KSPL 51 INS 15509/2022 51 ICm 1128/2023 33 ICdo 129/2025-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Air Bank a.s., identifikační číslo osoby 290 45 371, se sídlem v Praze 6, Evropská 2690/17, proti žalované AAA INSOLVENCE OK v.o.s., identifikační číslo osoby 293 55 940, se sídlem v Brně, Vranovská 1169/108, jako insolvenční správkyni dlužníka A. B., zastoupenému Mgr. Terezou Larson, advokátkou, se sídlem v Petrovicích u Karviné 411, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. KSPL 51 INS 15509/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2025, č. j. 51 ICm 1128/2023, 104 VSPH 103/2025-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 51 ICm 1128/2023, 104 VSPH 103/2025-146, potvrdil rozsudek ze dne 7. 11. 2024, č. j. 51 ICm 1128/2023-116 (KSPL 51 INS 15509/2022), jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o určení pravosti a výši nevykonatelných pohledávek žalobkyně přihlášených jako P-2 a P-4; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z toho, že usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. KSPL 51 INS 15509/2022-A-8, zjistil Krajský soud v Plzni úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil žalovanou do pozice insolvenčního správce.
Žalobkyně do předmětného insolvenčního řízení včas přihlásila pohledávku v celkové výši 94 654,15 Kč, jež je vedena jako P-2 a sestává ze čtyř dílčích pohledávek. Dílčí pohledávka č. 1 sestává z částky 88 361,67 Kč představující nesplacenou jistinu ze smlouvy o hotovostním úvěru č. 1011016491 ze dne 29. 8. 2021 (dále jen „smlouva o úvěru č. 1“) a z částky 5 162,75 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení. Dílčí pohledávka č. 2 ve výši 468 Kč představuje dlužné pojistné dle smlouvy o úvěru č.
1. Dílčí pohledávka č. 3 ve výši 500 Kč představuje smluvní pokutu dle smlouvy o úvěru č.
1. Dílčí pohledávka č. 4 ve výši 161,73 Kč představuje poměrnou část neuhrazeného smluvního poplatku za poskytnutí úvěru. Uvedené pohledávky označila žalobkyně za nezajištěné, nevykonatelné, nepodřízené a splatné. K jejich důvodu uvedla, že 29. 9. 2021 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost Benxy s.r.o., která zanikla fúzí sloučením dne 1. 12. 2021) s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 1, na jejímž základě mu půjčila 90 000 Kč se smluvními úroky ve výši 19,99 procent, dlužník se zavázal dluh uhradit ve 120měsíčních splátkách po 1 919 Kč, splatných k dvacátému dni v měsíci, počínaje 20.
9. 2021. Do dne prohlášení úpadku zaplatil 10 splátek v celkové výši 19 190 Kč, následně již nezaplatil ničeho. Žalobkyně včas přihlásila pohledávku v celkové výši 20 665,77 Kč, jež je vedena jako P-4; tvoří ji dvě dílčí pohledávky. Dílčí pohledávka č. 1 sestává z částky 20 565,77 Kč představující nesplacenou jistinu ve výši 19 920,12 Kč (vyčerpaný kontokorent) s příslušenstvím, tj. kapitalizovaným úrokem z prodlení. Dílčí pohledávka č. 2 sestává z částky 100 Kč představující nezaplacený měsíční poplatek za výběry z bankomatu.
Dílčí pohledávka č. 1 souvisí s uzavřením spotřebitelského úvěru s možností přečerpání běžného účtu dlužníka s limitem čerpání do výše 20 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 18. 2. 2021 (dále jen „smlouva o úvěru č. 2“) ve znění dodatku č. 3 k rámcové smlouvě č. 2008147 (smlouva o kontokorentu). Dne 4. 1. 2023 proběhlo přezkumné řízení, v němž žalovaná popřela pohledávky žalobkyně č. P-2 a P-4 co do pravosti a výše (dílčí pohledávku č. 1 přihlášky P-2 do výše 22 714,42 Kč, dílčí pohledávku č. 1 přihlášky P-4 do výše 645,65 Kč, zbývající dílčí pohledávky obou přihlášek popřela žalovaná v celé jejich výši) s odůvodněním, že smlouva o úvěru č. 1 a smlouva o úvěru č.
2 jsou absolutně neplatná právní jednání z důvodu porušení povinností podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně nedostatečně posoudily úvěruschopnost dlužníka (neprověřily informace, které dlužník uvedl ve svých žádostech o úvěr, ani dostupné listiny). V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně prověřovaly úvěruschopnost dlužníka zjištěním jeho čistého příjmu, počtu jím vyživovaných osob, tyto informace porovnaly s výpisy z bankovních účtů dlužníka, přezkoumaly úvěruschopnost pomocí bankovního a nebankovního registru a porovnaly dostupné statistické údaje.
Dlužník uvedl v rámci svých žádostí o úvěr nepravdivé informace ohledně počtu vyživovaných osob. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že přihlášky žalobkyně pod č. P-2 a P-4 jsou po právu. Důvodnou neshledal námitku žalované, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, jako poskytovatelka úvěru neprověřila dostatečně úvěruschopnost dlužníka. Uzavřel, že žalobkyně dostála povinnosti stanovené § 87 ZSÚ, jestliže prověřila dlužníka v bankovních i nebankovních registrech, v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí, telefonicky ověřila u jeho zaměstnavatele skutečnou výši jeho příjmů a výdajů, dostatečně kalkulovala s jeho existujícími závazky dle úvěrových registrů a řádně provedla výpočet disponibilního čistého měsíčního příjmu.
Výtky, že údaje uvedené dlužníkem v žádostech nekorespondovaly se skutečností, a výhrady týkající se vyživovací povinnosti dlužníka k manželce a dětem ve společné domácnosti, žalovaná nedoložila. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně a její právní předchůdkyně neměly v rozhodné době důvod odepřít dlužníkovi poskytnutí úvěru a kontokorentu, jelikož měly správné údaje o finanční situaci dlužníka a jeho závazcích, které řádně prověřily a vyhodnotily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolací soud viní z toho, že nesprávně posoudil otázku splnění povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSU. Velmi podrobně rekapituluje provedené dokazování, analyzuje ho a předkládá výsledky vlastního zjišťování údajů o ekonomické situaci dlužníka v době uzavření smlouvy o úvěru. Má totiž za to, že žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí, když veškeré informace o příjmech, výdajích, resp. o finanční a ekonomické situaci dlužníka nasvědčovaly tomu, že není schopen hradit splátky podle splátkového kalendáře po celou dobu trvání dluhu.
Žalobkyně a její právní předchůdkyně podle ní nezohlednily dostatečně již existující závazky dlužníka a nesprávně vyhodnotily jeho skutečné výdaje. Je přesvědčena, že přesto, že dlužník v žádosti o úvěr uvedl nesprávné informace, bylo v silách žalobkyně (její právní předchůdkyně) zjistit skutečné příjmy a výdaje. Prosazuje, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Svou argumentaci dovolatelka podpořila odkazem na „závěry dovozené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,
Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2022, 33 ICdo 27/2021, a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 126/2022“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že bude určeno, že žaloba se zamítá, a žalované se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalovaná nepředložila k dovolacímu přezkumu právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo by měly být dovolacím soudem rozhodnuty jinak.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31.
10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti.
Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Žalovaná v dovolání, jehož podstatu tvoří výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, sice neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, z obsahu dovolání se však zřetelně podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně dostála povinnosti stanovené jí § 87 ZSÚ, resp. má za to, že se řešením této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od v dovolání citovaných rozhodnutí a protiví se i nálezu Ústavního soudu ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Námitce žalované, že se odvolací soud při řešení otázky, zda věřitel posuzoval úvěruschopnost dlužníka v intencích ustanovení § 87 ZSÚ, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, nelze přisvědčit. Rozsudek odvolacího soudu konvenuje závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž se vyjadřoval k dodržení zásad uvedených v § 9 ZSÚ, a respektuje závěry dovozené v usnesení ze dne 18. 1.
2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, v němž Nejvyšší soud vykládal ustanovení § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 ZSÚ, neboť potvrzuje tam uvedenou základní nosnou myšlenku, že při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze spoléhat pouze na jím předložené informace. Respektováno odvolacím soudem bylo i usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze postupovat tak, že věřitel zjišťuje pouze příjmy dlužníka izolovaně od jeho výdajů, a ty následně stanoví na základě ekonomického modelu.
Odvolací soud v nyní posuzovaném případě uzavřel, že žalobkyně dostála povinnosti dle § 87 odst.
2 ZSÚ, zjišťovala-li jak příjmy, tak i reálné výdaje dlužníka, přičemž zjištěné údaje ještě telefonicky ověřila u zaměstnavatele dlužníka, a prověřila-li dlužníka v bankovních i nebankovních registrech, v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí, nespolehla jen na informace, které uvedl sám dlužník. Žalovanou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, se otázkou úvěruschopnosti zabývá jen okrajově, přičemž klade důraz na to, aby docházelo k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit; napadený rozsudek pokyny citovaného nálezu reflektuje.
Námitkami proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení vycházely, a výhradami k hodnocení v řízení provedených důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti nezpochybnila žalovaná žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž jimi brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je práv ní posouzení věci založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. totiž nemůže založit argumentace, která se opírá o vlastní skutkové závěry účastníka řízení nebo je vystavěna na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud z nich vychází) a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. a § 211 o. s. ř.) rovněž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, proti nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnila.
Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu