USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 13 To 154/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 8/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2024, č. j. 37 T 8/2024-234 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
„dne 14. 11. 2022 v době od 12:15 do 12:30 hodin u pozemní komunikace před vraty vedoucími na pozemek domu č.p. XY ve XY, okres Praha – XY, po slovní rozepři, kterou měl s M. Š. a též s F. Š., jako řidič motorového vozidla zn. Dacia Dokker, RZ:XY se rozhodl svým vozidlem z místa rozepře odjet, kdy v přední části vozidla u levého boku stál M. Š. se svým otcem F. Š., na což reagoval M. Š. tak, že svého otce poodstrčil, aby ho K. Š. vozidlem neohrozil, dále se M. Š. dostal k přední části vozidla, rukou se odtlačoval od přední části kapoty, i od levého zpětného zrcátka vozidla, s předpokladem toho, že K. Š. bude pokračovat ve směru jízdy doleva, v důsledku rozjíždění vozidla řízeného K. Š. ve snaze jej zastavit se M. Š. dostává před přední část vozidla směrem k pravému boku vozidla, K. Š. pokračoval v jízdě a to směrem doprava, kdy M. Š. tento byl nucen před vozidlem ustupovat, přidržoval se přitom kapoty vozidla a následně si lehá na kapotu vozidla, kdy s takto na kapotě visícím M. Š. ujel vozidlem přesně nezjištěnou vzdálenost v řádu několika metrů, poté odbočil vlevo směrem na XY a M. Š. z kapoty vozidla spadl na pozemní komunikaci napravo od vozidla a utrpěl přitom smykovou kožní oděrku na malíkové straně střední třetiny pravého předloktí délky cca 8 cm, oděrku na dlani levé ruky a pohmoždění pravé strany hrudníku, což si vyžádalo dodržování 14 denního klidového režimu, přičemž při svém počínání musel být srozuměn s tím, že může způsobit poškozenému minimálně zranění spočívající v omezení v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dnů, k čemuž jen shodou okolností nedošlo“.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy denní sazba činila 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ: 41197518 majetkovou škodu v částce 1 384 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že podané odvolání usnesením ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 13 To 154/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť ze strany soudu prvního i druhého stupně došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, když se soudy nevypořádaly s jím předkládanou verzí skutku a řádně nevyhodnotily provedené důkazy.
6. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že se na místo činu dostavil na základě komunikace mezi P. B. a otcem poškozeného, kdy mělo dojít ke smírnému řešení sporu, který mezi nimi existoval. Z tohoto důvodu navrhoval výslech svědka B., který by se mohl vyjádřit k účelu setkání a obsahu jednání ohledně vyrovnání vzájemných sporů. Soud ovšem provedení tohoto důkazu odmítl pro nadbytečnost. Současně poukazuje na svoji obhajobu stran průběhu skutku, kdy setrvá na svém stanovisku, že byl napaden, když jeho vozidlo se pokusil poškozený zadržet na místě, poté co byl napaden, insultován a bylo mu vyhrožováno zabitím lištou od motorové pily. Vyslovuje přesvědčení, že se soudy také nevypořádaly s tím, že mezi výpovědí poškozeného a očitými svědky jsou rozpory ohledně jejich vzájemných vztahů (viz výpověď svědka F. Š.). Soudy tyto rozpory nijak neobjasnily a zamítly návrhy na doplnění dokazování o výslechy svědků B. a F. Š. Zdůrazňuje, že přestože poškozený tvrdil u hlavního líčení, že se vyjadřoval slušně, tak svědek H. vypověděl, že všichni na sebe pokřikovali a hádali se. Navíc i otec poškozeného připustil, že mu vulgárně řekl, ať odjede. Má proto za to, že na jeho straně existovaly okolnosti vylučující protiprávnost, když odjezdem pouze bránil svoje zdraví a snažil se místo opustit, čemuž poškozený bránil tak, že mu skočil na kapotu. Nesouhlasí se soudy nižších stupňů, že ze strany poškozeného a jeho otce útok bezprostředně nehrozil.
7. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný namítá, že nedošlo k řádnému hodnocení provedených důkazů. Soudy totiž po něm požadují, že měl situaci vyhodnotit racionálně, uzavřít se ve vozidle a vycouvat. Takový požadavek považuje za nepřiměřený, je invalidní důchodce, byl verbálně napaden a bylo mu hrozeno zabitím lištou motorové pily. Současně vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy uvěřily tvrzení poškozeného, že důvodem jeho kontaktu s vozidlem byla nutná obrana, když byl nucen k nalehnutí na vozidlo, neboť nemohl uskočit jinam. Tento závěr ovšem považuje za rozporuplný s výpovědí otce poškozeného, který uvedl, že poškozený „tam skočil, aby nemohl ujet“. Nesouhlasí s vyjádřením poškozeného stran vysvětlení toho, proč toto jeho otec řekl (zesměšňování obhájcem při výslechu na policii). Současně namítá, že verzi ohledně toho, jak došlo k tomu, že se poškozený dostal na kapotu vozidla, nepotvrzují další slyšení svědci. Odvolací soud také nevzal v úvahu nevěrohodnost výpovědi svědkyně V. stran toho, v jaké poloze byl poškozený před a při kontaktu s jeho vozidlem.
8. Soudy také nedůvodně odmítly vyslechnout znalce MUDr. Toupalíka k možným vznikům zranění poškozeného a odmítly návrhy na vypracování znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika. Tímto byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rovněž došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Dovolatel následně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03. Vyjadřuje i nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, že i pokud by verze poškozeného byla nepravdivá a pravdivá by byla jeho verze, tak by se nemohlo jednat o nutnou obranu (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 527/2015. V tomto směru spatřuje nesprávný právní závěr, že nebyly naplněny okolnosti, které vylučují protiprávnost.
9. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 13 To 154/2024-264, se zrušuje a věc se přikazuje tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) přípisem ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 808/2024. Předně zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody a v čem spatřuje obviněný jejich naplnění, když zároveň poukázala na skutečnost, že obviněný zaměňuje v některých částech obsah podaných dovolacích důvodů.
11. Podle státní zástupkyně ovšem obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů, a fakticky je obsah podaného dovolání totožný s obsahem odvolání vyjma námitky o právních závěrech odvolacího soudu. Bez ohledu na tento závěr státní zástupkyně konstatuje, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, kdy směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní. De facto ovšem setrvale prosazuje vlastní verzi skutkového děje, že jednal v nutné obraně, ve snaze chránit svůj život a zdraví, což bylo ztíženo jeho sníženými pohybovými schopnostmi, před hrozícím útokem ze strany poškozeného a jeho otce. Zároveň se ovšem snaží předestřít to, že jednání obsažené ve skutkové větě neodpovídá provedenému dokazování, čím zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky.
12. Následně státní zástupkyně předestírá předpoklady naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, vyslovuje závěr, že argumentaci obviněného je třeba vyhodnotit jako skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, která jako taková není schopna naplnit tento dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného uvádí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v žádném, natož to v extrémním rozporu. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný následek trestního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Akcentuje, že zjevný rozpor nelze dovozovat a shledávat jen v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením. Zdůrazňuje, že obviněný je usvědčován celou řadou přímých a nepřímých důkazů. Vyslovuje přesvědčení, že nalézací soud dostál své povinnosti a důkladně, logicky a přesvědčivě se vypořádal s otázkou věrohodnosti protichůdných výpovědí obviněného a poškozeného a dalších slyšených svědků v kontextu dalších provedených důkazů, včetně důkazů v listinné podobě. Správnost jeho postupu nakonec akceptoval i odvolací soud (viz bod 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Podle státní zástupkyně soud prvního stupně své úvahy precizně zdůvodnil, včetně toho, proč provedené důkazy nesvědčí o pouhém přidržování se poškozeného „na kapotě vozidla“.
13. Ohledně namítaného opomenutí důkazů předně státní zástupkyně odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Podle státní zástupkyně obviněný námitku opomenutých důkazů deklaroval již v rámci řízení před odvolacím soudem, a to ve stejném rozsahu jako v rámci podaného dovolání. Státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že touto námitkou se zabýval odvolací soud v bodě 5 svého rozhodnutí, přičemž tuto neshledal důvodnou a odkázal na bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný poukazuje na neprovedení výslechu otce poškozeného, odkazuje na skutečnost, že tato výpověď byla v rámci hlavního líčení provedena postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a ze spisového materiálu nevyplývá, že by provedení tohoto důkazů obviněný navrhoval opakovaně.
14. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejprve státní zástupkyně předestírá předpoklady jeho naplnění. Akcentuje, že při posuzování důvodnosti tohoto dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními. Proto se vyjadřuje k námitce, že obviněný jednal v nutné obraně, kterou by bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod, pokud by obviněný namítal naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě. Současně ovšem akcentuje, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, způsobem hodnocení důkazů soudy nebo s postupem při hodnocení důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Podle státní zástupkyně ovšem konkrétní námitky obviněného vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu jsou v podstatné části takovými námitkami, když obviněný zpochybňuje skutkový stav věci, provedené důkazy, a to ve snaze prosadit svoji verzi skutkového stavu. Proto má za to, že tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou mírou tolerance.
15. Předně státní zástupkyně poukazuje na to, že stejnou námitkou se nalézací soud zabýval zejména v odstavci 23 rozsudku a na tento bod zcela odkazuje. Rovněž odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 10 svého rozhodnutí. Současně cituje ustanovení § 29 tr. zákoníku stran nutné obrany, když akcentuje, že obviněný prokazatelně bez zjevně hrozícího útoku na svůj život a zdraví najel svým vozidlem, které je v právním smyslu zbraní podle § 118 alinea druhá tr. zákoníku, proti tělu poškozeného, přičemž o razantnosti útoku svědčí i fakt, že poškozeného po určitou dobu na kapotě vozidla vezl do doby, než spadl na zem. Má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 527/2014 na předmětnou situaci nedopadá, když se jednalo o zcela jinou situaci. Podle jejího názoru se uplatněné námitky ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při aplikaci hmotného práva vycházely. Připouští, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když takovým dovolacím důvodem je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem neshledala důvodným.
16. Závěrem vyjádření státní zástupkyně uvádí, že dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, zčásti je pak zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
17. K podanému vyjádření státní zástupkyně se vyjádřil obhájce obviněného. Předně uvádí, že jeho námitky nejsou rozporuplné a že v řízení předložil jen jednu skutkovou verzi. Má za to, že námitky stran nenaplnění objektivní stránky nevylučují následně nesprávné posouzení subjektivní stránky. Zdůrazňuje, že jednání obviněného naplňuje podmínky nutné obrany, a to jak podle verze předložené obhajobou, tak i podle skutkových zjištění nalézacího soudu.
18. Nesouhlasí ani s vyjádřením státní zástupkyně v bodě 9, byť připouští, že právo na spravedlivý proces mu nedává garanci na úspěch v řízení ani nezaručuje rozhodnutí, jenž odpovídá představám obhajoby. Nemůže ovšem souhlasit s tím, jak předmětný nález státní zástupkyně aplikovala na předmětnou věc. Namítá, že se požadovanými důkazy založenými na exaktních metodách snažil odstranit z případu nežádoucí nejistoty. Má za to, že provedení byť jediného z požadovaných důkazů by mělo zásadní vliv na hodnocení skutkového stavu. Domáhá se tedy zajištění práva na spravedlivé řízení.
19. Nesouhlasí ani s tím, že požadované důkazy byly nadbytečné. Z pohledu tvrzení soudu prvního stupně obsaženého v bodě 23 jeho rozsudku poukazuje na to, že důvodem jeho odjezdu nebyla vulgární hádka, ale skutečnost, že se jej pokoušel poškozený protiprávně zadržet a otec poškozeného mu vyhrožoval zabitím.
20. V závěru podané repliky obviněný uvádí, že na svém dovolání trvá, s vyjádřením státní zástupkyně nesouhlasí a navrhuje, aby bylo podanému dovolání vyhověno.
III. Přípustnost podaného dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
24. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
25. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
26. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Přestože obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se nepochybně o vadu podaného dovolání, které by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, existenci tzv. opomenutých důkazů a nesprávné právní nebo jiné hmotněprávní posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají, avšak částečně jim odpovídají, byť s určitou mírou tolerance, ale jsou nedůvodné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
31. Nejprve je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 249–251 spisového materiálu). Lze tedy konstatovat, že dovolací argumentace obviněného, přinejmenším její podstatná část, představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 22 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
32. Bez ohledu na tento závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., byť jistým způsobem poněkud zmatečným způsobem, když např. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřazuje argumentaci stran neprovedení všech navrhovaných důkazů (např. výslech svědka B. a tvrzené rozpory ve výpovědi svědků). Nejvyšší soud se přesto uplatněnou dovolací argumentací zabýval, a to z pohledu toho, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů je ji možno podřadit. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno formálně podřadit námitky stran řádného nevyhodnocení všech provedených důkazů (bod III. dovolání) a neprovedení všech požadovaných důkazů. Lze mít za to, že těmito námitkami obviněný směřuje do naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu v jeho první a třetí variantě. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podřadit formálně námitku stran toho, že jednání obviněného nebylo protiprávní, když jednal v nutné obraně, byť s velkou dávkou tolerance, neboť tato námitka je obsahově založena na jiném skutkovém ději, než jaký měly za prokázaný soudy nižších stupňů.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, jenž spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
34. Dovolací soud považuje předně za vhodné rozvést předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Platí, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě také připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Zároveň je nutno zdůraznit, že existence tzv. zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013), tak jak ostatně činí obviněný i v nyní posuzované věci. Uvedený závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
35. Lze tedy uzavřít, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
36. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně, a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho obhajobu a vycházel z jeho verze skutkového stavu, že se jen bránil útoku poškozeného a jeho otce a že slyšení svědci jsou nevěrohodní. Takto uplatněná dovolací argumentace ovšem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), v jeho první variantě. Je tomu tak proto, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, potažmo před soudem druhého stupně, který podle zásad ústnosti a bezprostřednosti může posoudit provedené důkazy a tyto následně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
37. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soudy nižších stupňů nepochybně dostály své povinnosti postupovat při hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotit provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Současně řádně své rozhodnutí odůvodnily, v souladu s požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Zde je třeba odkázat zejména na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své úvahy řádně a dostatečně odůvodnil (viz body 22 až 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž právě z pohledu provedených důkazů přistoupil k jistým úpravám skutku a Nejvyšší soud pro jistou stručnost na jeho úvahy odkazuje. Uvedený soud se zabýval i tvrzenou nevěrohodností slyšených svědků, když poukázal i na výpověď svědka M. K., který podle soudu prvního stupně výpověď těchto svědků nepřímým způsobem podporuje (svědek na místě sám nebyl) a vypovídal o tom, co mu o incidentu sdělil sám obviněný. Nakonec o tom, že se soud prvního stupně řádně zabýval věrohodností slyšených svědků, svědčí i jeho postup spočívající v tom, že si ověřil, zda svědek H. mohl být skutečně předmětného dne doma. Obdobně postupoval i soud druhého stupně, který rovněž na námitky obviněného stran správnosti a úplnosti skutkových zjištění reagoval (viz body 6 až 8 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
38. Nad rámec shora uvedeného stran tvrzeného rozporu mezi výpovědí poškozeného a jeho otce – svědka F. Š. je třeba uvést, že při hodnocení výpovědi svědka F. Š. nelze pominout, že tato je jistým způsobem stručná, když z protokolu o výslechu tohoto svědka se podává, že v průběhu jeho výslechu došlo k určitému slovnímu konfliktu mezi tímto svědkem a obhajobou, ale i jeho zmocněncem, což nepochybně mohlo ovlivnit jeho výpověď z pohledu její stručnosti a případně i jistého tzv. zkratkovitého vyjádření tohoto svědka. V tomto směru také nelze přehlédnout skutečnost, že z vyjádření poškozeného je zřejmé, že poškozený a jeho otec mají pocit, že Policie ČR neřeší řádně konflikty mezi jejich rodinou a obviněným. Aniž by Nejvyšší soud chtěl a mohl hodnotit, zda tento pocit může mít nějaký reálný podklad, tak lze mít za to, že právě tato skutečnost mohla ovlivnit výpověď otce poškozeného u Policie ČR, což se nakonec podává i z výpovědi poškozeného. Nadto je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozeného podporují i další svědci, a to nejen ti, kteří se na místě nacházeli a mohli konflikt vnímat přímo, ale nakonec i výpověď svědka M. K. a listinné důkazy (fotodokumentace, lékařská zpráva). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí skutečnost, že ačkoliv před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že poškozeného na kapotě vozidla neviděl, tak z výpovědi svědka M. K. ovšem vyplývá opak. Lze proto mít za to, že námitky obviněného by bylo nutno považovat za nedůvodné, i kdyby je bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě.
39. Obviněný, jak již bylo naznačeno, se v dalším okruhu námitek dovolává existence tzv. opomenutých důkazů, když tvrdí, že soudy nižších stupňů neprovedly podstatné důkazy, jejichž provedení navrhoval. Podle jeho přesvědčení se soudy s jeho návrhy na doplnění dokazování vypořádaly nepřesvědčivě. Domnívá se tak, že byl naplněn nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, ale že zároveň bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
40. Takto uplatněné dovolací námitky lze formálně podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, když po obsahové stránce se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Stran problematiky tzv. opomenutých důkazů je vhodné nejdříve obecně připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, ale měl by svůj postup zdůvodnit.
Současně je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Současně platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
41. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
42. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu pak ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
43. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neprovedení dalších důkazů požadovaných obhajobou zdůvodnil, a to jednak v rámci hlavního líčení, ale zejména v bodě 26 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Stejně postupoval soud druhého stupně (viz bod 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Z jejich odůvodnění je pak patrno, že soudy dospěly k závěru, že tyto důkazy jsou jednak dílem nadbytečné, když skutečnosti, které tyto důkazy měly objasnit, byly v řízení již bez důvodných pochybností prokázány (např. tvrzené špatné vztahy mezi obviněným a poškozeným a jeho otcem, příčina jejich sporů), dílem měly za to, že tyto důkazy nemají žádnou vypovídající hodnotu (např. výslech svědka B., který na místě činu nebyl). Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nad rámec shora uvedeného stran námitky, že ve věci nebyl vyslechnut svědek F. Š., je třeba uvést, že svědecká výpověď tohoto svědka byla provedena v rámci hlavního líčení postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by obhajoba požadovala opakovaný výslech tohoto svědka. Takže i z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz.
44. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný zdánlivě právně relevantně uplatnil námitku, že jednal v nutné obraně (§ 29 tr. zákoníku). Taková námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Ovšem vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný neuplatňuje tuto argumentaci právně relevantně. Dovolatel totiž při formulaci této námitky zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, kdy předkládá svou vlastní alternativní verzi událostí, což zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá (otec poškozeného mu hrozil zabitím lištou motorové pily). Svým vlastním přesvědčením o průběhu skutkového děje odůvodňuje i tvrzenou nutnou obranu. Proto tuto argumentaci není možné podřadit pod tento zvolený dovolací důvod. Toliko obecně lze připustit, že jistou relevanci by tato námitka mohla mít tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru o naplnění tvrzené první alternativy eventuelně třetí varianty zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
45. Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat i na to, že totožnou obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž reagovaly na výhrady obviněného a potřebným způsobem se s nimi v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku nejednalo (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Pokud pak obviněný polemizuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu obsaženém v bodě 10 stran toho, že i kdyby byla jeho obhajoba pravdivá, tak by se nejednalo o nutnou obranu, lze uvést následující. Obviněný při formulaci této námitky zcela pomíjí, že soudy měly tuto jeho obhajobu za vyvracenou provedenými důkazy, takže ze strany tohoto soudu se jednalo jen o jisté hypotetické úvahy, které ovšem neměly reálný podklad ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Je tedy třeba uzavřít, že vznesená námitka není pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, neboť dovolatel nepřípustně vychází ze zcela jiného skutkového děje, než který je posuzován Nejvyšším soudem.
46. Ohledně odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 527/2015 je třeba uvést, že tento je zcela nepřípadný, když podle tohoto rozhodnutí proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že v dané věci před vlastním trestněprávním jednáním došlo k běžné slovní rozepři mezi obviněným a poškozeným a jeho otcem, kdy soudy uzavřely, že obviněný nebyl fyzicky napaden, takže jeho jednání vůči poškozenému nemohlo naplňovat znaky nutné obrany. V tomto směru je třeba uvést, že podstatou nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá tedy odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana zároveň nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když mezi všemi zúčastněnými se jednalo o společný slovní konflikt a k žádnému použití násilí vůči obviněnému nedošlo, když ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by takový útok vůči obviněnému bezprostředně hrozil.
47. Vzhledem ke shora uvedenému tak lze uzavřít, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala jen zčásti, a to při jisté dávce tolerance, avšak byla zjevně neopodstatněná. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že tato zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídala ani zčásti. Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř, když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázaná na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu