Judikát 30 Cdo 463/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:30 Cdo 463/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.463.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Odpovědnost státu za újmu
Dovolání (vady)
Dotčené předpisy:§ 42 o. s. ř. § 43 o. s. ř. § 79 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 463/2026-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice − Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 42 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 96/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2025, č. j. 70 Co 285/2025-19, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 42 000 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že titulem a škodou je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 199/2023-19. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 8. 2025, č. j. 18 C 96/2025-7, návrh žalobce ze dne 21. 7. 2025, doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 28. 7. 2025, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru žalobce pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba byla projednatelná a vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, neboť žalobce uvedl v žalobě (a v doplnění žaloby na základě výzvy k odstranění vad podání) toliko neurčitá tvrzení o tom, že škodou má být usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 199/2023-19, což platí i pro spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 37 C 80/2023, avšak přes velmi podrobné poučení obsažené ve výzvě, jeho doplnění žaloby nepřineslo žádné konkrétní poznatky o tom, jaký byl skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, v čem je spatřováno pochybení orgánů státu, z jakého odpovědnostního titulu odvozuje svou újmu, zda se jedná o majetkovou či nemajetkovou újmu, v čem se újma měla projevit, jak dospěl k požadované částce ani jaká je příčinná souvislost mezi údajným pochybením státu a újmou žalobce.
Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008). Dovolání je vadné v otázce nesprávného poučení odvolacího soudu o nepřipuštění podání dovolání, jelikož dovolatel nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrada vady poučení o dovolání v napadeném rozhodnutí je zjevně nezpůsobilá založit přípustnost dovolání, neboť občanský soudní řád s takovou možností počítá a pro ten případ stanoví konkrétní procesní pravidla.
Poučení o tom, „zda je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání“, předepisuje jako náležitost písemného vyhotovení usnesení ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř., jež je pro odvolací řízení přiměřeně aplikovatelné prostřednictvím ustanovení § 211 o. s. ř. Ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. určuje, že lhůta k podání dovolání (stanovená v § 240 odst. 1 o. s. ř. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu) je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání.
Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení. V daném případě tedy nesprávné poučení o dovolání v napadeném usnesení nemělo pro účely posouzení přípustnosti (a následně též důvodnosti) dovolání jiný následek než ten, že se prodloužila lhůta k podání dovolání (ze dvou na tři měsíce), čehož žalobce (resp. právní zástupce žalobce s procesní plnou mocí) využil.
Dovolání je vadné i v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1, článku 6 a článku 36, jelikož dovolatel taktéž nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná.
Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná se o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Dovolání je rovněž vadné u otázky týkající se porušení principu volného hodnocení důkazů (respektive námitky, že soud neprovedl žalobcem v žalobě označené důkazy, aniž byl tento postup soudu řádně odůvodněn), jelikož ani zde dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nadto je námitka dovolatele bezpředmětná i proto, že bylo podání žalobce odmítnuto z důvodu neodstranění jeho vad, tj. ve fázi, kdy soud prvního stupně k dokazování ještě ani nepřistoupil. Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost (nesrozumitelnost) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na absenci zkoumání podmínky předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu