KSOS 22 INS 3067/2013 3 ICm 3645/2019 33 ICdo 146/2024-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému Mgr. Ivo Tichovskému, se sídlem v Ostravě – Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, identifikační číslo osoby 66240948, jako insolvenčnímu správci dlužnice DRAFT – OVA a. s., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 ICm 3645/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice DRAFT – OVA a. s., se sídlem v Opavě, U Jaktařské brány 156/8, Město, identifikační číslo osoby 47673630, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 3067/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-205 (KSOS 22 INS 3067/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě („insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 3 ICm 3645/2019-77 (KSOS 22 INS 3067/2013), určil, že žalobce má za dlužnicí DRAFT – OVA a. s. pohledávku uplatněnou v insolvenčním řízení pod č. P1, dílčí pohledávku č. 3 ve výši 6 029 777 Kč, která představuje v části 3 429 777 Kč smluvní úroky z prodlení a v části 2 600 000 Kč smluvní pokutu, týkající se úvěrové smlouvy ze dne 1. 6. 2009 znějící na částku 2 600 000 Kč, a pohledávku pod č. P1, dílčí pohledávku č. 4 ve výši 5 565 948 Kč, která představuje v části 3 165 948 Kč úroky z prodlení a v části 2 400 000 Kč smluvní pokutu, týkající se úvěrové smlouvy ze dne 1.
6. 2009 znějící na částku 2 400 000 Kč (výrok I). Ve zbývající části ohledně určení pohledávky č. P1, dílčí pohledávky č. 3 ve výši 30 835 000 Kč, a ohledně určení pohledávky č. P1, dílčí pohledávky č. 4 ve výši 27 540 000 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vrchní soud v Olomouci („odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2024 rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Usnesením ze dne 31. 8. 2018 byl zjištěn úpadek dlužnice DRAFT – OVA a. s., na její majetek byl prohlášen konkurs a byl ustanoven insolvenční správce. Žalobce jako věřitel přihlásil 17. 1. 2013 do insolvenčního řízení přihláškou pod č. P1, kromě jiného, pod č. 3 nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 36 864 777 Kč, tvořenou smluvními úroky z prodlení v částce 3 429 777 Kč a smluvní pokutou 32 435 000 Kč od 16. 6. 2009 do 30. 11. 2012 (z titulu smlouvy o úvěru z 1. 6. 2009 ve výši jistiny 2 600 000 Kč), pod č. 4 nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 33 105 948 Kč, tvořenou smluvními úroky z prodlení v částce 3 165 948 Kč a smluvní pokutou 29 940 000 Kč od 16.
6. 2009 do 30. 11. 2012 (z titulu smlouvy o úvěru z 1. 6. 2009 ve výši jistiny 2 400 000 Kč). Žalovaný tyto dílčí pohledávky popřel co do pravosti i výše. Smlouvy o krátkodobém úvěru uzavřel žalobce s dlužnicí za účasti ručitele za účelem překlenutí dočasného nedostatku finančních prostředků na provozní účely se splatností do 15. 6. 2009, dohodnuty byly úroky z úvěru ve výši 5 % p. a. Pro případ prodlení s plněním kteréhokoli peněžitého závazku ze smlouvy smluvní strany sjednaly úroky z prodlení ve výši 38 % p.
a. a dále smluvní pokutu z dlužné částky za každý den prodlení do 15. dne prodlení ve výši 0,3 % denně, od 16. do 30. dne prodlení ve výši 0,6 % denně a od 31. dne prodlení do zaplacení ve výši 1 % denně. Splacení úvěru bylo zajištěno směnkou vystavenou dlužnicí na směnečnou sumu odpovídající jistině úvěru na řad věřitele, avalovanou ručitelem. Žalobce částky 1. 6. 2009 poukázal na účet s názvem „XY“. Jistiny obou úvěrů žalobci splatila třetí osoba. Žalobce vůči dlužnici uplatnil smluvní pokuty písemně 23.
8. 2011 a 3. 12. 2012. Insolvenční správce pohledávky žalobce v insolvenčním řízení popřel.
Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) shledal nedůvodným popěrný úkon spočívající v popření pravosti i správnosti úvěrových smluv z důvodu, že prostředky se nedostaly do dispozice dlužnice, i z důvodu tvrzené neurčitosti a nepřezkoumatelnosti přihlášených pohledávek. Nepřisvědčil námitce, že ujednání o smluvních úrocích je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem. Důvodnou neshledal ani námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu nepřiměřenosti její výše (okolnosti sjednání smluvní pokuty, které by se ve spojení s její výší příčily dobrým mravům, žalovaný netvrdil). Přistoupil však k moderaci smluvní pokuty podle § 301 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť rozhodnutí insolvenčního soudu bylo potvrzeno i přes nedotvrzení významu a hodnoty zajišťované povinnosti a důvodů a okolností, které ke sjednání výše smluvních pokut vedly. Je přesvědčen, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, přestože jimi argumentoval v napadeném rozhodnutí. Netvrdil-li žalovaný okolnosti a důvody sjednání smluvní pokuty, nemělo dojít ke snížení smluvní pokuty pro její výši za využití moderačního práva; bez tvrzení žalovaného nelze přiměřenost smluvní pokuty posoudit.
Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy obou stupňů se v hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel rovněž připomíná, že bylo opakovaně judikováno, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní
pokuty. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, a na závěry v přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 3113/2007 a sp. zn. 21 Cdo 4956/2007 zdůraznil povinnost soudu posuzovat každý případ jednotlivě, když jen z pouhého určení způsobu výpočtu není možné při posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty vycházet. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech (v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nsoud.cz). Dovolání je v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen výrok I rozsudku insolvenčního soudu (jímž bylo žalobě vyhověno a bylo tak rozhodnuto ve prospěch žalobce), subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn). Dovolání ve zbývajícím rozsahu dovolací soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. K založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně (v rozporu s jím uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu) posoudil přiměřenost výše sjednané smluvní pokuty a že pochybil při úvaze o moderaci podle § 301 obch. zák., neměl-li dostatečná tvrzení o významu a hodnotě zajišťované povinnosti, okolnostech konkrétního případu, zejména důvodech, které vedly ke sjednání výše smluvní pokuty a okolnostech, které je provázely.
Vytýká tak nesprávnost právního posouzení věci pro jeho neúplnost. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. V rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, se Nejvyšší soud zabýval využitím moderačního práva podle § 301 obch. zák. a uzavřel, že ustanovení § 301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty.
Uvedl, že rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák. je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze (v první fázi posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, v druhé fázi posouzení, zda soud nepřiměřeně vysokou pokutu sníží a využije tak svého moderačního práva, v třetí fázi posouzení, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou pokutu sníží). Pro posouzení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty (fáze první) zákon nestanoví žádná kritéria, závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty je věcí volného uvážení soudu a závisí na okolnostech konkrétního případu (jako příklad uvedl důvody vedoucí ke sjednání výše smluvní pokuty a okolnosti je provázející, i možnost přihlédnout k významu a hodnotě zajišťované povinnosti již nyní).
Ani pro úvahu o využití moderačního práva, které je právem (nikoli povinností) soudu, nestanoví zákon žádná kritéria. Až v třetí fázi rozhodování o rozsahu snížení smluvní pokuty zákon ukládá soudu přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dále uvedl, že o rozpor s hmotným právem (§ 301 obch.
zák.) by mohlo jít v případě, že by soud snižoval smluvní pokutu nikoli nepřiměřenou, nebo za situace, že by smluvní pokutu snížil bez přihlédnutí k hodnotě a významu zajišťované povinnosti nebo až za hranici škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje
smluvní pokuta (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 81/2010, a řadu dalších). V rozsudku ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, Nejvyšší soud výše uvedené závěry zopakoval a dodal, že § 301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Také uvedl, že na nepřiměřenost smluvní pokuty (sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku) nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (shodně uvedl Nejvyšší soud též v žalovaným označeném rozsudku ze dne 11.
10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007), a že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. přihlížet nelze. Rovněž uvedl, že v situaci, kdy vyplývá ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (tj. že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká), není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije. Soud je povinen tohoto oprávnění využít (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014). Možnost přihlédnout při posouzení (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, vedle jiného, k výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, připustil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004. Je třeba vážit zajišťovací, sankční a kompenzační funkci smluvní pokuty, jakož i konkrétní okolnosti provázející sjednání smluvní pokuty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010). Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou.
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, nebo ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Odvolací soud (stejně jako insolvenční soud) nejprve posuzoval (ne)přiměřenost sjednané smluvní pokuty. Uvedl, že konkrétní důvody sjednání posuzované výše smluvní pokuty a okolnosti je provázející nebyly žalovaným ani přes výzvu soudu tvrzeny.
Přihlédl proto k tomu, že se nejednalo o spotřebitelské vztahy, dlužnice byla podnikatelem – profesionálem, úvěry byly sjednány jako krátkodobé (tedy s krátkou dobou splatnosti) a byly určeny k překlenutí dočasného nedostatku finančních prostředků dlužnice na provozní účely (tedy k rizikovějšímu účelu úvěrů). Současně přihlédl k relativně vysokým sjednaným úrokům z prodlení za porušení stejné povinnosti (38 % p. a.), k zajištění obou smluv směnkou vystavenou na směnečnou sumu odpovídající jistině úvěru na řad věřitele se splatností ke dni splatnosti úvěru, avalovanou v plné výši fyzickou osobou, a k zajištění všech pohledávek věřitele ze smlouvy vzniklých i v budoucnu ručením (byť stejnou) fyzickou osobou (ručitelem).
S ohledem na tyto okolnosti dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty a o využití moderačního práva soudu. Při posuzování rozsahu snížení smluvní pokuty zohlednil, že hodnota a význam zajišťované povinnosti (prodlení s plněním) nebyly tvrzeny (proto dovodil, že odpovídaly finanční hodnotě předmětu smluv), a že nebyla tvrzena škoda vzniklá žalobci (nepodává se ani z obsahu spisu), přičemž k paušalizaci případné škody sloužily již sjednané úroky z prodlení.
Ani hypotetická škoda v podobě úročení zapůjčených finančních částek u peněžních ústavů by za období prodlení nemohla překročit výši poskytnutých finančních prostředků. Smluvní pokuta měla (vedle ostatních zajišťovacích institutů) plnit funkci zajišťovací (obě jistiny však již byly uhrazeny třetí osobou). Již proto neplní ani funkci uhrazovací, ani zajišťovací, ale jen sankční. Pro sankční charakter je přiměřená výše smluvní pokuty odpovídající jistinám obou úvěrů. Z uvedeného je patrno, že odvolací (i insolvenční) soud z výše vyložených zásad vychází.
Při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty nebyly nalézací soudy vázány žádnými zákonnými kritérii, posouzení záviselo na volné úvaze soudu, která není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud neučinil závěr o nepřiměřenosti sjednané pokuty (formou sazby za stanovenou časovou jednotku) z její celkové výše (která byla důsledkem dlouhodobého prodlení), ani nepřihlížel ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty (k zaplacení jistin přihlédl až při úvaze o významu zajišťované povinnosti – prodlení s plněním – a zajišťovací funkci smluvní pokuty).
Při zvažování rozsahu moderace (třetí fáze moderačního procesu) posuzoval zákonná kritéria (hodnotu a význam zajišťované povinnosti), a to (vzhledem k absenci dalších tvrzení) na základě okolností zjištěných. Zohlednil i skutečnost, že nebyla tvrzena (ani zjištěna) škoda
vzniklá do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti. Zákonným i judikaturním požadavkům tak odvolací soud dostál. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, není přiléhavý, neboť Nejvyšší soud v něm posuzoval (ne)platnost ujednání smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Skutečnost, že uvedl, že účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout, na výše vyslovených závěrech nic nemění.
Námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí (kterou žalobce spatřuje v postupu odvolacího soudu, jenž žalovaného vyzval k doplnění tvrzení a potvrdil napadené rozhodnutí i přesto, že svá tvrzení žalovaný nedoplnil) uplatnil žalovaný vadu v řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2007). Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, nebo ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012). Z logiky věci je tak vyloučeno, aby překvapivým bylo rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže převzal jeho skutkové i právní závěry, aniž by posuzoval jiné (další skutečnosti), které nebyly podkladem pro vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (jako v daném případě). Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání v celém rozsahu odmítl [§ 243c odst. 1, § 243b a § 218 písm. b) o.
s. ř.]. Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu