33 Cdo 201/2025-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PMS, spol. s r. o., se sídlem v Poděbradech, Za Bažantnicí 51 (identifikační číslo 186 22 569), zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 284/32, proti žalované MRJ s. r. o., se sídlem v Koutech 165 (identifikační číslo 055 09 432), zastoupené Mgr. Matějem Grödlem, BSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, o 146 190 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 277/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 26 Co 150/2024-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 C 277/2023-41, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 146 190 Kč s 15 % úroky z prodlení od 26. 3. 2023 do zaplacení a náhrady nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 1 200 Kč, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 27 882,03 Kč. Předmětem sporu je plnění ze záruky za jakost díla sjednané ve smlouvě v podobě nároku žalobkyně (objednatelky) na náhradu nákladů, které vynaložila na opravu tvrzených a vytčených vad díla.
Účastnice uzavřely 13. 6. 2022 smlouvu č. 26/022/327, jíž se žalovaná (zhotovitelka) zavázala provést podlahovou betonovou pokládku na stavbě označené „BD3 Nymburk“. V uvedené smlouvě o dílo (§ 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 5. 1. 2023, dále jen „o. z.“) poskytla žalovaná ve smyslu § 2619 ve spojení s § 2113 a násl. o. z. záruku za jakost provedeného díla po dobu čtyřiceti osmi měsíců od jeho předání a strany současně sjednaly písemnou formu komunikace při uplatňování a řešení nároků z této záruky tak, že po vytčení vad bude žalované poskytnuta čtrnáctidenní lhůta k zaslání písemného stanoviska, a pokud do třiceti dnů od písemného oznámení o uplatnění nároku ze záruky žalovaná vady díla neopraví, je žalobkyně oprávněna na její náklady zajistit opravu reklamovaných vad sama.
Dílo bylo žalobkyni předáno 19. 10. 2022. E-mailovou zprávou z 6. 1. 2023 žalobkyně oznámila žalované, že se položené betony v části plochy drolí, a vyzvala ji k vyjádření a řešení popsaného problému. Žalovaná 8. 1. 2023 sdělila, že na provedené práci neshledala žádné nedostatky; přesto požádala o vyčíslení nákladů na případnou „penetraci“ podlah. E-mailovou zprávou z 9. 1. 2023 vyčíslila žalobkyně náklady částkou 128 126 Kč a e-mailovou zprávou z 10. 1. 2023 vyzvala žalovanou, aby sdělila, zda reklamaci, a to již v celém rozsahu položených betonových ploch, uznává s tím, že požaduje odstranit vadu opravou.
Žalovaná výtky žalobkyně neakceptovala, protože bylo potřeba – a to již nikoli její činností jako zhotovitelky v rámci smluvního plnění – provést před pokládkou podlah další úpravu položených betonových povrchů. Potvrdila, že se na stavbu dostaví tzv. mentor, aby ověřil kvalitu položeného betonu. Žalobkyně však sdělila, že musí úpravu betonů provést a nemůže déle čekat. Dne 19. 1. 2023 sdělila žalovaná, že považuje stanovisko žalobkyně stran vytýkaných vad za neadekvátní, protože k poškození betonových povrchů došlo zejména v důsledku pohybu osob na dosud nedozrálém betonu, jakož i v důsledku jejich „oškrábání“.
Zároveň požádala žalobkyni o zaujetí stanoviska. Žalobkyně na tento e-mail již nereagovala a po zkoušce kvality betonové pokládky společností QUALIFORM, a. s. (za částku 43 560 Kč), nechala provést opravu podlah společností Tilia Interiéry s. r. o., která za provedené práce vystavila faktury dne 19. 1. 2023, 27. 1. 2023, 2. 2. 2023 a 26. 2. 2023 na celkovou částku 127 240 Kč, kterou žalobkyně uhradila. Podle soudu prvního stupně žalobkyně nedodržela dohodnutou písemnou formu uplatnění záruční reklamace vad.
Za písemná právní jednání lze e-mailové zprávy považovat jen, jsou-li opatřeny zaručeným elektronickým podpisem, což se v projednávané věci nestalo. Dále dovodil, že podstatné náležitosti reklamace nebyly vymezeny na jediné listině, ale jednotlivé obsahové prvky byly uplatňovány (zpřesňovány) postupně ve třech e-mailových zprávách z období 6. 1. až 10. 1. 2023. Postup žalobkyně při reklamačním vytýkání vad shledal soud jako zmatečný a nepřehledný. Žalobkyně neposkytla žalované sjednanou čtrnáctidenní lhůtu k písemnému vyjádření, když reklamace byla upřesněna až 10.
1. 2023, lhůta k vyjádření žalované končila až 24. 1. 2023 a naopak již 19. 1. 2023 začala žalobkyně prostřednictvím společnosti Tilia Interiéry s. r. o. provádět opravu vady. Tím zmařila možnost objektivně přezkoumat, zda jí tvrzené závady podlahové plochy vůbec existovaly. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k uvedeným pochybením při vytknutí vady, jež byly v rozporu s § 1921 odst. 2 o. z. i s obsahem smlouvy o dílo, právo ze sjednané záruky žalobkyni nevzniklo. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j.
26 Co 150/2024-72, Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 808,80 Kč. Odvolací soud – na rozdíl od dílčího nesprávného závěru soudu prvního stupně – dovodil, že doručením e-mailové zprávy z 10. 1. 2023 žalobkyně řádně vytkla vadu díla, protože e-mailová komunikace při vyřizování záruční reklamace jako sjednaná písemná forma právního jednání obstojí. Postup, který účastnice ujednaly, však nebyl dodržen, neboť žalobkyně k odstranění vady přistoupila před uplynutím lhůty poskytnuté žalované k opravě.
Třicetidenní lhůta počala žalované běžet od 11. 1. 2023, přičemž žalobkyně prokazatelně již 19. 1. 2023 – prostřednictvím společnosti Tilia Interiéry s. r. o. – začala s opravou díla. Byla však oprávněna sama vady odstranit a požadovat náklady na opravu až po uplynutí uvedené lhůty. V důsledku porušení smlouvy žalobkyně pozbyla sjednané právo ze záruky za jakost v podobě opravy vady díla na náklady žalované.
Přípustnost dovolání shledává žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1) Zda je objednatel povinen potvrdit reklamaci, pokud ho zhotovitel v jejím zamítnutí vyzve k dalšímu vyjádření;
2) Zda se uplatní závěr, že objednatel má právo odstranit vady díla sám nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů odstranění, byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán; 3) Zda oprava objednatelem před uplynutím lhůty k opravě dané zhotoviteli má za následek bez dalšího ztrátu práv objednatele z vadného plnění záruky v případě, kdy z prokázaného skutkového stavu vyplývá, že zhotovitel vadu nikdy neuznal a provedení opravy z jeho strany tak nepřicházelo v úvahu; 4) Rozhodnutí odvolacího soudu má za překvapivé, protože ji odvolací soud nepoučil o možnosti, že bude věc hodnotit po právní stránce jinak než soud prvního stupně, a neumožnil jí vyjádřit se ani navrhnout či označit důkazy.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro jejich řešení podle § 237 o.
s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou – bez ohledu na to, že dovolatelka ani nevymezila způsobem předjímaným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání – je otázka formulovaná pod bodem 1).
Otázky pod body 2) a 3) založila dovolatelka na vlastní skutkové verzi, podle níž se žalovaná odmítla zabývat vytčenou vadou betonové pokládky, jejíž opravu bez dalšího odmítla. Podle odvolacího soudu žalovaná chtěla s žalobkyní o odstranění vady jednat, žádala ji ve lhůtě stanovené k odstranění vady o sdělení definitivního stanoviska k reklamaci, ale žalobkyně nereagovala a v rozporu se smluvními ujednáními nechala vadu odstranit prostřednictvím třetí osoby. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132, § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017). Nad rámec toho dovolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3132/2023, a ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2016, neboť v obou případech nebyl postup reklamace případných vad díla stranami sjednán. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo za řízení před soudem prvního stupně najevo nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci; jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3064/2022, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, a ze dne 15.
1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se sjednaného reklamačního postupu, jehož porušením žalobkyně pozbyla právo ze záruky za jakost v podobě opravy vady díla na náklady žalované. K otázce formulované pod bodem 4) lze uvést, že napadené rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a nelze je označit jako překvapivé. Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu