USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ARMEX ENERGY a.s., se sídlem v Děčíně II - Nové Město, Folknářská 1246/21 (identifikační číslo 272 66 141), zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované C4G s.r.o., se sídlem v Praze 9, Teplická 604/15 (identifikační číslo 289 40 946), zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 120/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 23 Co 345/2023-307 t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 38 600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Davida Maška, Ph.D., advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 30. 8. 2023, č. j. 17 C 120/2018-275, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 7 500 000 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 1. 6. 2017, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 167 287 Kč; současně žalované přiznal na náhradu nákladů odvolacího řízení 93 412 Kč. Podle odvolacího soudu účastnice uzavřely dne 30. 6. 2015 nepojmenovanou smlouvu, na kterou lze přiměřeně použít úpravu smlouvy o dílo s nehmotným výsledkem (§ 1746 odst. 1, 2, § 2631 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
z.“). Protože ujednání článku II bodu 2 smlouvy omezuje povinnosti, k nimž se žalovaná zavázala v článku II bodu 1 písm. c/ a d/, na pouhý dohled nad činností spojenou s know how, aniž by bylo – s výhledem na jeho definitivní předání – konkretizováno, od kdy a jakým způsobem je povinna o redukci sjednaných povinností žalobkyni informovat, je v této části smlouva neplatná pro neurčitost (§ 553 odst. 1 ve spojení s § 576 o. z.). Poté přistoupil odvolací soud k výkladu smlouvy (§ 555 a násl. o. z.) a v souladu s úmyslem stran a zavedenou praxí uzavřel, že žalovaná byla povinna poskytovat poradenství (nikoli však aktivně „sama od sebe“) ke střednědobým a dlouhodobým nákupům plynu (tzv. forwardům) a nastavovat krátkodobou nákupní strategii plynu v závislosti na predikci; nebyla povinna nastavovat střednědobou a dlouhodobou nákupní strategii v závislosti na predikci ani aktivně řídit denní pozice nákupů plynu.
Rozhodnutí o forwardových nákupech za období Q4 roku 2016, Q1 roku 2017 a Q1 a Q4 roku 2018 učinila sama žalobkyně a poradenství žalované spočívalo jen v tom, jak toto zadání realizovat (jaké produkty a od koho koupit); navíc šlo již o střednědobou či dlouhodobou nákupní strategii, kterou měla žalovaná nastavovat pouze krátkodobě. Neprokázala-li žalobkyně naplnění prvního předpokladu pro uložení povinnosti nahradit škodu – porušení smluvní povinnosti tím, že žalovaná poskytla nesprávnou (neodbornou) radu – nemůže být ve sporu úspěšná (§ 2913 odst. 1, § 2950 o.
z.). V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně vymezila právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Již na tomto místě je potřeba zdůraznit, že jejich doslovná formulace je – až na jednu výjimku – nadbytečná, neboť kruciální podstatou je výhrada vůči interpretaci právního jednání – smlouvy o poskytování poradenství. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o poskytování poradenství a emailovou korespondencí z 1. 10. 2015, z 15. 3. 2016 a z 12. 8. 2016 a převzal skutková zjištění, k nimž hodnocením důkazů (listin, výpovědí účastníků Ing. Jiřího Pavlíčka, jednatele žalované, Hynka Sagana, předsedy představenstva žalobkyně, a svědků J.
V., M. K., A. H., V. R., J. F. a D. C.) dospěl soud prvního stupně. Žalovaná (poradkyně) a žalobkyně (klientka) uzavřely 30. 6. 2015 „smlouvu o poskytování poradenství“ (dále též jen „smlouva“), jejímž předmětem byla povinnost žalované poskytovat žalobkyni služby odborného poradenství a konzultací v oblasti nákupu a prodeje plynu včetně strategie sjednávání a uzavírání smluv na nákup a prodej plynu, řízení portfolia dodávek, predikce spotřeb a povinnost žalobkyně zaplatit žalované odměnu. Předmětem smlouvy byla „i veškerá další práva a povinnosti, které s činností poradkyně pro klientku souvisí“ (článek I bod 1).
Postupné osvojení know how potřebné pro obchodníka s plynem, jenž je zároveň subjektem zúčtování, bylo účelem smlouvy. Žalovaná deklarovala ochotu žalobkyni předat know how, aby byla schopna sama řídit denní pozici nákupu a prodeje plynu na základě smluv uzavřených s více obchodníky a s dostatečnou přesností predikovat své odběry (článek I bod 2). Podle článku II bodu 1 se žalovaná zavázala vykonávat poradenskou činnost při rozhodování o nákupu a prodeji plynu od smluvních partnerů žalobkyně (písm. c/) a analyzovat predikci spotřeby plynu na základě údajů o zákaznících žalobkyně „včetně nastavení krátkodobé nákupní strategie v závislosti na predikci“ (písm. d/).
V článku II bodu 2 se žalovaná zavázala vykonávat činnost samostatně, z vlastní iniciativy, soustavně a pravidelně „po celou dobu této smlouvy“ s tím, že postupně může svoji činnost omezovat na dohled nad činnostmi spojenými s know how, které budou interně vykonávat pracovníci žalobkyně. Bližší vymezení omezování činnosti žalované, kdy tak může učinit, jakým způsobem a jak bude o tom informovat žalobkyni, není ve smlouvě žádným způsobem upraveno. Žalovaná byla povinna postupovat s odbornou péčí a poradenskou činnost vykonávat osobně, a to prostřednictvím Ing.
Jiřího Pavlíčka a J. F., „pokud se v konkrétním případě nedohodne s klientkou jinak“ (článek II body 6, 7). Smlouva byla sjednána na dobu určitou (do 31. 12. 2018), dodatkem z 25. 10.
2016 byla její účinnost prodloužena do 30. 6. 2019. V článku VI bodu 5 větě první strany ujednaly, že platnost, účinnost ani vymahatelnost ostatních ustanovení smlouvy nebude dotčena, „stane-li se některé ustanovení smlouvy nicotným, neplatným, neúčinným nebo nevymahatelným.“ V příloze č. 1 smlouvy strany definovaly forwardový nákup plynu („nákup plynu na nejméně jeden měsíc, a to nejpozději v poslední pracovní den předcházejícího kalendářního měsíce před zahájením dodávky, který je zároveň obchodním dnem burzy EEX, ve kterém se příslušný měsíc dodávky obchoduje.
Nákupy plynu na probíhající měsíc se za forwardové nákupy nepovažují.“). Žalovaná neměla povinnost nastavovat střednědobou a dlouhodobou nákupní strategii a jednoznačný úmysl stran v tomto směru pak potvrzuje email žalované z 1. 10. 2015. Byla to žalobkyně, která rozhodovala o forwardových nákupech co do kvantity, a poradenství žalované spočívalo v tom, jak toto zadání realizovat, tj. jaké produkty a od koho nakoupit. Žalobkyně – ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. – neprokázala, že na setkání dne 19.
4. 2016 v Děčíně byla projednávána aktuální situace ohledně výše ceny plynu s výhledem jeho nákupu pro koncové zákazníky, jejímž vyústěním mělo být nedoporučení forwardových nákupů, tj. porušení smluvní povinnosti žalované. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013), uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení.
(…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v § 266)“. Otázkou výkladu právních jednání podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 se Nejvyšší soud zabýval nejen v rozhodnutích, která v dovolání zmiňuje žalobkyně, ale též v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn.
33 Cdo 1850/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, že úmysl jednajícího je základním hlediskem pro výklad právního jednání (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. I právní teorie dovozuje, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o.
z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019).
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil, uzavřel-li, že žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytovat poradenství ke střednědobým a dlouhodobým nákupům plynu, ale nebyla povinna nastavovat střednědobou a dlouhodobou nákupní strategii v závislosti na predikci a aktivně řídit denní pozice nákupů plynu. Lze uzavřít, že odvolací soud vyložil smlouvu v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 odst. 2 o. z. Žalobkyně se mýlí, tvrdí-li že odvolací soud nerespektoval právní názor, který vyslovil ve věci dříve, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 29.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, a ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, podle nichž je odvolací soud povinen respektovat svůj právní názor vyložený v kasačním rozhodnutí, jestliže nedošlo ke změně skutkového stavu nebo nenastala jiná právně významná okolnost. V kasačním usnesení ze dne 7. 10. 2022, č. j. 23 Co 234/2022-234, odvolací soud uložil soudu prvního stupně zjistit rozsah smluvních povinností žalované, konkrétně zda byla povinna poskytovat žalobkyni odborné poradenství či konzultaci k plánovanému střednědobému či dlouhodobému nákupu plynu, a dále aby zjistil, co se projednávalo na setkání dne 19.
4. 2016.
Soud prvního stupně měl obsah smlouvy podrobit aplikaci výkladových pravidel zakotvených v § 555 a násl. o. z. Tímto se soud prvního stupně řídil a zabýval se podrobně výkladem smlouvy, přičemž vycházel nejen ze samotného textu smlouvy, ale i z dosavadní praxe smluvních stran. Stejně tak se po částečném zopakování dokazování výkladem smlouvy za účelem zjištění, zda byla žalovaná povinna poskytovat žalobkyni odborné poradenství či konzultaci k plánovanému střednědobému či dlouhodobému nákupu plynu, zabýval i soud odvolací.
Při řešení oddělitelnosti části právního jednání, kterého se týká důvod neplatnosti nebo nicotnosti ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., od jeho ostatních (zbývajících) částí judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňovala nutnost respektovat vůli účastníků a podle zásady favor negotii interpretací právního jednání upřednostnit zachování zbývajících částí coby platných ujednání (srov. § 574, § 576 o. z.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti (srov. rozsudek ze dne 14.
11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1459/2023, a další rozhodnutí v jeho odůvodnění označené). Zbývající části právního jednání mohou obstát, pokud splňují předpoklady nezbytné pro vznik daného právního jednání. Neoddělitelné jsou ty části, které tvoří podstatné náležitosti právního jednání (neplatnost některé z nich vede k neplatnosti právního jednání jako celku). Oddělitelné jsou pravidelné a nahodilé složky právního jednání (jejich neplatnost sama o sobě nepůsobí neplatnost právního jednání jako celku).
Platnost zbývajícího obsahu právního jednání splňujícího předpoklady pro vznik daného právního jednání je podmíněna tím, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. To předpokládá zhodnotit význam části právního jednání, která je stižena neplatností, pro jeho strany a posoudit, zda by strany, resp. ta z nich, která je neplatností části právního jednání dotčena, i bez této částečné neplatnosti právní jednání provedly. Pro závěr o částečné neplatnosti nebo nicotnosti ve smyslu § 553 odst. 1 o.
z. postačí, aby zjištění o provedení právního jednání bez neplatné nebo nicotné části bylo učiněno jen jako pravděpodobné. Rozhodné jsou konkrétní okolnosti případu, účel právního jednání a posouzení, zda daného účelu může dosáhnout pouze ta část právního jednání, která není neplatná nebo nicotná. Považoval-li odvolací soud ujednání článku II bodu 2 smlouvy v plném rozsahu za neplané (správně zdánlivé z důvodu neurčitosti), postupoval v souladu s výše prezentovanými závěry. Jestliže první část věty ujednání stanovuje povinnost poradkyně vykonávat činnost samostatně, z vlastní iniciativy, soustavně a pravidelně „po celou dobu této smlouvy“, a druhá její část navazuje možností uvedenou povinnost omezit, pak je zřejmé, že jedna část bez druhé by zcela změnila smysl a účel daného ustanovení.
Dovolatelkou zjevně účelově prosazovaný závěr by zcela nemístně nastolil účastnicemi nezamýšlené důsledky.
Kazuisticky formulovaná právní otázka [„možnosti použití argumentu a contrario při interpretaci smlouvy v případech, kdy smlouva obsahuje obecné vymezení povinností, na něž navazuje demonstrativní výčet povinností, které lze pod obecné vymezení podřadit“, tedy „zda je v takovém případě možno pomocí logického výkladu prostřednictvím argumentu a contrario řádně dovodit, že mezi obecně vymezené povinnosti (tj. komplexní poradenství) nelze podřadit jiné povinnosti než povinnosti demonstrativně vymezené“] není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že nejde o otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit v projednávané věci nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování (§ 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu; taková otázka – ať již hmotného či procesního práva – proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o.
s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Domáhá-li se dovolatel posouzení konkrétního případu (skutku) charakterizovaného individuálními okolnostmi (tak jako v projednávané věci), nejde o otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. To platí rovněž tam, kde jde o posouzení určitého právního jednání a jeho výkladu, neboť výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu, mezi něž patří také průběh kontraktačního procesu a předchozí praxe stran (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10.
4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011 /a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou/, a dále rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018). Nadto nelze opomenout, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neměla povinnost nastavovat střednědobou a dlouhodobou nákupní strategii, není opřen o zmíněný výklad „a contrario“; tento byl pouze podpůrným argumentem, neboť soud v tomto směru vycházel – jak ostatně bylo již uvedeno – nejen ze samotného textu smlouvy, ale i z dosavadní praxe stran, která byla předmětem dokazování emailovou korespondencí.
I kdyby tedy dovolací soud výše nastolenou otázku zodpověděl, nemohlo by její řešení mít vliv na rozhodnutí ve věci.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti, vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není-li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu