33 Cdo 3597/2024-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., identifikační číslo osoby 618 60 069, se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ing. Zdeňkovi Strouhalovi, identifikační číslo osoby 020 24 209, se sídlem ve Zlíně, Šrámkova 472, zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 219 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 50/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433,
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 8. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 207 354 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a nákladů spojených s uplatněním pohledávky a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 11 806 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, poté, co zastavil řízení o odvolání žalovaného proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, tento rozsudek potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 219 160 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 207 354 Kč od 16.
5. 2022 do zaplacení a dále zaplacení 1 200 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 7. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako „smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. 9200129797“ (dále jen „Smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala zapůjčit žalovanému 110 000 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčený finanční obnos žalobkyni vrátit v měsíčních splátkách po 5 130 Kč po dobu šedesáti měsíců.
Žalovaný hradil splátky řádně a včas do 21. 1. 2022 (celkem zaplatil 143 630 Kč), poté již na dluh nezaplatil ničeho. V době uzavření Smlouvy byl žalovaný podnikatelem s živnostenským oprávněním; ve Smlouvě byl označen datem narození i identifikačním číslem, bylo zde uvedeno, že se jedná o investiční zápůjčku a jako bankovní spojení zde byl označen jeho podnikatelský účet vedený u mBank. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný potřeboval peníze na splácení jiných zápůjček a na finanční výpomoc svému otci, před uzavřením Smlouvy žalobkyni telefonicky kontaktoval, žalobkyně mu sdělila, že k uzavření smlouvy o zápůjčce jsou nutné údaje obsažené v občanském průkazu občana a že je třeba doložit příjem ze zaměstnání.
Protože žalovaný uvedl, že příjem ze zaměstnání nemá, žádala po něm žalobkyně daňové přiznání a bankovní účet, na který mu chodí jeho příjmy. Následně mu zaslala návrh smlouvy o zápůjčce, aniž zkoumala důvod jeho žádosti o peněžitou zápůjčku. V době uzavření Smlouvy bylo standardní praxí žalobkyně, že osobám, které podnikají (disponují identifikačním číslem osoby), nebyly poskytovány spotřebitelské zápůjčky, nýbrž zápůjčky podnikatelské. Žalovaný v komunikaci s žalobkyní neuvedl své identifikační číslo, ani jí neposkytl informace o své podnikatelské činnosti; tyto informace doplnila do Smlouvy žalobkyně sama tak, jak si je dohledala v Administrativním registru ekonomických subjektů (ARES).
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval účastníky uzavřenou smlouvu ustanoveními § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, že žalovaný v právním vztahu s žalobkyní vystupoval v pozici spotřebitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn.
I. ÚS 1930/11, neshledal pro posouzení, zda se jedná o smlouvu podnikatelskou či spotřebitelskou, podstatným její formální označení, ani to, jak je v ní označen dlužník. Za rozhodující považoval, zda při sjednávání zápůjčky vystupoval žalovaný v pozici spotřebitele nebo smlouvu uzavíral při výkonu své podnikatelské činnosti a pro jaký účel žádal o poskytnutí zápůjčky, resp. jakou vůli směrem k věřiteli projevil. Protože žalovaný nikdy neprojevil vůli uzavřít podnikatelskou zápůjčku (peněžité prostředky nepotřeboval pro své podnikání, ale aby se vymanil z dluhové spirály) a žalobkyně, aniž zkoumala účel zápůjčky a vůli žalovaného, zvolila o své vůli vlastní standardní postup využití podnikatelského oprávnění žadatele o zápůjčku, označil odvolací soud její jednání za nepoctivé, nepožívající právní ochrany (§ 6 odst. 2 o.
z.); žalobkyně totiž cílila na vyloučení právní úpravy na ochranu spotřebitele. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), nezabývala se příjmy, výdaji ani existujícími závazky žadatele o zápůjčku a neprověřovala míru jeho skutečného zadlužení ve veřejně dostupných databázích, posoudil odvolací soud Smlouvu jako neplatnou (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Připomněl, že povinnost řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele chrání jak pozici spotřebitelů, tak i pozici věřitelů.
Prověření není stanoveno pouze na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence spotřebitele, jenž může ohrozit i osoby na něm závislé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je sankcionováno absolutní neplatností právního jednání, neboť odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, 23 Cdo 705/2017, 33 Cdo 5942/2017, 23 ICdo 56/2019)“. Rovněž má za to, že přípustnost dovolání je založena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely.
V dovolání formuluje jedinou právní otázku, „zda lze charakter smlouvy o zápůjčce (zda jde o smlouvu „nespotřebitelskou/podnikatelskou či spotřebitelskou) dovozovat z toho, na co byly prostředky dlužníkem fakticky použity v rozporu s tím, jaké skutečnosti byly druhé straně známy při uzavírání smlouvy a co bylo mezi účastníky sjednáno v uzavřené smlouvě“. Prosazuje, že z obsahu Smlouvy jednoznačně vyplývá, že byla uzavřena mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Respektován tak nebyl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2010, sp. zn.
23
Cdo 1129/2008, z něhož se podává, že je-li ve smlouvě o zápůjčce jednoznačně uvedeno IČO žalovaného, lze mít důvodně za to, že se jedná o smlouvu podnikatelskou, ani rozsudek ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vystupoval-li žalovaný ve vztahu k žalobkyni jako podnikatel a jejich smluvní vztah se týkal jeho podnikatelské činnosti (ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že si zápůjčku čerpá pro své podnikatelské účely), lze mít za to, že jde o smlouvu podnikatelskou.
Dovolatelka připomíná, že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, byly totožné smlouvy, které uzavřela s jinými subjekty – podnikateli, posouzeny jako smlouvy podnikatelské. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný má dovolání za nepřípustné, jelikož v něm žalobkyně nepředložila Nejvyššímu soudu k posouzení žádnou relevantní právní otázku.
Navrhl, aby bylo odmítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18.
5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016). Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí podání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalobkyní formulovaná právní otázka přípustnost dovolání založit nemůže (nemůže se stát základem přípustnosti dovolání) již proto, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017). Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) totiž neposuzoval charakter Smlouvy podle toho, na co byly zapůjčené finanční prostředky žalovaným fakticky použity.
To, že má Smlouva charakter smlouvy spotřebitelské, dovodil ze zjištěné vůle žalovaného jako smluvní strany před a při uzavření Smlouvy a z účelu, pro který žalovaný Smlouvu uzavřel (resp. proč žádal žalobkyni o zapůjčení peněz), když vzal za prokázané, že žalovaný neprojevil vůli zapůjčit si od žalobkyně peněžité prostředky pro své podnikání či pro činnost s podnikáním související a že žalobkyně o své vůli (svévolně) v textu Smlouvy uvedla identifikační číslo žalovaného, které si sama zjistila a zápůjčku označila za podnikatelskou.
Ostatně žalobkyně v průběhu řízení připustila, že její standardní praxí bylo, že po obdržení požadavku na peněžitou zápůjčku nejprve sama zjišťovala a prověřovala v registru ekonomických subjektů, zda má žadatel (zde žalovaný) podnikatelské oprávnění či nikoli a v případě, že podnikatelským oprávněním disponoval, byla s ním uzavřena podnikatelská smlouva. Odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze dne 12.
12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, nejsou přiléhavé, neboť posuzované věci se skutkově liší. Nadto z formulace otázky, kterou žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu, je zřejmé, že ji založila na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi.
Vytýká-li žalobkyně, že odvolací soud nevzal náležitě v úvahu smluvní dokumentaci, resp. hodnotil ji nesprávně z hlediska pravdivosti a závažnosti, pomíjí, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit správnost, příp. úplnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení, a nelze jím brojit proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku (že vůlí obou smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o podnikatelské zápůjčce, resp. že zapůjčené peněžní prostředky byly určeny pro podnikatelkou činnost žalovaného), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů soudy je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že účastník řízení se skutkovými závěry soudů nesouhlasí. Důkazům, které byly v dané věci v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle žalovaného nesměřovala k uzavření podnikatelské smlouvy, že žalovaný o zápůjčku nežádal pro účely své podnikatelské činnosti.
Žalobkyně v průběhu řízení připustila, že identifikační číslo osoby žalovaného si zajistila vlastní činností a o své vůli (svévolně) jej uvedla do Smlouvy, kde žalovaného označila jako podnikatele. Taktéž bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně nezjišťovala skutečný účel Smlouvy (natož aby jej ověřila), ani její důvod. Zpochybněný závěr odvolacího soudu je v souladu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1423/2018). Námitkou, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu je extrémní rozpor, žalobkyně pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, což samo o sobě extrémní rozpor představovat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se tak nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim žádnou argumentaci neuplatnila; ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné.
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu