U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně AFIN marketing, a. s., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 843/4,
PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25332961, zastoupenému Mgr. Zdeňkem
Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, PSČ 613 00, proti
žalovanému Z. M., zastoupenému JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem
ve Zbečně, č. p. 123, PSČ 270 24, o zaplacení částky 4 052 542,50 Kč, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 136/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 5 Cmo
168/2013-330, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013,
č. j. 5 Cmo 168/2013-330, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně pod bodem II se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 30 056,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího advokáta.
V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 052 542,50
Kč jako odměny za zhodnocení jeho majetku, dosažené obchodováním s cennými
papíry s využitím její poradenské činnosti. Žalovaný založil svou procesní
obranu na tvrzení, že mu žalovaná finanční poradenství neposkytovala.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č. j. 31 Cm
136/2010-284, ve výroku o věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni částku 4 052 542,50 Kč (výrok pod bodem I), změnil jej ve výroku o
nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu
těchto nákladů (namísto soudem prvního stupně přiznané částky 330 504,17 Kč)
částku 543 609,37 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle něhož mezi žalobkyní a žalovaným byla
dne 13. května 2004 uzavřena komisionářská smlouva (dále jen „smlouva“), v níž
se žalobkyně zavázala za podmínek smlouvou stanovených a v souladu s pokyny
žalovaného vyvíjet činnost směřující k dosažení koupě nebo prodeje cenných
papírů a jiných investičních instrumentů a dále vyvíjet činnost směřující k
získávání finančních prostředků formou repo obchodů. Další služby se žalobkyně
zavázala poskytovat žalovanému dle své aktuální nabídky. Za tuto činnost byl
žalovaný povinen hradit žalobkyni odměnu a náklady podle článku 6 smlouvy, tj. ve výši určené Ceníkem služeb žalobkyně (dále též jen „ceník“). V článku 8
odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, tvořících součást smlouvy
(dále jen „VOP“), bylo dohodnuto, že obchodník poskytuje klientovi úplatně na
jeho žádost též poradenství dle § 8 odst. 3 písm. d) a f) zákona o cenných
papírech. Podle ceníku byly poplatky za finanční poradenství sjednány hodinovou
sazbou ve výši 1 600 Kč, dále jako měsíční poplatek ve výši 350 Kč a jako roční
procentuální poplatek ze zhodnocení majetku ve výši 14 %. Žalovaný při uzavření
smlouvy o finanční poradenství požádal a z jeho podnětu bylo sjednáno snížení
sazby odměny ze zhodnocení majetku na 9 %. Tato služba mu byla na základě jeho
požadavků průběžně poskytována po celou dobu trvání smluvního vztahu. Žalovaný
složil celkem částku 1 200 000 Kč na provádění nákupu cenných papírů, přičemž
obchodováním žalobkyně na jeho účet a dle jeho pokynů dosáhl finančních
prostředků v celkové výši 50 205 750 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v článku 8 odst. 2
VOP bylo sjednáno poskytování investičního poradenství za úplatu a realizace
této služby byla vázána na žádost žalovaného. Skutečnost, že ustanovení § 8
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen „ZCP“), na které smlouva
odkazuje, nebylo již ke dni jejího uzavření účinné, vyhodnotil jako nevýznamnou
s odůvodněním, že prakticky totožná právní úprava byla s účinností od 1. května
2004 přenesena do zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále
jen „ZPKT“). Dovodil, že tvrzení žalovaného, podle něhož ke zvýšení tržní
hodnoty jeho portfolia cenných papírů došlo výlučně na základě jeho pokynů bez
jakékoliv součinnosti se žalobkyní, je zpochybněno již zjištěními o
realizovaných obchodech. Z jejich četnosti, z objemu nakupovaných a prodávaných
cenných papírů a z výše investovaných finančních částek usoudil, že šlo o
obchody pro nezkušeného klienta zcela nestandardní. Poukázal na to, že žalovaný
využíval marginu a zadával též pokyny k tzv. obchodům na krátko, to vše při
vědomí výrazně zvýšeného tržního rizika, na něž byl ve smlouvě výslovně
upozorněn. Vyhodnotil jako neuvěřitelné, že by nezkušený klient při tomto
způsobu obchodování trvale dosahoval značných výnosů bez toho, že by disponoval
informacemi, zkušenostmi a znalostmi s obchodováním na kapitálovém trhu.
Poskytování poradenství na žádost žalovaného má ostatně za prokázané výpověďmi
svědků. Odvolateli nelze podle jeho závěrů přisvědčit ani v tom, že činnost
žalobkyně, popsaná v jejím podání ze dne 18. listopadu 2011, jejíž provádění
bylo prokázáno výpověďmi svědků, byla zahrnuta v hlavní investiční službě ve
smyslu § 4 odst. 2 písm. a) ZPKT, tj. v samotném přijímání a předávání pokynů
týkajících se investičních nástrojů, a nenaplňovala znaky investičního
poradenství definované ustanovením § 4 odst. 5 tohoto zákona, tzn. že se
nejednalo o poskytování individualizovaného poradenství, směřující přímo či
nepřímo k nákupu, prodeji, úpisu, umístění, vyplacení, držbě nebo jinému
nakládání s konkrétním investičním nástrojem nebo nástroji nebo k uplatnění
práva na takové nakládání. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud zohlednil, že vyhláška
ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), z níž vycházel soud prvního
stupně při určení výše odměny za právní zastoupení žalobkyně, byla jako
neústavní zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., a to s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (dále jen „nález Pl. ÚS
25/12“ nebo „derogační nález Ústavního soudu“). Výši odměny za zastupování
žalobkyně advokátem v řízení před soudem prvního stupně proto stanovil podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle advokátního tarifu pak
stanovil též odměnu za zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný ve všech jeho výrocích dovoláním,
doplněným v průběhu dovolací lhůty podáním ze dne 20. ledna 2014. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva a otázky procesního práva, v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Za rozhodnou otázku hmotného práva dovolatel označil otázku vymezení obsahu
investičního poradenství ve smyslu ZPKT, respektive rozlišení mezi investičním
poradenstvím a investičním zprostředkováním. Neřešenou otázkou procesního práva má být otázka, „zda je důvodné s ohledem na
nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 změnit rozhodnutí o nákladech řízení, o nichž bylo
rozhodnuto v řízení před soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. za účinnosti této vyhlášky, v neprospěch neúspěšného účastníka řízení“. Vzhledem k závěrům, které nalézá v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn.
28 Cdo 2753/2013 (které je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), je
dovolatel též přesvědčen, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně. Z opatrnosti zároveň uplatňuje, že s ohledem na (jakkoliv blíže
nespecifikovanou) „četnou judikaturu dovolacího soudu odkazující na postup
podle druhé věty ust. § 151 odst. 2 o. s. ř.“ má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k vymezené otázce hmotného práva dovolatel zpochybňuje správnost
závěru odvolacího soudu, že výpověďmi svědků bylo prokázáno tvrzení žalobkyně o
provádění všech činností popsaných v jejím podání. Argumentuje též, že závěr o
poskytování investičního poradenství nelze dovozovat z poznatků o
uskutečněných obchodech a ani ze skutečnosti, že využíval marginu a zadával
pokyny k tzv. obchodům na krátko, tedy využíval služeb, které jsou součástí
základní investiční služby. Důvodem dosažených výnosů je podle jeho přesvědčení
to, že obchodoval s cennými papíry ČEZ a. s. v době výrazného růstu cen těchto
akcií, nikoliv poradenská činnost žalobkyně. Na základě toho pak uzavírá, že ty
činnosti, které pro něho žalobkyně realizovala, tj. pokyny k nákupu a prodeji,
případně zajištění financování repo obchody, nevykazují znaky služby
investičního poradenství pro jeho potřeby (analýza investičních příležitostí,
investiční doporučení, návrh investičního portfolia, stanovení současné a
budoucí ceny investičního nástroje apod.), nýbrž je lze podřadit pod hlavní
investiční služby podle § 4 odst. 2 písm. a) a b) a doplňkovou investiční
službu dle § 4 odst. 3 písm. b) ZPKT, tedy pod služby investičního
zprostředkování. V rovině otázky procesního práva dovolatel prosazuje názor, že rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení jde proti smyslu závěrů derogačního nálezu,
směřujících proti nedůvodné eskalaci nákladů řízení. Zdůrazňuje, že ke změně
„zákonné“ úpravy pravidel pro stanovení nákladů řízení zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. došlo až poté, co o nákladech řízení podle této vyhlášky rozhodl
soud prvního stupně a co on podal proti rozhodnutí tohoto soudu (ve věci samé)
odvolání, a argumentuje, že je přiznanými náklady řízení v rozporu se závěry
derogačního nálezu sankcionován za to, že po zrušení přísudkové vyhlášky v
odvolacím řízení pokračoval. Prosazuje názor, že nemohl-li v době podání
odvolání zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. předvídat, nelze negativní důsledky
jejího zrušení dopadající na něho ve formě podstatného zvýšení nákladů řízení
mechanicky přejímat. V tom, že důsledky derogačního nálezu dopadají zpětně na
rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně poté, co již tento
soud o nákladech rozhodl, a to jenom proto, že on před účinností derogačního
nálezu napadl rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, spatřuje konkrétní,
výjimečné okolnosti dané věci odůvodňující aplikaci § 150 občanského soudního
řádu. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spatřuje v tom, že soud toto
ustanovení nepoužil, postupoval formalisticky a porušil zásadu předvídatelnosti
rozhodnutí.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 18. března 2014, tj. poté, co dne 26. ledna 2014 uplynula lhůta pro podání
dovolání, bylo Nejvyššímu soudu doručeno další podání dovolatele, označené jako
doplnění odůvodnění dovolání. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a právními
závěry odvolacího soudu, zpochybnila přípustnost dovolání a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. K podání, jež bylo učiněno po uplynutí lhůty pro podání dovolání a v němž
dovolatel argumentaci závěry znaleckého posudku obsaženou v dovolání doplňuje o
výtku procesní vady a poukaz na odchylku při řešení otázky procesního práva od
judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání
vzhledem k ustanovením § 241b odst. 3 věty první a § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlédl; měnit vymezení důvodu dovolání a doplňovat dovolání o údaj, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, lze jen v průběhu
lhůty pro podání dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a ze dne 12. srpna 2014, sp. zn.
32 Cdo 777/2014). Právě o takovou situaci jde v souzené věci v té části dovolání, jíž je napadeno
rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé. Na výkladu pojmu
investičního poradenství ani na rozlišení mezi investičním poradenstvím a
investičním zprostředkováním napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud v
rámci právního posouzení vycházel ze zákonného vymezení pojmu investičního
poradenství podle § 4 odst. 2 písm. e) ZPKT, obsaženého v § 4 odst. 5 tohoto
zákona, a pojmu investiční služba přijímání a předávání pokynů týkajících se
investičních nástrojů podle § 4 odst. 2 písm. a) ZPKT, zakotveného v § 4 odst. 4, a jeho rozhodnutí na řešení výkladových problémů při vymezení těchto pojmů
založeno není. Dovolatel totiž již v řízení před soudy nižších stupňů založil
svou obranu nikoliv na prosazování své verze výkladu těchto ustanovení, nýbrž
na argumentaci skutkové. Popíral, že požádal o poradenství, jehož poskytování
umožňovala smlouva, popíral pravost svého podpisu na ceníku, popíral, že by
žalobkyně pro něho uskutečnila určité činnosti z těch, které tvrdila ve svém
podání. Pouze na základě těchto výhrad, nikoliv prostřednictvím právní,
interpretační argumentace, pak brojil proti názoru, že činnosti, které
žalobkyně pro něho prováděla, lze podřadit pod pojem investičního poradenství. Proto se též soudy nižších stupňů – logicky – soustředily především na skutkový
stav věci; výkladové problémy, které by bylo třeba řešit, v řízení před nimi
nastoleny nebyly. Téhož přístupu se pak dovolatel přidržel též v rámci dovolací argumentace. Brojí proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům odvolacího soudu, podle
nichž o finanční poradenství požádal, žalobkyně mu poradenství v rozsahu
činností popsaných v jejím zmíněném podání po dobu trvání smluvního vztahu
průběžně poskytovala a tato její činnost byla příčinou dosaženého výnosu
obchodování. Prosazuje svoji skutkovou verzi, podle níž mu žalovaná
neposkytovala jiné služby než přijímání a předávání pokynů k nákupu a prodeji a
zajištění financování repo obchody, na základě čehož pak dovozuje, že činnost
žalobkyně nevykazuje znaky služby investičního poradenství, nýbrž šlo o služby
investičního zprostředkování. Správnost právních závěrů odvolacího soudu tak
kritizuje toliko prostřednictvím polemiky se závěry, k nimž dospěly soudy
nižších stupňů při hodnocení důkazů. Tím ovšem nezpochybňuje správnost právního
posouzení (správnost volby příslušné právní normy, její interpretace či
aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něho
nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne
26. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014). Nad rámec uvedeného lze dodat, že argument využívání marginu žalovaným a jeho
pokyny k tzv. obchodům na krátko odvolací soud užil v souvislosti s
podstupovaným tržním rizikem, na podporu své skutkové úvahy, podle níž nelze
uvěřit, že by osoba postrádající příslušné odborné znalosti a zkušenosti s
obchodováním na kapitálovém trhu mohla při tomto způsobu obchodování trvale
dosahovat značných výnosů, aniž by se jí dostávalo příslušné odborné podpory. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé tedy Nejvyšší
soud přípustným neshledal. V části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení (výrok pod bodem III), nemá dovolání žádnou z náležitostí vyžadovaných
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť
lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto
rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence
uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v těchto jeho částech
(srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti výrokům pod body I a III rozsudku odvolacího soudu podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Otázka procesního práva, tak jak byla dovolatelem výslovně vymezena, v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu oproti jeho přesvědčení výslovně vyřešena
byla. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod
číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 73/2013“),
přijal a odůvodnil závěr, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním
soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování
advokátem určí podle advokátní tarifu. Že pak se tento závěr uplatní i v
situaci, kdy odvolací soud po účinnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 potvrdil
jako správné rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, vydané před zrušením
vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tak jak se stalo v souzené věci), tj. že je namístě i
v takovém případě přepočítat výši nákladů řízení před soudy nižších stupňů
podle advokátního tarifu, dovodil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a např. v usneseních ze dne 12. srpna
2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
429/2015, a ze dne 17. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 3164/2014, shodně uzavřel, že
potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně též ve
výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení účastníka
za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č.
484/2000 Sb.,
postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ostatně stejně postupuje též Nejvyšší soud v dovolacím řízení v těch případech,
v nichž po účinnosti derogačního nálezu mění rozhodnutí odvolacího soudu a
rozhoduje o nákladech řízení před soudy nižších stupňů. Tak již v důvodech
usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod
číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“),
zdůraznil, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil s účinností od 7. května
2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a s přihlédnutím ke sdělení
Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod číslem
117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokáta za řízení v prvním stupni podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat advokátní tarif (shodně srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014,
uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudky ze dne 12. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2905/2014, a ze dne 30. září
2015, sp. zn. 29 ICdo 28/2013). Závěr, že takovémuto procesnímu postupu brání zásada předvídatelnosti soudního
rozhodnutí, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 28
Cdo 2753/2013, obsažen není. V tam souzené věci se totiž Nejvyšší soud zabýval
jinou otázkou, totiž zda lze přihlédnout k důsledkům derogačního nálezu při
posouzení přípustnosti dovolání [z hlediska hodnotového omezení podle § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř.] směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení, vydanému podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v době
před jejím zrušením. Argumentu dovolatele, jenž z tohoto rozhodnutí dovozuje,
že uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, proto přisvědčit
nelze. V obecné poloze pak je třeba poukázat na sjednocující roli velkého
senátu Nejvyššího soudu, plynoucí z § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, která se uplatnila právě ve shora citovaném R
73/2013. Ve své rozhodovací praxi se již Nejvyšší soud zabýval též související otázkou,
kterou dovolatel pokládá v rámci vymezení dovolacího důvodu, totiž zda
skutečnost, že k derogaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. došlo poté, co byla podle ní
soudem prvního stupně přiznána náhrada nákladů řízení, a náklady řízení
vyčíslené podle advokátního tarifu jsou podstatně vyšší, může být důvodem
hodným zvláštního zřetele opodstatňujícím aplikaci § 150 o. s. ř. V usneseních
ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, a ze dne 21. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 3266/2015, dovodil, že změna způsobená derogačním nálezem nemůže být
sama o sobě důvodem pro výjimečné snížení náhrady procesně úspěšné straně ve
prospěch strany procesně neúspěšné. Lze k tomu dodat, že podle ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu
vymezujících předpoklady aplikace § 150 o. s. ř.
musí soud při zkoumání, zda
jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, vycházet
z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž přihlíží v první řadě k
majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a dále
též k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků
v průběhu řízení a tak podobně (srov. např. důvody R 2/2014 a usnesení ze dne
31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013). Shodně k této otázce přistupuje též
Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08,
uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález
ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 3810/12, uveřejněný pod číslem 46/2013
tamtéž). Z judikatorně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je
třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace § 150 o. s. ř., je zřejmé,
že změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu
Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické
okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité
osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s
totožným či obdobným předmětem (z pohledu klasifikace obsažené v advokátním
tarifu), jež bylo v době účinnosti derogačního nálezu v příslušném stádiu (v
době po rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. po napadení tohoto rozhodnutí
odvoláním). Aplikace § 150 o. s. ř. založená na takovém důvodu by proto nebyla
věcně ničím jiným než nepřímou, leč efektivní eliminací účinků derogačního
nálezu, a tedy jeho obcházením. K odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe (k tomu, aby v ní vyřešenou otázku
procesního práva posoudil jinak) Nejvyšší soud neshledává důvod. Otázkou procesního práva, k níž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud
výslovně nevyjádřil, je toliko dovolací argumentací otevřená otázka, zda se
odměna za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení po
zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. určí podle advokátního tarifu též v takové
situaci, v níž ještě před derogací vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně, přiznávající náhradu nákladů řízení podle této vyhlášky,
napadeno ve výroku o věci samé odvoláním a náhrada nákladů právního zastoupení
stíhající neúspěšného odvolatele vypočtená podle advokátního tarifu je vyšší
než ta, jež by byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Potud, a jen
potud, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Důvodným však dovolání není. Ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že
ostatní pravomocná rozhodnutí (tj. jiná než rozsudek v trestním řízení, na
který pamatuje první odstavec) vydaná na základě právního předpisu, který byl
zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však
nelze vykonávat. Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 16. dubna 2008, sp. zn.
21 Cdo
1704/2007, že soud v občanském soudním řízení vždy přihlédne k tomu, že
ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž spočívá uplatněný nárok
(a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem
posléze shledáno protiústavním (protizákonným), i když bylo zrušeno až poté, co
již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku. Vysvětlil, že není-li
možné podle § 71 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu vykonávat pravomocná
rozhodnutí soudů vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, je
třeba také dovodit, že soudy nemohou v probíhajícím řízení poskytnout ochranu
právům nebo vynucovat splnění povinností, které by vyplývaly ze zrušeného
zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc. Kdyby přesto na
zrušeném právním předpisu nebo jeho jednotlivém ustanovení založily své
pravomocné rozhodnutí, bylo by stejně nevykonatelné a nemělo by tedy pro právní
vztahy účastníků žádné právní následky; vydání rozhodnutí, o němž musí být od
počátku zřejmé, že nesmí být vykonáno a že tedy nebude mít žádné právní
následky, neodpovídá zákonu. Tím spíše pak nemůže soud založit své rozhodnutí na právním předpisu zrušeném
Ústavním soudem pro neústavnost v takovém případě, kdy jde o rozhodnutí
konstitutivní, z něhož má nárok teprve vzniknout. Takovým rozhodnutím je též
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
vysvětlil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a
vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru
konstitutivní povahu (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, nebo ze dne
27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007). To musí platit zcela bezvýjimečně; na
aplikaci právního předpisu, který byl pro protiústavnost zrušen, nárok za
žádných okolností založit nelze. Znamená to tedy, že soud rozhodující o náhradě
nákladů řízení vyhlášku č. 484/2000 Sb. po jejím zrušení Ústavním soudem
aplikovat nemůže, bez zřetele na to, v jakém stádiu řízení o nákladech
rozhoduje. Tytéž závěry vyplývají z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém již
zmíněném sdělení č. Org. 23/13 k účinkům derogačního nálezu dovodil, že v
případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností tohoto nálezu převáží
princip právní jistoty před důvody, které jej vedly k derogaci této vyhlášky, a
tyto nároky tak mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce (neuplatní se
zde ustanovení § 71 odst. 2, části věty za středníkem, zákona o Ústavním
soudu). Z tohoto sdělení pak Ústavní soud důsledně vychází ve své navazující
rozhodovací praxi, v níž zdůrazňuje, že sdělení se týká toliko těch nároků na
odměnu podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., které byly ještě před vykonatelností
derogačního nálezu přiznány pravomocně, zatímco v ostatních případech (tedy i v
situaci, o niž jde v souzené věci) musí soud rozhodující o nákladech řízení po
uvedeném datu respektovat skutečnost, že derogačním nálezem došlo ke změně
příslušné právní úpravy. Aplikaci podzákonného právního předpisu, zrušeného pro
nezákonnost a protiústavnost, Ústavní soud hodnotí jako porušení principu
závaznosti jeho rozhodnutí zakotveného v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky
a tudíž jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod a dovozuje, že rozhodnutí přiznávající náklady řízení
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vydané po jejím zrušení by bylo vzhledem k §
71 odst. 2, části věty za středníkem, zákona o Ústavním soudu nevykonatelné
(srov. např. nález ze dne 13. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2327/13, uveřejněný
pod číslem 95/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 16. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2531/13, uveřejněný pod číslem 169/2014 tamtéž). Protože v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolateli
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího
soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož
dovolání bylo zčásti odmítnuto a ve zbývajícím rozsahu zamítnuto, je povinen
nahradit žalobkyni náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila a které
sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 24 540 Kč
podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna
2014, neboť úkon byl učiněn 21. ledna 2014 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013
Sb.), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve
výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 5 216,40 Kč, kterou bude advokát
jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle
ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou
náhradu ve výši 30 056,40 Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243b ve
spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.