Judikát 30 Cdo 627/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:30 Cdo 627/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.627.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Odpovědnost státu za újmu
Dovolání (vady)
Dotčené předpisy:§ 42 o. s. ř. § 43 o. s. ř. § 79 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 627/2026-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice − Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 171/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 51 Co 294/2025-17, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vznik škody je dovozován z „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 45 C 59/2025-6.“
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 10. 2025, č. j. 26 C 171/2025-11, odmítl podání žalobce ze dne 28. 9. 2025, postupem dle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobce neodstranil vady uvedeného podání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 9. 10. 2025, č. j. 26 C 171/2025-8, které mu bylo doručeno dne 15. 10. 2025, a podání ze dne 28. 9. 2025 má tak nadále nedostatky, pro něž nelze v řízení dále pokračovat (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru žalobce pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba byla projednatelná a vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, neboť žalobce uvedl v žalobě, že se domáhá shora uvedené částky s poukazem na rozhodnutí soudu, konkrétně pod sp. zn. (správně č. j.) 45 C 59/2025-6, 17 Co 206/2025-14, avšak nekonkretizoval, z jakého důvodu se domáhá předmětné částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím, ani zda jde o újmu vzniklou na základě nesprávného rozhodnutí či vzniklou nesprávným úředním postupem, neuvedl, z čeho dovozuje nesprávnost rozhodnutí, či zda byla zrušena, blíže nepopsal ani žádný nesprávný úřední postup.
V doplnění žaloby (na základě výzvy k odstranění vad podání) pouze zopakoval své dřívější odkazy na zákonnou úpravu a doplnil pouze to, že soud prvního stupně v řízení pod sp. zn. 45 C 59/2025-6 jednal „bez účasti žalovaní, nerespektoval zákonnou právní normu“. Nadále tak nelze dovodit, zda jím požadovaná částka představuje náhradu majetkové či nemajetkové újmy, případně obou, ani v čem má tato újma či újmy spočívat. Odvolací soud tedy uzavřel, že ani v odvolacím řízení není zřejmé, proč a na základě jakých skutečností se žalobce domáhá právě požadované částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím.
Poukázal na to, že žalobce, stejně jako v žalobě, v odvolání toliko označil několik spisových značek soudních rozhodnutí, neuvedl však, v čem spatřuje pochybení soudu v těchto rozhodnutích či v postupu soudu a ani souvislost mezi nimi. Byť uvedl výši částky, neuvedl, z čeho se skládá, jak dospěl k požadované částce ani jaká je příčinná souvislost mezi údajným pochybením státu a újmou žalobce. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn.
28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). Dovolání je vadné v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1, článku 6 a článku 36, jelikož dovolatel nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání.
Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná se o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o.
s. ř.
Dovolání je rovněž vadné u námitky, že soud neprovedl žalobcem v žalobě označené důkazy, aniž byl tento postup soudu řádně odůvodněn, a že „soud nepostupoval dle § 153 o. s. ř., když nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu“, jelikož ani zde dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto je námitka dovolatele bezpředmětná i proto, že bylo podání žalobce odmítnuto z důvodu neodstranění jeho vad, tj. ve fázi, kdy soud prvního stupně k dokazování a zjišťování skutkového stavu ještě ani nepřistoupil.
Namítal-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a současně vady v postupu odvolacího soudu spočívající v nedoručení předmětné žaloby žalované a řádné nezkoumání podmínek řízení, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není.
Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka nedoručení předmětné žaloby žalované, nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
Stejně tomu je i ohledně námitky nezkoumání podmínek řízení, tedy nezabývání se tím, zda byl žalobou požadovaný nárok u žalované předběžně uplatněn a kdy se tak stalo (zda tedy již uplynula lhůta dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť pokud není zřejmé, jaký nárok byl žalobou vlastně uplatněn, nelze řešit, zda byl tento řádně nespecifikovaný nárok předběžně uplatněn u žalované. Navíc se jedná o podmínku řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013), vadný postup soudu tak nemůže představovat to, pokud se soud řešící neprojednatelnou žalobu, nezabývá tím, zda byla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek by v dalším průběhu řízení po případném odstranění vad žaloby bylo možno odstranit. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu