30 Cdo 777/2024

30 Cdo 777/2024 30 Cdo 777/2024-198

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně ROCKNET s. r. o., identifikační číslo osoby 27357694, se sídlem v Jirkově, Červený Hrádek 10, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 236/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 55 Co 275/2023-180, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 55 Co 275/2023-180, se zrušuje, s výjimkou potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2023, č. j. 17 C 236/2020-149, co do zamítnutí žaloby v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími – rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, a to částky 100 000 Kč za rozsudek krajského soudu a 1 900 000 Kč za rozsudek vrchního soudu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 17 C 236/2020-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 960 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 2 000 Kč (výrok IV).

3. V řešené věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 17 C 236/2020-100, soud žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. 55 Co 170/2022-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. K průběhu posuzovaného řízení a z tam vydaných rozhodnutí vzal soud prvního stupně za prokázané, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, ve věci žalobkyně Trident Plus s. r. o. proti žalované ROCKNET s. r. o. byla nynější žalobkyni uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 2 107 635 Kč s úrokem 6 % ročně od 9. 9. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 7 025,40 Kč a dále povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 253 875,61 Kč. Na základě odvolání nynější žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 334 Kč. Doložka právní moci na tomto rozsudku byla vyznačena dne 6. 6. 2016 a doložka vykonatelnosti dne 10. 6. 2016. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na tomto rozsudku byla vyznačena doložka právní moci dne 26. 6. 2018. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, tak, že žalobu o zaplacení částky 2 107 635 Kč se 6% úrokem z této částky ročně od 9. 9. 2012 do zaplacení a odměnou ve výši 7 025,40 Kč zamítl. Dále uložil žalobkyni Trident Plus s. r. o. povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 502 393,84 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2020 a vykonatelným se stal dne 10. 3. 2020.

5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1, § 2, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byl pro nezákonnost zrušen a je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Naproti tomu definiční znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nesplňuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, neboť nejde o pravomocné rozhodnutí, ani rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč, jíž se žalobkyně domáhala v souvislosti s tímto nepravomocným prvostupňovým rozhodnutím.

7. Při úvaze o závažnosti nemajetkové újmy způsobené rozsudkem Vrchního soudu v Praze vyšel soud prvního stupně především z toho, že podnikání žalobkyně nebylo rozvráceno ani nevratně poškozeno. Finanční prostředky, které musela žalobkyně společnosti Trident s. r. o. na základě pravomocného soudního rozhodnutí uhradit, nebyly zanedbatelné a společnost zasáhly z hlediska její pozice mezi obchodními partnery. Žalobkyně byla nucena v této souvislosti žádat o posečkání s hrazením faktur a její obchodní partneři se k ní začali chovat obezřetněji.

Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že obchodní partneři žalobkyně, zejména její dodavatelé, s ní nepřerušili obchodní styky ani ji neodřízli od dodávek zboží, pouze jí ho dodávali za méně výhodných podmínek než do té doby. Dva tehdejší společníci opustili žalobkyni již v roce 2015, což však dle soudu nelze klást do příčinné souvislosti s rozsudkem vrchního soudu ze dne 28. 4. 2016. Současně bylo prokázáno, že na zhoršení pověsti žalobkyně mezi obchodními partnery se významně podílela společnost Trident s.

r. o. rozesíláním e-mailových zpráv, což však nelze přičíst k tíži žalované, nadto k tomu docházelo již v roce 2014, tedy ještě před tím, než bylo v posuzovaném případě vůbec prvostupňově rozhodnuto. V souvislosti s rozsudkem vrchního soudu nebyl na žalobkyni podán insolvenční návrh, ani ona sama nebyla nucena k jeho podání. Ani způsobilost žalobkyně ucházet se o veřejné či jiné zakázky nebyla objektivně zasažena. Pokud se žalobkyní ze subjektivních důvodů nechtěli spolupracovat, coby se subdodavatelem, jiní obchodní partneři, pak to dle soudu nelze přičítat k tíži žalované, která se na dehonestaci žalobkyně nijak nepodílela.

Žalobkyně odvíjela nemajetkovou újmu od nezákonného rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost k plnění. Byť se posléze ukázalo, že tato povinnost žalobkyni uložena být neměla, bylo dle soudu prvního stupně třeba závažnost újmy hodnotit v souvislosti s tím, že tato mohla být způsobena pouze coby následek toho, že žalobkyně v rozhodný okamžik musela uhradit určitou vyšší finanční částku. Dle názoru soudu však samo uložení povinnosti hradit určitou finanční částku nezpůsobuje dehonestaci žalobkyně.

Žalovaná se nijak nepodílela ani na tom, co případně „rozhlašovala“ o soudním sporu samotná žalobkyně, což znamená, že nemůže být primárně odpovědná za to, že žalobkyně vytvářela mezi svými obchodními partnery určitý obraz o probíhajícím soudním sporu, který se následně ukázal jako klamný, viděno optikou tehdy ještě nezrušeného rozsudku vrchního soudu. V souvislosti s odlivem finančních prostředků došlo k dočasné neschopnosti žalobkyně hradit včas platy zaměstnanců, kteří nevěřili v její budoucnost.

Nemajetkovou újmu žalobkyně, kterou je třeba odškodnit, tak soud prvního stupně spatřoval v penězi přímo neocenitelných důsledcích toho, že žalobkyně musela uhradit finanční prostředky, které by jinak mohla použít na svůj provoz, rozvoj či investice.

Částka, k jejímuž odčerpání došlo v důsledku nezákonného rozhodnutí vrchního soudu nebyla na jedné straně zanedbatelná, když šlo o přibližně 2,9 milionu Kč včetně příslušenství a nákladů řízení, na straně druhé však ani nemohla být likvidační pro společnost s obratem 80 až 100 milionů Kč. Stejně tak nemohlo odčerpáním této částky dojít k úplnému zmaření investic, když jednatel žalobkyně uvedl, že vrtací souprava tehdy stála 4 až 25 milionů Kč. Zjevně tedy šlo o částku několikanásobně vyšší než částka, kterou musela žalobkyně uhradit.

8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila soudu žádný jiný případ, z něhož by bylo možné vycházet při stanovení formy a přiměřené výše odškodnění, přihlédl soud prvního stupně přiměřeně ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se vztahuje k odškodňování nepřiměřené délky řízení. Žalobkyně byla od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 28. 4. 2016 do rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 30. 5. 2018 v přibližně dva roky trvající nejistotě ohledně výsledku řízení, tedy, zda finanční částku hradila po právu či nikoli. Vzhledem ke všemu, co vyšlo v řízení najevo považoval soud prvního stupně za přiměřené, spravedlivé a všem okolnostem případu žalobkyně odpovídající odškodnění ve výši 40 000 Kč. Ve zbytku, tedy ohledně částky 1 860 000 Kč (spolu se shora uvedenou částkou 100 000 Kč) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč přiznal soud žalobkyni od 18. 12. 2020 do zaplacení, jelikož k prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 17. 6. 2020, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 17. 12. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 18. 12. 2020.

10. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím zamítl; ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok II).

11. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že prvoinstanční rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nebylo rozhodnutím, které samo o sobě může být titulem pro vznik nároku žalobkyně z titulu nezákonného rozhodnutí, jelikož samo nenabylo nikdy právní moci a vykonatelným se stalo až ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198. Nárok žalobkyně vztahující se k tomuto dle žalobkyně nesprávnému rozhodnutí ve výši 100 000 Kč tedy není dán.

12. Se závěrem soudu prvního stupně, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, však odvolací soud nesouhlasil. Žalobkyně od počátku poukazovala na nesprávný právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem v posuzované věci. Podle odvolacího soudu však nesprávný právní závěr nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost rozhodnutí, což vyplývá též ze systému odvolacího řízení, včetně institutu mimořádných opravných prostředků, který nesměřuje k odstranění nezákonnosti, ale k vyřešení právních nejasností. Ani zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, nebyl odůvodněn tím, že by rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byl nezákonným rozhodnutím v důsledku porušení zákona, jednalo se pouze o jiný právní výklad řešení problému. Jestliže tedy bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno Nejvyšším soudem z důvodu nesprávného právního posouzení, nezakládá taková situace nárok účastníka řízení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v některých případech rušena Ústavním soudem, stejně tak jako Nejvyšší soud se v průběhu doby při řešení některých právních problémů odklání od své dosavadní judikatury a přijímá jiný výklad zákona, v důsledku čehož může dojít i k jinému rozhodnutí v obdobné právní věci. V žádném takovém případě se však nejedná o to, že by dříve přijatá rozhodnutí byla nezákonná, když mezi pojmy nesprávný a nezákonný nelze klást rovnítko. Odvolací soud tak uzavřel, že v souzené věci neexistuje titul, na jehož základě by žalobkyni svědčilo právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.

14. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud na řešenou věc neaplikoval, ani se řádně nevypořádal s § 8 odst. 1 OdpŠk, tj. s identifikací nezákonného rozhodnutí, když uvedl, že systém odvolacího řízení, včetně institutu mimořádných opravných prostředků, nesměřuje k odstranění nezákonnosti, ale k vyřešení právních nejasností, a že ani zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo odůvodněno tím, že by rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnutím nezákonným v důsledku porušení zákona, ale jednalo se pouze o jiný právní výklad řešení problému, čímž není založen nárok účastníka řízení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Uvedeným právním názorem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, a ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007. Naprosto pregnantně se pak dle dovolatelky k otázce nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21.

15. Dle dovolatelky lze uzavřít, že každé pravomocné rozhodnutí, které bylo v občanském soudním řízení zrušeno v dovolacím řízení případně v řízení o žalobě pro zmatečnost z důvodů jak nesprávného právního posouzení otázek hmotněprávních, tak i pochybení procesních, je rozhodnutím nezákonným zakládajícím právo na uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, který byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, je rozhodnutím, které je nezbytné za nezákonné označit.

16. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).

23. Podle § 241a o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede

právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). 24. V rozsahu zamítnutí žaloby (potvrzení zamítavého výroku) co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval za újmu způsobenou rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, dovolatel v dovolání kromě dovolacího návrhu ničeho neuvádí, tj. neuvádí žádný dovolací důvod ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněn a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 25. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, je však dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 26. Dovolání je v uvedeném rozsahu i důvodné. 27. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal. 28. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 29. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009), v němž by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. 30. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009, nebo ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013) dále uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. 31. Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace [§ 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.] nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 32. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, jímž byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, a věc vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, důvodem zrušení rozsudku vrchního soudu byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci je uplatnili až po vydání. Ostatně s ohledem na právní úpravu dovolacího řízení by něco takového bylo i dost obtížně představitelné. Naopak i napadené rozhodnutí stojí na tom, že důvodem zrušení rozsudku vrchního soudu byl odlišný právní názor dovolacího soudu. 33. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, jelikož nebyl zrušen v důsledku porušení zákona, ale z důvodu nesprávného právního posouzení, je jeho právní posouzení věci nesprávné. 34. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí vrchního soudu zrušil, a to včetně

závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně dovolání v rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za rozhodnutí krajského soudu dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. podané dovolání pro vady odmítl.

35. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, přičemž vyjde z výše uvedených právních závěrů. Dovolací soud si je vědom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil i k tvrzené nemajetkové újmě, avšak za situace, kdy zde vyslovené závěry jsou podle obsahu napadeného rozhodnutí vyslovovány toliko obiter dictum (na okraj) a nebyly důvodem vydání zamítavého rozhodnutí, nemohl se k nim dovolací soud vyjádřit.

36. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 7. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 30 Cdo 777/2024

Datum rozhodnutí: 02.07.2024

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ], Zadostiučinění (satisfakce), Nezákonné rozhodnutí

Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

Kategorie rozhodnutí: C

30 Cdo 777/2024-198

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně ROCKNET s. r. o., identifikační číslo osoby 27357694, se sídlem v Jirkově, Červený Hrádek 10, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 236/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 55 Co 275/2023-180, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 55 Co 275/2023-180, se zrušuje, s výjimkou potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2023, č. j. 17 C 236/2020-149, co do zamítnutí žaloby v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími – rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, a to částky 100 000 Kč za rozsudek krajského soudu a 1 900 000 Kč za rozsudek vrchního soudu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 17 C 236/2020-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 960 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 2 000 Kč (výrok IV).

3. V řešené věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 17 C 236/2020-100, soud žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. 55 Co 170/2022-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. K průběhu posuzovaného řízení a z tam vydaných rozhodnutí vzal soud prvního stupně za prokázané, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, ve věci žalobkyně Trident Plus s. r. o. proti žalované ROCKNET s. r. o. byla nynější žalobkyni uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 2 107 635 Kč s úrokem 6 % ročně od 9. 9. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 7 025,40 Kč a dále povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 253 875,61 Kč. Na základě odvolání nynější žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.

4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 334 Kč. Doložka právní moci na tomto rozsudku byla vyznačena dne 6. 6. 2016 a doložka vykonatelnosti dne 10. 6. 2016. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na tomto rozsudku byla vyznačena doložka právní moci dne 26.

6. 2018. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, tak, že žalobu o zaplacení částky 2 107 635 Kč se 6% úrokem z této částky ročně od 9. 9. 2012 do zaplacení a odměnou ve výši 7 025,40 Kč zamítl. Dále uložil žalobkyni Trident Plus s. r. o. povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 502 393,84 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2020 a vykonatelným se stal dne 10.

3. 2020.

5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1, § 2, § 5 písm.

a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byl pro nezákonnost zrušen a je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Naproti tomu definiční znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nesplňuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, neboť nejde o pravomocné rozhodnutí, ani rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč, jíž se žalobkyně domáhala v souvislosti s tímto nepravomocným prvostupňovým rozhodnutím.

7. Při úvaze o závažnosti nemajetkové újmy způsobené rozsudkem Vrchního soudu v Praze vyšel soud prvního stupně především z toho, že podnikání žalobkyně nebylo rozvráceno ani nevratně poškozeno. Finanční prostředky, které musela žalobkyně společnosti Trident s. r. o. na základě pravomocného soudního rozhodnutí uhradit, nebyly zanedbatelné a společnost zasáhly z hlediska její pozice mezi obchodními partnery. Žalobkyně byla nucena v této souvislosti žádat o posečkání s hrazením faktur a její obchodní partneři se k ní začali chovat obezřetněji.

Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že obchodní partneři žalobkyně, zejména její dodavatelé, s ní nepřerušili obchodní styky ani ji neodřízli od dodávek zboží, pouze jí ho dodávali za méně výhodných podmínek než do té doby. Dva tehdejší společníci opustili žalobkyni již v roce 2015, což však dle soudu nelze klást do příčinné souvislosti s rozsudkem vrchního soudu ze dne 28. 4. 2016. Současně bylo prokázáno, že na zhoršení pověsti žalobkyně mezi obchodními partnery se významně podílela společnost Trident s.

r. o. rozesíláním e-mailových zpráv, což však nelze přičíst k tíži žalované, nadto k tomu docházelo již v roce 2014, tedy ještě před tím, než bylo v posuzovaném případě vůbec prvostupňově rozhodnuto. V souvislosti s rozsudkem vrchního soudu nebyl na žalobkyni podán insolvenční návrh, ani ona sama nebyla nucena k jeho podání. Ani způsobilost žalobkyně ucházet se o veřejné či jiné zakázky nebyla objektivně zasažena. Pokud se žalobkyní ze subjektivních důvodů nechtěli spolupracovat, coby se subdodavatelem, jiní obchodní partneři, pak to dle soudu nelze přičítat k tíži žalované, která se na dehonestaci žalobkyně nijak nepodílela.

Žalobkyně odvíjela nemajetkovou újmu od nezákonného rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost k plnění.

Byť se posléze ukázalo, že tato povinnost žalobkyni uložena být neměla, bylo dle soudu prvního stupně třeba závažnost újmy hodnotit v souvislosti s tím, že tato mohla být způsobena pouze coby následek toho, že žalobkyně v rozhodný okamžik musela uhradit určitou vyšší finanční částku. Dle názoru soudu však samo uložení povinnosti hradit určitou finanční částku nezpůsobuje dehonestaci žalobkyně. Žalovaná se nijak nepodílela ani na tom, co případně „rozhlašovala“ o soudním sporu samotná žalobkyně, což znamená, že nemůže být primárně odpovědná za to, že žalobkyně vytvářela mezi svými obchodními partnery určitý obraz o probíhajícím soudním sporu, který se následně ukázal jako klamný, viděno optikou tehdy ještě nezrušeného rozsudku vrchního soudu.

V souvislosti s odlivem finančních prostředků došlo k dočasné neschopnosti žalobkyně hradit včas platy zaměstnanců, kteří nevěřili v její budoucnost. Nemajetkovou újmu žalobkyně, kterou je třeba odškodnit, tak soud prvního stupně spatřoval v penězi přímo neocenitelných důsledcích toho, že žalobkyně musela uhradit finanční prostředky, které by jinak mohla použít na svůj provoz, rozvoj či investice. Částka, k jejímuž odčerpání došlo v důsledku nezákonného rozhodnutí vrchního soudu nebyla na jedné straně zanedbatelná, když šlo o přibližně 2,9 milionu Kč včetně příslušenství a nákladů řízení, na straně druhé však ani nemohla být likvidační pro společnost s obratem 80 až 100 milionů Kč. Stejně tak nemohlo odčerpáním této částky dojít k úplnému zmaření investic, když jednatel žalobkyně uvedl, že vrtací souprava tehdy stála 4 až 25 milionů Kč. Zjevně tedy šlo o částku několikanásobně vyšší než částka, kterou musela žalobkyně uhradit.

8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila soudu žádný jiný případ, z něhož by bylo možné vycházet při stanovení formy a přiměřené výše odškodnění, přihlédl soud prvního stupně přiměřeně ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se vztahuje k odškodňování nepřiměřené délky řízení. Žalobkyně byla od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 28. 4. 2016 do rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 30. 5. 2018 v přibližně dva roky trvající nejistotě ohledně výsledku řízení, tedy, zda finanční částku hradila po právu či nikoli. Vzhledem ke všemu, co vyšlo v řízení najevo považoval soud prvního stupně za přiměřené, spravedlivé a všem okolnostem případu žalobkyně odpovídající odškodnění ve výši 40 000 Kč. Ve zbytku, tedy ohledně částky 1 860 000 Kč (spolu se shora uvedenou částkou 100 000 Kč) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč přiznal soud žalobkyni od 18. 12. 2020 do zaplacení, jelikož k prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 17. 6. 2020, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 17. 12.

2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 18. 12. 2020.

10. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím zamítl; ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok II).

11. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že prvoinstanční rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nebylo rozhodnutím, které samo o sobě může být titulem pro vznik nároku žalobkyně z titulu nezákonného rozhodnutí, jelikož samo nenabylo nikdy právní moci a vykonatelným se stalo až ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198. Nárok žalobkyně vztahující se k tomuto dle žalobkyně nesprávnému rozhodnutí ve výši 100 000 Kč tedy není dán.

12. Se závěrem soudu prvního stupně, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, však odvolací soud nesouhlasil. Žalobkyně od počátku poukazovala na nesprávný právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem v posuzované věci. Podle odvolacího soudu však nesprávný právní závěr nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost rozhodnutí, což vyplývá též ze systému odvolacího řízení, včetně institutu mimořádných opravných prostředků, který nesměřuje k odstranění nezákonnosti, ale k vyřešení právních nejasností.

Ani zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, nebyl odůvodněn tím, že by rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, byl nezákonným rozhodnutím v důsledku porušení zákona, jednalo se pouze o jiný právní výklad řešení problému. Jestliže tedy bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno Nejvyšším soudem z důvodu nesprávného právního posouzení, nezakládá taková situace nárok účastníka řízení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v některých případech rušena Ústavním soudem, stejně tak jako Nejvyšší soud se v průběhu doby při řešení některých právních problémů odklání od své dosavadní judikatury a přijímá jiný výklad zákona, v důsledku čehož může dojít i k jinému rozhodnutí v obdobné právní věci.

V žádném takovém případě se však nejedná o to, že by dříve přijatá rozhodnutí byla nezákonná, když mezi pojmy nesprávný a nezákonný nelze klást rovnítko. Odvolací soud tak uzavřel, že v souzené věci neexistuje titul, na jehož základě by žalobkyni svědčilo právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.

14. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud na řešenou věc neaplikoval, ani se řádně nevypořádal s § 8 odst. 1 OdpŠk, tj. s identifikací nezákonného rozhodnutí, když uvedl, že systém odvolacího řízení, včetně institutu mimořádných opravných prostředků, nesměřuje k odstranění nezákonnosti, ale k vyřešení právních nejasností, a že ani zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo odůvodněno tím, že by rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnutím nezákonným v důsledku porušení zákona, ale jednalo se pouze o jiný právní výklad řešení problému, čímž není založen nárok účastníka řízení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Uvedeným právním názorem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, a ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007. Naprosto pregnantně se pak dle dovolatelky k otázce nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21.

15. Dle dovolatelky lze uzavřít, že každé pravomocné rozhodnutí, které bylo v občanském soudním řízení zrušeno v dovolacím řízení případně v řízení o žalobě pro zmatečnost z důvodů jak nesprávného právního posouzení otázek hmotněprávních, tak i pochybení procesních, je rozhodnutím nezákonným zakládajícím právo na uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, který byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, je rozhodnutím, které je nezbytné za nezákonné označit.

16. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).

23. Podle § 241a o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

24. V rozsahu zamítnutí žaloby (potvrzení zamítavého výroku) co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval za újmu způsobenou rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, dovolatel v dovolání kromě dovolacího návrhu ničeho neuvádí, tj. neuvádí žádný dovolací důvod ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněn a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

25. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, je však dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Dovolání je v uvedeném rozsahu i důvodné.

27. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

28. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

29. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.

5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009), v němž by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.

30. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009, nebo ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013) dále uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí.

31. Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace [§ 205a odst. 1 písm. f) o. s.

ř.] nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, jímž byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, a věc vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, důvodem zrušení rozsudku vrchního soudu byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci je uplatnili až po vydání. Ostatně s ohledem na právní úpravu dovolacího řízení by něco takového bylo i dost obtížně představitelné. Naopak i napadené rozhodnutí stojí na tom, že důvodem zrušení rozsudku vrchního soudu byl odlišný právní názor dovolacího soudu.

33. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, jelikož nebyl zrušen v důsledku porušení zákona, ale z důvodu nesprávného právního posouzení, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

34. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí vrchního soudu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně dovolání v rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za rozhodnutí krajského soudu dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. podané dovolání pro vady odmítl.

35. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, přičemž vyjde z výše uvedených právních závěrů. Dovolací soud si je vědom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil i k tvrzené nemajetkové újmě, avšak za situace, kdy zde vyslovené závěry jsou podle obsahu napadeného rozhodnutí vyslovovány toliko obiter dictum (na okraj) a nebyly důvodem vydání zamítavého rozhodnutí, nemohl se k nim dovolací soud vyjádřit.

36. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.