32 Cdo 2337/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce L.
R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Zenáhlíkem,
advokátem, se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, proti žalované „MOKATE“ SPOLKA
AKCYJNA, se sídlem ul. Katowicka 365A, 43-450 Ustroń, Polská republika, REGON
072250034, zastoupené JUDr. Jaromírem Kremerem, advokátem, se sídlem v Orlové,
Úzká 1108, o zaplacení částky 2 963 521,26 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 EVC 2/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, č. j. 27 Co 60/2018-213,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 20 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho advokáta.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro
dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017, ze dne 11. 5.
2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 392/2017,
která jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Argumentem, že odvolací soud se „nijak nevypořádal zejména s otázkou absolutní
neplatnosti dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, takto
sjednané konkurenční doložky, případně se nevypořádal s otázkou délky trvání
konkurenční doložky včetně posouzení otázky vzniku nároku na odměnu za
dodržování zákazu konkurence po uplynutí zákonem stanovené maximální doby
zákazu konkurence dle ust. § 672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku“,
přičemž dovolatelce není známo, že by dovolací soud v některém ze svých
dosavadních rozhodnutí tyto otázky řešil, což dle jejího názoru představuje
otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, dovolatelka tomuto požadavku
nedostála.
Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při
posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel
konkrétně vymezí (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7,
ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). To platí tím spíše tehdy, má-li předpoklad přípustnosti
dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena; dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností
formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a
kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely
přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při
plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm.
a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).
To dovolatelka neučinila a otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředkládá, nýbrž
vytýká odvolacímu soudu neúplné a tedy nesprávné právní posouzení věci. Ze
skutečnosti, že se dovolatel vymezil proti právnímu posouzení, na němž spočívá
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a splnil tak svou povinnost vylíčit
dovolací důvod, však rozhodně nelze usuzovat, že již nemusí uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a Stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39).
Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., nelze
nalézt ani v jiných částech podaného dovolání.
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž
tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde
přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání
(srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že argumentuje-li dovolatelka ve své nezdařeném
pokusu o formulaci otázky dosud judikatorně nevyřešené limitem délky trvání
zákazu konkurence stanoveným v § 672a obchodního zákoníku, opomíjí, na jaké
úvaze je založeno napadené rozhodnutí, totiž že v souzené věci jde o
konkurenční doložku sjednanou v rámci smlouvy o prodeji akcií, nikoliv ve
smlouvě o obchodním zastoupení či ve smlouvě mandátní, tedy ve smluvních typech
charakteristických slabším postavením jedné ze stran (obchodního zástupce,
mandatáře), které si vyžaduje jejich zvýšenou ochranu, a ta v případě
posuzované smlouvy, v níž mají strany rovné postavení, postrádá opodstatnění,
nehledě na to, že konkurenční doložka sice nebyla vzájemná vyvážená, ovšem
právě ve prospěch dovolatelky.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu