32 Cdo 146/2014

32 Cdo 146/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobkyně Mistrat s. r. o., se sídlem v Kroměříži, Velehradská

4249/24B, identifikační číslo osoby 25 59 40 87, zastoupené JUDr. Stanislavem

Kaliňákem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská 127/23, proti žalované

Slévárně Pilana Hulín, spol. s r. o., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804,

identifikační číslo osoby 18 18 94 40, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou,

advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, o zaplacení částky 896 958 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 265/2009,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince

2012, č. j. 27 Co 158/2011-357, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince

2012, č. j. 27 Co 158/2011-357, v části směřující proti měnícímu výroku ve věci

samé, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

a smluvní pokutu ve výši 206 720 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok

III.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok),

žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně

(druhý výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (třetí

výrok) a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení (čtvrtý

výrok). Odvolací soud po částečném opakování dokazování vyšel z toho, že společnost

PILANA TOOLS a. s., nyní PILANA a. s. jako pronajímatelka uzavřela se žalovanou

jako nájemkyní čtyři smlouvy o pronájmu nemovitostí s následným

„odprodejem“ (koupí) formou finančního leasingu, a to leasingové smlouvy č. 1-30/Q/04-001/1999 a č. 1-30/Q/04-002/1999, obě ze dne 20. ledna 1999, dále č. 1-30/Q/04-001/2000 a č. 1-30/Q/04-002/2000, obě ze dne 10. ledna 2000 (dále jen

„leasingové smlouvy“). V leasingových smlouvách se strany dohodly, že nájemkyně

má právo po uplynutí doby jejich trvání a po uhrazení všech leasingových

splátek na koupi pronajatých nemovitostí za předem sjednanou cenu. Následně 14. července 2000 uzavřely společnost PILANA a. s., dále žalovaná

jednající jednatelem M. S. a žalobkyně jednající jednatelkou L. G. (dcerou M. S.) dohodu o převodu práv a povinností (dále jen „dohoda o převodu“), kterou

byla převedena práva a povinnosti z leasingových smluv na žalobkyni a ta se

stala nájemkyní nemovitostí uvedených v leasingových smlouvách. Celková výše

leasingových splátek činila 239 649 Kč a smlouva nabyla účinnosti 1. srpna

2000. Dne 31. července 2000 uzavřela žalobkyně jednající jednatelkou L. G. jako

nájemkyně se žalovanou jednající jednatelem M. S. jako podnájemnicí podnájemní

smlouvu č. 1/2000 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových

prostor, jejímž předmětem byl podnájem nebytových prostor a pozemků

specifikovaných v čl. I odst. 1 až 6 této smlouvy za podnájemné ve výši 304 929

Kč měsíčně. Proti M. S. a L. G. bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T

9/2003 trestní řízení a rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. června 2006 ve spojení

s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2006, č. j. 3 To

113/2006-1120, který nabyl právní moci téhož dne, byli uznáni vinnými trestným

činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a odst. 3

zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též jen „tr. zák.“) ve formě

spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že po společné vzájemné domluvě, v

úmyslu získat výhodu a obohatit společnost Mistrat s. r. o. na úkor společnosti

Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. uzavřeli dne 14. července 2000 dohodu o

převodu práv a povinností vyplývajících z leasingových smluv a v návaznosti na

to pak dne 31. července 2000 tři podnájemní smlouvy mezi společností Slévárna

Pilana Hulín, spol. s r. o. a společností Mistrat s. r. o., v důsledku čehož

společnost Mistrat s. r. o.

získala možnost převést předměty leasingu po

uplynutí doby leasingu, řádném uhrazení všech splátek a prodejní ceny do svého

vlastnictví a na úkor společnosti Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. získala

za období od 14. července 2000 do 6. ledna 2003 prospěch ve výši nejméně 1 998

200,99 Kč. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou věcné nepříslušnosti okresního soudu

jako soudu prvního stupně k projednání věci vznesenou žalobkyní a dovodil, že

je-li předmětem sporu dlužné podnájemné a smluvní pokuta dohodnutá v podnájemní

smlouvě, pak byť leasingové smlouvy byly uzavřeny podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tedy jako

smlouvy inominátní, nelze odhlédnout od toho, že předmětem leasingu byly

nemovitosti - pozemky a budovy - které byly žalobkyni jako leasingové nájemkyni

přenechány do užívání a toto právo užívání žalobkyně převedla na žalovanou jako

podnájemkyni. Podstatou podnájmu je přenechání právě jen některých práv nájemce

jako oprávněného uživatele po dobu nájmu. Věcná příslušnost okresního soudu

jako soudu prvního stupně je proto dána ustanovením § 9 odst. 3 písm. r) bodu

5. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dále se odvolací soud zabýval jako předběžnou otázkou posouzením platnosti

podnájemní smlouvy č. 1/2000 a jí předcházející dohody o převodu práv. Zdůraznil, že uzavření těchto dohod je přímo součástí skutkové části výroku o

vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 3 To 113/2006. Odvolací soud citoval ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a k němu

uvedl, že je tímto pravomocným rozsudkem vázán. Odkázal na rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009 (jenž je veřejnosti

dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho

webových stránkách), a v něm vyslovené závěry, podle nichž je-li v době

rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že

byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán a

výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv

odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z

celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků

skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah

vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je

dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň

významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Soud prvního stupně

proto pochybil, pokud nepostupoval podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a

trestní rozsudek zcela pominul. Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání M. S. jako jednatele žalované a

jednání L. G. jako jednatelky žalobkyně při uzavírání dohody o převodu a při

uzavírání podnájemní smlouvy č. 1/2000 naplňují znaky trestného činu podle

ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., pro který byli pravomocně odsouzeni a tato

skutečnost má s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

3. února 2011, sp. zn.

29 Cdo 4211/2009, za následek absolutní neplatnost obou

smluv pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a nárok žalobkyně na podnájemné ze

měsíce listopad a prosinec 2005 není důvodný. Za důvodný nepovažoval ani nárok

na zaplacení smluvní pokuty, poněvadž podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně. Byla-li smluvní pokuta dohodnuta v

podnájemní smlouvě, která byla shledána neplatnou, je i ujednání o smluvní

pokutě neplatné. Smluvní pokuta je závislá na existenci hlavního závazku, který

zajišťuje. Nevznikl-li platně hlavní závazek, nemůže dojít k porušení

povinnosti ze smlouvy, a tím ke vzniku práva na smluvní pokutu. U nároku na

podnájemné nelze postupovat ani podle ustanovení § 457 obč. zák., podle něhož

je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen

vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Za situace, kdy byla shledána neplatnou

i dohoda o převodu, na jejímž základě se měla žalobkyně stát leasingovou

nájemkyní nemovitostí, poskytovaných následně na základě podnájemní smlouvy

žalované jako podnájemkyni (která původně byla nájemkyní), nelze dovodit, že by

žalobkyně žalované jakékoliv plnění poskytla, když k uvedeným nemovitostem jí

nesvědčilo vlastnické ani užívací právo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že

dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek

hmotného i procesního práva, které odvolací soud posoudil nesprávně. Vyřešení

otázky hmotného práva spatřuje žalobkyně v nesprávném právním posouzení

(ne)platnosti smlouvy o převodu práv a povinností a (ne)platnosti podnájemní

smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a

žalobě vyhověl, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo

rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o doplatku soudního

poplatku. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až §

239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí

uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší

soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé

je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však

důvodné. S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení

nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3

větu druhou o. s. ř.). Zmatečnostní vady nejsou v dovolání namítány a nebyly

zjištěny ani z obsahu spisu. Nejinak je tomu s jinými vadami řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka takovou

vadu tvrdí. Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, v obsáhlém, avšak chaotickém a vnitřně

rozporném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl jejímu návrhu na

přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci vedené

u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 222/2004, v níž se žalobkyně

Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. domáhala proti žalované PILANA a. s., za

účasti společnosti Mistrat s. r. o. jako vedlejší účastnice na straně žalované,

určení existence právního vztahu, konkrétně určení, že je nájemkyní z

leasingových smluv. Tato námitka je zjevně bezdůvodná, neboť o dovolání v této

věci Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo

4211/2009, tedy téměř dva roky před rozhodnutím odvolacího soudu v projednávané

věci, jímž zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního

stupně se závazným právním názorem. V následujícím řízení soudy právní názor

dovolacího soudu respektovaly a o opětovném dovolání (tentokrát společností

PILANA a. s. a Mistrat s. r. o.) Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 10.

prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2573/2013, tak, že dovolání jako nepřípustné

odmítl. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s její

námitkou nedostatku věcné příslušnosti okresního soudu k projednání a

rozhodnutí věci. Má za to, že k řízení je v prvním stupni příslušný krajský

soud podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6. o. s. ř. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2010) krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy

prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z

dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání

bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů (…)

5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor,

6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000

Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, (…). K otázce věcné příslušnosti soudu, je-li předmětem řízení nárok ze smlouvy o

nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, se Nejvyšší soud vyjádřil v

rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1955/2013. V něm dovodil, že

výjimka z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně uvedená

v § 9 odst. 3 písm. r) bodu 5. o. s. ř. se váže k nájmu nemovitostí, bytů a

nebytových prostor a výraz „týkající se“ směřuje k širší interpretaci výjimky,

proto se podle tohoto ustanovení věcná příslušnost okresního soudu v prvním

stupni uplatní nejen na spory z platné nájemní smlouvy k bytu, nemovitosti či

nebytovým prostorám, ale i na spory o náhradu škody nebo vydání bezdůvodného

obohacení vyplývající z takového nájmu, je-li nájemní smlouva neplatná (srov. Drápal. L., Bureš. J. a kol., Občanský soudní řád I., § 1 až 200za, Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 57-58). Ke stejnému názoru se Nejvyšší

soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 19. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 1030/2010, a rozsudek ze dne 30. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011). Závěr odvolacího soudu o věcné příslušnosti okresního

soudu v prvním stupni je s judikaturou dovolacího soudu v souladu. Na této

skutečnosti nic nemění ani argumentace dovolatelky, že leasingové smlouvy jsou

inominátní smlouvy uzavřené podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., protože

jak vyplývá z těchto smluv, jejich předmětem byl nájem nemovitostí. Především

však předmětem řízení v projednávané věci byl nárok na úhradu podnájemného z

podnájemní smlouvy č. 1/2000 uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a

podnájmu nebytových prostor. Správnost závěru odvolacího soudu, že dohoda o převodu je neplatná, dovolatelka

zpochybňuje poukazem na rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. srpna

2004, č. j. 11 C 78/2002-497, jímž zamítl žalobu o určení, že dohoda o převodu

je neplatná, který Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil a dovolání

podané proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne

29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007, s argumentací, že je zcela

nepodstatné, z jakého důvodu byla žaloba zamítnuta.

Dovolatelka se mýlí, má-li

za to, že není významný důvod zamítnutí určovací žaloby. Jak vyplývá z

citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podle ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby současně

žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon

1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 20/97 a 21/97). Dovozuje-li dovolatelka z uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži

platnost dohody o převodu, je její úvaha zcela nesprávná, protože platností

této dohody se soudy nezabývaly. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných

orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt

postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o

osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým

obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým

mravům. Dovolací námitka spočívající v tvrzení, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti

dohody o převodu je nesprávný, opřená o rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze

dne 27. ledna 2006, sp. zn. 5 C 222/2004, jímž zamítl žalobu o určení, že

společnost Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. je nájemkyní z leasingových

smluv, který potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 28 Co 216/2006-472, není důvodná. Obě tato rozhodnutí soudů nižších stupňů

zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009,

jak již bylo výše uvedeno, pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka pomíjí, že v projednávané věci byl předmětem sporu nárok na

neuhrazené podnájemné a smluvní pokutu vyplývající z podnájemní smlouvy č. 1/2000, tedy dvoustranné smlouvy, že uzavření této smlouvy je součástí skutkové

části výroku o vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci

sp. zn. 3 To 113/2006, kterým byly odsouzeny osoby jednající za smluvní strany,

jež smlouvu uzavřely, vztahují se proto na posouzení této smlouvy závěry

rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou

smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu

nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle

ustanovení § 39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, popř. pro jeho obcházení

(srov. rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, rozsudek

ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a rozsudek ze dne 23. září

2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009), a soud rozhodující v občanském soudním řízení

je podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl

spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.

Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje

se správností rozhodnutí odvolacího soudu svými názory o povinnostech jednatelů

žalované, o tom, že dohodou o převodu nebyl převáděn majetek společnosti, proto

se neuplatní ustanovení § 196a obch. zák. upravující opatření proti konfliktu

zájmu, podrobným výkladem obsahu leasingových smluv a obsáhlým nesouhlasem se

závěry znaleckých posudků vypracovaných v trestní věci vedené u Krajského soudu

v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2003, protože těmito otázkami se odvolací soud

nezabýval a neřešil je, na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu

založeno. Odvolací soud ohledně těchto otázek neučinil žádný závěr, který by

mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost

rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání

směřující proti měnícímu výroku ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 2

části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když

dovolání žalobkyně bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto a žalované podle

obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.