33 Cdo 137/2024-491
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5 (identifikační číslo osoby 28490738), insolvenční správkyně dlužnice ID Stavby energo s.r.o., se sídlem Praha 8, U Sluncové 666/12a (identifikační číslo osoby 24833509), zastoupené JUDr. Alenou Šildovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Thámova 84/23 proti žalované PORR a. s., se sídlem Praha 10, Dubečská 3238/36 (identifikační číslo osoby 430 05 560), zastoupené JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Branická 128/17, o zaplacení 6 206 902 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 672/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 13 Co 385/2015-445, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 13 Co 385/2015-445, se v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 C 672/2015-368, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 129 671,04 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně od 29. 8. 2017 do zaplacení, a v nákladovém výroku ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2023, č. j. 13 Co 385/2023-472, ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
ID Stavby energo s.r.o. (dále též jako původní žalobkyně nebo dlužnice) se žalobou ze dne 19. 11. 2015 po žalované domáhala zaplacení 6 206 902 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje kupní cenu materiálu, který zanechala 9. 2. 2015 ve skladu žalované na stavbě Centra Kačerov prostřednictvím své subdodavatelky GIRA servis s. r. o. K insolvenčnímu návrhu (ze dne 3. 12. 2015) byl dne 5. 1. 2016 zjištěn úpadek původní žalobkyně a na její majetek byl prohlášen konkurz (insolvenční řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 30192/2015).
Insolvenční správkyně navrhla pokračování v řízení a stala se účastníkem řízení místo původní žalobkyně (§ 264 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona). Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 C 672/2015-368, zamítl žalobu na zaplacení 6 206 902 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 2. 10. 2013 uzavřela původní žalobkyně jako dodavatelka a žalovaná jako objednatelka smlouvu o dílo, v níž se původní žalobkyně zavázala do 27.
2. 2015 zhotovit pro žalovanou dílo (dodávku a montáž elektrotechnické instalace silnoproudu a slaboproudu v objektu Centrum Kačerov, Praha) za cenu 30 322 695 Kč bez DPH; písemným dodatkem byla cena zvýšena na 31 178 369 Kč. Smlouva mohla být měněna pouze písemně. Dne 10. 10. 2014 uzavřela původní žalobkyně subdodavatelskou smlouvu o dílo s Gira servis s. r. o. (dále též jako „subdodavatelka“), podle které měla subdodavatelka pro původní žalobkyni provést montáž elektrotechnické instalace silnoproudu a slaboproudu na projekt Centrum Kačerov.
Původní žalobkyně neprováděla dílo řádně (v průběhu prací byly zjištěny zásadní vady díla, které nebyly odstraněny) a 5. 2. 2015 veškeré práce na stavbě ukončila, aniž zanikl její závazek zhotovit dílo. Dílo bylo dokončeno pomocí náhradních dodavatelů. Před opuštěním stavby původní žalobkyně na stavbu dodala prostřednictvím subdodavatelky elektroinstalační materiál, který měl být použit ke zhotovení díla. Žalovaná jeho cenu původní žalobkyni nezaplatila, neboť provedla zápočet z titulu zádržného oproti pohledávkám, které jí vznikly poté, co musela dílo dokončit prostřednictvím náhradních dodavatelů, k čemuž ji smlouva o dílo opravňovala.
Kupní smlouvu původní žalobkyně s žalovanou neuzavřela; nedošlo k dohodě o množství a druhu materiálu, který měl být předmětem smlouvy, a osoby, které za strany jednaly, nebyly oprávněny kupní smlouvu uzavřít. Žalobkyně v řízení neprokázala, jaký konkrétní elektroinstalační materiál (množství, kvalita) na stavbě zanechala. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně smlouvu ze dne 2. 10. 2013 posoudil podle § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). To, že se v řízení nepodařilo zjistit, jaký konkrétní elektroinstalační materiál žalobkyně na stavbě zanechala, soudu zabránilo věc případně poměřovat ustanoveními o bezdůvodném obohacení (§ 2079 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 13 Co 385/2023-449, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2023, č. j. 130 Co 385/2022-472, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě co do 5 129 671,04 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování vyšel v podstatné části ze zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 2.
10. 2013 smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. Zanechání elektroinstalačního materiálu určeného k provedení díla na místě stavby a jeho převzetí žalovanou k dokončení díla náhradními dodavateli vyhodnotil jako plnění, které nelze podřadit pod definici díla podle § 536 odst. 2 obch. zák. Správným shledal i závěr soudu prvního stupně, že mezi původní žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem by byl elektroinstalační materiál. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, jestliže 9.
2. 2015 převzala od původní žalobkyně bez právního důvodu do své dispozice elektroinstalační materiál specifikovaný v přílohách soupisu skladových zásob z 10. 2. 2015. Původní žalobkyně byla (nejpozději v srpnu 2015, kdy zaplatila subdodavatelce fakturu za elektroinstalační materiál), vlastníkem movitých věcí tvořících obsah elektroskladu, který převzala žalovaná. O plnění ze smlouvy o dílo či kupní smlouvy se nejednalo a bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že za elektroinstalační materiál, který od původní žalobkyně převzala, není povinna platit, což neučinila.
Částka 5 129 671, 04 Kč (obvyklá cena elektroinstalačního materiálu, jejíž součástí není daň z přidané hodnoty – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020) tak představuje bezdůvodné obohacení žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 225/2010, ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, ze dne 10.10.2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, nebo ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99) při posouzení subsidiarity nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
Prosazuje, že dodávka elektroinstalačního materiálu byla plněním ze smlouvy o dílo, neboť původní žalobkyně jako zhotovitelka měla povinnost materiál na stavbu dodat a zabudovat, což neučinila, neboť 5. 2. 2015 stavbu před zhotovením díla opustila; závazek založený smlouvou o dílo však trval a 10. 2. 2015 původní žalobkyně předala žalované elektroinstalační materiál k dalšímu použití. Žalovaná akcentuje, že nikdy netvrdila, že předání a převzetí elektroinstalačního materiálu měl být bezplatný majetkový transfer (jak je mylně uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Protože převzetí elektroskladu odpovídá čl. 12 VSP (příloha 1 smlouvy o dílo), nebylo nutné uzavírat novou smlouvu. V době dodání (předání a převzetí) elektroinstalačního materiálu byly strany vázány smlouvou o dílo, podle níž původní žalobkyně prováděla dva typy činností, a to dodávku materiálu a jeho montáž; dodávka materiálu tudíž byla plněním jejích smluvních povinností. Nárok původní žalobkyně na zaplacení dodaného elektroinstalačního materiálu zanikl dle insolvenční doložky, která je součástí smlouvy o dílo, nejpozději prohlášením konkurzu na majetek původní žalobkyně.
Platnost insolvenční doložky ve smlouvě o dílo byla již potvrzena v řízení vedeném u soudu prvního stupně v rozsudku č. j. 26 C 671/2015-105, který je pravomocný. Tentýž soud (pravomocným) rozsudkem č. j. 15 C 671/2015-235, potvrdil neplatnost odstoupení původní žalobkyně od smlouvy o dílo. Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku sp. zn. 7 C 468/2015, a Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 20 Co 143/2019-214, potvrdily platnost insolvenční doložky ve smlouvě o dílo. Citovanými rozsudky vznikla překážka věci rozsouzené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016). Jelikož se jednalo o plnění podle smlouvy o dílo, což mimo jiné vyplývá i z komunikace stran, která je obsahem listinných důkazů, nemohlo na straně žalované dojít k bezdůvodnému obohacení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na posouzení, zda převzetí elektroinstalačního materiálu žalovanou dne 9. 2. 2015 bylo plněním ze smlouvy o dílo, či zda šlo o plnění bez právního důvodu. Protože odvolací soud při právním posouzení uvedené otázky nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které měl k dispozici, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Soudy obou stupňů nepochybily, jestliže smlouvu o dílo uzavřenou mezi původní
žalobkyní a žalovanou dne 2. 10. 2013 ve smyslu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), posuzovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále znovu jen „obch. zák.“), případně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Jen pokud by k předání a převzetí elektronistalačního materiálu došlo bez právního důvodu, bylo by na místě uplatněný nárok poměřovat zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li pro to splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají.
Uvedené platí i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, z odborné literatury PETROV, J. Komentář k § 2991. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 13]. V rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3141/2020, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dosavadní právní předpisy se použijí i pro změnu či zánik závazku založeného smlouvou uzavřenou před 1.
1. 2014 včetně narovnání, jímž strany za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. nahradily původní závazek závazkem novým. Rovněž platí, že při výkladu právního úkonu (právního jednání) se použijí výkladová pravidla upravená v tom předpisu, jímž se řídí obsah a forma tohoto úkonu (jednání) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, a usnesení ze dne 24.
4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019]. Podle § 35 odst. 2 obč. zák.
právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Podle § 536 odst. 2 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odstavec 2). Podle § 351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.
Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502.
Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2). Podle § 354 obch. zák. při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají obdobně účinky uvedené v § 351. Podle § 548 odst. 2 obch. zák. odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§ 374), náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k výkladovým pravidlům upraveným v předchozích právních předpisech opakovaně zdůrazňoval, že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Vysvětlil již v usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, že výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat.
K těmto závěrům se přihlásil např. v rozsudku ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, v němž dodal, že pomocí výkladu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Obdobně akcentoval v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 591/2019, že výkladem nelze zjistit něco, co zjevně nebylo učiněno. K tomu, že tato pravidla platí též pro oblast obchodních závazkových vztahů, se vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009. V nyní projednávané věci odvolací soud uzavřel, že k předání a převzetí elektroinstalačního materiálu mezi původní žalobkyní (resp. její subdodavatelkou) a žalovanou nedošlo na základě smlouvy o dílo, ani podle žalobkyní tvrzené kupní smlouvy (viz bod 41 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž bez právního důvodu.
K tomuto závěru dospěl na základě listinných důkazů, a to soupisu skladových zásob - dokumentu č. 9/2/2015, nepodepsaného návrhu dodatku č. 1 smlouvy o dílo datovaného 23. 5. 2015, emailu ze dne 23. 2. 2015, který subdodavatelka adresovala zaměstnancům žalované a který obsahuje ocenění předaného materiálu, faktury č. 150101, kterou subdodavatelka vystavila původní žalobkyni 15. 4. 2015, a zápisu o jednání z 21. 4. 2015 včetně na něj navazující emailové komunikace původní žalobkyně a žalované. S právním závěrem, že šlo o plnění bez právního důvodu, založeným na výkladu uvedených listinných důkazů se dovolací soud neztotožňuje.
Odvolací soud náležitě neozřejmil, jaké úvahy ho vedly k přesvědčení, že elektroinstalační materiál, jehož cenu žalobkyně požaduje po žalované zaplatit, nebyl dodán na základě smlouvy o dílo, nýbrž bez právního důvodu. Smlouvou o dílo z 2. 10. 2013 se původní žalobkyně jako zhotovitelka zavázala provést pro žalovanou jako objednatelku do 27. 2. 2015 dílo spočívající v dodání a montáži elektrotechnické instalace silnoproudu a slaboproudu na projektu AC Kačerov dle projektové dokumentace za sjednanou cenu.
Původní žalobkyně dílo nedokončila, neboť 5. 2. 2015 stavbu opustila a žalovaná si nechala dílo dokončit náhradními subdodavateli. Shora citované listinné důkazy svědčí pouze o tom, že obě smluvní strany se snažily nastalou situaci vyřešit. Ze soupisu skladových zásob z 9. 2. 2015 vyplývá, že při kontrole téhož dne byl pořízen soupis materiálu, který původní žalobkyně předala k dalšímu použití žalované.
Aniž byla provedena
kontrola funkčnosti a kompletnosti, byl odsouhlasen pouze počet jednotek materiálu a nebylo řešeno, zda materiál uvedený v soupise je nutný a potřebný pro dokončení stavby. Nepotřebný, poškozený či nefunkční materiál měl být pasportizován a s fotodokumentací vrácen původní žalobkyni; finanční vyrovnání mělo být součástí dalšího jednání. Ani z žádného z dalších důkazů citovaných v přechozím odstavci se nepodává, že původní žalobkyně elektroinstalační materiál dodala na stavbu bez právního důvodu, je z nich pouze zřejmé, že smluvní strany se snažily nalézt řešení, kterým by vypořádaly vzájemná práva a povinnosti, které jim vznikly v souvislosti s nedokončením díla původní žalobkyní.
Soud prvního stupně vzal z listiny datované 29. 5. 2015 obsahující odstoupení původní žalobkyně od smlouvy o dílo za prokázané, že původní žalobkyně od smlouvy odstoupila pro její podstatné porušení ze strany žalované, neboť ani po vzájemných jednáních nedošlo k dalšímu postupu prací, původní žalobkyni bylo bráněno ve vstupu na pracoviště a žalovaná původní žalobkyni nezaplatila faktury za již provedené práce. Odvolací soud tento důkaz zcela pominul a žádné závěry z něj neučinil, přestože z obsahu uvedené listiny se podává, že původní žalobkyně spojovala důvody pro odstoupení od smlouvy o dílo i s nezaplacením elektroinstalačního materiálu, jehož cenu v tomto řízení požaduje žalobkyně po žalované zaplatit.
Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, zda, kdy a z jakého důvodu došlo k zániku závazků ze smlouvy o dílo. Tyto rozhodné skutečnosti jsou přitom podstatné pro posouzení důvodnosti a výše uplatněného nároku, neboť platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. V odůvodnění napadeného rozsudku rovněž absentuje vysvětlení, proč původní žalobkyně předala žalované v době trvání smluvního vztahu, jehož předmětem byl závazek původní žalobkyně dodat a provést montáž elektroinstalačního materiálu, elektroinstalační materiál bez právního důvodu.
Není ani zřejmé, zda po předání elektroinstalačního materiálu následně došlo k zániku závazku odstoupením původní žalobkyně od smlouvy o dílo, nebo pro následnou nemožnost plnění či z důvodu uplatnění insolvenční doložky, přičemž zjištění těchto skutečností je pro rozhodnutí ve věci zásadní. Pokud odvolací soud všechny uvedené okolnosti nezohlednil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami, napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 129 671,04 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 29.
8. 2017 do zaplacení, a v nákladovém výroku II, ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst.1 a 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, tedy i část výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o 1 077 230,96 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 29. 8. 2017 do zaplacení. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné (§ 218 písm. b/, § 243c odst. 3 věta první o. s. ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního zamítající žalobu, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byla úspěšná. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu