33 Cdo 3884/2022

33 Cdo 3884/2022-132

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. D., bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická 46, proti žalované DER Touristik CZ a.s. (dříve Cestovní kancelář FISCHER, a. s.), se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2 (identifikační číslo osoby 453 12 974), zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná 848/16, o 65 360 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 295/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.888,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Svobody, advokáta.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 18 C 295/2021-60, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 65 360 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení ceny zájezdu, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně s právní předchůdkyní žalované uzavřela dne 4. 2. 2020 smlouvu o zájezdu č. 2125261 pro 4 osoby do Itálie s ubytováním v hotelu Orso Grigio v termínu od 29. 2. 2020 do 7. 3. 2020. Dne 28. 2. 2020 žalobkyně od této smlouvy písemně odstoupila z důvodu pandemie COVID-19; žalovaná důvod odstoupení neuznala za mimořádnou okolnost, vrátila žalobkyni částku 24 800 Kč za skipasy, ponechala si částku 65 360 Kč jako odstupné, neboť v místě zájezdu ani v jeho blízkém okolí se v dané době nenacházelo žádné ohnisko nákazy covidu, předmětné lyžařské středisko bylo zcela funkční a zájezdy do něj probíhaly bez problémů.

Nabídku žalované na vystavení poukazu na zájezd do stejného hotelu v sezóně 2020/2021 v hodnotě 50 procent žalované částky žalobkyně neakceptovala. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva nebyla ukončena odstoupením, ale dohodou účastnic za sjednaných podmínek. Jako obiter dictum uvedl, že v případě odstoupení od smlouvy by žalované vzniklo právo na odstupné podle § 2533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které podle článku VII odst. 5 písm. e) Všeobecných obchodních podmínek cestovní kanceláře (dále jen „VOP“) činilo 90 % ceny zájezdu; nebyly totiž naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy bez povinnosti platit odstupné ve smyslu § 2535 o.

z., jichž se žalobkyně dovolávala. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o zájezdu, akcentoval, že bylo nesporné, že žalobkyně žalované sdělila, že z důvodu obav o zdraví a případných možných problémů s návratem do země či následnou možnou karanténou vyhodnocuje situaci v Itálii pro účastníky zájezdu nebezpečnou a z tohoto důvodu se neodvažuje s rodinou do sjednané destinace odjet; požádala o vrácení peněz.

Žalovaná reagovala sdělením, že situaci v destinaci monitoruje, nevyskytují se v ní ohniska nákazy a zájezd může bez problémů proběhnout. Upozornila, že pokud se účastníci zájezdu nezúčastní, uplatní vůči žalobkyni právo na odstupné; žalobkyni dala na výběr buď zaplacení odstupného ve výši 90 % z celkové ceny zájezdu (podle čl. VII VOP) nebo vrácení částky za skipas ve výši 24 800 Kč a cenu za ubytování jako odstupné. Žalobkyně za tohoto stavu potvrdila, že se zájezdu rodina nezúčastní a vybrala druhou variantu nabídky.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle žalobkyně jednoznačně směřoval k tomu, zájezdu se nezúčastnit a smlouvu ukončit jednostranným právním jednáním, což potvrdila i poté, co ji žalovaná upozornila, že bude požadovat odstupné.

I odvolací soud reflektoval, že v daném období panovaly obavy z pandemicky se rozšiřující (tehdy ještě neznámé) infekce SARS Covid-19, která byla vnímána jako ohrožující, avšak v destinaci, v níž se měl zájezd uskutečnit, ani v její bezprostřední blízkosti se nemoc nenacházela a situace nebránila tomu, aby zájezd proběhl. Zvýšené obavy žalobkyně o zdraví posoudil jako subjektivně vnímané okolnosti, které ji motivovaly k rozhodnutí odstoupit od smlouvy, zatímco žalovaná byla připravena všechny sjednané služby poskytnout.

Jestliže v místě určení nebo jeho bezprostředním okolí nenastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které by měly významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu, k odstoupení od smlouvy došlo v intencích § 2533 o. z. a žalované vzniklo právo na odstupné. V situaci, kdy byl žalobkyni poskytnut benefit nižšího odstupného (a žalovaná jí navíc nabídla voucher na náhradní zájezd v ceně 50% původní ceny ubytování) a kdy k odstoupení od smlouvy došlo krátce před zahájením zájezdu, hodnotil odvolací soud odstupné jako přiměřené a požadavek na jeho vrácení posoudil jako nedůvodný.

Nad rámec uvedeného doplnil, že ani fakt, že zájezd se měl uskutečnit v období, které vymezuje ve svém § 2 zákon č. 185/2020 Sb. (s termínem zahájení od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020), neznamená, že i pro aplikaci citovaného zákona, tj. možnost poskytnutí voucheru na náhradní zájezd pořadatelem zájezdu namísto vrácení peněz z neuskutečněného zájezdu, by nemusely být kumulativně splněny podmínky ustanovení § 2535 o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena a dále na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou dovolatelka uplatnila pochyby, zda odvolací soud správně posoudil, že nedošlo k naplnění podmínek stanovených v § 2535 občanského zákoníku, resp. ke splnění podmínek pro její odstoupení od smlouvy o zájezdu bez povinnosti platit žalované odstupné“.

Prosazuje, že v souzené věci došlo k naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy bez sankce ve smyslu § 2535 a 2536a o. z., neboť v cílové destinaci nastaly nevyhnutelné a mimořádné události ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „směrnice“).

Odklon od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 440/2013 shledává dovolatelka při aplikaci „ustanovení § 157 o. s. ř., když z napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neboť v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají žádná skutková zjištění, a navíc se jedná o situaci, kdy odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby), avšak z jiného důvodu, než se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž bylo prováděno dokazování, kdy se jedná o překvapivé rozhodnutí.“

„Jinak“ podle názoru dovolatelky posoudil odvolací soud právní otázky „zda se na její případ odstoupení od smlouvy měl aplikovat zákon č. 185/2020 Sb., tedy zda žalovaná byla povinna poskytnout jí voucher v hodnotě zájezdu (žalované částky)“ a „zda v souladu s právem spotřebitele měla právo zvolit si vrácení peněz namísto přijetí poukazu (voucheru) a zda se ujednání smlouvy o zájezdu a všeobecné podmínky mají přiměřeně vykládat ve prospěch zákazníka cestovní kanceláře, tedy spotřebitele“. V poslední řadě formuluje žalobkyně v dovolání otázku, „zda v případě, že by nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy podle § 2535 o. z., ale k odstoupení dle § 2533 o. z., by byla výše odstupného přiměřená dle § 2533 odst. 2 o. z.“. Žalovaná se vyjádřila k dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.

s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu.

Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; není totiž úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Vždy však musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání.

Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že otázka naplnění podmínek stanovených v § 2535 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.), nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Již v rozsudku ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1553/2022, Nejvyšší soud osvětlil ve skutkově obdobné věci, že zákonem č. 111/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „směrnice“), novelizována ustanovení občanského zákoníku upravující smlouvu o zájezdu (§ 2551 a násl.).

Nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které zakládají právo zákazníka na odstoupení od smlouvy o zájezdu, musí v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastat před zahájením zájezdu a současně musí splňovat podmínku významného dopadu na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. Důvodová zpráva k novele provedené zákonem č. 111/2018 Sb. ve shodě s bodem 31 odůvodnění směrnice výslovně uvádí, že mimořádnými okolnostmi jsou například „válečný konflikt, jiné závažné bezpečnostní problémy jako terorismus, významná rizika pro lidské zdraví, například výskyt ohniska závažného onemocnění v cestovní destinaci, nebo přírodní katastrofy, jako například záplavy, zemětřesení či povětrnostní podmínky, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o zájezdu“.

Celosvětové rozšíření nemoci známé pod označením Covid-19 je bezesporu případem mimořádné okolnosti, na niž § 2535 o. z. – mimo jiné – cílí, což je ostatně mezi účastníky nesporné. Spornou otázkou však zůstává, k jakému okamžiku musí být tyto mimořádné okolnosti dány, aby zákazníku vzniklo právo odstoupit od smlouvy o zájezdu bez povinnosti platit odstupné. Gramatický a logický výklad § 2535 o. z. – zejména dikce „které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu“ – vede k závěru, že nevyhnutelné a mimořádné okolnosti se vážou na dobu, kdy se má zájezd podle smlouvy uskutečnit.

Právo odstoupit od smlouvy o zájezdu tak vznikne zákazníkovi v okamžiku, kdy lze se značnou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že mimořádné okolnosti budou trvat a významnou měrou ovlivní poskytnutí sjednaných služeb či přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn.

33 Cdo

1553/2022). Uvedené závěry odvolací soud při rozhodování respektoval vycházeje ze skutkového zjištění, že v době uskutečnění zájezdu sice panovaly obavy z pandemicky se rozšiřující (tehdy ještě neznámé) infekce SARS Covid-19, která byla vnímána jako ohrožující, avšak v destinaci, v níž se měl zájezd uskutečnit, ani v její bezprostřední blízkosti se v inkriminované době nemoc nevyskytla a situace nebránila tomu, aby zájezd proběhl. Již z formulace otázky, kterou dovolatelka předkládá k přezkumu, je patrné, že ji zakládá na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi.

V této souvislosti je na místě připomenout, že ustanovení § 2535 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 2535 o. z. je (vzhledem k zmiňovanému charakteru tohoto ustanovení) třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu, a proto měl zákazník právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného. Odvolací soud posoudil zvýšené obavy žalobkyně jako pouze subjektivně vnímané (objektivně nepodložené) okolnosti, které ji vedly k rozhodnutí odstoupit od smlouvy o zájezdu za situace, kdy žalovaná byla připravena poskytnout všechny sjednané služby a v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nenastaly takové nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které by měly významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu.

Prosazuje-li dovolatelka opak, pomíjí, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; dovolací soud z nich vychází. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nebyly naplněny kumulativní požadavky pro uplatnění § 2535 o. z. ostatně konvenuje i se závěry komentářové literatury, že pandemie Covid-19 sice byla ve vztahu k zájezdům, které byly zakoupeny před jejím vypuknutím, mimořádnou a nepředvídatelnou okolností, ne vždy však byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 2535 o.

z. a ze strany soudů i v jiných zemích je pro odstoupení od smlouvy požadováno, aby bylo předem jasné, že ze strany pořadatele, respektive jeho dodavatelů, dojde k závažnému porušení smlouvy. Jestliže k okamžiku odstoupení na to usuzovat nelze, je důvodné účtovat storno. Dokonce ani skutečnost, že se následně okolnosti změní, na tom nic nezmění (k tomu srov. např. Dvořáková, K. Komentář k § 2535.

In Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2022). Jelikož byla otázka naplnění podmínek pro odstoupení žalobkyně od smlouvy o zájezdu bez odstupného ve smyslu § 2535 o. z. odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá. Bezvýznamná z hlediska přípustnosti dovolání je žalobkyní předestřená otázka, zda se na její případ odstoupení od smlouvy měl aplikovat zákon č. 185/2020 Sb., tedy zda žalovaná jí byla povinna poskytnout voucher v hodnotě zájezdu (žalované částky).

Má-li být dovolání přípustné pro řešení otázky hmotného či procesního práva, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Rozhodnutí na řešení uvedené otázky nespočívá. Nadto formulace, že „odvolací soud měl tuto otázku posoudil jinak“, významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o.

s. ř. (z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka se ve skutečnosti nedomáhá, aby dovolací soud jím v minulosti již vyřešenou právní otázku nyní posoudil jinak, nýbrž požaduje, aby ji posoudil odlišně od odvolacího soudu). Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani otázka, „zda se má výklad ujednání smlouvy o zájezdu a všeobecných podmínek přiměřeně vykládat ve prospěch žalobkyně jako zákazníka cestovní kanceláře, tedy jako spotřebitele“, ani otázka „zda v případě, že by nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy podle § 2535 o.

z., ale k odstoupení dle § 2533 o. z., by byla výše odstupného přiměřená dle § 2533 odst. 2 o. z.“, neboť ve vztahu k žádné z nich dovolatelka nevymezila řádně přípustnost dovolání (neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se otázkou přiměřenosti odstupného zabýval, aniž v tomto směru provedl řádné dokazování, a namítá-li, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť účastníky neseznámil se svým právním názorem lišícím se od právního posouzení věci soudem prvního stupně, nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu.

Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Namítá tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.

K nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř.

přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.

s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.

4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé. Odkazuje-li dovolatelka v souvislosti s uvedenými námitkami na na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, je její odkaz nepřiléhavý, neboť odkazované rozhodnutí napadá na zcela odlišnou skutkovou i právní situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na unesení důkazního břemene.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 6. 2023

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu