33 Cdo 1605/2025-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Slezské univerzity v Opavě, se sídlem v Opavě, Na Rybníčku 626/1 (identifikační číslo osoby 478 13 059), zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti žalované AVT Group a.s., se sídlem v Praze 4, V Lomech 2376/10a (identifikační číslo osoby 016 91 988), zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, o povinnost dokončit a předat dílo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 97/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 12 Co 10/2025-212, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Solila, advokáta.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, č. j. 12 Co 10/2025-212, potvrdil rozsudek ze dne 21. 8. 2024, č. j. 7 C 97/2022-183, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované dokončit a předat stavební dílo s názvem „UNISPACE – stavební úpravy objektu na Rybníčku 1. Opava“, k čemuž se zavázala smlouvou o dílo ze dne 15. 6. 2020 ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 12. 2020 a dodatku č. 2 ze dne 25. 1. 2021, přičemž dokončení stavebního díla spočívá v bezvadném provedení podlah z litého teraca v souladu s projektovou dokumentaci, smlouvou o dílo ve znění dodatků, nabídkou žalované podanou 28.
5. 2020 v rámci poptávkového řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu s názvem „UNISPACE – stavební úpravy objektu na Rybníčku 1. Opava“, a v předání dokumentace dle článku 3 odst. 3.5 smlouvy o dílo, tj. předání projektové dokumentace skutečného provedení stavby dle vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb v platném znění, od všech částí stavby v grafické (tištěné) podobě a jedno v digitální (elektronické) podobě, ve které budou zřetelně vyznačeny všechny změny, k nimž došlo v průběhu zhotovení díla; ty části projektové dokumentace, u kterých nedošlo k žádným změnám, budou označeny nápisem „beze změn“, jak je uvedeno v čl.
1 odst. 1.2 smlouvy o dílo a předání díla spočívá dle čl. 3 odst. 3.6 smlouvy o dílo v tom, že dojde k podpisu předávacího protokolu oběma účastnicemi řízení, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 15. 6. 2020 uzavřely účastnice smlouvu o dílo (ve znění pozdějších dodatků ze 17. 12. 2020 a 25. 1. 2021), v níž se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni do 31. 1. 2021 stavební dílo s názvem „UNI SPACE – stavební úpravy na objektu Na Rybníčku 1, Opava“ za sjednanou cenu 5 852 699,03 Kč. Smluvní strany si sjednaly, že součástí díla je i vypracování projektové dokumentace skutečného provedení stavby, kterou žalovaná žalobkyni předá nejpozději v den převzetí díla.
Žalobkyně v průběhu kontrolních dnů žalovanou upozorňovala mimo jiné na nedostatky u prováděných teracových podlah, a to na jejich vybroušení, vypadlé kamínky z povrchu, napojení podlah na schodišťové stupně, dobroušení kolem konstrukcí, křížení dilatačních lišt a zejména na existenci vlásečnicových trhlin. Z důvodu některých těchto nedostatků, konkrétně množství vlásečnicových prasklin, sice žalobkyně odmítla dílo od žalované dne 28. 1. 2021 protokolárně převzít, nicméně ho fakticky užívá a uhradila za něj sjednanou cenu.
Dopisem ze dne 29. 1. 2021 žalovaná žalobkyni informovala, že dílo považuje za bezvadné. V květnu 2021 praskla v úklidové komoře budovy hadička a došlo k protečení vody na teracové podlahy. I přesto, že se trhliny v důsledku protečení vody a postupem času zhoršily, byl jejich stav v polovině roku 2023 takový, že většina z nich není bez zaměření pozornosti na podlahu pro běžného návštěvníka viditelná, resp. vnímatelná (praskliny jsou natolik tenké, že je třeba přiblížení k jejich vnímání).
Viditelnější jsou pouze místa s vydrolenými jednotlivými kamínky, nicméně ta se vyskytují pouze ojediněle. V celkovém kontextu prostoru nepředstavují praskliny a vydrolené kamínky výraznější estetickou závadu stavby. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že dílo, ke kterému se žalovaná smlouvou o dílo zavázala, bylo dokončeno a slouží svému účelu již od roku 2021. Protože drobné vady (vlásečnicové praskliny teracových podlah a ojediněle vydrolené kamínky) samy o sobě ani ve spojení s jinými nedostatky nebrání užívání stavby (díla) funkčně ani esteticky, nebyla žalobkyně oprávněna odmítnout převzetí díla podle § 2628 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Projektovou dokumentaci měla žalovaná žalobkyni odevzdat nejpozději v den převzetí díla (31. 1. 2021) a neučinila tak, nicméně za toto prodlení neodpovídá, jelikož podle § 1968 věty druhé o. z. nemohla plnit z důvodu prodlení žalobkyně, která bez zákonného či smluvního důvodu odmítla dokončené dílo od žalované převzít. Pokud jde o požadavek předání díla, resp. podpis předávacího protokolu, odvolací soud uzavřel, že se jej žalobkyně měla domáhat žalobou na nahrazení projevu vůle, což není žalobním petitem žádáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „problematika estetiky a funkčnosti vady díla není v praxi dovolacího soudu zcela vyřešena“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že drobné vady brání užívání stavby esteticky (resp. vylučují estetické užívání díla) ve smyslu ustanovení § 2628 o. z., neboť vlásečnicové praskliny teracových podlah jsou výrazné, táhnou se i několik metrů přes dilatační pole, vyskytují se ve všech patrech budovy včetně vestibulu budovy a před místností, která je určena pro slavnostní příležitosti.
Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, jestliže při úvaze o estetickém užití dostatečně nepřihlédl k tomu, že teracové podlahy byly realizovány v budově rektorátu žalobkyně, tedy ve veřejné budově. Žalobkyně kritizuje kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se v něm odvolací soud řádně nevypořádal s její argumentací o výrazném narušení estetického užívání díla. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť jeho podstatou je zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 Sb.; dále jen „R 4/2014“).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1817/21, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1571/22). Není nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována, vyplývá-li z obsahu dovolání, je na dovolacím soudu, aby ji reflektoval. Zároveň však není jeho úlohou, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Výše uvedeným požadavkům na náležitosti dovolání žalobkyně dostála ve vztahu k argumentaci, jíž namítla pochybení soudů při poměřování zjištěného skutkového stavu ustanovením § 2628 o. z., resp. nesprávné řešení „otázky estetických a funkčních vad díla“, které jí vedly k odmítnutí převzetí stavby. Z obsahu dovolání se podává, že tuto otázku má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Uvedená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť žalobkyně nesprávnost právního posouzení otázky drobných vad díla odůvodňujících právo objednatele odmítnout převzetí stavby zakládá na vlastních skutkových závěrech a na vlastním hodnocení provedených důkazů.
Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že vlásečnicové praskliny teracových podlah v budově jejího rektorátu jsou takového rozsahu a viditelnosti a nacházejí se ve společensky exponovaných místech budovy („v aule se konají osvětové přednášky osobností veřejného života“), že brání, resp. podstatným způsobem omezují užívání stavebního díla
esteticky. Odvolací soud však své právní posouzení věci při řešení otázky vad díla v režimu § 2628 o. z. založil na skutkovém zjištění, že žalovaná opakovaně předvedla způsobilost díla funkčně i esteticky sloužit svému účelu, což je podporováno skutečností, že žalobkyně stavbu delší dobu fakticky užívá a zaplatila za dílo sjednanou cenu v plném rozsahu. Vzal přitom v úvahu, že v polovině roku 2023 se sice v důsledku běhu času a havárie, při které protekla voda na zhotovené teracové podlahy, stav vlásečnicových prasklin zhoršil, je však takový, že většina není bez zaměření pozornosti na podlahu pro běžného návštěvníka vnímatelná (praskliny jsou natolik tenké, že je třeba přiblížení k jejich vnímání), viditelnější jsou pouze místa s vydrolenými jednotlivými kamínky, nicméně ta se vyskytují pouze ojediněle. V celkovém kontextu prostoru tak drobné závady nepředstavují výraznější estetickou závadu, tedy nebrání užívání stavby funkčně ani esteticky.
Z uvedeného je zřejmé, že použitou argumentací žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely, a proto skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází.
Jako obiter dictum se sluší uvést, že ustanovení § 2628 o. z., které odůvodňuje (ne)možnost odmítnutí převzetí stavby ze strany objednatele, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu skutečností. Ponechal-li zákonodárce otázku splnění podmínek pro odmítnutí převzetí stavby na úvaze soudů, zda ojedinělé drobné vady samy o sobě nebo ve spojení s jinými brání užívání stavby funkčně nebo esteticky, či její užívání podstatným způsobem omezují, nepochybně tím zamýšlel umožnění užití § 2628 o.
z. v co nejširším okruhu případů. Vymezení přesných pravidel pro jeho uplatnění (kupříkladu konkretizací pojmu „estetická funkce díla“) by ve svém důsledku vedlo k nežádoucímu zúžení rozsahu hypotézy této právní normy. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky.
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 2628 o. z.
Výhradami ke kvalitě (přesvědčivosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně nezpochybnila žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne teprve tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že ho podává „proti oběma výrokům rozsudku“, proti nákladovému výroku žádné konkrétní námitka ve skutečnosti neuplatnila. Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu