvídatelný.
23. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v
uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení všech výše nastíněných otázek se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale v nosných úvahách též
opodstatněné.
25. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. K otázce nezákonnosti usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení
předběžného opatření, které bylo odvolacím soudem změněno (a totožnému návrhu
vyhověno), včetně námitky extrémního nesouladu závěrů odvolacího soudu s
výsledky dokazování, uvádí Nejvyšší soud následující:
27. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
28. Podle § 8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy,
pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného
prostředku.
29. Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí
vycházel v rámci učiněné právní kvalifikace jednoznačně z toho, že usnesení
okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření bylo ve
smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní
moc, žalobkyně v podaném dovolání uvedené právní posouzení nikterak
nezpochybnila a Nejvyšší soud tak nebyl oprávněn se danou otázkou zabývat (a to
ani k námitkám žalované uplatněným ve vyjádření k dovolání, srov. již zmiňovaný
§ 242 odst. 3 o. s. ř., které rozsah dovolacího přezkumu váže výlučně a jen na
podané dovolání).
30. Odvolací soud měl však v projednávané věci za to, že měnící
rozhodnutí odvolacího soudu, jež vyústilo v nařízení předběžného opatření,
vycházelo z odlišného skutkového stavu, nežli který byl v posuzovaném řízení
určující pro odlišné právní závěry soudu prvního stupně. V tomto směru je však
třeba přisvědčit dovolatelce, že ony skutkové závěry odvolacího soudu zřetelně
neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.
31. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu
neslouží a sloužit nemůže; primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování
judikatury, což se děje v otázkách skutkových z povahy věci jen omezeně. Z
judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že výjimečně mohou nastat případy, kdy
právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku
představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv.
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) [viz bod 55
stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Otázka, zda soudy při zjišťování
skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou
procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v
dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Jinak
řečeno, i přesto, že by pro účastníky řízení mělo platit, že v rámci dovolacího
řízení nelze zásadně očekávat přehodnocování zjištěného skutkového stavu,
argumentace týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro
provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově
spadat může (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019).
32. Z usnesení okresního soudu o předběžném opatření, se podává, že okresní
soud měl za osvědčenu existenci splatné pohledávky žalobkyně za tehdejší
žalovanou, stejně jako dispozice s nemovitou věcí náležející tehdejší žalované
a jejímu manželovi, jediným důvodem, pro který předběžné opatření nenařídil,
tkvěl podle výslovného odůvodnění v tom, že žalobkyně se ve vztahu k osvědčené
pohledávce svých práv nedomáhala žalobou. Krajský soud v Praze jako soud
odvolací, po obsáhlejší reprodukci obsahu návrhu i průběhu řízení před soudem
prvního stupně, sám vycházel rovněž jen z listin, které byly připojeny k návrhu
na nařízení předběžného opatření (srov. str. 4 a zejména 5 odůvodnění jeho
rozhodnutí). Krajský soud doplnil, že v průběhu řízení o předběžném opatření
podala žalobkyně u okresního soudu žalobu ve věci samé, a to dne 25. 6. 2015,
řízení o ní bylo nadále vedeno pod sp. zn. 34 C 167/2015. Hovoří-li krajský
soud o tom, že „žalobkyně uplatňuje svou pohledávku“, neuvádí, že by pro něj
bylo rozhodující, že ji uplatňuje právě a jen (v mezidobí podanou) žalobou,
když navíc o uplatňování sporné pohledávky (prostřednictvím korespondence mezi
účastnicemi) hovořil již v důvodech svého rozhodnutí okresní soud. Jestliže až
ve finální části odůvodnění svého usnesení odvolací soud (poté, kdy na základě
jiných úvah vyložil potřebnost nařízení předběžného opatření) teprve následně
hovoří o podání žaloby, pak jen výlučně z důvodu, že již za nastalé procesní
situace je nadbytečné navrhovatelce (žalobkyni) ukládat nově povinnost podat v
souvislosti s nařízením předběžného opatření žalobu (srov. § 76 odst. 3 o. s.
ř.). Odvolací soud přitom sám odkazoval na znění § 75c odst. 4 o. s. ř., podle
něhož je pro rozhodnutí o předběžném opatření rozhodující stav, který tu byl v
době rozhodování soudu prvního stupně, tedy evidentně nehodlal k žádným
skutkovým novotám (včítaje v to následné podání žaloby) pro účely úvahy, zda je
namístě nařídit předběžné opatření, přihlížet. Dovoláním zpochybněný skutkový
závěr odvolacího soudu, že vykonatelné rozhodnutí okresního soudu bylo krajským
soudem změněno v důsledku změny skutkových okolností, se tak z obsahu spisu v
nejmenším nepodává. Naopak platí, že Krajský soud v Praze, vycházeje z
totožných listinných příloh návrhu na nařízení předběžného opatření, dovodil
(odchylně od soudu prvního stupně) potřebu nařízení předběžného opatření.
33. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013,
sp. zn. I. ÚS 3047/13, Nejvyšší soud uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od
něhož je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován.
Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v
zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně
vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka zrušení či změny
rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu
rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení (změnění)
rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí,
podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám
posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím
nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a
nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010).
Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu
odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním
soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z
jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze
zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Změnil-li proto Krajský
soud v Praze na základě totožného skutkového stavu usnesení okresního soudu o
zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, které naopak sám vůči
tehdejší žalované nařídil, postupoval tak (analogicky) podle § 220 odst. 1,
písmeno a) o. s. ř., podle něhož odvolací soud změní usnesení, jestliže nejsou
dány podmínky ani pro potvrzení ani pro jeho zrušení a soud prvního stupně
rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci. Posuzované
rozhodnutí okresního soudu zde evidentně naplňuje definiční znaky nezákonného
rozhodnutí podle § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk. Úvahy odvolacího soudu, uplatněné navíc
jen obiter dictum (srov. odst. 20 napadeného rozsudku) pak nejsou z hlediska
zkoumané problematiky významné. Závěr odvolacího soudu, podle něhož důvodem
změny usnesení okresního soudu o předběžném opatření byla změna skutkových
okolností nastalých v průběhu odvolacího řízení tak nemá opory ve výsledcích
provedeného dokazování, jestliže mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy lze shledat žalobkyní důvodně vytýkaný extrémní nesoulad.
Nelze proto považovat za správné ani navazující právní hodnocení dané otázky
odvolacím soudem, mělo-li podklad ve vadně učiněném závěru o skutkovém závěru.
34. K problematice tzv. předčasnosti žaloby je možno uvést následující:
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012,
posuzoval (k poměrům věci projednávané souměřitelný) případ, v němž se tehdejší
žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve zmaření její pohledávky, k
němuž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, konkrétně v
nikoliv včasném nařízení předběžného opatření, jímž by bylo dlužnici zakázáno
nakládání s blíže označenou nemovitou věcí. Dlužnice v důsledku prodlení s
nařízením předběžného opatření nemovitou věc převedla na třetí osobu a
žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost dlužnice nepodařilo
(zcela) vymoci. Dovolací soud ve zmíněné věci vysvětlil, že „pro závěr o tom,
zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě
zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za dlužníkem),
přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi
bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného
skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v
přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). V posuzovaném případě
tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání předběžného opatření
nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě zkrácení uspokojení
uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda a s jakým výsledkem
exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již pravomocně skončilo,
nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice, dostatek
zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a
jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda žalobkyně
prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené
době) uspokojení své pohledávky či nikoliv.“
35. Není pochyb o skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci
neodpovídá právě prezentovaným právním závěrům. Byť je pravdou, že pokud
existuje dlužník (popř. více dlužníků), nelze s jistotou vyloučit možnost
plnění dluhu, bylo by ovšem neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel
po zcela i nepřiměřenou dobu čekat na zánik jakékoliv v úvahu přicházející
možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu náhrady škody na
pohledávce domáhat. Jak vyplývá např. z posledně označeného rozhodnutí, soudy
jednající v řízení o náhradu škody posoudí otázku schopnosti dlužníka splnit
pohledávku (poškozeného) věřitele samy, tedy aniž by v tomto ohledu bylo třeba
rozhodnutí v řízení vedeném vůči dlužníkovi.
36. Dovolání žalobkyně je k dané otázce důvodné, neboť se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež byla následována i
v dalších rozhodnutích, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8.
2020, sp. zn. 30 Cdo 3562/2019). Jak plyne z výše uvedeného, měly se soudy
nižších stupňů zabývat posouzením, zda dovolatelka při pravidelném běhu
událostí bude prokazatelně moci dosáhnout v přiměřené době uspokojení své
pohledávky po některém z v úvahu přicházejících „primárních“ dlužníků.
Skutečnost, z níž soudy vycházely, tedy že exekuční řízení k uspokojení
pohledávky stále probíhá a že bylo na pohledávku dovolatelky (navíc jen ve
zcela zanedbatelném rozsahu) částečně plněno, není pro dané posouzení
dostatečná. Jelikož bude třeba danou otázku v navazujícím řízení znovu
posoudit, je v této fázi řízení předčasné, aby se již nyní Nejvyšší soud
zabýval námitkou, že soudy nižších stupňů k oné otázce neučinily z jimi
provedených důkazů odpovídající skutková zjištění a jimi vydaná rozhodnutí mají
být s ohledem na požadavky vtělené do § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelná.
37. K otázce přetržení příčinné souvislosti: Obecně platí, že otázka
příčinné souvislosti [vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody], včetně
jejího případného přetržení, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní
posouzení příčinné souvislosti (ev. jejího přetržení) může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). V projednávané věci dovolatelka, ohledně učiněných zjištění,
nezpochybňuje skutkové závěry, za nichž odvolací soud (v odstavci 27 a 28 svého
rozhodnutí) dospěl k závěru o přetržení příčinné souvislosti, nýbrž mu (potud
přípustně) vytýká výhradně nesprávné právní posouzení v závěru o vyloučení
nezbytné kauzality.
38. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že
potřebná příčinná souvislost ve věci není dána, neboť samotné nezákonné
rozhodnutí o nevydání předběžného opatření ještě neznamenalo vznik škody, ale
bylo nezbytné, aby jej následovalo jednání, které mělo být nevydaným předběžným
opatřením zakázáno, tj. musí ještě dojít ze strany dlužnice k uzavření
příslušných smluv. Dovolací soud zde přisvědčuje argumentaci dovolatelky s
tím, že účelem předběžného opatření vydávaného v důsledku obavy, že by výkon
rozhodnutí mohl být ohrožen dle ustanovení § 74 odst. 1 o. s. ř., je právě to,
aby u dlužníka, coby potenciálního budoucího povinného, zůstala zachována jeho
majetková podstata, a to jak co do jejího kvantitativního, tak i kvalitativního
složení. Předběžné opatření je (má být) vydáváno právě proto, aby bylo dlužníku
znemožněno nakládat s jeho majetkem a tento zůstal v jeho majetkové podstatě až
do případného zpeněžení v rámci vykonávacího nebo exekučního řízení.
39. Při požadované předběžné ochraně, poskytované z obavy před ohrožením
výkonu rozhodnutí (soudní exekuci), se logicky předpokládá, že k takovému
zcizovacímu právnímu jednání může dojít a je jeho primárním účelem mu, resp.
jeho právním účinkům zabránit. Lze proto bez výhrad a s plným respektem k
uznávaným principům teorie adekvátní příčinné souvislosti souhlasit i s
navazující úvahou žalobkyně, že realizace takového zcizovacího jednání, jemuž
včas nařízené předběžné opatření nezabránilo, příčinnou souvislost nepřetrhává,
naopak představuje onu „příčinu“, jejímž pravidelným kauzálním následkem může
být vznik škody v podobě následné nedobytnosti (posléze judikátní) pohledávky.
Dlužno též dodat, že úvaha odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti se
protiví i teorii ochranného účelu normy, neboť zákonná ustanovení umožňující
nařízení předběžného opatření, jejichž porušení vedlo k nesprávnému úřednímu
postupu (k nevydání předběžného opatření) a tím i k tvrzenému vzniku škody,
byla stanovena právě na ochranu zájmů věřitelů (navrhovatelů), u nichž je
dobytnost pohledávky ohrožena očekávaným jednáním dlužníka vedeného záměrem
ztížit či úplně znemožnit výkon (exekuci) v úvahu přicházejícího meritorního
rozhodnutí.
40. K úvahám odvolacího soudu o konkurenci příčin vzniku škody je možno
připomenout, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které
vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat
právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo.
Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází pouze a jen tehdy, jestliže nová okolnost působila jako
výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní
škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by
k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). U porušení
povinnosti spočívající v opomenutí je třeba se ptát, zda bylo jednání, k němuž
byl stát povinen, způsobilé vzniku škody zabránit. Jen pokud je odpověď na tuto
otázku záporná, není opomenutí příčinou vzniku škody. Nejvyšší soud tu vzal v
úvahu, že pokud by předběžné opatření bylo (správně) nařízeno již okresním
soudem, popř. usnesení odvolacího soudu bylo včas doručeno katastrálnímu úřadu,
pak převodní smlouva, pokud by byla uzavřena až po vykonatelnosti předběžného
opatření, by nebyla platným právním jednáním, pokud by byla uzavřena již dříve,
pak by pozbyl účinnosti návrh na vklad vlastnického práva (§ 76f odst. 1 a 2 o.
s. ř.). V obou případech by bylo lze zabránit převodu významné části majetku
dlužnice na třetí osobu. Tedy i v rozsahu posouzení problematiky přetržení
příčinné souvislosti ze strany odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal učiněné
právní posouzení neúplným.
41. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci
shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného
rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel
namítal či nikoliv.
42. Žalobkyně v dané věci požadovala náhradu škody jednak z důvodu, že
považovala za nezákonné rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v posuzovaném
řízení, pokud jím nebylo nařízeno předběžné opatření, současně tutéž škodu
požadovala též z titulu nesprávného úředního postupu, jež spojovala s
(ne)činností odvolacího soudu, který písemné vyhotovení svého usnesení
vypracoval se značným časovým odstupem od vydání rozhodnutí a tím podle
žalobkyně (rovněž) zmařil účel sledovaný podaným návrhem na nařízení
předběžného opatření (viz bod I/4, 7, 8 a 24 a body III. a IV. žaloby). Soud
prvního stupně při jednání konaném dne 13. 8. 2019 (na č. l. 149 a násl. spisu)
vyzval žalobkyni postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby „rozdělila své
nároky na náhradu škody zvlášť z titulu náhrady za nezákonné rozhodnutí a
zvlášť z titulu nesprávného úředního postupu“; to vše s poučením o procesní
sankci spojované s možností odmítnutí žaloby, pokud soudem vytčená vada nebude
zhojena. Na to reagovala žalobkyně ústy svého zástupce tak, že „nárok je
aktuálně požadován z nezákonného rozhodnutí“. Tento procesní postup soudu
prvního stupně (jež byl posléze nepřímo aprobován i v napadeném rozsudku
odvolacího soudu) správný ovšem nebyl.
43. Ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus
litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá
a na jakém skutkovém základě. Soudy obou stupňů implicitně vycházely z premisy,
podle níž nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva obsahově
odlišné právní pojmy, které legislativně vymezují příčinu vzniku újmy výkonem
veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou
újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být
nesprávným úředním postupem a naopak. Uvedené pravidlo je však třeba vztáhnout
na případy, kdy žalobce svůj nárok odvozuje od jediné příčiny. Není však vadou
žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde na náhradu škody), jehož
vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich
vedla k jinému škodnímu následku. V poměrech právě projednávané věci žalobkyně
uplatňuje jedinou škodu v částce 2 588 385,59 Kč, o níž tvrdí, že ji způsobilo
jak nezákonné rozhodnutí okresního soudu v posuzovaném řízení, tak i nesprávný
úřední postup krajského soudu. Taková žalobní konstrukce není skutkově neurčitá
a neprojednatelná a je jen na žalobkyni, aby ve vztahu k jedné, resp. druhé, či
oběma tvrzeným příčinám současně tvrdila a prokazovala existenci vzniku škody,
odpovědnostního titulu i nezbytnou příčinnou souvislost (k úspěchu žalobkyně
ostatně může za určité situace vést i prokázání jen jedné z příčin tvrzené
škody).
44. Úkon zástupce žalobkyně, který v reakci na nesprávné poučení ze
strany soudu prvního stupně uvedl, že nárok je „aktuálně“ požadován z titulu
nezákonného rozhodnutí, nepředstavuje v procesní rovině uvažováno žádné
částečné omezení žaloby ani změnu skutkového základu uplatňovaného nároku (ve
smyslu § 95 odst. 1 a 96 odst. 1 o. s. ř.); soud prvního stupně také proto
(správně) nerozhodoval ani o změně žaloby ani o částečném zastavení řízení. V
dalším průběhu řízení se již soud prvního stupně otázkou nesprávného úředního
postupu Krajského soudu v Praze nezabýval a žalobkyně z hlediska
předvídatelnosti postupu soudu nemohla očekávat, že danou problematikou se
bude - vzdor svému dřívějšímu názoru - znovu zabývat (až) v odůvodnění jim
vydaného rozsudku; o tom ostatně nepřímo svědčí i obsah podaného odvolání
žalobkyně (srovnej č. l. 216 spisu). Jestliže proto následně i odvolací soud v
důvodech svého rozsudku na straně jedné akcentoval, že předmětem řízení má být
i podle jeho názoru jen nárok uplatněný z titulu odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak uvedeno v odstavci 3 napadeného
rozsudku), pak je jím vydané rozhodnutí vnitřně nelogické, pokud se následně
(byť jen pro „úplnost“) zabývá odpovědnosti státu z titulu nesprávného úředního
postupu Krajského soudu v Praze. Stanoví-li totiž občanský soudní řád, že
ochrana práv účastníků má být spravedlivá (§ 1 o. s. ř.) a v řízení má být
postupováno předvídatelně (§ 6 o. s. ř), nelze z pohledu Nejvyššího soudu
aprobovat nastalou procesní situaci, kdy je nesprávným (nepředvídatelným)
postupem soudu prvního stupně nejprve žalobkyně utvrzována o tom, že je třeba
část jí uplatněného nároku z řízení vytěsnit, aby následně, bez jakéhokoliv
upozornění, se dozvěděla až z konečného rozhodnutí, že i o původně jí uplatněné
příčině vzniku škody v podobě nesprávného úředního postupu vlastně rozhodováno
bylo a takto „pro úplnost“ postupuje i soud odvolací. Tato jiná vada řízení
tak podstatně žalobkyni ztížila možnost uplatňování procesních práv spojovaných
s nesprávným úředním postupem a mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného
rozsudku. Již vůbec pak nebyly na místě úvahy odvolacího soudu o tom, že nejde
o nesprávný úřední postup, je-li konzumován následně vydaným rozhodnutím (viz
odst. 20 napadeného rozsudku), neboť žalobkyně zřetelně uplatňovala nárok z
titulu nezákonného rozhodnutí okresního soudu a nárok z nesprávného úředního
postupu Krajského soudu v Praze, který ovšem vydání rozhodnutí (první i druhé
instance) časově následoval a nemohl se již proto z logiky věci v dříve
vydaných rozhodnutích projevit.
45. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat rozhodnutí, jež z
pohledu předcházejícího řízení originárním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a
jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn.
III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3.
2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo
4706/2010). Vedle již výše prezentovaných výhrad ohledně průběhu řízení ve
vztahu k dílčímu nároku uplatněnému z titulu nesprávného úředního postupu, je
třeba dovolatelce přisvědčit i v tom, že překvapivým bylo rozhodnutí odvolacího
soudu v té jeho části, v níž, oproti soudu prvního stupně i dosavadním shodným
tvrzením účastníků, dospěl k závěru o absenci podmínky nezákonnosti rozhodnutí
okresního soudu o předběžném opatření a rovněž pokud žalobkyni vytýkal
nedostatek v podobě nepodání dalšího návrhu na nařízení předběžného opatření a
případně i nepodání odpůrčí žaloby. Pokud měl odvolací soud za to, že jde o
okolnosti pro danou věc relevantní, měl o svém odlišném právním náhledu
účastníky poučit a dát jim příležitost se k nově zvažované právní kvalifikaci
vyjádřit, popř. umožnit jim (po odpovídajícím poučení podle § 211 a 118a odst.
1 až 3 o. s. ř.) doplnit další tvrzení a důkazy na podporu jejich procesního
stanoviska ve věci. Pokud se tak nestalo, jsou judikaturou zmiňovaná kritéria
překvapivosti rozhodnutí naplněna a již z toho důvodu je vyloučeno, aby uvedené
závěry mohly být předmětem věcného přezkumu v této fázi dovolacího řízení.
46. S ohledem na to, jak bylo dovolání koncipováno, lze ve stručnosti
dodat, že překvapivost rozhodnutí je sice vadou, nikoliv však vadou
zmatečnostní tkvící v možnosti odnětí věc před soudem projednat. Ustálená
judikatura podávající výklad § 229 odst. 3 o. s. ř. za dovolatelkou zmiňované
důvody zmatečnosti považuje případy, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání bez
nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení § 214 odst. 2
nebo 3 o. s. ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení, jestliže
soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 v nepřítomnosti
účastníka apod. O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup
nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také
při rozhodování. Rozhodl-li odvolací soud nesprávně, případné vady postupu při
samotném rozhodování jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. – nyní jde o § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
24. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 731/05, nebo v odborné literatuře Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1007). Odtud plyne, že rozsudek
odvolacího soudu je zatížen kvalifikovanou procesní vadou a rovněž je založen
na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.. Jelikož Nejvyšší soud současně
neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.).
47. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom
přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
48. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
49. Na soudech nyní bude, aby se znovu zabývaly splněním podmínek
odpovědnosti státu za tvrzeně vzniklou škodu z obou uplatněných odpovědnostních
titulů. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v
Praze bude třeba vyřešit, zda lze obecnou úpravu možnosti předsedy soudu
prodloužit lhůtu k doručení stejnopisu písemného vyhotovení usnesení až na
devadesát dnů od jeho vyhlášení (ve smyslu § 167 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s
§ 158 odst. 4 o. s. ř.) vztáhnout i na usnesení o nařízení předběžného
opatření, u nějž zákonodárce klade důraz na jeho promptní doručení, nejpozději
v 3 denní lhůtě od jeho vydání (srov. § 211 a § 76c odst. 2 a 3 o. s. ř.), a to
nejen účastníkům, ale i katastrálnímu úřadu. Neopomene přitom závěry, k nimž
dospěl v souvislosti s odpovídajícími procesními povinnostmi odvolacích soudů
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 5.2017, sp. zn. IV. ÚS 736/17.
50. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu