33 Cdo 2279/2022-310
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ekonprofi, s.
r. o., se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, identifikační číslo osoby 25567870,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Praha, Šmeralova
272/22, proti žalované M. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Blažkem,
advokátem se sídlem Plzeň, Dvořákova 44/38, o 232 527,79 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 137/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2022, č. j. 64
Co 261/2021-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2022, č. j. 64 Co 261/2021-277,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3 C 137/2019-207, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 197
527,79 Kč s úrokem ve výši 30 % p. a. z částky 187 247,15 Kč od 9. 4. 2013 do
zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 30 % p. a. z částky 197 527,79 Kč od 2. 6. 2016 do zaplacení, dále 35 000 Kč a na nákladech řízení 119 594,40 Kč, a
zamítl návrh žalobkyně co do (zbylé) částky 5 000 Kč s příslušenstvím. Podle soudu prvního stupně se žalovaná k zaplacení uvedených částek zavázala v
dohodě o přistoupení k závazku a o uznání dluhu ze dne 11. 11. 2015. Na základě
provedeného dokazování (listinami, výslechem svědka J., posudkem a výslechem
znalkyně Mgr. Trojanové a výslechem žalované) nepřisvědčil jejímu obrannému
tvrzení, že dotyčnou dohodu nepodepsala. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2022,
č. j. 64 Co 261/2021-277, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 232 527,79 Kč s příslušenstvím zamítl
a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované a státu náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se – po zopakování dokazování dohodou o přistoupení k závazku a o
uznání dluhu ze dne 11. 11. 2015 a znaleckým posudkem a po jeho doplnění důkazy
vztahujícími se k insolvenčnímu řízení syna žalované – neztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalovaná zmíněnou dohodu ze dne 11. 11. 2005
podepsala, ani s jeho právním posouzením věci. Oproti soudu prvního stupně,
který věc poměřoval úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), dovodil, že řídí-li se právní poměr založený úvěrovou smlouvou
uzavřenou mezi žalobkyní a synem žalované v roce 2009 dosavadními právními
předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „ obch. zák.“),
je třeba je použít i pro změnu závazku založeného smlouvou o úvěru včetně
přistoupení k němu, byť k němu mělo podle tvrzení žalobkyně dojít za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“). Podle
odvolacího soudu ze znaleckého posudku jednoznačně plyne pouze to, že nejde o
pravý, spontánní a běžně užívaný podpis žalované, na druhé straně že je však
pravděpodobnější, že žalovaná listinu podepsala, než aby šlo o padělek. V rámci
výslechu před soudem (prvního stupně) - argumentuje odvolací soud – znalkyně
doplnila, že se jedná o nejnižší možnou pravděpodobnost, že žalovaná listinu
podepsala. Pokud za této situace soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná
listinu podepsala, což údajně má korespondovat s výpovědí svědka Janiše, třeba
že ten se k okolnostem podpisu žalované, jemuž měl být přítomen, vůbec
nevyjádřil s tím, že si na to nepamatuje, nelze s tím podle odvolacího soudu
souhlasit.
Třebaže s odstupem času mohla svědkovi jednání s dlužníky splývat,
nelze přehlédnout, že v případě žalované se situace lišila, neboť žalovaná v
době, kdy ji svědek s jednatelem žalobkyně navštívili, nebyla v pozici
dlužníka, proto jednání s ní, jež mělo vyústit v podpis dohody, určitě „stálo
za zapamatování“. Podle odvolacího soudu nelze pominout, že v řízení zůstalo
neobjasněno, zda tehdy šlo o náhodnou návštěvu dlužníka (syna žalované)
evidovaného na stejné adrese jako žalovaná, která jim nečekaně otevřela místo
něj dveře či zda přímo s ní měli schůzku domluvenou. Podle odvolacího soudu je
nepochopitelné, proč (za situace, že by žalovaná skutečně souhlasila, že
přistoupí k závazku svého syna) ji nepožádali o občanský průkaz, aby se
ujistili, že jednají skutečně s tím, kdo se jim představil jako M. B. (…) Pokud
tedy samotný podpis v dohodě je natolik neprůkazný, aby jej bylo možno za
pomoci znalce označit s největší možnou pravděpodobností za její pravý podpis,
je třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyně, že žalovaná přistoupila k závazku
svého syna, neprokázala. Odvolací soud rovněž aproboval argumenty žalované
vztahující se k jednostrannosti dohody, z níž pro ni, ale ani pro jejího syna,
který v té době byl již před úpadkem, žádné výhody neplynuly, naopak došlo ke
zpřísnění podmínek smluvených v úvěrové smlouvě v podobě navýšení úroku a
ujednání o úroku z prodlení trojnásobně přesahujícího zákonnou výši. V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně oponuje
odlišnému skutkovému závěru odvolacího soudu (setrvává na tom, že žalovaná
dohodu podepsala) a odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené
judikatury, která v případě odlišného skutkového náhledu ukládá odvolacímu
soudu povinnost zopakovat důkazy. Navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání zamítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud shledal dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)., přípustným,
protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky procesního práva (viz níže), při jejímž řešení odvolací soud
postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího
soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní
posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní
skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu
sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3.
5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne
28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou
nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve
svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu
prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních
zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 a násl. /§ 211/ o. s. ř.) nikdy dospět.
Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola
postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování
skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní
(otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu
soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018,
ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2943/2017, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018).
Odvolací soud – aniž v potřebném rozsahu opakoval či doplnil dokazování
provedené v řízení před soudem prvního stupně (s výjimkou zopakování dokazování
dohodou ze dne 11. 11. 2015 a znaleckým posudkem, jež doplnil o důkazy
vztahující se k insolvenčnímu řízení syna žalované) – po skutkové stránce vyšel
z toho, že žalovaná dohodu ze dne 11. 11. 2005 nepodepsala. Toto zjištění
přitom opřel nikoliv jen o důkazy, jež sám zopakoval, ale o důkazy (a jejich
hodnocení) provedené soudem prvního stupně.
Skutkový závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s důkazy provedenými
soudem prvního stupně [zejména listinami (dohoda ze dne 11. 11. 2005 a znalecký
posudek) a výpověďmi znalkyně, svědka J. a žalované], který jejich hodnocením
zjistil, že žalobkyně zmíněnou dohodu podepsala.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se
odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám
provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení
důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu
soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který
je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že
odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat
dokazování jako celek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Jestliže odvolací soud nepostupuje způsobem uvedeným
v § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř., a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. přihlédne z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5160/2008, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo
207/2011, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 909/2009, a ze dne 31. 5. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 897/2009).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá právo
na plnění, k nimž se žalovaná v předmětné dohodě zavázala, neobstojí. Nejvyšší
soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu