U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedky senátu
JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně ACA Centrum s.r.o., se sídlem v Ostravě, Třebovická 5534/1a,
identifikační číslo 27860132, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované M. Š., zastoupené JUDr.
Jindřichem Paličkou, advokátem se sídlem v Karviné, Fryštátská 2064/57b, o
zaplacení částky 101.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karviné, pod sp. zn. 21 C 486/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2015, č. j. 57 Co 382/2015-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3.
2015, č. j. 21 C 486/2014-32, zamítl žalobu o zaplacení částky 101.542,- Kč s
blíže specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení. V
řízení vyšlo najevo, že dne 11. 6. 2013 účastnice řízení uzavřely smlouvu o
opravě poškozeného motorového vozidla žalované – číslo objednávky HW613238 s
termínem dokončení opravy dne 28. 6. 2013 a s předběžnou cenou ve výši
100.000,- Kč. Oprava byla provedena a vyfakturována fakturou č. 613120241 dne
31. 7. 2013 částkou 301.524,33 Kč; o zvýšení odhadované ceny na výsledně
fakturovanou sumu, nebyla žalovaná žalobkyní písemně informována. Podle listiny
ze dne 14. 6. 2013 označené jako „plná moc k převzetí pojistného plnění škodní
události číslo 7000783413“ žalovaná požádala „příslušného pojistitele, aby
pojistná plnění z výše uvedené pojistné události byla na základě vystavené
faktury a maximálně do její výše poukázána na účet opravny“. Zároveň souhlasila
s tím, že „případné rozdíly a nedoplatky v platbě pojišťovny uhradí opravci při
převzetí vozidla.“ Soud prvního stupně zdůraznil, že ustanovení § 636 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 [§
3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – (dále jen „obč.
zák.“)] je ustanovením kogentním, od kterého se nelze odchýlit pod sankcí
absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák. K otázce vzniku bezdůvodného
obohacení podle § 451 obč. zák. soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení §
636 odst. 1 obč. zák. předvídá majetkovou újmu, která vznikne zhotoviteli v
souvislosti s porušením písemné informační povinnosti vůči objednateli o
podstatném překročení ceny díla určené odhadem, a tudíž se ustanovení § 451
obč. zák. v takovém případě neprosadí.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 57 Co 382/2015-59,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními
závěry soudu prvního stupně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, dodal, že ujednání v listině ze dne 14. 6.
2013 o povinnosti žalované zaplatit rozdíl mezi cenou opravy a plněním
pojišťovny - v návaznosti na ujednání o ceně opravy - lze vyložit pouze tak, že
žalovaná by byla povinna zaplatit rozdíl a nedoplatek v platbě pojišťovny jen
tehdy, pokud by pojistné plnění bylo nižší než odhadovaných 100.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též
„dovolatelka“), majíc zato, že je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod
2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť spočívá na dosud
nevyřešené otázce hmotného práva „vztahu zákonné úpravy smlouvy o dílo a
smlouvy o opravě a úpravě věci“ a na řešení otázky vydání bezdůvodného
obohacení podle § 451 obč. zák., při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009; není srozuměna se závěrem, že nebyla
naplněna žádná z definic bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 545 obč. zák.). Dále
se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi
dovolacího a Ústavního soudu při výkladu smluv zakládajícímu platnost před
neplatností smluv představované nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26
Cdo 2317/2006, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/20012, při posuzování
(ne)platnosti dohody obsažené v plné moci ze dne 14. 6. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k
závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně
splněna jsou. V usnesení velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne
17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, Nejvyšší soud k otázce charakteru
smlouvy o opravě a úpravě věci přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „občanský
zákoník (rozuměj zákon č. 40/1964 Sb.) výslovně upravuje dva druhy smlouvy o
dílo, a to zhotovení věci na zakázku (§ 644 a násl.) a opravu či úpravu věci (§
652 a násl.). Práva a povinnosti účastníků těchto smluv se řídí obecnými
ustanoveními o smlouvě o dílo podle § 632 až 643 obč. zák. Ustanovení § 653 až
656 obč. zák. obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými
ustanoveními přednost; zvláštní úprava se však týká jen odpovědnosti za vady (§
653 až 655) a úpravy práv a povinností účastníků smlouvy v případě, že si
objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc. Sjednání ceny se řídí
§ 634 až 636 obč.
zák.“ Otázka vztahu obecné a zvláštní úpravy smlouvy o dílo
již v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla vyřešena, a pro její řešení tak
nemůže být dovolání přípustné. V rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být proto, že uvedené
rozhodnutí vycházelo z jiných skutkových okolností, a nevymezovalo se k řešení
otázky vydání bezdůvodného obohacení při překročení sjednané ceny díla určené
odhadem. V tehdy souzené věci šlo o vydání bezdůvodného obohacení v situaci,
kdy žalovaný (oprávněný) nabyl v restituci spoluvlastnický podíl později než
žalobci (rovněž oprávnění), kteří v mezidobí vydané nemovitosti zhodnotili. Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1146/2007, rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, či rozsudek
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010) dospěl k závěru, že plnění z
titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy není bezdůvodným obohacením
objednatele na úkor zhotovitele, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a § 454 obč. zák.,
jelikož v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na
základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací
(…) Pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním
(nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), bylo by možno aplikovat
ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Pro nyní souzenou
věc to znamená (v souladu se závěry obou soudů nižších stupňů), že
postupovala-li žalobkyně v rozporu s ustanovením § 636 odst. 1 věty druhé obč. zák. nemá ze zákona právo na úhradu rozdílu mezi cenou určenou odhadem a jí
účtovanými náklady. Navzdory přesvědčení žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá námitka, že
odvolací soud porušil ustálené řešení právní otázky principu priority výkladu
smluv zakládající jejich platnost před výkladem, který připouští naopak jejich
neplatnost. Dovolatelka přehlíží, že takový princip je uplatnitelný jen tam,
kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna
zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33
Cdo 603/2012, jakož i žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003). Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost
smlouvy se tedy uplatní pouze za předpokladu, že výklad nezakládající
neplatnost smlouvy je vůbec možný (tj. že se ještě jedná o výklad ve smyslu
zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo
doplňování projevu vůle). V posuzovaném případě odvolací soud nepřijal závěr o
neplatnosti dohody ze dne 14. 6.
2013, nýbrž její text s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci vyložil tak, že žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni rozdíl
a nedoplatek v platbě pojišťovny jen tehdy, pokud by pojistné plnění bylo nižší
než odhadovaných 100.000,- Kč. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.