USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 132/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 68 Co 312/2023-386, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, v předchozím dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 3673/2021 však omezila předmět dovolacího řízení na částku 100 000 Kč s příslušenstvím, a to jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a na ně navazujícího řízení před správními soudy, v rámci nichž bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o dodatečné povolení stavby studny.
Řízení bylo započato podáním žádosti dne 17. 3. 2008 u Městského úřadu Mníšek pod Brdy a bylo ukončeno dne 3. 7. 2017, kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2017-11, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 45 A 48/2017-14. Řízení o žádosti žalobkyně tedy trvalo celkem 9 let a 108 dní. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 23 C 132/2017-326, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 154 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 24.
8. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně 78 846 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 24. 8. 2017 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni, k rukám právního zástupce žalobkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 85 166 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 68 Co 312/2023-386, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 21 154,50 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 154,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 24.
8. 2017 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 93 394 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 342 Kč k rukám jejího advokáta (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku II v části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím (čl.
391). Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Ačkoli žalobkyně k rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu v dovolání uvedla, že omezuje předmět dovolacího přezkumu na částku 100 000 Kč s příslušenstvím, reálně napadá pouze částku 57 691,50 Kč, neboť pouze v tomto rozsahu odvolací soud potvrdil zamítnutí předmětné žaloby. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy částka 57 691,50 Kč, nikoliv částka 100 000 Kč, jak se žalobkyně mylně domnívá.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka mechanismu snížení základní částky odškodnění z důvodu, že část řízení měla pro poškozenou výrazně snížený význam, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se jí žalobkyně fakticky domáhá revize procentuální úpravy základní částky odškodnění, což, jak je výše vysvětleno, přípustnost dovolání založit nemůže. Z hlediska výsledné výše zadostiučinění je totiž lhostejno, zda odvolací soud snížil určitým procentem celkovou výši základní částky zadostiučinění, nebo zda řízení rozdělí na dvě části a význam jejich předmětu určí pro každou z nich zvlášť.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, kterou žalobkyně odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.
30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). K úvaze žalobkyně o tom, že částky zadostiučinění v případě nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci jsou v České republice příliš nízké, o čemž má svědčit odmítnutí kandidatury JUDr.
Pavla Simona na soudce Ústavního soudu, lze jen uvést, že Senát svůj nesouhlas s návrhem prezidenta republiky v daném případě nijak neodůvodnil a jakékoli úvahy o tom, proč se takto rozhodl, založené na vyjádření některých senátorů či senátorek, jsou čirou spekulací, ze které nejde dovozovat vůbec nic. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. K vadám řízení, včetně tvrzeného soudního aktivismu v napadeném rozsudku odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v případě žalobkyně není. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu