KSPL 20 INS 1716/2019 20 ICm 1838/2019 33 ICdo 18/2024-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně CLEAR BALANCE, SE, se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného 942/11 (identifikační číslo osoby 248 11 718), zastoupené JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou se sídlem v Lázních Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 40/0, o určení pravosti a výše nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 ICm 1838/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Š., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 1716/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 20 ICm 1838/2019, 102 VSPH 871/2022-271 (KSPL 20 INS 1716/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 20 ICm 1838/2019-240 (KSPL 20 INS 1716/2019), určil, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným má žalobkyně za dlužníkem J. Š., dílčí pohledávku č. 1 z titulu části jistiny úvěru – nesplacená původní jistina úvěru ve výši 260 250 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 6 288,78 Kč ze smlouvy o úvěru č. CA 100415/2014 ze dne 4. 6. 2014 ve znění žádosti o čerpání z téhož dne a Všeobecných úvěrových podmínek ze dne 1. 1. 2014 a 2. dílčí pohledávku č. 2 z titulu části jistiny úvěru nesplacené kapitalizované úroky z úvěru ve výši 369 491,40 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8 928,53 Kč ze smlouvy o úvěru č. CA 100415/2014 ze dne 4.
6. 2014 ve znění žádosti o čerpání z téhož dne a Všeobecných úvěrových podmínek ze dne 1. 1. 2014; ve vztahu mezi žalobkyní a tehdy též žalovanou Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, insolvenční správkyní dlužníka J. Š., a žalovaným určil, že žalobkyně má za dlužníkem J. Š. 2. dílčí pohledávku č. 3 z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části úvěru s příslušenstvím ve výši 56 676 Kč ze smlouvy o úvěru č. CA 100415/2014 ze dne 4. 6. 2014 ve znění žádosti o čerpání z téhož dne a všeobecných úvěrových podmínek ze dne 1.
1. 2014 a 2. dílčí pohledávku č. 4 z titulu sjednané smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve výši 90 000 Kč ze smlouvy úvěru č. CA 100415/2014 ze dne 4. 6. 2014 ve znění žádosti o čerpání z téhož dne a Všeobecných úvěrových podmínek ze dne 1. 1. 2014; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků a o náhradě nákladů státu. Vyšel z toho, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. 2. 2019 (A-9) byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením a insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Gabriela Nejedlíková, a usnesením insolvenčního soudu ze dne 13. 6. 2019 (B-11), které nabylo právní moci 14. 6. 2019, byla schválena zpráva o přezkumu zveřejněná v insolvenčním rejstříku jako dokument B-9 a bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
Žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila pohledávky přihláškou z 11. 3. 2019 (P1) v celkové výši 791 634,71 Kč, která sestávala z dílčí pohledávky č. 1 v celkové výši 266 538,78 Kč (dále jen „pohledávka 1“) tvořené nesplacenou částí jistiny úvěru ve výši 260 250 Kč a zákonnými úroky z prodlení ve výši 6288,78 Kč, dílčí pohledávky č. 2 v celkové výši 378 419,93 K4 (dále jen „pohledávka 2“) tvořené nesplacenými kapitalizovanými úroky z úvěru ve výši 369 491,40 Kč a zákonnými úroky z prodlení ve výši 8 928,53 Kč, dílčí pohledávky č. 3 ve výši 56 676 Kč (dále jen „pohledávka 3“) z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části úvěru, a dílčí pohledávky č. 4 ve výši 90 000 Kč (dále jen „pohledávka 4“) z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu.
Předchůdkyně žalobkyně CREDIT ALLIANCE, SE, jako úvěrující a dlužník označený bydlištěm a místem podnikání jako úvěrovaný a J. M. jako vedlejší účastnice uzavřeli dne 4. 6. 2014 smlouvu o úvěru, na základě které se úvěrující (věřitelka) zavázala poskytnout úvěrovanému (klientovi) úvěr do částky 300 000 Kč a dlužník se zavázal poskytnuté peněžní prostředky použít pro účely podnikání (články 1.2 a 1.3), vrátit je v dohodnutých měsíčních splátkách (články 2.1 a 2.2) a zaplatit úroky; úvěr byl poskytnut na dobu 180 kalendářních měsíců (článek 2.3) a bylo sjednáno, že bude zajištěn zástavním právem k označeným nemovitostem v obci XY ve vlastnictví vedlejší účastnice.
Úvěrující, dlužník a vedlejší účastnice téhož dne potvrdili žádost o čerpání úvěru, podle níž bylo dlužníku 12 690 Kč vyplaceno v hotovosti, 272 310 Kč poukázáno na jeho bankovní účet a 15 000 Kč na bankovní účet třetí osoby. Téhož dne dlužník písemně prohlásil, že úvěr použije k realizaci svého podnikatelského záměru – opravy nemovitosti, která slouží jako sídlo společnosti, s tím, že provede rekonstrukci elektroinstalace za přibližně 90 000 Kč, opravu topení za přibližně 65 000 Kč a výměnu podlah za 80 000 Kč; částku 30 000 Kč uvedl jako finanční rezervu.
Na podkladě uvedených zjištění posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako smlouvu, která nemá povahu smlouvy spotřebitelské, neboť do právního vztahu založeného smlouvou vstupoval žalovaný (dlužník) jako podnikatel a úvěr, který mu předchůdkyně žalobkyně poskytla, byl poskytován jako podnikatelský pro účely podnikání; žalovaný v době uzavření smlouvy disponoval aktivním živnostenským oprávněním k provozování zednické živnosti, písemně prohlásil, že za získaný úvěr provede opravu nemovitosti, která slouží jako jeho sídlo, a označil výdaje, které s tím bude mít.
Tvrdil-li následně, že finanční prostředky byly použity na opravu jiné nemovitosti, která nesloužila k jeho podnikání, nejednal poctivě a jeho jednání bylo porušením smlouvy o úvěru, neboť od počátku věděl, že sjednává podnikatelský úvěr. O disimulované právní jednání, které mělo obcházet spotřebitelskou ochranu, se nejednalo. Uzavřenou smlouvu o úvěru proto posoudil jako platnou. Protože dlužník byl ve smlouvě o úvěru označen místem podnikání i identifikačním číslem, což vyplývá i z Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VÚP“), které podepsal, a protože VÚP (byť jsou obsáhlé) neobsahují žádná skrytá ujednání a nejsou psány různými druhy písma, nepřisvědčil žalovanému, že by předchůdkyně žalobkyně zneužila nějakým způsobem svého postavení nebo že by využila jeho závislosti coby slabší smluvní strany.
Jelikož pohledávky 3 a 4 byly popřeny pouze co do pravosti, nikoli co do výše, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu soud zkoumal pouze základ nároku (nikoli již jeho výši nebo pořadí) a nemohl přezkoumávat pohledávky v tom směru, zda výše smluvní pokuty byla či nebyla přiměřená. Pro úplnost připomněl, že popěrným úkonem je insolvenční správce (dlužník) vázán a po skončení přezkumu tyto nemůže dodatečně jakkoliv rozšiřovat. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 20 ICm 1838/2019-271 (102 VSPH 871/2022, KSPL 20 INS 1716/2019) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.
10. 2022, č. j. 20 ICm 1838/2019-240, změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů mezi žalovaným a žalobkyní, ve zbývajícím rozsahu ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi předchůdkyní žalobkyně a dlužníkem založený smlouvou o úvěru není (nebyl) vztahem mezi podnikatelkou (úvěrující) a spotřebitelem (úvěrovaným), nýbrž vztahem mezi podnikateli, neboť i dlužník vystupoval při sjednávání smlouvy o úvěru jako podnikatel. Námitku odvolatele stran hodnocení důkazů, tj. zpochybnění pravosti prohlášení dlužníka ze 4.
6. 2014, že úvěr použije k realizaci svého (specifikovaného) podnikatelského záměru, posoudil jako účelovou; akcentoval, že před insolvenčním soudem se žalovaný k prohlášení nevyjádřil a jeho pravost nepopřel. Dále rozvedl, že na závěru dovozujícím, že smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem jako podnikatelem není (nebyla) spotřebitelskou smlouvou, nemůže nic změnit ani okolnost, že vedlejší účastnice v pozici spotřebitelky ve smlouvě o úvěru prohlásila, že pokud dlužník nesplní svůj dluh ze smlouvy o úvěru, ze zajišťovacího dokumentu nebo z jiné dohody sjednané mezi předchůdkyní žalobkyně a dlužníkem, uspokojí veškeré takové pohledávky vedlejší účastnice.
Jinými slovy, smlouva o úvěru uzavřená mezi podnikateli není spotřebitelskou smlouvou (jen) proto, že ručitelský závazek za dluh dlužníka ze smlouvy o úvěru převzal spotřebitel.
Ve vztahu k námitce, že insolvenční soud měl sjednané úroky z prodlení a smluvní sankce poměřovat korektivem dobrých mravů, odvolací soud mimořádné okolnosti odůvodňující závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru neshledal a vyjádřil se i k další odvolací námitce, že požadované smluvní pokuty jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť jejich celková výše postrádá svůj sankční význam, a že v důsledku popření (jen) pravosti není možné pohledávky 3 a 4 přezkoumávat v tom směru, zda výše smluvní pokuty byla či nebyla přiměřená.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 54/2021, odvolací soud rozvedl, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty nemůže sama o sobě založit (absolutní) neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu podle § 2051 o. z. V poměrech projednávané věci však žalovaná insolvenční správkyně a žalovaný dlužník důvody popření pohledávek 3 a 4 neodůvodnili tím, že tyto pohledávky z titulu smluvních pokut jsou nepřiměřeně vysoké, a nežádali současně, aby insolvenční soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém vymezil „právní otázky, které odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) nesprávně posoudil“, a to následovně:
1) „Soudy se řádně nezabývaly tím, zda smlouva o úvěru a smlouva zástavní nejsou smlouvou lichevní ve smyslu ustanovení § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., když v daném případě skutkový stav, zjištěný při provedeném dokazování tomu nasvědčoval a soud má i bez námitek stran lichevní smlouvy charakter uzavřené smlouvy takto posuzovat; dále se nezabýval dostatečně otázkou, zda žalovaný v daném smluvním vztahu nebyl slabší smluvní stranou a nevyvodil dostatečné právní hodnocení a závěry otázky posouzení ochrany slabší smluvní strany; soudy se ani nezabývaly tím, zda nedošlo k uzavření smlouvy žalovaným v tísni, zda nedošlo k zastření jednání a uzavření podnikatelských úvěrových smluv jen „na oko“.
Dovolatel namítá i „nesprávné posouzení toho, zda v daném případě šlo o spotřebitelský charakter uzavřených smluv“. 2) „…soud nesprávně posoudil otázku sporu o pravost listiny a podpisu na soukromé listině, provedené k důkazu“. Dovolatel dále soudům vytkl, že se dostatečně nezabývaly ochranou slabší strany, namítanou tísní jeho a jeho družky J. M. při uzavírání smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy. Je přesvědčen, že proto nemohou obstát právní závěry soudů o platnosti smlouvy. Ve vztahu k hodnocení, zda úvěrová smlouva je či není lichevní, dovolatel cituje právní věty rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8.
4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/22, „rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2885/2022“ či „nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16“. S odkazem na „usnesení NSČR 33 Cdo 158/2021-119“ soudům vytýká, že se „řádně nezabývaly postavením smluvních stran i ve směru, v jakém (faktickém) postavení byli on a J.
M. při uzavření úvěrové smlouvy“; připomíná, že spoludlužnice (a zástavce) nevystupovala v dané věci v postavení podnikatele. Nesouhlasí se závěrem soudů, že v případě, že závazek z úvěrové smlouvy mezi dvěma podnikateli převezme spotřebitel, neznamená to, že v dané věci jde o spotřebitelskou úvěrovou smlouvu. Prosazuje, že byla-li předmětná úvěrová smlouva uzavřena jím a J. M. v pozici spoludlužníků, nemůže jít o podnikatelskou úvěrovou smlouvu, je-li jeden z účastníků prokazatelně spotřebitelem.
Ve vztahu k popření pravosti soukromé listiny – prohlášení ze dne 4. 6. 2014, dovolatel namítá, že v odvolacím řízení zpochybnil pravost prohlášení, a bylo tudíž na žalobkyni, která ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozovala příznivé právní následky, aby pravost prohlášení prokázala. Soud ji k tomu však ani nevyzval, neboť dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci tak, že zpochybnění pravosti prohlášení je namítáno účelově. V tom spatřuje rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, nebo usnesení ze dne 4. 10.
2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán. Vždy však musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16).
Dovolatel ani u jedné z dovolacích námitek neformuluje konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, a neuvádí, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má ve vztahu k té které právní otázce za naplněné. Pouze souhrnně namítá, že soud nesprávně vyřešil právní otázky, které byly v judikatuře dovolacího soudu řešeny jinak či nebyly řešeny vůbec, resp. uvádí, že „odvolací soud vymezené právní otázky posoudil jinak, než jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu či dovolacím soudem nebyly dosud řešeny a tyto otázky měly být soudem posouzeny jinak či tyto otázky nebyly soudem řešeny vůbec“.
Jakkoli jsou dovolatelem použité formulace konfuzní či zavádějící, z obsahu dovolání se podává, že závěr odvolacího soudu o platnosti úvěrové smlouvy považuje dovolatel za nesprávný proto, že se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně i Ústavního soudu (od jím citovaných rozhodnutí). Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil úvěrovou smlouvu jako platnou, když nepřihlédl k charakteru uzavřené smlouvy jako smlouvy lichevní, či nepřihlédl k vzájemnému hrubému nepoměru plnění.
Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 1793 odst. 1 o. z., zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy.
To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Podle § 1797 o. z., podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst.
1, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že úvěrová smlouva byla uzavřena mezi dvěma podnikateli v souvislosti s podnikatelskou činností. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů vázán a jeho správnost (úplnost), dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Nadto s námitkou, že došlo k zastřenému jednání a že smlouvy byly jako podnikatelské uzavřeny jen na oko, když jejich charakter měl být ve skutečnosti spotřebitelský, se odvolací soud přesvědčivě vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zjištěná skutková situace tak aplikaci § 1796 o. z. o lichevních smlouvách, stejně jako § 1793 o. z., o neúměrném zkrácení, na danou úvěrovou smlouvu vylučuje. Zpochybňuje-li proto žalovaný právní závěr o platnosti úvěrové smlouvy zpochybněním zjištění, že úvěrová smlouva byla uzavřena dvěma podnikateli při podnikatelské činnosti, domáhá se přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Námitka dovolatele, že se soudy „řádně nezabývaly postavením smluvních stran i ve směru, v jakém (faktickém) postavení byl žalovaný a J. M. při uzavření úvěrové smlouvy“, čímž se podle něj odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/22, neobstojí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že se odvolací soud touto otázkou zabýval a dospěl k jednoznačnému závěru, že dlužník v postavení podnikatele uzavíral smlouvu o úvěru právě a jen za účelem realizace svého podnikatelského záměru.
Napadené rozhodnutí, z hlediska posouzení smlouvy o úvěru jako smlouvy podnikatelské, tak vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021 33 Cdo 158/2021). Prosazuje-li dovolatel, že „v dané situaci nelze dovodit, že on a zejména spoludlužnice a zástavce vystupovali v dané věci v postavení podnikatele“, resp. namítá-li nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v případě, že závazek z úvěrové smlouvy mezi dvěma podnikateli převezme spotřebitel, neznamená to, že jde o spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, vychází z vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verze o postavení J.
M. ve vztahu k úvěrové smlouvě. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na společnou a nerozdílnou povinnost J. M. k úhradě veškerých peněžitých závazků ze smlouvy, se jednalo o ručitelský závazek. S podporou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn.
21 Cdo 5279/2014, dovodil, že se na ručitele nepoužijí ustanovení o spotřebitelské smlouvě, je-li zajištěn podnikatelský dluh; jde o důsledek projevu akcesority, což je stěžejní zásada ovládající ručení, která znamená, že ručitelský dluh sleduje osud hlavního dluhu (obdobně např. Porod, J. Komentář k
§ 2018 [Ručení]. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17.; k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021). Ve skutkově obdobné věci, kdy žalovaná byla vedlejší účastnicí smlouvy o podnikatelském úvěru, to výslovně Nejvyšší soud zopakoval i v rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1010/2019. Námitka dovolatele, že „zpochybnil-li v odvolacím řízení pravost listiny (prohlášení ze dne 4.
6. 2014), bylo na žalobkyni, která ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozovala příznivé právní následky, aby pravost prohlášení prokázala“ a výtka, že „soud ji k tomu nevyzval, neboť dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, že zpochybnění pravosti prohlášení je namítáno účelově“, nevystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jím totiž není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. KSPL 20 INS 1716/2019-B-27, zrušil schválené oddlužení dlužníka na návrh dlužníka podle § 418 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), a zastavil insolvenční řízení, protože dlužníkův majetek je zcela nedostačující k uspokojení věřitelů podle § 418 odst. 5 insolvenčního zákona; toto usnesení nabylo (ve výrocích o zrušení schváleného oddlužení a zastavení řízení) právní moci dne 15. 3. 2024. Tímto usnesením byla rovněž funkce insolvenčního správce zproštěna Mgr. Gabriela Nejedlíková. Podle § 159 odst. 3 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, v incidenčních sporech nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení. Vzhledem k důvodům, pro které bylo zrušeno oddlužení, nelze v řízení pokračovat (§ 159 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona); samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání není pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu