30 Cdo 918/2023-185
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 361 053 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 210/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 124/2022-166, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 124/2022-166, se ve výroku II, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2022, č. j. 44 C 210/2020-145, změněn ohledně částky 162 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 7. 10. 2020 do zaplacení tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 44 C 210/2020-145, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 208 508 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 333 980,50 Kč za dobu od 7. 10. 2020 do 8. 2. 2021 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 208 508 Kč za dobu od 9. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývající části představované částkou 152 545 Kč s příslušenstvím, jakož i úrokem z prodlení z částky 361 053 Kč za den 8. 2. 2021 žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně na přiznání částky 361 053 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které utrpěla v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 17/2017 a v jehož závěru byla žalobkyně pravomocně zproštěna návrhu na potrestání. Uvedená částka sestávala jednak z částky 10 164 Kč připadající na dosud nenahrazenou část nákladů, které žalobkyně vynaložila na svou obhajobu, dále z částky 180 219 Kč, jež odpovídala ušlému služebnímu příjmu (zisku), který by žalobkyně získala ze svého služebního poměru u Policie České republiky v době od 8. 2. 2019 do 31. 12. 2019, a z částky 170 670 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěla jednak v důsledku vlastního vedení předmětného trestního řízení (částka 134 000 Kč), jednak v důsledku jeho nepřiměřené délky (částka 36 670 Kč). Žalobkyně v řízení původně požadovala přiznání částky 496 813 Kč, ve vztahu k částce 135 760 Kč však vzala žalobu v průběhu řízení částečně zpět, a to mimo jiné proto, že jí žalovaná z titulu náhrady škody odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu zaplatila částku 59 472,50 Kč a na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním jí zaplatila částku 66 000 Kč.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobkyně byla pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku stíhána od 1. 2. 2017 s tím, že na základě podaného návrhu na potrestání ji Městský soud v Brně trestním příkazem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 90 T 17/2017-263, uznal vinnou tímto trestným činem a uložil jí trest obecně prospěšných prací. Žalobkyně tento trestní příkaz napadla včasný odporem, čímž dosáhla jeho zrušení, načež Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 90 T 17/2017-302, znovu vyslovil vinu žalobkyně a uložil jí podmíněně odložený trest odnětí svobody. Toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 1. 2. 2018, č. j. 3 To 376/2017-397, následně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Uvedený soud poté žalobkyni podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, návrhu na potrestání zprostil. Rovněž i toto rozhodnutí bylo zrušeno, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 To 277/2018-498, přičemž věc byla znovu vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 90 T 17/2017-523, byla žalobkyně opět odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, načež její odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 3 To 31/2019-566, zamítl, pročež toto rozhodnutí nabylo právní moci. Na podkladě podaného dovolání však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. 3 Tdo 791/2019-623, obě posledně uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Následoval rozsudek ze dne 12. 11. 2019, č. j. 90 T 17/2017-653, kterým Městský soud v Brně žalobkyni podle § 226 písm. a) trestního řádu návrhu na potrestání zprostil a který nabyl právní moci dne 26. 11. 2019, kdy bylo řízení pravomocně skončeno.
4. Žalobkyně zastávala pozici vrchního inspektora Policie ČR, z níž jí od 1. 1. 2019 plynul hrubý příjem ve výši 44 970 Kč měsíčně, což odpovídá částce 33 062 Kč měsíčně čistého. K ní jí dále náleželo ošatné ve výši 25 Kč denně a roční příspěvek z FKSP ve výši 8 500 Kč. Dne 7. 2. 2019 však byla ke své žádosti ze dne 4. 2. 2019, odůvodněné jejím pravomocným odsouzením za výše uvedený trestný čin i snahou předejít ukončení jejího služebního poměru ze strany zaměstnavatele, ze svého služebního poměru propuštěna. V době od 8. 2. 2019 do 23. 6. 2019 pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 14 272 Kč měsíčně (celkem tedy na této dávce obdržela 64 462 Kč) a od 24. 6. 2019 do 31. 12. 2019 byla zaměstnaná u společnosti EPRIN spol. s r.o. na pozici referent nákupu a prodeje s příjmem ve výši 20 000 Kč měsíčně. Za celou dobu jejího zaměstnání u jmenované společnosti jí tak byl vyplacen čistý příjem ve výši 130 280 Kč. Dne 1. 1. 2020 se žalobkyně do služebního poměru u Policie ČR vrátila.
5. Kromě popsaného snížení životní úrovně žalobkyně předmětné trestní stíhání vedlo dle soudu prvního stupně též k zásahu do její cti (byť pouze přechodnému) s tím, že její pravomocné odsouzení i medializace daného případu tento zásah dále zintenzívnily.
6. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy předběžně uplatnila u žalované dne 6. 4. 2020. Jak bylo zmíněno v úvodu, žalovaná jejímu požadavku vyhověla pouze zčásti.
7. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), které soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze zčásti vyhovět. Co se týče nákladů na obhajobu, za důvodný soud prvního stupně označil toliko požadavek žalobkyně na doplacení částky 9 801 Kč, neboť v tomto rozsahu koresponduje s prokázanými úkony právní služby, za něž obhájci žalobkyně náležela odměna, a současně se jedná o tu část nároku, který žalovaná do již vyplaceného plnění nezahrnula.
Z titulu náhrady ušlého služebního příjmu (zisku), který žalobkyně pozbyla v příčinné souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním, když v důsledku svého dočasného pravomocného odsouzení se stala nezpůsobilou příslušnou práci vykonávat (na čemž dle soudu prvního stupně nic nemění skutečnost, že sama požádala o své propuštění, neboť tak učinila právě v reakci na uvedenou situaci – zde prvostupňový soud poukázal na případ řešený nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18), pak žalobkyni náleží částka 162 707 Kč. Při stanovení této částky soud prvního stupně vyšel z výše uvedeného čistého měsíčního příjmu žalobkyně, který před ukončením svého služebního poměru u Policie ČR pobírala, s tím, že od celkové částky 340 774 Kč, kterou by takto v době od 8.
2. 2019 do 31. 12. 2019 získala, zvýšené o částku 8 175 Kč připadající na ošatné a o částku 8 500 Kč odpovídající příspěvku z FKSP, odečetl částku, kterou žalobkyně obdržela na dávkách v nezaměstnanosti, jakož i její výdělek plynoucí ze zaměstnání u společnosti EPRIN s.r.o. Ve zbývajícím rozsahu, jenž odpovídal částce 17 512 Kč, shledal soud prvního stupně uvedený nárok neopodstatněným. Požadavku na přiznání náhrady nemajetkové újmy v části, jež připadala na tvrzenou nepřiměřenou délku předmětného trestního řízení (tj. ve vztahu k částce 36 670 Kč), soud prvního stupně žalobě nevyhověl, neboť po zvážení kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk uzavřel, že toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo.
Z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku svého nezákonného trestního stíhání, jí pak vůči žalované svědčí nárok na doplacení pouze částky 36 000 Kč (pročež ve zbytku tohoto nároku soud prvního stupně žalobu zamítl). Namísto částky 66 000 Kč, kterou již žalovaná žalobkyni z uvedeného titulu zaplatila, totiž soud prvního stupně stanovil výši tohoto nároku na celkových 102 000 Kč, což dle jeho závěru odpovídá okolnostem daného případu i jejich porovnání s jinými případy odškodnění téhož typu nemajetkové újmy, jež tento soud vyhodnotil jako srovnatelné.
8. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku o věci samé týkající se úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 333 980,50 Kč za dobu od 7. 10. 2020 do 8. 2. 2021 a z částky 208 508 Kč za dobu od 9. 2. 2021 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku ohledně částky 162 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % za dobu od 7. 10. 2020 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu
žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajícím rozsahu, tj. v zamítavém výroku o věci samé, jakož i ve vyhovujícím výroku o věci samé týkajícím se částky 45 801 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 171 273,50 Kč za dobu od 7. 10. 2020 do 8. 2. 2021 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 45 801 Kč za dobu od 9. 2. 2021 do zaplacení nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, a v tomto rozsahu proto nabyl samostatné (oddělené) právní moci. 9. Odvolací soud, který zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části přisouzeného úroku z prodlení a současné zastavení řízení o něm odůvodnil poukazem na částečné zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, vyšel při posuzování zbývajícího nároku, který byl předmětem odvolacího řízení (tedy nároku o náhradu ušlého zisku), ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, na jejichž základě však dospěl k odlišnému právnímu posouzení otázky příčinné souvislosti mezi touto škodou a nezákonným trestním stíháním žalobkyně. Poukázal přitom na závěry vyslovené zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, a uvedl, že rozhodnutí žalobkyně, na jehož základě sama požádala o propuštění ze služebního poměru, nelze klást do příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Jak odvolací soud uvedl, bez ohledu na to, co žalobkyni k tomuto jednání motivovalo, totiž k uvedenému rozhodnutí dospěla na základě vlastního uvážení, aniž by k němu byla něčím nucena a aniž by pozbyla možnosti vyčkat vydání rozhodnutí o svém propuštění ve smyslu § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. V jejím případě přitom nešlo o vzdání se výkonu veřejné funkce s cílem zachování „dobrého jména a čistoty výkonu takové funkce v očích veřejnosti“, jak tomu bylo v situaci řešené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, na který poukázal soud prvního stupně, nýbrž její zájem a důvod byl ryze soukromý, odůvodnila-li svůj postup tím, že nechtěla „být vyhozena rozhodnutím svého nadřízeného“. Nezákonné odsouzení žalobkyně tedy nebylo hlavní či jedinou příčinou ukončení jejího služebního poměru, neboť k němu vedly též její soukromé důvody. Ve vztahu k předmětnému nároku proto odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku II, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. V něm odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení hmotněprávní otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, a to z pohledu možného přetržení tohoto vztahu z důvodu žádosti žalobkyně o propuštění z jejího služebního poměru ve smyslu § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., při jejímž řešení se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, načež zdůraznila, že vzhledem ke svému nezákonnému pravomocnému odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, za který zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody až na tři roky, pozbyla dne 30. 1. 2019 svou dosavadní bezúhonnost ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., a tedy jeden ze zákonných předpokladů nutných k setrvání ve služebním poměru u Policie ČR, jak plyne z § 13 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Jako jediné možné řešení tohoto stavu přicházelo v úvahu ukončení jejího služebního poměru, a to buď jejím propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. nebo podáním žádosti o propuštění ve smyslu § 42 odst. 1 písm. m) tohoto zákona. Žádost žalobkyně ze dne 4. 2. 2019, které ředitel Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje následujícího dne svým rozhodnutím vyhověl, přitom na pravomocné odsouzení časově navazovala a vycházela z toho, že by i bez ní musel být předmětný služební poměr ukončen, neboť další setrvání žalobkyně u Policie ČR nebylo objektivně možné. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto po zkonstatování, že dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, v jehož závěru byla zproštěna návrhu na potrestání) a vzniklou škodou představovanou tvrzeným ušlým ziskem se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
20. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
21. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
22. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
23. Při řešení otázky existence nároku na náhradu ušlého zisku, který žalobkyně v souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím v tomto řízení rovněž uplatnila, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zaměřil-li se na posouzení, zda je mezi tvrzenou škodou a tímto rozhodnutím dán vztah příčinné souvislosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13). Přitom platí, že příčinná souvislost, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu, je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
24. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, a dále v rozsudku ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, nebo v usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3293/2022, Nejvyšší soud vyslovil závěr, v souladu s nímž právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Jednání svobodně uvažujících osob, byť do určité míry ovlivněné nezákonným rozhodnutím, řetězec příčinné souvislosti přetrhává.
25. K uvedenému závěru nicméně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 711/2021, dodal, že nikoliv každé svobodné volní jednání poškozeného řetězec příčinné souvislosti přetrhává. Dovolací soud se takto vyjádřil k jednání poškozeného dovolatele (spočívající v podání žádosti o zkrácení doby trvání služebního poměru), které vyvolalo ukončení jeho služebního poměru, v důsledku kterého poškozenému vznikla škoda (ušel mu zisk), s tím, že pokud by poškozený uvedeným způsobem nejednal (nepodal žádost o zkrácení doby trvání služebního poměru), došlo by tak jako tak k ukončení jeho služebního poměru v důsledku nezákonného rozhodnutí a poškozenému by škoda vznikla rovněž, přičemž by ukončení služebního poměru mělo další nepříznivé důsledky. Za významnou v této souvislosti byla označena též podmínka, že nebýt reálné škodné události (která poškozeného sama o sobě uvedeným způsobem jednat nenutila), poškozený by ke svému jednání nepřistoupil. Posouzení příčinné souvislosti je dle tohoto závěru zapotřebí se věnovat komplexně, nikoliv pouze vyjít ze samotné skutkové okolnosti spočívající v jednání poškozeného a označit ji za přetrhávající řetězec příčinné souvislosti.
26. V rozsudku ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda skončení pracovního poměru dohodou, kterou poškozený se svým zaměstnavatelem uzavřel v okamžiku, který sice předcházel zahájení jeho trestního stíhání, avšak kdy již poškozený o připravovaném zahájení věděl, přerušuje příčinnou souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení tohoto trestního stíhání a škodou představovanou ušlým výdělkem. Uvedl přitom, a to za současného poukazu na svou předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015), že dohoda o skončení pracovního poměru typicky přerušuje příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a ušlým výdělkem z takto skončeného pracovního poměru, neboť jde o volní projev poškozeného, ke kterému nebývá nucen právně relevantními okolnostmi při vědomí platnosti principu presumpce neviny. V řešené věci však bylo otázkou, nakolik byla vůle poškozeného při uzavření dohody o skončení pracovního poměru svobodná, a to s přihlédnutím k jeho tvrzené vědomosti o tom, že je proti němu trestní stíhání vedeno, z jakých důvodů, a současně s přihlédnutím k právním důsledkům případného trestního stíhání na možnost žalobce nadále svou práci vykonávat. Pokud totiž skutečně byla důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru okolnost trestního stíhání poškozeného, která by mu s přihlédnutím k relevantní právní úpravě znemožňovala nadále setrvat v předmětném pracovním poměru, přičemž motivací poškozeného pro skončení pracovního poměru mělo být zachování dobrého jména jeho zaměstnavatele, nelze, jak v uvedeném rozsudku dovolací soud konstatoval, uvažovat o tom, že by uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo ze strany poškozeného svobodné a nevynucené trestním stíháním.
27. V nyní posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud v žádném směru nekorigoval ani nedoplňoval, vyplynulo, že žalobkyně svou žádostí o propuštění ze služebního poměru vycházející z § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb. bezprostředně reagovala na skutečnost, že její odsouzení za úmyslný trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, k němuž v rámci jejího nezákonného trestního stíhání došlo, se stalo pravomocným, pročež pozbyla jednu ze zákonných podmínek pro setrvání ve svém služebním poměru spočívající v její bezúhonnosti, jak ji vymezuje § 13 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., ve spojení s § 14 téhož zákona. Žalobkyně se tudíž ocitla v situaci, že její služební poměr musel být tak jako tak v téže době ukončen, neboť pokud by o propuštění sama nepožádala, následoval by postup upravený v § 42 odst. 1 a) téhož zákona, v souladu s nímž žalobkyně musela být ze služebního poměru propuštěna. Skutečnost, že jiná motivace k ukončení služebního poměru, nežli ta, která vycházela právě z popsané situace, žalobkyni k tomuto postupu nevedla, přitom soud prvního stupně zjistil z provedených svědeckých výslechů (viz bod 20 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ve prospěch tohoto závěru svědčí též jeho zjištění, v souladu s nímž vzápětí po odklizení pravomocného odsuzujícího rozsudku se žalobkyně do služebního poměru u Policie ČR vrátila. Závěr, podle kterého přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobkyně a škodou spočívající v ušlém výdělku, jenž by jí plynul ze služebního poměru, způsobuje již pouhý fakt, že žalobkyně o propuštění ze služebního poměru sama požádala, tj. závěr, ke kterému odvolací soud dospěl, aniž by se však jakkoliv vypořádal i s dalšími prvostupňovým soudem zjištěnými okolnosti, jež toto její rozhodnutí provázely a ovlivnily, se tak ocitl v rozporu s výše zmíněnými judikatorními závěry, které vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Takovéto neúplné právní posouzení řešené otázky odvolacím soudem tudíž nelze považovat za správné.
28. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na takovouto vadu však žalobkyně v dovolání nepoukazuje a ani dovolací soud z obsahu spisu existenci takovéto vady nezjistil.
29. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu v této části k dalšímu řízení.
30. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu