USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce A. D., (rodné jméno P. Č.), nyní ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 191/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 68 Co 29/2024-197, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2023, č. j. 12 C 191/2021-179, zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 350 000 Kč (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v souvislosti s nepřiměřenou délkou jednak řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 52/2005 (dále jen „první posuzované řízení“), které skončilo po více než 13 letech (za jeho délku žádal náhradu ve výši 160 000 Kč) a rovněž řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 227/2015 (dále jen „druhé posuzované řízení“),které skončilo po více než 14 letech (za jeho délku žádal náhradu ve výši 170 000 Kč).
Posléze navrhoval, aby z důvodu nepřiměřené délky probíhajícího kompenzačního řízení, to je nyní posuzované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 191/2021 (dále též jen „kompenzační řízení“), bylo přiznané zadostiučinění navýšeno o dalších 20 000 Kč. Ve vztahu k prvním dvěma označeným řízením měl soud prvního stupně nárok za promlčený, pokud jde o kompenzační řízení (nyní projednávanou věc) uvedl, že nebyl-li shledán základ nároku, nelze za délku řízení navýšit požadované odškodnění, navíc upozornil, že s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, kompenzační řízení nepovažoval za nepřiměřeně dlouhé.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka č. 1/ obsažená v bodech V a VI a znovu v bodech XII a XIII dovolání, pokud jde o uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na nepříznivý zdravotní stav dovolatele a s připomenutím okolností doprovázejících vznik tvrzené nemajetkové újmy) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud v plné shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo jakkoliv poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8.
10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle § 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) se nepodává, že by žalobci cokoliv objektivně bránilo u žalované včas předběžně uplatnit svůj nárok v běžící promlčecí době a posléze jej prosadit u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovat. Odvolací soud podrobně vyložil, že (nejen) v rozhodnou dobu dovolatel přes svůj objektivně nepříznivý stav (jež mu ovšem ani v minulosti nebránil v páchání mimořádně závažné trestné činnosti /loupežná vražda, pokus o vraždu atd., srov. kupř.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17, za níž byl opakovaně odsouzen k dlouhodobým trestům odnětí svobody/) důsledně uplatňoval (byť možná i za pomoci třetích osob) svá práva mnohačetnými návrhy u soudů, v jejichž rámci také plnohodnotně využíval prakticky všech dostupných řádných i mimořádných opravných prostředků. Skutková zjištění odvolacího soudu (převzatá od soudu prvního stupně), o tom, že žalobcův nepříznivý, leč dlouhodobě stabilizovaný, zdravotní stav nepředstavoval relevantní, tím méně nepřekonatelnou překážku pro včasné uplatnění nároku, je spojen s jedinečnými skutkovými zjištěními, která sama o sobě nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a Nejvyšší soud je naopak povinen z nich vycházet (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.); současně platí, že odvolací soud neposuzoval věc nikterak paušálně, ale ve spektru zcela konkrétních okolností právě projednávané věci.
Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. § 18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, plyne, že „rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (uvedené rozhodnutí dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Nepříčí se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani to, že odvolací soud nepřikládal zásadní význam okolnostem předcházejícím vzniku uplatněného nároku. Jsou proto ve vztahu k důvodům napadeného rozhodnutí mimoběžná repetitivní tvrzení dovolatele o průběhu obou posuzovaných řízení i vzniku újmy z jejich nepřiměřené délky, neboť nebylo pochybností, že u obou posuzovaných řízení je základ nároku (tzv. odpovědnostní titul) dán, leč nárok nelze přiznat právě a jen pro jeho promlčení.
Ve vztahu k výhradě, že odvolací soud nevzal náležitě na zřetel, že dovolatel je v daném sporu „slabší stranou“ žalobce nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání. Posuzované dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodu dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č.
404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Pokud proto žalobce komplexně (v bodu V dovolání) pro celé navazující dovolání uváděl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, měl by u každé jednotlivé otázky (námitky) pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Otázku č. 2/ obsaženou v bodu VII dovolání nelze pro jeho vady v tomto rozsahu projednat, neboť je koncipována zcela obecně, bez potřebné souvztažnosti k důvodům napadeného rozhodnutí a nadto odkazuje na dříve dovolatelem učiněná podání ve věci, což zákon z hlediska projednatelnosti dovolání nepřipouští, jak plyne z § 241a odst. 4 o. s. ř. Dovolání v tomto rozsahu neobsahuje formulaci žádné konkrétní právní otázky, tím méně vymezení důvodu přípustnosti dovolání.
Tyto vady nebyly v zákonem stanovené lhůtě dovolatelem odstraněny (§ 241a odst. 2 a 3, § 243c odst. 1 o. s. ř.). Argumentace o průběhu obou posuzovaných řízení [otázka č. 3/ - bod VIII, IX část ad a) a ad b)] nepředstavuje formulaci žádné konkrétní právní otázky, váže se výlučně k hodnocení dvou posuzovaných řízení coby nepřiměřeně dlouhých, tato argumentace se však míjí s rozhodovacími důvody soudů nižších stupňů, což ji diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím docílit závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), k tomu srov. i rozhodovací důvody k otázce č. 1 uvedené v posledním odstavci. Přípustnost dovolání nelze shledat ani vůči otázce č. 4/ jejímž prostřednictvím (v části bodu IX a X dovolání) dovolatel namítá, že odvolací soud přehlédl jeho nárok na navýšení původně požadovaného zadostiučinění o 20 000 Kč za nepřiměřenou délku /tohoto/ kompenzačního řízení, neboť odvolací soud, pokud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v nejmenším neodchýlil (k problematice navyšování zadostiučinění a jeho vztahu k původnímu a nikoliv kompenzačnímu řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Při tzv. „navýšení“ odškodnění spojovaném s délkou vlastního kompenzačního řízení se totiž neodškodňuje samo kompenzační řízení, nýbrž to, že poškozený neobdržel (v důsledku délky kompenzačního řízení) včas odpovídající náhradu za délku posuzovaného řízení.
Nárok na navýšení odškodnění proto nevzniká, jestliže poškozený byl odškodněn /za posuzované řízení/ včas nebo jestliže se jeho nárok ukázal neopodstatněným (jako zde v důsledku jeho promlčení), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/23016, nebo ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022. Namítal-li (patrně ve vztahu k celému rozhodnutí odvolacího soudu) v otázce 5/ dovolatel rozpor s obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15, pak zmíněný nález obsahuje nepochybně pro obecné soudy závazný závěr, podle něhož „soud poruší právo účastníka na soudní ochranu, pokud se na základě neudržitelného výkladu procesních předpisů odmítne zabývat námitkami, které účastník řízení stanoveným postupem u soudu uplatnil.
Ústavně nepřijatelný je postup soudu a výklad procesních předpisů, který vede k vydání překvapivého rozhodnutí“. Aby mohlo být dovolání projednatelné pro daný rozpor s nastíněnými závěry soudu ochrany ústavnosti, bylo by třeba, aby dovolatel zcela konkrétně tvrdil, v čem je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a kterými konkrétními námitkami se měl správně odvolací soud (nebo soud prvního stupně) zabývat. Obsah zcela obecné a vágní argumentace dovolatele se totiž dá vztáhnout na jakékoliv soudní či správní řízení a není z ní seznatelné, jakého konkrétního pochybení se měl odvolací soud dopustit.
Akceptování takové zcela nekonkrétní argumentace by znamenalo, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání by se v rozporu s jeho účelem stal nástrojem pro (zákonem nepředvídaný) bezbřehý přezkum rozhodnutí odvolacích soudů a Nejvyšší soud by postavil do role další odvolací instance. Porušení práva na spravedlivý proces může ve světle navazující námitky dovolatele představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněné argumentace se nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzeného případu nebyla soudy činěna in camera, svá zjištění soudy učinily na základě provedeného dokazování a byly také i předmětem zájmu účastníků.
Odvolací soud v dané věci toliko přisvědčil skutkovým a na ně navazujícím závěrům soudu prvního stupně, maje je za úplná a správná, reagoval přitom na odvolací výhrady samotného žalobce i na námitku promlčení uplatněnou žalovanou v samém počátku řízení před soudem prvního stupně. Řečeno jinak: odvolací soud nevnesl do řízení žádný nový či neočekávaný pohled, jehož řešení by nemohl dovolatel (jeho zástupce) předvídat. K problematice rovněž namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.