Judikát 33 Cdo 231/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:22.04.2026
Spisová značka:33 Cdo 231/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.231.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 33 Cdo 231/2026-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Robin platí a.s., se sídlem Praha 5. Smíchov, náměstí 14. října 1307/2, identifikační číslo osoby 28895037, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph. D., advokátem, se sídlem Praha 1, Železná 490/14, proti žalované České podnikatelské pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 39 931 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 86/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, č. j. 17 Co 196/2025-284, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 811,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. O d ů v o d n ě n í : (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 13 C 86/2024-255 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 39 931 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 17 Co 196/2025-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu:
Ing. Michal Haufer (jako pojistník) a žalovaná (jako pojistitel) uzavřeli dne 1. 6. 2009 pojistnou smlouvu č. 7200660540, která zahrnovala pojištění pro případ smrti, pro případ dožití a úrazové pojištění, a byla sjednána ve formě investičního životního pojištění, kdy platby pojistného byly investovány dle Kohoutovy dynamické strategie do fondu Pioneer (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistník byl srozuměn s tím, že pojistitel nemůže výnosnost investic garantovat, že z jeho účtu budou odečítány měsíční poplatky, které odpovídají pojistnému za sjednaná riziková pojištění a správním nákladům pojistitele, a že se po předem určenou dobu budou odečítat poměrné části průběžných nákladů a jednorázově se budou odečítat poplatky za provedené úkony.
Mimo poplatků podle sazebníku jsou poplatky započítávány do ceny podílové jednotky. Měsíční pojistné činilo 2 156 Kč. V doplňkových pojistných podmínkách byly obecně definovány poplatky, o které bude snižována hodnota účtu, přičemž pojistník prohlásil, že je s jejich výší seznámen. Dne 19. 12. 2022 pojistník předmětnou pojistnou smlouvu vypověděl, ke dni 1. 3. 2022 pojistná smlouva zanikla a pojistitel zaslal pojistníkovi 308 175 Kč jako vzniklé odkupné (pojistník na pojistném zaplatil celkem 348 106 Kč).
Dne 24. 7.
2024 byla mezi pojistníkem a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka dosahující výše 39 931 Kč „vzniklá z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu, že pojistník plnil na neplatnou pojistnou smlouvu“. Postoupení pohledávky společně s předžalobní výzvou žalobkyně žalované oznámila dne 15. 8. 2024.
4. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná je ve věci aktivně legitimována, byla-li uzavřena platná smlouva o postoupení pohledávky a zákonem není zapovězeno postupovat pohledávky ze spotřebitelských smluv. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně neplatnost smlouvy namítat nemůže, dospěl k závěru, že pojistná smlouva uzavřená mezi pojistníkem a žalovanou je neplatná z důvodu její neurčitosti podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Pojistnou smlouvu shledal neurčitou proto, že z ní nelze seznat, jaké závazky z ní pro účastníky plynou, když ani v pojistné smlouvě, ani v pojistných podmínkách nebyla jasně stanovena výše poplatků, které měly být hrazeny formou strhávání z hodnoty investičního instrumentu. Byla-li dotyčná smlouva shledána neplatnou pro neurčitost, nelze ji posuzovat z hlediska nepřiměřenosti smluvních ujednání dle § 56 odst. 1 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
Oproti soudu prvního stupně (který aplikoval subjektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 1 obč. zák., a její počátek určil nejpozději v okamžiku, kdy právnímu předchůdci žalobkyně byly předloženy rekapitulace investic) stanovil odlišně počátek subjektivní promlčecí doby s tím, že o platnosti uzavřené pojistné smlouvy právní předchůdce žalobkyně uvažoval v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (17. 7. 2024), takže byla-li žaloba podána dne 11. 11. 2024, dvouletá subjektivní promlčecí doba neuplynula.
Protože žalobkyně není v postavení spotřebitele, není důvod k uplatnění ochrany spotřebitele v podobě „neuplatnění“ objektivní promlčecí doby, aplikoval i ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že k promlčení práva na plnění poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně na pojistnou smlouvu po datu 11. 11. 2021 nedošlo. S poukazem na § 457 a § 458 obč. zák. je zapotřebí provést vypořádání nepromlčeného rozdílu mezi plněními, které si strany na základě neplatné smlouvy poskytly; jestliže předchůdce žalobkyně plnil peněžní částku 26 862 Kč (nepromlčená část plnění) a žalovaná plnila 308 175 Kč, je požadavek žalobkyně na zaplacení částky 39 931 Kč nedůvodný.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které jsou odvolacími soudy rozhodovány rozdílně, mají být posouzeny jinak ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“), a otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6.
Žalobkyně v dovolání formuluje tři právní otázky:
1) Zda je soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat zneužívající povahu ujednání ve spotřebitelské pojistné smlouvě a vyvodit z ní plné restituční účinky, a to i tehdy, uzná-li neplatnost smlouvy z jiného vnitrostátního důvodu. 2) Zda brání zásada efektivity podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“), použití objektivní promlčecí lhůty (§ 107 odst. 2 obč. zák.) u nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak, aby počala běžet již od jednotlivých plateb, tedy dříve, než měl spotřebitel (resp. jeho právní nástupce) reálnou možnost znát právní povahu svých práv.
3) Zda musí soud před posouzením promlčení nejprve provést úplné zúčtování všech vzájemných plnění obou stran podle § 457 a § 458 obč. zák. (po ex officio přezkumu dle směrnice 93/13 a vyvození restitučních účinků), anebo může věc uzavřít pouhým srovnáním částek vzájemně poskytnutých v nepromlčeném období. Ve vztahu k otázce 1) má dovolatelka za to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023 a sp. zn. 33 Cdo 3113/2023) je rozporná s evropskou právní úpravou a judikaturou Soudního dvora Evropské unie, pročež požaduje, aby Nejvyšší soud svůj dosavadní právní názor korigoval.
Premisa, že neurčité ujednání nemůže být současně ujednáním zneužívajícím, je v rozporu s čl. 4 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 i ustálenou judikaturou SDEU (např. Mostaza Claro, C-168/05; Pannon GSM, C-243/08; Aziz, C-415/11, RWE Vertrieb, C-92/11 a další). Soud je povinen z úřední povinnosti přezkoumat zneužívající povahu ujednání ve spotřebitelské pojistné smlouvě a vyvodit z ní plné restituční účinky i tehdy, uzná-li neplatnost smlouvy z jiného vnitrostátního důvodu. Ve vztahu k otázce 2) dovolatelka namítá, že aplikace objektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 2 obč. zák. na restituční nároky plynoucí ze zneužívajících ujednání je v rozporu se zásadou efektivity a s čl.
6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13. Připomíná, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie vnitrostátní pravidla (včetně promlčení) nesmí znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv, jež Evropská unie garantuje spotřebiteli. Odstranění nepoctivé klauzule má mít plný restituční dosah, přičemž členské státy mohou stanovit určité promlčecí lhůty, nicméně jejich stanovení musí spotřebiteli poskytnout dostatečný časový úsek k uplatnění jeho práva. Pouze pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že ustanovení o objektivní promlčecí lhůtě bylo ve věci užito řádně, požaduje, aby byla námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, jelikož se při jejím posouzení odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 3500/18 či II. ÚS 2062/14. V tomto konkrétním případě námitka promlčení vyprazdňuje jak restituční tak i odrazující účinek směrnice 93/13 a zachovává nepoctivě nabytý prospěch. K otázce 3) dovolatelka připomíná závěr Nejvyššího soudu dovozený v rozsudcích ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, nebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
29 Odo 52/2002, podle kterého v řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným, z čehož dovozuje, že nelze metodicky předběžně vyjímat (jako „nezpůsobilé či „nepromlčené“) jednotlivé položky plnění před provedením celkové bilance. Postup, který předběžně vyloučí části plnění jako (ne)promlčené a teprve na zbytku provede dílčí aritmetiku převrací smysl § 457 a § 458 obč. zák. a citovanému závěru odporuje.
Konečně dovolatelka namítá, že se soudy náležitě nevypořádaly s jejím návrhem na položení předběžné otázky SDEU. Soudy neuvedly, proč otázku nepokládají, ani neuvedly, zda a z jakého důvodu považují věc za zřejmou (acte clair) či již vyřešenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (acte éclairé), čímž porušily povinnost reagovat na podstatné návrhy účastníka a rozhodnutí řádně neodůvodnily (§ 157 o. s. ř.) a odchýlily se např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 865/20, nálezu Ústavního soudu ze dne 19.
9. 2023, sp. zn. I ÚS 1675/23 či rozsudku SDEU ve věci CILFIT C-283/81. Dále dovolatelka namítá i překvapivost napadeného rozhodnutí, kdy ji odvolací soud řádně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. o jeho právním názoru, na kterém své potvrzující rozhodnutí postavil. Uvedeným se protivil závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17.
7. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud v situaci, kdy posuzovaný spor (jde-li o žalobcem uplatněné právo o zaplacení 39 931 Kč s příslušenstvím) plyne ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c)], zabýval otázkou jeho přípustnosti.
13. Dovolání není přípustné. 14.
Dovolatelka nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy, který zůstal stranou dovolacího přezkumu.
15. Formulovaná otázka 1) není sto přípustnost dovolání založit. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka požaduje, aby o jí vymezené právní otázce (která je otázkou již vyřešenou) rozhodl Nejvyšší soud jinak. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního jednání (smlouvy), typicky z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Řečeno jinak, jestliže je pojistná smlouva posouzena jako absolutně neplatná pro absenci určitého ujednání (§ 37 obč. zák.), dochází ze zákona (ex lege) k jejímu zrušení od počátku (ex tunc), pak není logicky možné posuzovat toto ujednání z hlediska jeho přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák. Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odklánět.
16. Ve vztahu k formulované otázce 2) dovolatelka přehlíží, že odvolací soud neshledal vadu pojistné smlouvy v tom, že by obsahovala nepřiměřené ujednání ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1 Směrnice), nýbrž shledal pojistnou smlouvu neplatnou z důvodu neurčitosti (obligatorních) smluvních ujednání. Nejde-li o otázky, na nichž by byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá), nemohou námitky vůči nim vznesené založit přípustnost dovolání.
Mimo to se dovolací soud uplatněním zásady efektivity ve sporech, kdy byla pojistná smlouva shledána neplatnou pro její neurčitost, opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat zásadu efektivity je vázána na případy existence tzv. nepřiměřených ujednání, což není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy je její neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023). K užití zásady efektivity ve věcech týkajících se investičních životních pojištění se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV.
ÚS 1984/22, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
Uvádí-li dovolatelka subsidiárně ve vztahu k formulované otázce 2), že by měla být námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, pak ani tato argumentace nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se v mnoha rozhodnutích vyjádřil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17.
10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odvolací soud v souladu s výše uvedeným postupoval a uzavřel, že v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by svědčily o zneužití námitky promlčení žalovanou.
17. Otázka 3) přípustnost dovolání nezakládá.
Prosazuje-li dovolatelka, že pokud se užije právní úprava promlčení, může se tak dít výhradně až po provedení úplné bilance všech peněžitých plnění za celé období a pouze na výsledném „netto nároku“, pak pomíjí, že ve vztahu k § 457 obč. zák. dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, k závěru, že pro tento případ nemá občanský zákoník samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku, a proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.
18. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba.
Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Při plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007).
19. V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že není promlčeno plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně na pojistnou smlouvu po 11. 11. 2021 (tři roky před podáním žaloby). Jestliže za dobu od 11. 11. 2011 bylo pojistníkem zaplaceno 26 862 Kč a žalovaná (v březnu roku 2022) vyplatila pojistníkovi odkupné ve výši 308 175 Kč, pak je jeho požadavek na zaplacení částky 39 931 Kč zjevně bezdůvodný. Závěry odvolacího soudu jsou s citovanou judikaturou v souladu.
20. Výtkami, že se odvolací soud nevypořádal s jejím návrhem na položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie a že ji nedostatečně poučil, což zapříčinilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, dovolatelka nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na nesprávné právní posouzení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 2 o.
s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15.
9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nadto se sluší uvést, že odvolací soud se s návrhem dovolatelky na položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie ve svém rozhodnutí vypořádal (srov. odstavec 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
21. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“ tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř, přípustné.
22. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu