32 Cdo 709/2020-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce A. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Igorem
Žižkem, advokátem se sídlem v Praze, Moskevská 697/72, proti žalovanému J. K.
H., narozenému XY, bytem a místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova
796/10, o zaplacení 89 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 14 C 348/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, č. j. 25 Co 200/2019-603, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 420,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho zástupce Mgr. Igora Žižka.
Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující
náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla a smluvní pokuty za
prodlení žalovaného s odstraňováním nedodělků díla, které žalovaný jako
zhotovitel provedl pro žalobce jako objednatele na základě smlouvy o dílo. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 14 C 348/2009-534, Okresní soud Plzeň-
město žalobě co do částky 5 560,70 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co
do částky 83 828,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že
změna žaloby se nepřipouští (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky (výrok IV.) a nákladech řízení státu (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013-246, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 20. 2. 2013, č. j. 25 Co 188/2012-207, a rozsudek Okresního soudu Plzeň -
město ze dne 21. 7. 2011, č. j. 14 C 348/2009-159, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Podle soudu prvního stupně žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel
uzavřeli částečně písemně a částečně ústně smlouvu o dílo, jejímž předmětem
bylo zhotovení sádrokartonových konstrukcí, montáž sádrokartonu, sádrování,
broušení a nános akrylu v rodinném domě ve Skorkově za cenu 122 000 Kč, která
byla dodatkem ke smlouvě snížena na 60 000 Kč, přičemž část ceny díla
žalovanému podle dohody účastníků zaplatil žalobce a část ceny díla žalovanému
zaplatila společnost G. Účastníci se rovněž dohodli (čl. XII. odst. 2 předmětné
smlouvy), že jejich vztah ze smlouvy o dílo se bude řídit obchodním zákoníkem
(dále též jen „obch. zák.“). Pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla
si účastnící v čl. IX. odst. 1 smlouvy o dílo sjednali smluvní pokutu ve výši
0,05 % denně z ceny díla za každý den prodlení a pro případ prodlení
zhotovitele s odstraněním drobných vad a nedodělků v čl. IX. odst. 2 smlouvy
sjednali smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení po uplynutí
lhůty určené pro odstranění drobných vad a nedodělků v předávacím protokole. Dne 15. 11. 2008 účastníci sepsali předávací protokol, podle něhož byly práce
podle předmětné smlouvy provedeny. Drobné vady, které nebrání užívání díla –
neuzavření rastrů (tj. zaklopení sádrokartonových desek) v rozsahu 14 m2 a
neosazení vyklápěcích schodů na půdu – měly být podle dohody účastníků v
předávacím protokole odstraněny do 14 dnů od jejich zjištění. Žalobce následně
opakovaně vyzýval žalovaného k odstranění nedodělků, žalovaný však nedodělky
neodstranil. Na odstranění nedodělků si poté žalobce najal jiného zhotovitele,
který dne 21. 1. 2009 nedodělky odstranil, za což mu žalobce zaplatil částku 11
389 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedodělky nelze hodnotit jen jako
drobné, neboť představují funkční omezení při užívání díla. V rozsahu, v němž
nebylo provedeno zaklopení sádrokartonových desek, nebyla stavební konstrukce
ukončena a nemohou na ni navazovat další práce a neexistující schody nemohou
sloužit svému účelu.
Protože se nejedná o drobné nedodělky, na prodlení
žalovaného nedopadá smluvní pokuta dle článku IX. odst. 2 smlouvy o dílo, ale
smluvní pokuta podle čl. IX. odst. 1 smlouvy o dílo. První výzva k odstranění
nedodělků byla učiněna dne 28. 11. 2008 a termín odstranění byl určen na 13. 12. 2008, nedodělky však odstraněny nebyly, a od 14. 12. 2008 byl tedy žalovaný
v prodlení. Žalobou se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty do 21. 1. 2009,
náleží mu proto smluvní pokuta za 38 dnů prodlení, což při ceně díla 60 000 Kč
představuje 1 140 Kč. Jelikož žalobce v průběhu řízení změnil žalobní tvrzení
tak, že v části týkající se neprovedených prací od smlouvy o dílo odstoupil,
posoudil soud prvního stupně tento žalobou uplatněný nárok jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce je
obvyklá cena žalovaným neprovedených prací 4 420,70 Kč. Změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 4. 11. 2018 soud prvního stupně
nepřipustil s odůvodněním, že byla učiněna v době, kdy projednání věci bylo již
ukončeno a mělo následovat jednání dne 15. 11. 2018, při němž mělo dojít pouze
k vyhlášení rozsudku. Protože se již nekonalo jednání za účasti stran, soud
prvního stupně rozhodnutí o změně žaloby zahrnul do svého rozsudku. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce změnil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé v odvoláním
napadeném rozsahu, tj. pokud jím byla žaloba co do částky 37 860 Kč s
příslušenstvím zamítnuta, tak, že žalobě co do této částky s příslušenstvím
vyhověl (výrok I.), v jeho zamítavém výroku ve věci samé v odvoláním napadeném
rozsahu, tj. pokud jím byla žaloba co do částky 39 000 Kč s příslušenstvím
zamítnuta, jej potvrdil (výrok II.), odmítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o
nepřipuštění změny žaloby (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky (výrok IV.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
nákladech řízení státu (výroky V. a VI.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně,
nepřisvědčil však jeho závěru, že nedodělky, které dílo vykazovalo, představují
funkční omezení díla při jeho dalším užívání, že je nelze posoudit jako drobné
a že na prodlení žalovaného s jejich odstraněním nedopadá smluvní pokuta ve
výši 2000 Kč denně podle čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu
tento závěr soudu prvního stupně neodpovídá vůli účastníků vyjádřené ve smlouvě
a v předávacím protokole, v němž účastníci nedodělky shodně označili toliko za
drobné závady, a následně se chovali tak, že dílo bylo dokončeno. Rovněž sám
žalovaný ve své výpovědi označil neprovedené práce za velmi jednoduché, což
podle odvolacího soudu vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný byl od 14. 12. 2008 do 21. 1. 2009 v
prodlení s odstraněním drobných vad a nedodělků a žalobci tedy vznikl nárok na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč denně za každý den prodlení podle čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo. Postupem podle § 301 obch. zák. odvolací soud
snížil výši smluvní pokuty na polovinu.
Odvolání žalobce proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, jíž bylo
rozhodnuto o změně žaloby, odvolací soud odmítl podle § 218 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), neboť odvolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není odvolání podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které výslovně
směřoval proti oběma jeho výrokům ve věci samé a výrokům o nákladech řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako
dovolací důvod uvedl dovolatel nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že cena díla byla dodatkem
ke smlouvě snížena na 60 000 Kč, není podložen zjištěním, „jaká část předmětu
díla byla ze smlouvy vyjmuta“, zda šlo skutečně o část určenou pro společnost
G. a nikoli o část, kterou žalovaný provedl pro žalobce a která vykazuje
nedodělky. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v
předávacím protokolu uvedené nedodělky jsou nedodělky drobnými ve smyslu čl. IX
odst. 2 smlouvy o dílo. Podle dovolatele jde o nedodělky natolik závažné, že
bránily řádnému užívání díla, přičemž není nerozhodné, že je bylo možné
odstranit provedením jednoduchých prací. Ani z předávacího protokolu podle
dovolatele nevyplývá posouzení nedodělků účastníky jako drobných, neboť v
protokolu jsou nedodělky uvedeny „bez jakékoli kvalifikace“. Dovolatel rovněž s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo
1326/2006, namítá, že dílo nelze vzhledem k závažnosti nedodělků vůbec
považovat za ukončené
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c
odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti
dovolání. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje
též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne
29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník
2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon
1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138,
usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby
například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou – stejně jako všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz).
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého
výroku ve věci samé v rozsahu částky 39 000 Kč s příslušenstvím, nemohla být
tímto rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo
ve vztahu k němu k potvrzení příznivého rozhodnutí. Žádná újma na právech
dovolatele nemohla být způsobena ani tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně o tom, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení
státu, tak, že žalobci se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
části jeho druhého výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 39 000 Kč s
příslušenstvím, jakož i v části jeho pátého výroku, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žalobce je povinen zaplatit náklady
řízení státu, podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v
obou uvedených částech podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl. Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatel
směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho prvního výroku, v níž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci
samé v rozsahu částky 37 860 Kč s příslušenstvím změněno tak, že žalobě bylo co
do této částky s příslušenstvím vyhověno, a v části výroků o povinnosti
dovolatele nahradit žalobci a státu náklady řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3]. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit
č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne
30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, jež jsou veřejnosti,
stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, k dispozici na jeho
webových stránkách]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto
požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly
odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího
soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz, a zejména
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). Této své povinnosti dovolatel u otázek změny ceny díla a posouzení závažnosti
nedodělků nedostál, neboť k těmto otázkám na žádné rozhodnutí dovolacího soudu
neodkázal. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu
přípustnost dovolání založit nemůže. Kritizuje-li navíc dovolatel
prostřednictvím své argumentace k otázce změny ceny díla skutková zjištění
odvolacího soudu, jsou tyto jeho námitky irelevantní, neboť správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1
o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky přípustnost
dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). V této části tedy dovolání trpí vadou. Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených
náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. U otázky ukončení díla dovolatel na rozhodnutí dovolacího soudu odkázal, avšak
ani tato otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zakládá svou argumentaci k této otázce na
mylném názoru, že strany smlouvy o dílo se nemohou od povinnosti řádně ukončit
dílo stanovené v § 554 odst. 1 obch. zák. odchýlit. Přehlíží však, že
ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. má dispozitivní charakter, což znamená, že
strany se ve svých smluvních ujednáních od tohoto ustanovení odchýlit mohou, a
učiní-li tak, má jejich dohoda přednost před zákonnou úpravou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006, a ze
dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006). Tak tomu podle odvolacího soudu
bylo i v nyní projednávané věci – účastníci se dohodli, že dílo se považuje za
řádně ukončené i tehdy, má-li drobné vady a nedodělky, které nebrání jeho
řádnému užívání. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatel nezpochybňuje a v
dovolání proti němu nebrojí. Dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu
tedy na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť se zabývalo situací, kdy se
strany smlouvy o dílo od § 554 odst. 1 obch. zák. neodchýlily. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v
části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v části
jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 37 860 Kč s příslušenstvím
změněno tak, že žalobě bylo co do této částky s příslušenstvím vyhověno, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i
v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu