U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., v právní věci žalobkyně 4 VIP s. r. o., se sídlem v Praze, Velké
Kunratické 29, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
55/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
5. 2016, č. j. 21 Co 141/2016-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil
výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 6/2011 (dále jen
„posuzované řízení“). Dne 7. 2. 2011 žalobkyně podala správní žalobu proti
rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 8. 12. 2010, kterým bylo k odvolání
žalobkyně změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha D1 ze dne 26. 11. 2009. Těmito
rozhodnutími byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů v souvislosti
se správou a zničením propadlého zboží ve výši 48 603,10 Kč. Rozsudek Městského
soudu byl vyhlášen dne 23. 10. 2014 a nabyl právní moci dne 16. 12. 2014. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku konstatovala porušení práva
žalobkyně. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že šlo o bagatelní věc, jejíž význam
nelze považovat za zvýšený ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva a Nejvyššího soudu ČR, a to ani z hlediska objektivního (nejedná se o
řízení s typicky vyšším významem), ani subjektivního ve vztahu k osobě
žalobkyně, která je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je pronájem
nemovitostí, bytů a nebytových prostor a velkoobchod, takže částku 48 603,10 Kč
jako předmět řízení lze stěží považovat za mimořádnou, případně ohrožující její
podnikání, rozhodování o budoucím podnikání nebo poškozující její pověst jako
podnikatelky, což žalobkyně ani netvrdila. Celková délka řízení 3 roky a 10
měsíců, malá složitost řízení, jednání žalobkyně, jež nijak k průtahům
nepřispěla, a postup orgánů veřejné moci v řízení spočívající v dlouhodobější
nečinnosti byly hodnoceny jako důvody pro odškodnění žalobkyně, a to ve formě
konstatování porušení práva. Naopak její postoj v řízení, kdy se nedomáhala
odstranění průtahů, na které si nestěžovala a nevyužila možnosti návrhu na
určení lhůty, svědčí o menším významu předmětu řízení, třebaže jí takový postup
jinak nebyl přičítán k tíži. Pokud žalobkyně v odvolací argumentaci poukazovala
na další věci projednané před soudem v případech průtahů ve správním řízení a
tam poskytnuté peněžité odškodnění, potom žádná z nich se netýkala právnické
osoby, ale zadostiučinění formou peněžité náhrady bylo přiznáno výhradně
fyzickým osobám za situace, kdy předmětem řízení byly otázky jejich statusu v
České republice (občanství, trvalý pobyt nebo vyhoštění), které s danou věci
srovnatelné nebyly. Z výše uvedených důvodů poskytnuté zadostiučinění ve formě
konstatování práva na rozhodnutí věci v přiměřené době považovaly soudy za plně
dostačující.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky rovnosti právnických a
fyzických osob [stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Stanovisko“)], otázky presumpce morální újmy (Stanovisko), otázky
srovnání v obdobných věcech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) a otázky poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze
dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Jako dovolací důvod dovolatelka
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se jedná o překvapivé
rozhodnutí. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolatelka dovozuje, že soudy
presumují slabý zásah do práv žalobkyně, která je právnickou osobou, v případě
porušení jejího základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V řízení
nebyl proveden jediný důkaz, který by vyvrátil závěr, že došlo k morální újmě
žalobkyně. Napadené rozhodnutí tak popírá kautelu silné domněnky vzniku morální
újmy, ale i další principy, především princip zákazu diskriminace. Pokud soudy
chtěly rozhodovat v rozporu s výše uvedenou judikaturou, bylo jejich povinností
poučit žalobkyni ve smyslu doplnění tvrzení a žalobních návrhů. První zmínka o
tom, že předpokladem pro úspěch žaloby ohledně relutární náhrady je potřeba
jiných tvrzení než v žalobě, padla až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka předložila soudům rozhodnutí ve srovnatelných věcech, jimiž se však
soudy nižších stupňů neřídily s poukazem na to, že dovolatelka je právnickou
osobou. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je zřejmé, že soudy dospěly k závěru, že
posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž přiměřeným zadostiučiněním
shledaly konstatování porušení práva. Žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že
tohoto zadostiučinění se žalobkyni ze strany žalované již dostalo. Námitky
dovolatelky poukazující na odklon od ustálené judikatury ohledně domněnky
vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení tak zjevně
vycházejí z nepochopení napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů postupovaly v
souladu s judikaturou vztahující se k této otázce, na níž dovolatelka
poukazuje, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost
základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek
téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl,
že „[k]ritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/
OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro
stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu
spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je
význam předmětu řízení pro poškozeného.“ V rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, Nejvyšší soud připustil, že „[d]opad nepřiměřeně dlouhého
řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější nežli u osoby fyzické,“
přičemž dodal, že „to však nezakládá důvod pro mechanické stanovení přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb.
nižšího, než by
tomu bylo u osoby fyzické.“ V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů k
přiměřené formě zadostiučinění nedospěly pouze na základě toho důvodu, že
dovolatelka je právnickou osobou, naopak se zabývaly předmětem jejího podnikání
a z tohoto pohledu pak významem předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Při
řešení dané otázky se nikterak neodchýlily od výše citované judikatury a daná
otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá. Soudy nižších stupňů se neodchýlily ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Předně je nutno uvést, že dané rozhodnutí se
týká nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, u nějž neexistuje obdobná metoda určení přiměřeného zadostiučinění,
kterou Nejvyšší soud dovodil pro nároky na nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Závěry
uvedeného rozhodnutí tudíž na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají. Nicméně i
v tomto případě odvolací soud dovolatelkou předložená rozhodnutí nezohlednil
nikoliv pouze z důvodu, že dovolatelka je právnickou osobou, ale především
poukázal na odlišný předmět řízení. V rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, který dovolatelka
cituje, Nejvyšší soud k poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. uvedl: „Účelem
této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z
rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu
neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit
chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. května
2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).“ V nyní posuzované věci odvolací soud
nezaložil napadené rozhodnutí na závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 2. 2017