33 Cdo 383/2024-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o., se sídlem Praha, Staré Město, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o 80 378,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 140/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 20 Co 243/2023-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 614,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Němce.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 20 Co 243/2023-108, potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 140/2022-72, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 80 378,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 6. 2022 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v návaznosti na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 10. 2020, č. j. 31 EXE 5972/2017-264, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 14 Co 14/2021-365, s právní mocí ke dni 31. 3. 2021, zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vedená u soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 14.
11. 2016, č. j. 104 Rozh 5954/2016-7 (coby exekučního titulu), a to z důvodu celkové nemravnosti smluvních plnění a sankcí stanovených ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100848549 ze dne 27. 8. 2014, na základě které byl právnímu předchůdci žalobkyně (postupiteli a úvěrovanému J. F.) poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Včetně revolvingu mu bylo vyplaceno 48 335 Kč a splaceno jím bylo 46 300 Kč. Přitom neplatnost podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), se vztahuje na úvěrovou smlouvu a na rozhodčí smlouvu z téhož dne, na jejímž základě vydal JUDr. Martin Týle příslušný rozhodčí nález. Před zastavením exekuce soudní exekutorka z celkového vymoženého plnění vyplatila žalované coby exekučně oprávněné částku 108 019,40 Kč. Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodčí nález – byť formálně nezrušený, o němž však bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění – nelze považovat ve smyslu § 2991 odst. 1 o.
z. za řádný důvod k plnění vymoženému v zastavené exekuci. Rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, rozhodčí nález je nutno považovat za nicotný a není významné, že původní spotřebitel nepostupoval podle ustanovení zákona o rozhodčím řízení k dosažení jeho zrušení. Žalovaná je tak povinna vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy (§ 2991 a § 2293 o. z.), a to ve výši žalovaných 80 378,64 Kč (žalovaná poskytla plnění 48 335 Kč, úvěrovaný před zahájením exekuce a v jejím rámci zaplatil celkem 154 319,40 Kč, žalovaná tak získala majetkový prospěch 105 948,40 Kč).
S odkazem na § 619, § 621 o. z. a judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016) odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 31. 3.
2021) mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit žalobu. Učinila-li tak žalobkyně dne 19. 7. 2022, uplatnila ji včas - v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1784/2022) při řešení otázek 1) „zda je rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. způsobilé zrušit rozhodčí nález jako exekuční titul obdobně jako rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu dle zákona o rozhodčím řízení”; 2) „zda lze, aby rozhodnutím o zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. byla obcházena zákonná lhůta k uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, na jehož základě žalovanému přiznaná částka po právu náleží a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení“; 3) „zda je plnění poskytnuté dlužníkem na základě do dnešního dne nezrušeného rozhodčího nálezu plněním bez právního důvodu“. S odkazem na § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a § 159a o. s.
ř. prosazuje, že pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález (který nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení), na základě něhož přijala od právního předchůdce žalobkyně žalovanou částku, je právním důvodem pro přijetí plnění, a proto nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení. Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením.
Právnímu předchůdci žalobkyně nic nebránilo, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 o rozhodčím řízení (ve lhůtě podle § 32 odst. 1), po vydání rozhodčího nálezu však zůstal pasivní a promeškal veškeré lhůty. Rozhodčí nález má totožné účinky s pravomocným soudním rozhodnutím a představuje překážku věci rozhodnuté. Žalobou v této věci je sledováno obcházení zákona o rozhodčím řízení. I s ohledem na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ není namístě liknavému postupu předchůdce žalobkyně poskytovat ochranu.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 306/2005, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019) při řešení otázky „[P]okud plnění v exekuci ze strany povinného mělo v intencích strany žalované představovat plnění bez právního důvodu od počátku, lze, aby právo bylo uplatněno až po pravomocném zastavení exekuce, a to v rozporu s dikcí ustanovení § 619 o. z. a § 621 o. z.?“, kterou současně předkládá dovolacímu soudu jako otázku jím dosud neřešenou.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 31. 3. 2021) mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně podat žalobu. S odkazem na § 619 a § 621 o. z. prosazuje, že pokud právní předchůdce žalobkyně věděl, že na základě nicotného rozhodčího nálezu plnit nemá, pak se měl domáhat vydání uhrazeného plnění od okamžiku, kdy tuto vědomost získal či získat měl a mohl.
Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2039/2016 a 28 Cdo 3796/2019). Rozhodné pro uplatnění práva je, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Právní předchůdce žalobkyně tyto okolnosti znal v zásadě ihned, kdy začalo bezdůvodné obohacení vznikat, úplně nejpozději však v okamžiku, kdy sám předložil v rámci návrhu na zastavení exekučního řízení (datovaného 15.
1. 2017) právní argumentaci k nicotnosti exekučního nálezu a vznikajícímu bezdůvodnému obohacení. Subjektivní promlčecí lhůta tedy započala svůj běh nejpozději v okamžiku podání návrhu na zastavení exekučního řízení. Dovozuje, že je nutno přihlížet i ke skutečnosti, že rozhodčí nález byl vydán před více než sedmi lety, přičemž obvyklou délkou promlčecí doby jsou tři roky. Na podporu své argumentace poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 47/2018.
Má za to, že v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 Nejvyšší soud „smíchal dohromady“ otázku začátku, běhu a stavění promlčecí doby a podmínek pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný, což jsou rozdílné právní otázky. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolací argumenty žalobkyně za chybné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Na vyřešení otázek 1) a 2) tak, jak jsou předkládány k posouzení, není napadené rozhodnutí založeno a žalovaná jimi pouze nastiňuje svůj právní náhled na věc.
Z obsahu dovolání je však zřejmé, že ve skutečnosti směřují k vyřešení otázky jediné, uvedené pod bodem 3), tedy zda je bezdůvodným obohacením plnění, které v rámci exekuce zastavené podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce k jeho vydání (pro neplatnost úvěrové a rozhodčí smlouvy) žalovaná přijala na základě rozhodčího nálezu, jenž nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Žalovaná prosazuje, že rozhodčí nález, jenž nebyl postupem podle zákona o rozhodčím řízení zrušen, představuje pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení překážku věci rozhodnuté. Tato otázka již byla Nejvyšším soudem (i Ústavním soudem) vyřešená a nalézací soudy se od jejího řešení neodchýlily.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016 (s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013), přijal a odůvodnil závěr, že nejde o překážku věci rozhodnuté (rozsouzené), jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá“. V usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15, Ústavní soud mj. uvedl, že „řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb. sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae“.
Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017).
V projednávané věci bylo zjištěno, že o dotyčném rozhodčím nálezu bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné (podle § 580 o. z.) pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění, a že formálně nedošlo k jeho zrušení. Uzavřel-li odvolací soud, že dotyčný rozhodčí nález nelze považovat za způsobilý právní titul k plnění vymoženému v zastavené exekuci a že žalovaná je tedy povinna vydat bezdůvodné obohacení získané takovým plněním (§ 2991 o.
z.), od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Vzhledem k výše řečenému se neprosadí argumentace dovolatelky, že předmětný rozhodčí nález zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (res iudicatae) a je trvajícím podkladovým titulem pro přijaté plnění.
Takový závěr – oproti mínění dovolatelky – nevyplývá ani z odůvodnění odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, jež na závěry shora citované odkazuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3451/2023). Lze však dodat, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 bylo zrušeno nálezem ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23, v němž Ústavní soud (mimo jiné) uvedl, že „[O]becné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související.
K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“ Otázky pod body 1) až 3) tedy přípustnost dovolání nezakládají.
Přípustnost dovolání však nezakládá ani otázka „počátku běhu promlčecí lhůty“, která již byla rovněž dovolacím soudem vyřešena. V rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3467/19), Nejvyšší soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit.
V daném případě exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023, nebo v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023. Uzavřel-li odvolací soud, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce – tj. v souzené věci od 31. 3. 2021 – mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit žalobu (tudíž žaloba podaná dne 19.
7. 2022 byla uplatněna včas v tříleté subjektivní lhůtě podle § 629 odst. 1 o. z.), od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn.
28 Cdo 3796/2019, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není (ani v jednom případě) přiléhavý, neboť v žádném z nich nejde o otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty za situace, kdy soud zastavil exekuci od počátku vedenou na základě nezpůsobilého exekučního titulu (jako je tomu v projednávané věci). To platí i pro dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Poukaz žalované na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19, je nepřípadný, neboť v odkazované věci nešlo o případ zneužití práva či neúměrného zvýšení vymáhané částky (oproti tomu v projednávané věci rozhodčí nález byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro nemravnost).
Lze poznamenat, že žalovaná své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostála, prosazuje-li s poukazem na § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí řeší právní otázky, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ a zároveň „některé otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny“. Tyto otázky jsou podle ní formulovány dále v bodu „VI tohoto dovolání“. K tomu je třeba dodat, že v dovolání jsou formulovány pouze otázky výše uvedené, a to v bodě IV dovolání, které končí dovolacím návrhem v bodě V (bod VI tedy neobsahuje).
Ačkoli žalovaná v dovolání napadené rozhodnutí na některých místech chybně označuje jako usnesení a uvádí špatné číslo jednací (20 Co 243/2023-180 namísto 20 Co 243/2023-108), nepovažoval to dovolací soud za překážku jeho projednání, neboť z dalších údajů označujících napadené rozhodnutí neměl pochybnost o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje. Napadá-li žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku (pokud vyjadřuje nesouhlas s celým rozhodnutím), tak ve vztahu k němu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu