33 Cdo 3159/2024

33 Cdo 3159/2024-846

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) H. T., b) J. H., c) M. J., d) V. K., f) L. Ch., g) I. L., h) P. M., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, a e) M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným 1) P. L., zastoupenému JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem, se sídlem v Praze 7, U letenského sadu 1295/8, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, (identifikační číslo osoby 013 12 774), zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Barrandov – Praha, se sídlem v Praze 5, Devonská 999/1 (identifikační číslo osoby 673 63 181), zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 94/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 11 Co 397/2023, 11 Co 66/2024-781, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalobci a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 16 782,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viktora Bedrny, advokáta. III. Ve vztahu mezi žalobci spolu s vedlejším účastníkem a žalovanou 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se žalobou podanou dne 23. 3. 2018 domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, orná půda, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“) ve prospěch České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11 a, identifikační číslo osoby 013 12 774.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 C 94/2018-663, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 6 C 94/2018-716, zamítl žalobu, aby určil, že vlastníkem pozemku

parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, je žalovaná 2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 11 Co 397/2023, 11 Co 66/2024-781, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva, a změnil ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel stejně jako soud prvního stupně z následujících zjištění. K historickým okolnostem existence předmětného pozemku a umístění zahrádkářské osady na něm: dne 13.

3. 1961 vydal ONV v Praze 5 územní rozhodnutí – stavební povolení, které se týkalo využití pozemku č. kat. XY v XY na zahrádkářskou kolonii. Smlouvou ze dne 13. 2. 1974 Národní výbor hl. města Prahy jako správce národního majetku přenechal Zájmové skupině zahrádkářů při závodním výboru ROH Tatra ČKD pozemek č. kat. 640/1-11 o výměře 76 927 m2 k dočasnému užívání s výslovným určením pro zřízení dočasných zahrádek. Smlouvou ze dne 18. 12. 2002 pronajal Pozemkový fond ČR pozemek 640/11 k užívání Základní organizaci Českého zahrádkářského svazu Barrandov – dále jen „ZO ČZS“ (která je právním nástupcem Zájmové skupiny zahrádkářů při závodním výboru ROH Tatra ČKD); žalobci jsou jejími členy.

Z výpisu z katastru nemovitostí z roku 1996 se podává, že pozemek č. 640/11 měl celkovou plochu 7 413 m3 a byl rozdělen na dva díly – díl o výměře 4 899 m2 (orná půda) a díl o výměře 2 514 m2 (ostatní plocha, staveniště). Žalobci užívají zahrádky na základě podnájemních smluv uzavřených se ZO ČZS v rozmezí let 2005 až 2016 a v průběhu roku 2013 podali ve smyslu § 10b zákona o Státním pozemkovém úřadu žádosti o převod užívaných dílů pozemku – zahrádek do vlastnictví; své žádosti někteří zopakovali v roce 2018.

Otec prvního žalovaného (dále jen „žalovaného“) Z. L. nabyl předmětný pozemek (coby náhradní, vydaný oprávněné osobě za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě) na základě rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C 77/2014-96, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o nahrazení prohlášení vůle druhé žalované (dále jen „žalovaná“) k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).

Tento rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, potvrdil. Žalobci nebyli účastníky tohoto řízení. Dne 9. 5. 2016 podal otec žalovaného na základě pravomocného rozsudku návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům v Praze (tedy i předmětnému pozemku) do katastru nemovitostí a dne 10. 6. 2016, kdy byl propuštěn z nemocnice po operaci zlomeniny krčku s doporučením chůze v chodítku nebo o berlích, uzavřel s žalovaným darovací smlouvu, podle které na něho převedl vlastnické právo k pozemkům v Praze.

Rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j.

28 Cdo

2430/2016-337, Nejvyšší soud výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné proto, že soudy neposoudily vhodnost převodu pozemku na otce žalovaného, ačkoli v řízení vyšlo najevo, že na předmětném pozemku se nachází zahrádkářská osada, což vedlo k tomu, že nebyl vydán dědičce původního vlastníka (nejednalo se tudíž ani o vhodný náhradní pozemek). Následně se žalovaná (v pozici žalobkyně) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 263/2018 domáhala proti žalovanému určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 C 263/2018-185, žalobu na určení vlastnického práva žalované (v pozici žalobkyně) k předmětnému pozemku zamítl, Městský soud v Praze (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 13 Co 359/2020-259, rozsudek soudu prvního stupně ohledně předmětného pozemku změnil tak, že určil, že jeho vlastníkem je Česká republika, a poté, kdy tento jeho rozsudek Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1981/2020, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 4.

6. 2021, č. j. 13 Co 359/2019-390, ohledně předmětného pozemku potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 3421/2021-452, dovolání žalované (v pozici žalobkyně) proti rozsudku odvolacího soudu zamítl; v dovolacím řízení se vyjadřoval ke třem dovolatelkou formulovaným právním otázkám: 1) „zda úmysl stran převodní smlouvy předejít obnově vlastnického práva protistrany z důvodu možného kasačního rozsudku dovolacího soudu v její prospěch má za následek neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, 2) k judikatorně dosud neřešené otázce, „zda zákonný zákaz převodu pozemků dle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě platí (kromě řízení o vydání odňatého pozemku) jak pro soudní řízení o nahrazení projevu vůle, tak i pro navazující převodní smlouvu mezi oprávněnou osobou a třetí osobou a zda tedy převodní smlouva porušující takový zákaz je neplatná, je-li shledáno porušení tohoto zákazu v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v řízení o nahrazení projevu vůle“, a 3) „zda má odvolací soud povinnost seznámit účastníky s právním názorem, který se diametrálně liší od názoru účastníků řízení, názoru soudu prvního stupně i od dřívějšího názoru odvolacího soudu“.

Přípustným shledal dovolání pouze pro řešení otázky druhé, když první otázkou dovolatelka ve

skutečnosti nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového závěru o účelu uzavření darovací smlouvy a založila ji na vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi o snaze aktérů smlouvy předejít obnově jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku, a třetí otázkou není zpochybněno právní posouzení věci, nýbrž jsou namítány vady řízení. Uzavřel, že obsahem zákonného zákazu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není obecné omezení převoditelnosti tam uvedených pozemků (jejich částí) na třetí osoby, nýbrž zákaz jejich vydání oprávněným osobám při vypořádání restitučního nároku; v jiných právních vztazích, tj. i ve vtahu mezi oprávněnou osobou, jíž byl pozemek vydán (zřejmě i v rozporu s uvedeným zákazem) na základě pravomocného soudního rozhodnutí (později zrušeného), a třetí osobou, se tento zákaz neuplatní a takové převodní smlouvy nejsou neplatné pro jeho porušení.

Věcí se zabýval i Ústavní soud, který ústavní stížnost usnesením ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 673/23 odmítl.

Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a jsou ve sporu aktivně legitimováni. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud především reflektoval výsledek řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 263/2018 (a důkazy zde provedené), kdy soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího, se zabývaly otázkou dobré víry žalovaného při uzavírání darovací smlouvy dne 10. 6. 2016 a možnou účelovostí tohoto převodu, přičemž zůstaly ve shodě, že aktéři této darovací smlouvy byli v dobré víře, že mohou smlouvu uzavřít, nahradil-li soud prohlášení vůle České republiky – Státního pozemkového fondu k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků do vlastnictví otce žalovaného, předmětný pozemek nemohli mít za „podezřelý“, jestliže se tak v řízení o nahrazení prohlášení vůle nejevil ani soudu prvního stupně, ani odvolacímu soudu, přičemž v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu absentovala argumentace stran zahrádkářské osady a pražské pozemky, jejichž bezúplatný převod otec žalovaného požadoval, zde nebyly jednoznačně specifikovány.

V převedení předmětného pozemku na žalovaného odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledal účelovost, ani ho nehodnotil coby postup odporující zákonu či dobrým mravům, ale naopak ho posoudil jako logické vyústění celé situace a všech okolností zahrnujících fakt, že osmdesátiletý otec, kterého žalovaný posledních 25 let v restitučních záležitostech zastupoval, začal mít zdravotní komplikace a správa pozemku se pro něj stala náročná. Odvolací soud dovodil, že v nyní souzené věci je třeba ve smyslu ustanovení § 13 o.

z. směřovat k tomu, aby za v zásadě shodně zjištěného skutkového stavu vyzněla konečná rozhodnutí v obou věcech shodně. Odkázal na právní argumentaci Nejvyššího soudu v rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 3421/2021, jímž bylo završeno řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 263/2018 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 359/2019, kde se soudy zabývaly otázkou dobré víry otce žalovaného a žalovaného v možnost uzavření darovací smlouvy, přičemž zůstaly ve shodě, že v dobré víře byli.

Odvolací soud uvedl, že žalobci sice nebyli účastníky tohoto řízení, a tedy rozsudek v paralelní věci není pro ně závazný, avšak zdůraznil, že zjištěný skutkový stav se v řízeních nijak neliší ohledně okolností uzavření darovací smlouvy a dobré víry žalovaného a jeho otce; z hlediska dobré víry shledal významným, že v řízení o nahrazení prohlášení vůle se předmětný pozemek jevil jako způsobilý posloužit coby náhradní jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu, a otec žalovaného a žalovaný legitimně důvěřovali pravomocnému soudnímu rozhodnutí, když v dovolání, které ve věci nahrazení prohlášení vůle podala Česká republika – Státní pozemkový úřad, byla argumentace zaměřena na jiné otcem žalovaného žádané pozemky (předmětným pozemkem se nezabývala) a postrádala úvahy ohledně nemožnosti vydání předmětného pozemku z důvodu jeho zahrádkářského využití.

Žalovaný ani jeho otec tak neměli důvod k obavě, že právě tato skutečnost by měla být důvodem pro kasační zásah. Odvolací soud neshledal důvod pro suspendování ochrany poskytované žalovanému jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení odvolacím soudem podle § 243g odst. 2 o. s. ř. Darovací smlouvu ze dne 10. 6. 2016 odvolací soud neshledal neplatnou dle § 580 odst. 1 o. z., ani nedovodil, že byla uzavřena v rozporu s § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, jelikož se toto ustanovení týká pouze procesu uspokojení restitučních nároků, tedy neomezuje následné nakládání s předmětným pozemkem.

Správným shledal odkaz soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nabude-li třetí osoba na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabude originálním způsobem a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno. Pouhá skutečnost, že pravomocný rozsudek o nahrazení prohlášení vůle byl následně dovolacím soudem zrušen, tedy nemůže mít bez dalšího za následek, že by žalovaný na základě darovací smlouvy uzavřené s otcem vlastnictví k předmětnému pozemku nenabyl; tato darovací smlouva by musela být shledána neplatnou z jiných důvodů (které spatřují žalobci v tom, že aktéři darovací smlouvy nejednali v dobré víře, neboť si museli být vědomi, že předmětný pozemek je pozemkem v zahrádkářské osadě, což brání jeho vydání).

K námitce žalobců o nedostatečném poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. podpořené odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobců a nebyl dán žádný důvod, aby soud prvního stupně postupoval dle § 118a o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání – dne 3. 6. 2024 podali dovolání všichni žalobci zastoupení JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D. (následně ho doplnili podáním z 18. 7. 2024) a dne 23. 7. 2024 podal dovolání žalobce e) zastoupený Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M. Z důvodu obsahové totožnosti nejsou obě dovolání dále v textu rozlišována. Na přípustnost dovolání usuzují žalobci z toho, že odvolací soud se „při posuzování právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

V dovolání a jeho doplnění formulují následující právní otázky: a) zda byl soud prvního stupně povinen poučit žalobce podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení či označit další důkazy týkající se nedostatku dobré víry žalovaného a jeho otce při uzavírání darovací smlouvy dne 10. 6. 2016, jíž byl převáděn předmětný pozemek, který oprávněně užívají podle § 10b odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu (a o jehož převod ve žalovanou stanovené lhůtě požádali); b) zda byl odvolací soud povinen se v odůvodnění svého rozsudku vypořádat s jejich právní argumentací týkající se právní zásady ignorantia legis non excusat; c) zda byly soudy obou stupňů při posuzování otázky dobré víry na straně žalovaného a jeho otce podle § 13 o.

z. vázány tím, jak tuto otázku posoudily soudy ve věci vedené v prvním stupni pod sp. zn. 25 C 263/2018; d) zda v řízení před odvolacím soudem (a rovněž před soudem prvního stupně) nedošlo k zásahu do jejich ústavního práva na spravedlivý proces tím, že rozsudky jsou „zatíženy extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé“; e) zda soud prvního stupně prostřednictvím poskytnutého poučení neporušil jejich právo na spravedlivý proces.

Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovoláním nevyjádřila. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a uplatněné námitky žalobců za nezpůsobilé zpochybnit jeho objektivní správnost, jelikož jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud konstatovaly originární nabytí vlastnického práva, které působí i vůči třetím osobám.

Výtka nedostatečného poučení je vztažena k náhradovému restitučnímu sporu. Ani on, ani jeho otec neměli důvod o správnosti pravomocného rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle pochybovat, ostatně nepochyboval o ní ani Katastrální úřad pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště Praha. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s.

ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výhrady ke splnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. spojené s otázkami formulovanými v dovolání pod písmeny a) a e) a podpořené odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 29. 7.

2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 896/2023, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2078/2022) vyjadřující se k rozsahu poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a k důsledkům jejího porušení, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Žalobci prosazují, že měli být soudem poučeni o nutnosti označit další důkazy k prokázání svého tvrzení, že strany darovací smlouvy uzavřené 10. 6. 2016 nebyly v dobré víře, že dárce je vlastníkem předmětného pozemku a může ho dále převést; přitom rekapitulují, z čeho nedostatek dobré víry dovozovali v přesvědčení, že své tvrzení o nedobrověrném jednání prokázali (snaha aktérů darovací smlouvy vyhnout se zpětnému převodu předmětného pozemku na stát a udržet ho ve vlastnictví rodiny a snaha obejít ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě, vědomost žalovaného a jeho otce o skutečnosti, která bránila vydání předmětného pozemku v restituci, tj. o zde situovaných zahrádkách, které měli žalobci od vedlejší účastnice řízení podnajaté a o jejichž převod do vlastnictví požádali).

Jak ozřejmil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v posuzovaném případě nebylo rozhodnutí založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobců, a proto nebyl důvod pro to, aby soud prvního stupně poučoval žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení nebo označit další důkazy. Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní).

Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.

Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.; takový postup přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24.

7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V posuzovaném případě soudy dovodily, že jim provedené důkazy umožňují spolehlivě uzavřít, že žalovaný a jeho otec uzavřeli smlouvu v dobré víře, že tak mohou učinit, tzn. bylo prokázáno, že se nejednalo o účelový převod a snahu žalovaného a jeho otce předejít obnově vlastnického práva státu, nýbrž že šlo o logické vyústění celé situace a všech okolností zahrnujících fakt, že osmdesátiletý otec, kterého žalovaný posledních 25 let v restitučních záležitostech zastupoval, začal mít zdravotní komplikace a správa pozemku se pro něj stala náročná.

Nešlo tak o situaci, kdy by účelem poučovací povinnosti bylo zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a neměl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Zákon (žádné ustanovení zákona) pak soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.

12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV ÚS 321/2007). Odvolací soud se tudíž při řešení otázky procesního práva, kdy je splněna poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. od v dovolání označených rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil. Obava dovolatelů, že soud prvního stupně prostřednictvím poskytnutého poučení (kterým byli „přivedeni na procesní scestí“) porušil jejich právo na spravedlivý proces (viz bod e/ dovolání) především nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.

s. ř. Pakliže dovolatelé míří na kvalitu poučení soudu, namítají vady řízení. Ty samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález ze dne 26.

9. 2017, sp. zn. II.

ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

Pod bodem b) dovolání žalobci rekriminují odvolací soud, že se odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu (konkrétně od jeho nálezu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1981/2020, nereagoval-li v odůvodnění napadeného rozsudku při posouzení dobré víry žalovaného náležitě na jejich právní argumentaci týkající se právní zásady ignorantia iuris non excusat, kdy namítali, že žalovaný znal faktický stav předmětného pozemku a měl vědět, že je podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě „nevydatelný“, neboť neznalost zákona neomlouvá.

Výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak jako výhrady ke kvalitě poučení soudu (viz shora) nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nadto otázkou, zda zákonný zákaz převodu pozemků dle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě platí (kromě řízení o vydání odňatého pozemku) jak pro soudní řízení o nahrazení projevu vůle, tak i pro navazující převodní smlouvu mezi oprávněnou osobou a třetí osobou a zda tedy převodní smlouva porušující takový zákaz je neplatná, je-li shledáno porušení tohoto zákazu v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v řízení o nahrazení projevu vůle, se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30.

11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3421/2021, a přijal a odůvodnil již shora zmiňovaný závěr, že obsahem zákonného zákazu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není obecné omezení převoditelnosti tam uvedených pozemků (jejich částí) na třetí osoby, nýbrž zákaz jejich vydání oprávněným osobám při vypořádání restitučního nároku; v jiných právních vztazích, tj. i ve vztahu mezi oprávněnou osobou, jíž byl pozemek vydán (zřejmě i v rozporu s uvedeným zákazem) na základě pravomocného soudního rozhodnutí (později zrušeného), a třetí osobou, se tento zákaz neuplatní a takové převodní smlouvy nejsou neplatné pro jeho porušení.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v určitých případech prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada iura novit curia (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/2011). Pokud jde o otázku formulovanou pod bodem c) dovolání, vycházejí dovolatelé z mylného předpokladu, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.

5. 2021, sp. zn.

30 Cdo 482/2021, v němž je dovozeno, že „v případě neexistence ustálené judikatury nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech“, a že „princip právní jistoty vyjádřený v § 13 o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně, ve skutkově srovnatelných případech bez dalšího“. V posuzované věci se soudy – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – necítily být vázány tím, jak otázku dobré víry aktérů darovací smlouvy posoudily soudy v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 263/2018.

Provedly vlastní dokazování a důsledně se zabývaly rozhodnými skutečnostmi. To, že jejich skutkové závěry korespondovaly se skutkovými závěry dovozenými v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 263/2018 odpovídá tomu, že neshledaly žádný rozumný důvod rozhodnout odlišně, než jak rozhodly soudy v paralelním sporu. Všechny soudy tak zůstaly ve shodě, že otec žalovaného a žalovaný uzavřeli darovací smlouvu v dobré víře, že tak učinit mohou. Odkaz dovolatelů na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu je tudíž nepřiléhavý.

Ve vztahu k otázce pod bodem d) dovolání žalobci namítají „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“, tedy nikoli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka je s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání se však podává, že nesouhlasí s hodnocením důkazů ohledně dobré víry při uzavření darovací smlouvy z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti, což k přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.

Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19.

5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické.

Z toho, že žalobci na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Žalobci sice v dovolání uvedli, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak proti jeho nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnili. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože žalobci nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.

s. ř., Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Za této situace Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS

3425/16). Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněny (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).