USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové věci žalobců a) J. Š., b) R. S., obou zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalovanému P. S., o 250 000 Kč s příslušenstvím, o vzájemné žalobě žalovaného o 154 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 C 379/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 25 Co 203/2023-725, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j.21 C 379/2010-694, zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit každému z žalobců 125 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), částečně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 90 122 Kč s označeným příslušenstvím (výrok II) a ohledně 63 978 Kč s příslušenstvím vzájemnou žalobu zamítl (výrok III). Dále rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky V a VI). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 25 Co 203/2023-725, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že vzájemnou žalobu ohledně částky 90 122 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně ve vztahu k žalobě (výrok III) i vzájemné žalobě (výrok IV), o nákladech řízení státu (výrok V) a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k žalobě (výrok VI) i vzájemné žalobě (výrok VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jímž napadli výrok II, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Vytýkají odvolacímu soudu, že jim odepřel právo ochrany spotřebitelů v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Základ pro ně nepříznivých skutkových zjištění pak spatřují v procesních pochybeních při dokazování více znaleckými posudky a v dovolacím soudem neřešených procesních otázkách.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu posoudil dovolací soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení k zákonu č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz).
V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Dovolání je pak přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
V dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne
7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Účastníci uzavřeli 19. 6. 2007 smlouvu o dílo odkazující na § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, na provedení žalovaným (podnikatelem) tesařských a pokrývačských prací na stavbě střechy rodinného domu žalobců v XY, se zahájením prací v červenci 2007 a dokončením v srpnu 2007, za cenu 664 000 Kč. Žalobci složili zálohu na cenu díla 570 000 Kč. Stavba započala v termínu, žalobci však začali vznášet nové nároky a projevovat nespokojenost.
Stavba se tak prodlužovala a na základě ústní dohody byl termín dokončení posunut. V říjnu a listopadu 2007 se prováděly dodělávky a žalobci z důvodu nekvalitní práce ze stavby vykázali R. H., který dílo s žalovaným prováděl. K dokončení a předání díla tak nedošlo. Dopisem z 28. 1. 2009 žalobci od smlouvy odstoupili. Rozsah díla provedený na stavbě střechy žalovaným je uveden ve znaleckém posudku Ing. Petra Hlásného z 31. 5. 2009, z něhož vyšel i revizní znalecký posudek Jokl Appraisal, v. o. s., a jeho hodnota činí po odečtení nákladů na opravu vad zjištěných znalcem 660 122 Kč. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v jeho kasačním rozsudku vydaném v dané věci dne 20.
9. 2016 pod sp. zn. 32 Cdo 2132/2016, posoudil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) věc (s odkazem na § 262 odst. 4 obch. zák.) podle § 642 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč.
zák.“, a to z důvodu ochrany žalobců jako spotřebitelů. Rozhodl přitom podle § 642 odst. 1 obč. zák. (jenž je z hlediska vypořádání speciální k ustanovením o vrácení bezdůvodného obohacení), umožňujícího žalobcům od smlouvy odstoupit bez důvodu až do zhotovení díla, s povinností zaplatit zhotoviteli za práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady (nikoli podle § 642 odst. 2 obč. zák., neboť žalovanému nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k nápravě a bylo prokázáno, že žalovaný a jeho spolupracovníci byli ze stavby vykázáni a žalobci na dalším provádění díla žalovaným již neměli zájem).
Od celkové hodnoty díla provedeného žalovaným (po odečtení nákladů na odstranění vad) 660 122 Kč (včetně DPH) soud odečetl zaplacenou zálohu 570 000 Kč a uzavřel, že žalobci by měli doplatit žalovanému 90 122 Kč, jeho nárok uplatněný vzájemnou žalobou je však promlčený. Žalobci dovozují rozpor napadeného rozhodnutí se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34 / 2004, v otázce, „zda u vad dílčího díla na vnější části stavby je součástí nároku i snížení tím ceny obvyklé na stavbě celé“.
Podle žalobců z označeného rozsudku vyplývá, že důsledky vad samotného dílčího díla na plášti stavby se negativně projevují i mimo vlastní předmět díla a je třeba je posoudit jako celek, což dle nich potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 220/09. Odvolací soud však v rozporu s judikaturou nezahrnul do vypořádání škodu vzniklou na celé stavbě vadným plněním díla, kterou učinili žalobci předmětem řízení, ačkoli znalec Brousil v roce 2018 konstatoval snížení obvyklé ceny celé stavby pro vady její střechy o 2,86 %.
Podle znaleckého posudku BDO ZNALEX s. r. o. z 25. 5. 2021, který byl akceptován účastníky i Ing. Joklem, Ph.D. (důkaz v řízení jím však proveden nebyl), to činí přes 367 000 Kč. Rozpor rozsudku odvolacího soudu s označeným rozsudkem Nejvyššího soudu nelze dovodit již proto, že uvedený závěr v něm Nejvyšší soud neučinil. Nejvyšší soud se totiž v označené věci nezabýval otázkou škody spočívající ve snížení obvyklé ceny celé stavby vadným provedením dílčího díla na stavbě, nýbrž náhradou škody spočívající v nákladech na provedení zateplení stavby rodinného domku a na vytvoření nového vnějšího omítkového systému, skutkově odůvodněné tím, že zhotovitel nevhodným technologickým postupem prací při zhotovení fasády na domě způsobil, že provedené dílo vykazovalo vady omítky, jež se projevily nejen jejím popraskáním, ale i praskáním vnitřních omítek a drolením zdiva domu.
Žalobce (objednatel) nechal za této situace zhotovit na dům tzv. termoplášť, jednalo se o prostředek k odstranění poškození věci (zděné stavby jako takové), k němuž došlo v příčinné souvislosti s vadně provedenou úpravou této věci (vnější fasádou na dům). Nejvyšší soud tak dovodil, že se nejedná o nárok z odpovědnosti za vady samotného předmětu plnění ze smlouvy o úpravě věci, nýbrž o nárok na náhradu škody na věci podle § 420 obč.
zák., jež žalobci vznikla na jeho domě (vlhnutím zdiva, popraskáním vnitřních omítek a zatékáním do domu) v důsledku vadně provedené úpravy věci. Předmětné náklady tak žalobce vynaložil na uvedení domu do původního stavu, a nikoliv jen na odstranění vady vnější omítky zhotovené na základě smlouvy o dílo. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že odpovědnost za vady díla je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu. Oba tyto závazkové právní instituty mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu (§ 420 a násl. obč. zák.).
Zatímco odpovědnost za vady sleduje, aby se objednateli dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti. K odlišení obou institutů lze dále odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008. Také odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 220/09 (dostupné, stejně jako další rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz), není příléhavý.
V uvedené věci se totiž stěžovatelka domáhala finanční částky na základě tvrzení, že během záruční doby řádně reklamovala zjištěné vady stavby, které zhotovitel neodstranil, a proto si nechala dané vady odstranit jiným dodavatelem, a to na zhotovitelův účet. Její žaloba byla zamítnuta, neboť nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Podle stěžovatelky však soudy pominuly, že se domáhala uplatněného nároku z titulu účelně vynaložených nákladů při plnění zákonem stanovené obecné prevenční povinnosti dle § 415 a násl. obč. zák. a nikoli z titulu odpovědnosti za škodu dle § 420 obč. zák. Jde tedy o zcela jiný případ než v této věci, kde soudy dovodily, že došlo k odstoupení od smlouvy, aniž bylo dílo provedeno.
Nadto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to primárně proto, že stěžovatelka vznesla de facto totožné námitky jako v odvolacím řízení a její argumentace neopustila rovinu podústavního práva. Pouze na okraj uvedl, že stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí odporují ustálené judikatuře, na žádné konkrétní judikáty, s nimiž by byla tato rozhodnutí v rozporu, však neodkazuje, proto není namístě, aby právní názor obecných soudů, že se stěžovatelka nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady (ve smyslu ustanovení § 648 obč. zák.) nemůže domáhat z titulu náhrady škody, jakkoli rozporoval, a že nemůže z logiky věci obstát ani stěžovatelčina argumentace vycházející z obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 (resp. ustanovení § 417) obč. zák. Žalobci uváděný závěr tedy ani z označeného rozhodnutí Ústavního soudu nevyplývá.
Žalobci navíc otázku formulují na základě jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (jímž je dovolací soud vázán). Požadují totiž zodpovězení otázky, jaké nároky jim plynou z vadného díla.
V daném případě ale soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že dílo nebylo dokončeno a žalobci odstoupili od smlouvy před jeho dokončením, a to (vzhledem k absenci výzvy k nápravě) bez důvodu. Nebylo-li však dílo provedeno, nelze o nárocích z vadného plnění hovořit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005). Aplikaci § 642 odst. 1 obč. zák. přitom žalobci úspěšně nezpochybnili. Nadto právní kvalifikací skutku v žalobě (na rozdíl od skutkových okolností) soud není vázán a žalobci žalobou skutkově nárok nevymezili jako náhradu za snížení obvyklé ceny domu vadným provedením střechy, nýbrž jako „škodu“ vzniklou tím, že nekvalitní provedení díla žalovaným poškodilo jejich stavbu z hlediska odolnosti vůči povětrnostním vlivům a na nápravu takto způsobeného poškození musí být dle znalce vynaloženo na opravné práce a materiál kolem 250 000 Kč, což zopakovali i po opakovaných poučeních a výzvách soudu prvního stupně dle § 118a o.
s. ř. k doplnění tvrzení. Jak uvádí soud prvního stupně (jehož závěry převzal soud odvolací), žalobci svá tvrzení k náhradě takové škody nedoplnili. Nelze pak přehlédnout ani skutečnost, že soudy vadnost plnění zohlednily v ceně prací vykonaných žalovaným. Žalobci dále spatřují rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, v otázce, „zda bezvýjimečné ujednání režimu obchodního zákoníku se spotřebitelem je neplatné jen v částech či jako celek“.
Podle žalobců je bezvýjimečná dohoda se spotřebitelem o podřízení vztahu ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku neplatná vždy jako celek, protože směřuje ke zhoršení právního postavení spotřebitele. V označeném rozsudku Nejvyšší soud vskutku uvedl, že písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.).
Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Obdobně předtím dovodil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014. Dodal, že občanskoprávní úprava postupu objednatele při vytýkání vad díla (včetně stanovení lhůty, při jejímž marném uplynutí právo reklamovat vady zaniká) je ve prospěch spotřebitele. Tento závěr převzal i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/2017, jenž zdůraznil, že ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), nýbrž pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1562/2021). Žalobci přitom neuvádějí, jak by se zodpovězení jimi předestřené otázky mohlo projevit v rozhodnutí soudu v této věci pro ně příznivě za situace, kdy soudy obou stupňů s odkazem na § 262 odst. 4 obch. zák. odstoupení žalobců od smlouvy (vzhledem k jejich postavení jako spotřebitelů) a nároky z toho vzniklé podle občanského zákoníku posoudily.
Podle obchodního zákoníku posoudil odvolací soud pouze promlčení nároků žalovaného (podnikatele) uplatněných vzájemnou žalobou (výroky odvolacího soudu o vzájemné žalobě, která byla zcela zamítnuta a žalobcům by proti těmto výrokům právo dovolání subjektivně nepříslušeno, však napadeny dovoláním žalovaného nebyly). Konečně spatřují žalobci rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, v otázce, „zda u vícenásobného překročení sjednaného termínu zhotovení díla musí spotřebitel před odstoupením poskytovat dodavateli další náhradní termín ke splnění“.
Podle žalobců náhradní termín nebyl nutný, neboť v daném případě byl překročen šestinásobek sjednaného termínu, což nemohou omluvit ani důvodné požadavky žalobců na opravy nebo jejich požadavky neobjednaných prací. Mají za to, že důvod prodlení pro odstoupení neobstál pro neposkytnutí náhradního termínu z důvodu posuzování sporu soudem zčásti jako obchodního. Jejich odstoupení od smlouvy z února 2009 je proto platné i důvodné bez poskytování jakékoli další lhůty. Ani odkaz žalobců na označený rozsudek Nejvyššího soudu ale není přiléhavý.
Nejvyšší soud v něm totiž řešil otázku odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny ani v dodatečné přiměřené lhůtě podle § 517 odst. 1 obč. zák. (tedy otázku jinou). Skutečnost, že dovodil, že podle citovaného ustanovení po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu, nemá pro posouzení této věci, v níž bylo soudy rozhodnuto podle speciálního ustanovení § 642 obč. zák., žádný význam.
Nadto soudy neposuzovaly odstoupení žalobců od smlouvy podle obchodního zákoníku ani nedovodily jeho neplatnost, pouze s ohledem na absenci přiměřené lhůty k nápravě poskytnuté žalobci žalovanému (vyžadované § 642 odst. 2 obč. zák.) dospěly k závěru, že odstoupeno bylo podle
§ 641 odst. 1 obč. zák. Pokud by však měla otázka žalobců směřovat k aplikaci § 642 odst. 2 obč. zák. (což ale z dovolání dovodit nelze, když žalobci aplikaci § 642 odst. 1 obč. zák. nezpochybňují), je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn.
33 Cdo 1043/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2013. Dle něj předpokladem pro odstoupení od smlouvy o dílo pro jeho opožděnost je podle § 642 odst. 2 obč. zák. (vedle opožděnosti ať už důvodně předpokládané či již skutečně nastanuvší) to, „že objednatel určil zhotoviteli dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy a že zhotovitel ani v této lhůtě dílo neprovedl“. Rozhodné přitom není, zda zhotovitel v poskytnuté lhůtě začne s prováděním díla, nýbrž to, zda do jejího uplynutí dílo dokončí.
Objednatel tak má právo od smlouvy o dílo odstoupit „od uplynutí přiměřené lhůty, kterou zhotoviteli poskytl, až do zhotovení díla“. „Z dikce ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že objednatel určuje přiměřenou lhůtu ke zhotovení díla jednostranným právním úkonem adresovaným zhotoviteli”. Otázkou nároků podle občanského zákoníku vzniklých odstoupením od smlouvy o dílo podle § 642 obč. zák. se pak Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008.
V něm uvedl, že ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. je zvláštním ustanovením upravujícím vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupí bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně, zatímco v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. je třeba použít obecného ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. Žalobci předestřená otázka tedy již byla ve vztahu k § 642 odst. 2 obč. zák. Nejvyšším soudem vyřešena, nikoli však v rozhodnutí uváděném žalobci.
Navíc žalobci opět neuvádějí, jak by se mělo pro ně příznivě vyřešení otázky projevit v jejich poměrech, pokud v dovolání nezpochybnili, že odvolací soud posoudil odstoupení od smlouvy a nároky z toho plynoucí podle § 642 odst. 1 obč. zák., který žádný náhradní termín k plnění nevyžaduje, a nikoli podle § 642 odst. 2 obč. zák., a to na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit), dle nějž žalobci žalovanému přiměřenou lhůtu k nápravě neposkytli, když (s ohledem na vykázání jeho spolupracovníků ze stavby) na dalším provádění díla žalovaným neměli zájem.
Předpoklad přípustnosti dovolání pro rozpor napadeného rozhodnutí s žalobci označenými rozhodnutími dovolacího soudu tedy není dán a na vyřešení žalobci formulovaných otázek není ani napadené rozhodnutí založeno. Žalobci dovolávající se ochrany spotřebitele v dovolání žádnou otázku týkající se ochrany spotřebitele k řešení nepředkládají. V dovolání nezpochybnili právní posouzení věci odvolacím soudem podle § 642 obč. zák. a nevysvětlili, jak jim jeho aplikací měly soudy obou stupňů odepřít právo ochrany spotřebitele, když toto ustanovení soudy aplikovaly podle § 262 odst. 4 obch. zák. právě s ohledem na postavení žalobců v závazkovém vztahu (podřízeném dohodou účastníků obchodnímu zákoníku) jako spotřebitelů, tedy v zájmu jejich ochrany.
Smyslem a podstatou principu ochrany tzv. slabší strany není zaručit této straně úspěch; stejně tak právo na spravedlivý proces nelze chápat jako právo na příznivý výsledek řízení.
Subjektivní vnímání účastníka stran správnosti výkladu a aplikace práva, jeho nesouhlas s výkladem provedeným obecnými soudy, k porušení práva na spravedlivý proces nepostačuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1919/18). Pokud žalobci spatřují přípustnost dovolání v dovolacím soudem neřešených otázkách procesního práva („zda jeden z více posudků ve věci lze hodnotit k ostatním nikoli jen jako oponentní, ale jako revizní, přestože takto nebyl nařízen, a nahradit tím hodnocení posudků zbývajících“; „zda novelizace zavádějící podmínku § 127a o.
s. ř. při předložení znaleckého posudku účastníkem negovala posudky z doby předchozí včetně jimi zjištěného stavu“; „zda závěry znalce k otázce možných složek škody či bezdůvodného obohacení a jejich souvislosti s předmětem žaloby je též řešením odborných otázek náležejících znalci“) a namítají, že znalecký posudek Jokl Appraisal, v. o. s. nebyl posudkem revizním pro odchylné zadání od posudků předchozích, že na základní odchylnou otázku neodpověděl a nesplnil tak zadání, že považují jeho závěry za chybné a některé navíc za právní, které znalci nepřísluší, a vytýkají soudu, že neprovedl jimi navržené ohledání střechy, pak tímto způsobem jen polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), s hodnocením důkazů soudem a namítají vady v řízení.
Skutková zjištění ale nelze v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit (viz výše uvedené) a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Je tedy evidentní, že užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje.
Jádrem argumentace žalobců je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014). K případným vadám řízení pak dovolací soud může přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ve vztahu k námitce chybného zohlednění daně z přidané hodnoty pak nevymezují žalobci ani přípustnost dovolání, ani žádný dovolací důvod.
Lze jen dodat, že uložil-li soud znaleckému ústavu Jokl Appraisal, v. o. s., mimo jiné, odpovědět na otázku, zda se odchyluje od předchozích tří znaleckých posudků (včetně posudku Ing. Hlásného), v čem se odlišuje a v čem jsou jejich závěry nesprávné, pak uložil znalci tyto posudky přezkoumat a má povahu znaleckého posudku revizního (viz § 127 odst. 2 o. s. ř.: „Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.“).
Nejvyšší soud tedy nepřípustné dovolání podle § 243c odst.
1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.