USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 734 766 992,48 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 80/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 53 Co 145/2024-674, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 734 766 992,48 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s jejím „nezákonným trestním stíháním“ (nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání). Žalovaná částka byla představována zadostiučiněním za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném trestním stíhání ve výši 300 000 000 Kč, nepřiměřené délce trestního řízení ve výši 52 500 Kč, vazebním stíhání ve výši 1 435 000 Kč, ztrátě možnosti adoptovat dítě ve výši 250 000 Kč, náhradou škody představovanou ušlým ziskem ve vztahu k Biofarmě Kašnice ve výši 31 514 000 Kč, ve vztahu k psychologicko-poradenské činnosti ve výši 30 380 880 Kč, v souvislosti s provozem hotelu na Seychelách ve výši 359 024 711,63 Kč, náhradou ušlé mzdy za zaměstnání u AAA Media CZ s. r. o. ve výši 498 752 Kč, vazebními výdaji ve výši 283 681 Kč a náhradou za ztrátu možnosti použít částku 10 000
000 Kč, která musela být ve věci žalobkyně složena jako peněžitá záruka. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 47 C 80/2022-625, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 331 252 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 721 858 772,63 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 800 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku I v rozsahu částky 1 853 752 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 477 500 Kč (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu částky 81 033 681 Kč (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV) a rozhodl, že výrok IV tohoto rozsudku se opravuje tak, že správně zní: „..náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč…“ (výrok V).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku III, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 81 033 681 Kč, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o.
s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Otázka, jaká kritéria je nezbytné zohlednit a jaké dokumenty doložit při posuzování nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku z podnikatelských aktivit žalobkyně (Biofarma Kašnice, psychologicko-poradenská činnost a hotel na Seychelách) v případě začínajícího podnikání (s povahou startupu), která dle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu komplexně vyřešena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného však k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008).
Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud přisvědčil soudu prvního stupně, že v případě Biofarmy Kašnice žalobkyně nikterak neprokázala, že by učinila jakékoli kroky k získání dotace ve výši 1 250 000 Kč v rámci Programu rozvoje venkova, ani neprokázala ušlý zisk z obchodní činnosti samotné biofarmy v podobě prodeje mléka vyčíslený na 24 000 Kč denně po dobu 1 261 dnů nezákonného trestního stíhání žalobkyně, když z dokazování vyplynulo, že žalobkyni v době před vzetím do vazby nikdy žádný zisk vyplacen nebyl a veškeré příjmy z prodeje kryly náklady na provoz biofarmy.
Ve vztahu k ušlému zisku z psychologicko-poradenské činnosti pak žalobkyně neprokázala, že by jakýchkoli zisků dosahovala již v době před svým vzetím do vazby a že nebýt nezákonného trestního stíhání by zisku v tvrzené výši mohla reálně dosáhnout.
V souvislosti s provozem hotelu na
Seychelách pak bylo podle odvolacího soudu možné jen stěží uzavřít, že by zisk v požadovaném rozsahu měl být ušlým ziskem právě žalobkyně, když z dokazování mimo jiné vyplynulo, že žalobkyně pomáhala svému manželovi zejména s administrativou a tlumočením. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda má žalobkyně nárok na náhradu škody za nutnost složit kauci, pokud by za pravidelného běhu věcí a nebýt jejího nezákonného trestního stíhání bylo možno očekávat zhodnocení takto vynaložených prostředků formou investic, pokud žalobkyně neprokázala, že existoval konkrétní záměr o nakládání s částkou 10 000 000 Kč použitou na uhrazení kauce.
Žalobkyně se tak v podstatě domáhá přehodnocení skutkových zjištění, která soudy po provedeném dokazování učinily, čímž ovšem přípustnost dovolání rovněž nelze založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani tvrzení dovolatelky o příliš formalistickém přístupu odvolacího soudu k posuzování příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a způsobenou škodou ve formě ušlého zisku z podnikatelské činnosti, jímž se měl dostat do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, neboť tento není v nyní řešené věci příléhavý. Ústavní soud se v něm totiž zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání a způsobenou škodou spočívající ve ztrátě na výdělku za dobu 38 měsíců, protože druhý den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel rezignoval na funkci starosty městské části, nikoli vznikem škody spočívající v ušlém zisku z podnikatelské činnosti. Otázka přiměřené výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 24.
4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, přípustnost dovolání taktéž nezakládá, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním vychází soudy především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, a výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž platí, že významnější odchylka co do výše zadostiučinění je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu) neodchýlil, pokud v rámci srovnání s případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují sice výslovně neporovnával délku vazby ve věci žalobkyně s délkou vazby ve srovnávaném případu, která ovšem byla odškodněna samostatně, přihlédl však zejména ke skutečnosti, že žalobkyně byla na rozdíl od srovnávaného případu opakovaně nepravomocně shledána vinnou, a to v souhrnu 12 měsíců (6 měsíců před prvním zrušením rozsudku a 6 měsíců před druhým rozsudkem o zproštění žalobkyně obžaloby), přičemž jí byl uložen opakovaně trest odnětí svobody v trvání 16 let a náhrada škody v rozmezí 1 000 000 Kč až 3 000 000 Kč, což vedlo k závěru, že odpovídajícím zadostiučiněním je dvojnásobek částky přiznané ve srovnávaném případě.
Pokud vyjadřuje dovolatelka v této souvislosti nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu ohledně dopadů trestního stíhání do její osobnostní sféry a rovněž se závěrem odvolacího soudu, že by podpora v rodině, zejména manželovi, měla snižovat její nemajetkovou újmu, čímž mělo dojít k porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pak v tomto smyslu neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dle dovolatelky nesprávný právní závěr odvolacího soudu ohledně vlivu medializace trestního stíhání na žalobkyni, neboť Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře.
Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona (k odpovědnosti novinářů za korektní informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5.
12. 2002, stížnost č.
34
896/97, ve věci C. proti Itálii, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, se rovněž podává, že jako přičitatelné k tíži státu a jako úkornější vůči osobě, jež byla později zproštěna trestního stíhání, lze hodnotit excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, přičemž za takové jednání lze považovat i případné veřejné vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, která pro média hodnotí domnělou trestnou činnost obviněného (obžalovaného).
Není-li však takových vyjádření ze strany orgánů činných v trestním řízení, je medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení. V předmětné věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v žalobkyní předložených článcích je opakovaně skloňováno její jméno, je zde opakovaně zobrazována na fotografiích z konání hlavního líčení, avšak nedospěl k závěru a žalobkyně tuto skutečnost ani netvrdila, že by sdělovací prostředky porušily zásadu presumpci neviny.
Od výše přijatých závěrů tak nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní řešené věci. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení přiměřenosti délky trestního řízení vzhledem k postupu orgánů činných v trestním řízení a vazbě žalobkyně, čímž mělo dojít k porušení jejího práva zakotveného v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014), což v případě dovolatelky není. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dle dovolatelky nedostatečné vypořádání se odvolacího soudu s otázkou, zda má žalobkyně nárok na náhradu výdajů vynaložených ve vazbě z důvodu nezákonného trestního stíhání (např. na léky, telefon, potraviny), při jejímž řešení se odvolací soud opomenul vypořádat s námitkou dovolatelky, že výdaje ve vazbě byly prokazatelně vyšší a přímo souvisely s jejím nezákonným trestním stíháním, jelikož pokud by nebyla trestně stíhána, nevznikly by jí náklady na léky (Trittico, antidepresiva, Lexaurin, Prosulpin a další s doplatkem 4 313 Kč), náklady na předražené telefonní karty ani na další zboží v kantýně, kde jsou ceny obecně vyšší než na svobodě.
Žalobkyně v tomto případě polemizuje se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, čímž však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že i nepravomocné odsouzení k 18 letům nepodmíněně jí způsobilo výraznou nejistotu ohledně reálného výkonu trestu, což se projevilo na jejím psychickém zdraví, ačkoli žalobkyně opakovaně upozorňovala na časté sebevražedné myšlenky způsobené nezákonným trestním stíháním, a nedostatečné odůvodnění rozsudku ve vztahu k ušlému zisku nad rámec dotace pro Biofarmu Kašnice, uplatňuje vady řízení, k nimž však může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu