32 Cdo 4053/2015-365
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně RANDA s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Svítkov, Školní 866, PSČ
530 06, identifikační číslo osoby 47452188, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem,
MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalované ADRIANA S. A., Kosowizna, se sídlem Kijewo Królewskie 86-253, Polská
republika, reg. č. PL 8751343839, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o zaplacení částky 387
907 SEK s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 171/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 51/2015-311, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 51/2015-311, a
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 1.
2015, č. j. 36 Cm 171/2009-297, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
V souzené věci se původní žalobkyně Darren, s. r. o., se sídlem v Bystrém,
Sulkovská 482, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 25278711 (dále též jen
„původní žalobkyně“), žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích domáhala po žalované zaplacení částky 387 907 SEK (tj. švédských korun) s úrokem z prodlení jako kupní ceny dodaného textilního zboží. Mezinárodní příslušnost tohoto soudu dovozovala z článku 5 bodu 1 písm. a)
nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení
Brusel I“). Tvrdila, že místem dodání zboží, za něž se domáhá zaplacení ceny,
byl areál V. v B. (bývalý areál úpadce V.), což vyplývá i z toho, že účastníci
ve svých vztazích užívali doložku EXW Vitka, podle níž dochází k dodání zboží
již okamžikem, kdy prodávající dá nenaložené zboží k dispozici kupujícímu. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítla mimo jiné nedostatek „státní
soudní příslušnosti“; podle jejího názoru je v této věci příslušný soud polský
a nikoliv český. Tvrdila, že s původní žalobkyní uzavřela jediný obchod,
nemohlo tedy dojít k ustálení praxe s využíváním doložky EXW Vitka, namítala,
že žalobkyně nepředložila důkaz svědčící o určení místa plnění, a
argumentovala, že jednostranné vymezení místa plnění na faktuře neprokazuje, že
došlo k dohodě. Zdůraznila též, že nebyly předloženy žádné dokumenty, které by
potvrzovaly vznik závazkového vztahu a dodání zboží. Zároveň však tvrdila, že
dne 18. 10. 2005 převedla ve prospěch původní žalobkyně částku, jejíž zaplacení
je žalobou požadováno, na její bankovní
účet. Původní žalobkyně reagovala sdělením, že bankovní účet, na který žalovaná podle
svého tvrzení platbu provedla, není její účtem a neodpovídá účtu uvedenému na
faktuře; žalovaná tak zaplatila zboží na nesprávný účet. Původní žalobkyně
vysvětlila, že dne 1. 6. 2005 uzavřela se správcem konkurzní podstaty úpadce V. smlouvu o prodeji podniku, jíž koupila podnik tohoto úpadce, správce však dne
16. 9. 2005 od této smlouvy odstoupil. V. zaslala žalované dopis (údaj o datu
neuveden, pozn. NS), v němž jí sdělila, že na její faktuře č. 20059111 ze dne
31. 8. 2005 uvedla špatné číslo účtu a platba má být provedena na účet. Na
tento účet, který není účtem původní žalobkyně, byla platba provedena. Z toho
původní žalobkyně dovozovala, že platbu za zboží, které dodala, V. z žalované
podvodně vylákala. Původní žalobkyně navrhla vyslechnout J. N., dříve P., která
může potvrdit, že zboží bylo vypraveno z areálu V., neboť se na expedici
podílela a vystavovala daňový doklad, a vyžádat informace o předmětném obchodu
ze systému INTRASTAT. Žalovaná nato označila za nesporné, že obdržela zboží z výrobního areálu na
adrese B. a že platbu odeslala dne 18. 10. 2005 na účet, přičemž tak učinila na
základě výzvy. Zdůraznila však, že původní žalobkyně dosud neprokázala, že by s
ní uzavřela smlouvu o dodávce zboží a že by jí vůbec nějaké zboží dodala.
Vzhledem k okolnostem týkajícím se prodeje podniku označila za sporné, zda byla
dodavatelem zboží původní žalobkyně nebo V., jejíž podnik po odstoupení od
smlouvy o prodeji podniku přešel zpět do jejího vlastnictví. Předložila dopis
datovaný dnem 17. 12. 2010 a adresovaný jejímu advokátu, v němž správce
konkurzní podstaty úpadce V. sděluje, že odstoupením od smlouvy o prodeji
podniku smlouva zanikla a podnik V., včetně všech pohledávek, přešel zpět do
majetkové sféry úpadce. Pohledávka za prodej tkanin žalované vyúčtovaná
fakturou č. 20059111 byla právě pohledávkou, která přešla dnem 16. 9. 2005 z
původní žalobkyně na úpadce jako součást podniku V. a na účet úpadce tak byla
částka 387 907 SEK uhrazena po právu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 6. 5. 2013, č. j. 36 Cm 171/2009-253, ve výroku pod bodem I námitku mezinárodní
nepříslušnosti tohoto soudu zamítl. Ve výroku pod bodem II pak připustil, aby
na místo původní žalobkyně vstoupila společnost RANDA s. r. o., tedy nynější
žalobkyně (dále jen „žalobkyně“). Poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2014, č. j. 8 Cmo
232/2013-264, toto usnesení ve výroku pod bodem I zrušil, se soud prvního
stupně usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 36 Cm 171/2009-297, prohlásil
mezinárodně nepříslušným, řízení ve věci zastavil a rozhodl o nákladech řízení
a o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Soud prvního stupně při zkoumání své mezinárodní příslušnosti zvažoval
předpoklady aplikace článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I. Vyšel ze závěrů
vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (dále též jen „Soudní
dvůr“) ze dne 9. 6. 2011, ve věci C-87/10, Electrosteel Europe SA proti Edil
Centro SpA, a z usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011 (které je, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz), a uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by
účastníci smluvili místo, kde zboží bylo či mělo být dodáno, tím spíše pak
neprokázala, že bylo smluveno místo v České republice. Neprokázala pak ani to,
že zboží bylo fyzicky předáno v České republice, konkrétně v areálu V. Soud prvního stupně konstatoval, že z listin, které žalobkyně předložila,
nezjistil jakoukoliv informaci o tom, zda strany sjednaly místo dodání zboží či
kde bylo zboží fakticky předáno. Celní úřad pro Pardubický kraj a Český
statistický úřad k žádosti o poskytnutí informací ze systému INTRASTAT uvedly,
že za rok 2005 neevidují jakákoliv hlášení původní žalobkyně o vývozu zboží do
Polska. Žalovaná na výzvu k předložení dokladů sdělila, že objednávku zboží č. 2005/60 ani přepravní dokumenty (CMR) nemá k dispozici. Provedení výslechu J. N. shledal soud prvního stupně nadbytečným. Argumentoval, že J. N. byla jako
svědkyně slyšena ve věci tamního soudu vedené pod sp. zn.
36 Cm 145/2009,
přičemž byla sice schopna uvést, že předmětnou fakturu vystavila ona a že
faktury vystavovala na pokyn třetí osoby a na základě zprávy ze skladu s
dodacím lisem o tom, kdo je odběratelem a jaké zboží bylo vydáno, bližší
konkrétní údaje k jednotlivým obchodním případům však nebyla schopna
poskytnout. Stěží by tak mohla být jejím výslechem zjištěna skutečnost svědčící
o dohodě na místu dodání zboží či o místě, kde bylo zboží odběrateli v roce
2005 skutečně předáno. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo-li „najisto zjištěno“, že místo dodání
zboží bylo určeno v České republice či že zboží bylo předáno žalované v České
republice, v obvodu tamního soudu, není tamní soud mezinárodně příslušným. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně
neprokázala dohodu o místu plnění závazku k dodání zboží a v řízení se
nepodařilo prokázat ani to, že by na území České republiky bylo místo fyzického
předání zboží, popřípadě místo předání zboží prvnímu dopravci za účelem zaslání
kupujícímu, ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, ve věci
C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl. Námitky žalobkyně, podle
nichž měl soud prvního stupně svá šetření rozšířit, popřípadě provést důkaz
výslechem J. N., shledal nedůvodnými; argumentoval, že žádným z postupů
požadovaných žalobkyní by nemohlo dojít k jiným závěrům, když takovým důkazem
by mohl být pouze důkaz přímý, nikoliv závěr vyvozený z indicií. Uzavřel k
tomu, že při absenci jakýchkoli dokladů o tvrzené dodávce zboží žalované nelze
klást k tíži soudu, že se žalobkyni nepodařilo „prokázat za účelem prokázání“
příslušnosti (pravomoci) soudu České republiky jak existenci předmětné dohody,
tak i faktický stav (existenci podpůrných ukazatelů). Pro případ posouzení uplatněného nároku jako práva z bezdůvodného obohacení
odvolací soud dovodil, že žalobkyni se nepodařilo prokázat skutkové okolnosti
umožňující aplikaci pravidla uvedeného v článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I,
podle něhož ve věcech kvazideliktní odpovědnosti je soudem příslušným soud
místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. V řízení nebylo prokázáno,
zda a kdy bylo zboží žalovanou převzato, a tedy zda a kde, v jakém místě, se
eventuálně na úkor původní žalobkyně obohatila. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně ke svým tvrzením nepředložila
listinné důkazy, vyjma faktury bez důkazního významu, přičemž důkazní návrhy
obsažené v odvolání nejsou s to odstranit její důkazní nouzi. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním (podle obsahu toliko v
potvrzujícím výroku stran absence mezinárodní příslušnosti soudu a stran
zastavení řízení), jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se v
závěru, podle něhož neunesla důkazní břemeno v otázce místa dodání zboží
žalované, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od
rozsudků ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn.
33 Cdo 1538/2013. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu učinil závěr o neunesení důkazního břemene, aniž provedl
všechny důkazy, které ke svému tvrzení navrhla. Tak soudy nižších stupňů
neprovedly navržený výslech J. N., ačkoliv nejde o důkaz zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost, přičemž odvolací soud vyslovil názor, že takovým
důkazem by mohl být pouze důkaz přímý. Nebyla vyžádána zpráva z polské verze
INTRASTAT, neboť soudy se spokojily se sdělením žalované, že nedohledala
informace o tom, jakému celnímu orgánu podávala příslušné hlášení. Nebyla
vyžádána hlášení provedená společností V. a nebylo nařízeno vypracování
znaleckého posudku z oboru účetnictví.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podáním dovolatelky, jež mu došly dne 1. 6. 2016 a 5. 5. 2016, Nejvyšší soud
nepřihlédl z důvodů upravených v § 241a odst. 6 a § 242 odst. 4 o. s. ř.; v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy a měnit vymezení důvodu
dovolání mohou účastníci jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
jako nepřípustné odmítl. Prosazuje názor, že při zkoumání své příslušnosti by
měl soud vycházet z doložených či alespoň osvědčených tvrzení žalobce; v žádném
případě by nemělo docházet k úplnému dokazování podle § 120 a násl. o. s. ř. Připouští, že obdržela plnění z areálu V., popírá však, že jí zboží měla dodat
původní žalobkyně a také že je měla dodat a že je dodala na adrese B. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni se nepodařilo prokázat
tvrzenou rozhodnou skutečnost pro určení příslušnosti českých soudů, a
argumentuje na podporu názoru, že žádný z navržených a neprovedených důkazů
nebyl s to tuto skutečnost prokázat. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba
přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva,
zda jsou v souzené věci naplněny předpoklady pro zastavení řízení pro
nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky, odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, byť nikoliv v takovém rozsahu,
jak se domnívá dovolatelka.
Protože pak Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní
rozhodovací praxi při řešení této otázky měnit (proč by ji měl řešit jinak), je
dovolání též důvodné, neboť uvedené úvahy nutně ústí v závěr, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Podle § 103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Ustanovení § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. stanoví, že jde-li o takový
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých
tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Soud
může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné
ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 2). Soud
může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec 3). Podle článku 2 bodu 1 nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení
jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu,
bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle článku 3 bodu 1 nařízení Brusel I osoby, které mají bydliště na území
některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány
pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle oddílu 2 článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I osoba, která má bydliště na
území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde
závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem
plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy
zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle
smlouvy byly nebo měly být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Odkaz dovolatelky na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabývá výkladem § 120
o. s. ř., je nepřesný. Dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen
k věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 40/2003“). Pravomoc soudu (jeho mezinárodní
příslušnost) je jednou z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 26 Cdo 221/98). Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o
zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a
násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se
ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně (srov. k tomu např. již citované R 40/2003).
Závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze
odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku
nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností,
z nichž takový závěr vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 939/2011,
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 33
Cdo 3383/2011). Pokud by tento předpoklad nebyl splněn, došlo by rozhodnutím
soudu o zastavení řízení k odepření spravedlnosti (denegatio justitiae);
ústavně právní rozměr takového důsledku je zřejmý. V usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011, Nejvyšší soud
vysvětlil s odkazem na rozsudky Soudního dvora ze dne 30. 11. 1976, ve věci
C-21/76, Handelskwekerij G. J. Bier BV proti Mines de potasse d'Alsace SA,
(Sb. SD 1976, s. 01735), bod 10, a ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color
Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, (Sb. SD 2007, s. I-03699),
body 22 a 23, že oddíl 2 nařízení Brusel I obsahuje úpravu příslušnosti na
výběr dané, která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu
bydliště žalovaného podle článku 2. Je tedy věcí toliko žalobce, zda
odpovídající pravidlo příslušnosti na výběr dané využije či nikoliv. Učiní-li
tak (rozuměno důvodně), je namísto soudů státu bydliště žalovaného příslušný
soud určený podle článku 5, popřípadě článku 6 nařízení. Ve vztahu k výkladu „místa dodání“ Nejvyšší soud v usneseních ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015,
dovodil, s odkazem na závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, ve
věci C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl, že v situacích, ve
kterých smlouva neobsahuje žádné ustanovení, jež by bez odkazu na použitelné
hmotné právo odráželo vůli stran, pokud jde o místo dodání zboží, je třeba
vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 5
bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I má autonomní povahu, toto místo určit v
závislosti na jiném určovateli, který respektuje genezi, cíle a systematiku
nařízení, přičemž „místu dodání“ ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) první
odrážky nařízení Brusel I nejlépe odpovídá místo, kde zboží bylo nebo mělo být
fyzicky předáno kupujícímu v konečném místě jeho určení (citovaný rozsudek
Soudního dvora, body 57–60). Pokud tedy nelze místo dodání určit na smluvním
základě bez odkazu na hmotné právo použitelné na smlouvu, je tímto místem místo
fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt
oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje
(rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 6. 2011, ve věci C-87/10, Electrosteel
Europe SA proti Edil Centro SpA, bod 26). Ve shora citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 5535/2015 se pak Nejvyšší soud
zabýval otázkou způsobu dokazování „místa dodání“. Poukázal na to, že požadavky
na rozsah dokazování v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu
nařízení Brusel I již posuzoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1.
2015, ve
věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, v němž uzavřel, že
rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní
příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I
nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být
ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I (bod 60). Povinnost provést již v
tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními
skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla
dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak
není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými
skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro
existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou
žalobcova tvrzení zpochybněna žalovaným, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc
předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je
třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je
nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu
jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit
svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici,
včetně případných tvrzení žalovaného (body 63 a 64). V poměrech souzené věci to znamená, že soudy nižších stupňů nebyly za účelem
posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky povinny
provádět dokazování, zejména pak ne dokazování zevrubné či takové, jehož
předmětem by již byly též skutečnosti rozhodné pro posouzení věci samé, včetně
aktivní věcné legitimace. Protože však závěr o tom, že je tu nedostatek
podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci (mezinárodní příslušnosti)
českých soudů, musí – v mezích daných povahou šetření - vycházet ze
spolehlivého skutkového základu, bylo v intencích citované judikatury Soudního
dvora a Nejvyššího soudu povinností soudů nižších stupňů využít všech
dostupných relevantních poznatků. Nařízení znaleckého posudku za účelem pátrání
v účetnictví meze šetření pro účely posouzení pravomoci českých soudů zjevně
překračuje, dovolatelce je však třeba přisvědčit potud, že soudy nižších stupňů
své povinnosti využít dostupných poznatků nedostály, jestliže odmítly
vyslechnout J. N. Takový jednoduchý procesní úkon by se rozsahu šetření odpovídajícímu významu
posouzení pravomoci soudu nevymykal a argument, že by jen stěží mohly být
výslechem této osoby zjištěny skutečnosti svědčící o místě, kde bylo zboží
odběrateli v roce 2005 skutečně předáno, z pohledu přiměřeně užité judikatury
Nejvyššího soudu vztažené k dokazování neobstojí, natož pak chybná úvaha, že
takovou skutečnost lze prokázat pouze důkazy přímými.
Podle dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe soudů platí, že rozhoduje-li soud v
neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, pak takový
závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který
účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen
tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné
skutečnosti prokázány (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994,
sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 3,
ročník 1995, s. 54, z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 30. 1. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1680, a z poslední doby rozsudky ze
dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo
4762/2010, a též nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS
236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Bývalý Nejvyšší soud ČSR pak vyložil v usnesení ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6
Co 344/71, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 - 1983, str. 1084-1085, jež je citováno v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 870 s.) a
na které Nejvyšší soud odkazuje v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze
dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2106/2005, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a v
usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016), že soud nemusí z
navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti,
které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně
nevýznamné. Týká-li se však navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud
povinen důkaz provést; nemůže provedení důkazu odmítnout s odůvodněním, že
nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem
93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že
skutková zjištění lze založit i na nepřímých důkazech, přičemž
charakteristickým znakem nepřímého důkazu je právě ta vlastnost, že nepotvrzuje
nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které
je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem
dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti,
která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah. Pro nepřímý důkaz je tedy
signifikantní právě to, že z něho nevyplývá přímo („výslovně“) poznatek o
prokazované právně významné skutečnosti, nýbrž vztah mezi ním a skutečností,
která je předmětem dokazování, je nepřímý, zprostředkovaný.
Oproti mínění
odvolacího soudu tedy i nepřímý důkaz může vést k prokázání zjišťované právně
významné skutečnosti, byť z povahy věci k tomu zpravidla nepostačí sám o sobě,
nýbrž toliko ve spojení s dalšími nepřímými důkazy (za předpokladu, že tyto
důkazy představují systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i
s dokazovanou skutečností). To, co z těchto judikatorních závěrů platí ve vztahu k dokazování, se z povahy
věci přiměřeně uplatní i při šetření. Ostatně již v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 123/2012, Nejvyšší soud právě ve vztahu k šetření podmínek
řízení za účelem posouzení mezinárodní příslušnosti výslovně zmiňuje průkazné
indicie jako prostředek umožňující soudu dospět k příslušnému závěru. Měla-li tedy být J. N. vyslechnuta k místu, kde bylo předmětné zboží odběrateli
skutečně předáno, tedy ke skutečnosti, která dosud nebyla osvědčena, ačkoliv má
pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů zcela zásadní význam, byly
soudy povinny ji v rámci šetření vyslechnout. Odmítnout provedení takového
procesního úkonu na základě argumentu toliko pravděpodobnostní povahy nelze
(srov. k tomu ostatně údaj o výpovědi této svědkyně v odůvodnění rozsudku
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 5 C 97/2009-64,
vydaného v obdobné věci a založeného na č. l. 133 procesního spisu). Nakonec i
případnou ne zcela konkrétní výpověď, např. o tom, jakým způsobem bylo zboží v
předmětné době zákazníkům předáváno či zpravidla předáváno, bude třeba
vyhodnotit v souvislosti s dalšími poznatky o okolnostech případu a se zřetelem
na to, že žalovaná převzetí zboží připouští, leč o tom, kde se tak stalo,
ničeho netvrdí a omezuje se na popření, že se tak stalo přímo v areálu V. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech
řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu