4 Tdo 1121/2025-845
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o společném
dovolání, které podali obvinění 1. Ebu Bekr Simitqiu, 2. A. S., proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 119/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního
stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 3 T 119/2024, byli
obvinění Ebu Bekr Simitqiu a A. S. (dále jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“)
uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:
„v přesněji nezjištěnou dobu dne 5. 8. 2021, v prostorách autosalónu
společnosti A. s.r.o., nacházejícím se v Praze XY, v XY ulici, při vědomí
obžalovaných o tom, že vydávají osobní motorové vozidlo tovární značky
Mercedes-Benz, S 400 D 4MATIC, registrační značky XY, černé barvy, vin: XY za
majetek společnosti SportCars Automobile s.r.o., IČ 07961545, se sídlem Praha
8, Klapkova 1874/83, jejímž byl obžalovaný Ebu Bekr Simitqiu jediným jednatelem
a společníkem a obžalovaný A. S. za tuto společnost běžně, na základě
zplnomocnění ze strany obžalovaného Ebu Bekra Simitqiu uděleného mu 11. 12.
2020, jednal, v úmyslu neoprávněně pro sebe získat úhradu kupní ceny ve výši 3
165 509 Kč za předmětné vozidlo tovární značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC od
společnosti A. s.r.o., jakkoli oba obžalovaní museli vědět, že předmětné
vozidlo není ve skutečnosti v majetku společnosti SportCars Automobile s.r.o.,
IČ 07961545, v návaznosti na předchozí ústní jednání mezi obžalovaným A. S. a
jednatelem poškozené společnosti A. s.r.o. M. V. o prodeji předmětného vozidla,
obžalovaní předali zástupcům poškozené společnosti A. s.r.o. do dispozice
osobní motorové vozidlo Mercedes-Benz S 400 D 4MATIC, kdy obžalovaný Ebu Bekr
Simitqiu, za přítomnosti a s vědomím obžalovaného A. S., podepsal, jakožto
jednatel společnosti SportCars Automobile s.r.o. a zároveň jakožto osoba
prodávající, se zástupcem poškozené společnosti A. s.r.o. kupní smlouvu na
předmětné vozidlo tovární značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC, v níž bylo mimo
jiné v článku 1.2 tvrzeno, že vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars
Automobile s.r.o., a že na vozidle neváznou žádné dluhy zástavní práva či jiné
právní vady, a že je oprávněn vozidlo kupujícímu prodat, přičemž obžalovaný Ebu
Bekr Simitqiu zároveň, za přítomnosti obžalovaného A. S., i podepsal za osobu
prodávající, se zástupcem poškozené společnosti A. s.r.o., a to rovněž dne 5.
8. 2021, protokol o předání předmětného osobního motorového vozidla tovární
značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC do dispozice poškozené společnosti A.
s.r.o., kdy jen s ohledem na to, že předmětné osobní motorové vozidlo
Mercedes-Benz, S 400 D 4MATIC požadoval zástupce společnosti K. s.r.o. vrátit
zpět, obžalovaní vozidlo dne 9. 8. 2021, na základě protokolu o předání
vozidla, od poškozené společnosti A. s.r.o. vyžádali a převzali zpět s
nepravdivým tvrzením, že vozidlo musí odvézt ke kontrole, a že vozidlo bude
posléze opět následující den vráceno do dispozice poškozené společnosti A.
s.r.o., avšak předmětné vozidlo již nikdy do dispozice poškozené společnosti
nevrátili, přičemž jen včasným zásahem ze strany jednatele poškozené
společnosti A. s.r.o. nedošlo k bezhotovostnímu převodu kupní ceny na bankovní
účet č. XY, na který obžalovaní požadovali uhrazení kupní ceny za vozidlo, a
tudíž poškozené společnosti A. s.r.o. nevznikla škoda ve výši 3 165 509 Kč“.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně oběma obviněným podle §
209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu odnětí svobody podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání
směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl
Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“)
usnesením ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, tak, že odvolání obou
obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8
To 124/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4.
2025, sp. zn. 3 T 119/2024, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce dne 21.
10. 2025 společné dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. [rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy], dále z důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení] a podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l)].
5. Obvinění v podaném dovolání předně setrvale namítají, že v
projednávané věci nebylo prokázáno, že se stal skutek tak, jak je popsán v
obžalobě, resp. že jednání, které je jim kladeno za vinu, naplňuje skutkovou
podstatu trestného činu podvodu. Akcentují, že po celou dobu řízení poukazují
na to, že jejich jednání představovalo běžnou obchodní praxi mezi dotčenými
obchodními partnery, nikoli trestný čin. Zdůrazňují, že po celou dobu trestního
řízení uvádějí, že s předmětnou obchodní procedurou byly všechny zúčastněné
strany srozuměny, kdy žádný z provedených důkazů neprokazuje opak.
6. Podle názoru dovolatelů nebyla provedeným dokazováním prokázána
existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy úmysl se obohatit
uvedením někoho v omyl nebo zamlčením podstatných skutečností. Žádný z
provedených důkazů podle nich nenasvědčuje tomu, že by jednali s úmyslem
neoprávněně vylákat od společnosti A. s. r. o., kupní cenu vozidla. Ze
skutkových zjištění podle obviněných naopak vyplývá, že společnost A. s. r. o.,
byla se všemi rozhodnými okolnostmi transakce obeznámena. Nikdo tedy nebyl
uveden v omyl a nebyly ani zamlčeny podstatné skutečnosti.
7. Obvinění namítají, že soudy obou stupňů učinily závěr o jejich
trestní odpovědnosti jen a pouze na základě vlastní myšlenkové konstrukce,
nikoli na základě zjištěných skutkových okolností. Podle jejich přesvědčení
soudy nedostatečně zkoumaly vnitřní stav jejich mysli v době inkriminovaného
jednání a absenci důkazů o úmyslu nahradily vlastní hypotetickou úvahou o
škodlivém následku. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 4/67. Vyjadřují zároveň nesouhlas s bodem 13
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně stran jejich úmyslu neoprávněně
vylákat od společností A. s. r. o., smluvenou kupní cenu.
8. Za významnou považují rovněž skutečnost, že vedle transakce popsané v
obžalobě došlo tentýž den mezi týmiž společnostmi k další transakci týkající se
druhého vozidla, u níž soudy ani veřejná žaloba neshledaly žádné trestněprávní
následky. Podle obviněných na tuto druhou transakci nelze nahlížet jako na
separátní a s projednávanou věcí nesouvisející, neboť právě tato transakce
dokládá existenci ustálených obchodních zvyklostí mezi společnostmi SportCars
Automobile, s. r. o., a A. s. r. o. V kontextu čestného prohlášení jednatele a
společníka společnosti A. s. r. o., svědka V., ze dne 29. 7. 2025, pak bylo
podle dovolatelů prokázáno, že jejich jednání nebylo podvodné.
9. Dovolatelé dále zdůrazňují, že v popisu skutku, tak jak jej vymezil
soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku (a odvolací soud svým usnesením
aproboval) absentuje informace, koho se měli svým jednáním pokusit uvést v
omyl. Ačkoli z odůvodnění rozsudku implicitně vyplývá, že touto osobou měla být
společnost A. s. r. o., podle obviněných jí rozhodně nebyla. K tomu opětovně
poukazují na čestné prohlášení svědka V., který uvedl, že se jejich jednáním
necítil být uveden v omyl či podveden. Připouštějí, že je sice možné považovat
obchodní model praktikovaný mezi společnostmi SportCars Automobile, s. r. o., a
A. s. r. o., za nestandardní, tato skutečnost však sama o sobě nemůže mít
trestněprávní následky. Akcentují, že společnost SportCars Automobile, s. r.
o., měla v rámci jednání se společností A. s. r. o., postavení quasi
zprostředkovatele, což bylo svědku V. známo. Připouštějí, že bráno zpětně
nebylo zvolené řešení nejvhodnější, ovšem toto nemůže vést k závěru o jejich
trestní odpovědnosti.
10. Obvinění rovněž kritizují přístup odvolacího soudu ke zmíněnému
čestnému prohlášení svědka V., které považují za klíčový důkaz. Odvolací soud
se podle nich tímto důkazem zabýval zcela nedostatečně a jeho závěry jsou
selektivní a předčasné. Stejně tak považují za neudržitelné tvrzení odvolacího
soudu, že opakovaný výslech tohoto svědka by nebyl relevantní. Jestliže jediná
osoba jednající za údajně podvedenou společnost prohlašuje, že se necítila být
uvedena v omyl, nelze podle dovolatelů tvrdit, že její další výslech by neměl
pro posouzení věci význam.
11. Závěrem dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7.
2025, sp. zn. 8 To 124/2025, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 3 T 119/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněných se vyjádřil dne 19. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO
903/2025, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Úvodem vyjádření zrekapituloval uplatněné dovolací důvody a obsah
podaného dovolání. Poté konstatoval, že obvinění v dovolání opakují obhajobu,
kterou uplatnili již ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, přičemž
odkázal na body 73–79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 11–21
odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle státního zástupce se soudy s těmito
námitkami již vypořádaly a státní zástupce se s jejich argumentací ztotožňuje.
13. Nad rámec této argumentace dodává, že lze připustit, že podobných
podvodných prodejů se v předmětné době dopouštěly i další osoby; lze připustit,
že takoví „obchodníci“ si předávali vozidla bez uvedení aktuálních vlastníků v
dokladech; nelze si však rozumně představit, že by mezi zvyklosti takových
obchodů patřil prodej vozidel, která prodávající nevlastní, tedy je nemá ve své
moci. Tomu podle státního zástupce odpovídá i jednání svědka V., který se bez
problémů přenesl přes vyznačení jiného vlastníka v dokladech k vozidlu, avšak
razantně reagoval na skutečnost, že mu vozidlo nebylo dodáno.
14. Ohledně namítaných nesprávných skutkových zjištění státní zástupce
uvádí, že pokud by nesprávnými skutkovými zjištěními měl být založen dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., museli by dovolatelé konkrétně
označit rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými
důkazy, nebo doložit, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů,
případně že neprovedly podstatné navržené důkazy. Současně připomíná, že
dovolací soud není povinen sám aktivisticky prověřovat provedené dokazování a
učiněné skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. K tomu odkazuje na
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a ze dne
17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24. V této souvislosti konstatuje, že
dovolatelé výše uvedeným způsobem své dovolání nevymezili – pouze obecně tvrdí,
že soudy nedostatečně zkoumaly jejich „vnitřní stav mysli“ a odkazují na čestné
prohlášení svědka V., které odvolací soud nepovažoval za relevantní, jak
vysvětlil v závěru bodu 17 odůvodnění svého usnesení.
15. Státní zástupce dále konstatuje, že dovolatelé ani výslovně neuvádí,
že by odvolacímu soudu navrhli opakování výslechu svědka V. I kdyby však takový
návrh učinili a jejich námitka by odpovídala třetí variantě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejednalo by se podle státního zástupce o
opomenutý důkaz. Státní zástupce zdůrazňuje, že svědek V. byl vyslechnut po
řádném poučení o následcích nepravdivé výpovědi, a jeho výpověď proto nelze
zpochybnit samotným písemným prohlášením bez jakékoliv odpovědnosti za uvedení
vědomě nepravdivých údajů (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10.
2019, sp. zn. 7 Tdo1171/2019).
16. K právnímu posouzení skutku jako trestnému činu podvodu státní
zástupce uvádí, že dovolatelé pouze obecně tvrdí, že jejich jednání nenaplňuje
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, k tomuto tvrzení ale
nepřipojují žádnou bližší argumentaci. Taková námitka podle státního zástupce
neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu
odkazuje na bod 114 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024,
sp. zn. 11 Tdo 320/2024.
17. Pokud jde o tvrzenou absenci označení poškozeného v popisu skutku,
státní zástupce připouští, že tato námitka obsahově odpovídá první variantě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nepodložení všech
znaků trestného činu příslušnými skutkovými zjištěními zakládá nesprávné právní
posouzení skutku, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Z výroku rozsudku
nalézacího soudu je totiž zřejmé, že v omyl byl uveden zástupce společnosti A.
s. r. o., který na základě kupní smlouvy mylně předpokládal, že společnost
dovolatelů je vlastníkem vozidla a je tudíž oprávněna vozidlo prodat (k tomu
viz také rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
18. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněných
k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obou obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d
odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k
podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na
situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených
důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního
rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění
soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto
ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat
rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou
vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která
jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání
by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak
proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze
nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení
práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím
řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a
nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze
také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se
zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení
důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně
nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení
takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky
důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při
domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem
apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska
naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní
pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3
Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí
jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran
navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně
odůvodněno.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
(první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá
alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací
soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. písm. a) až l) tr. ř. (druhá
alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §
256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu
pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora
uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatelů, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
29. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se dovolací soud seznámil s
obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu
prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání,
musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím
namítají tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem
provedených důkazů a nesprávné právní posouzení skutku, dovolacím důvodům podle
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice
odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
30. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání
obvinění uplatnili již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odvolání ze dne 7. 5. 2025 na
č. l. 778 spisového materiálu a odůvodnění odvolaní ze dne 12. 5. 2025 na č. l.
780–782 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit,
že dovolací argumentace obviněných představuje z převážné zčásti pouhé
opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v
odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 73–79 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu a body 11–21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je
třeba poznamenat, že pokud obvinění v rámci dovolání opakují totožné námitky,
které již uplatnili před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě
vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek
17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci.
31. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného
dovolání. Jak již bylo zmíněno, dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení
s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených
důkazů] a první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. [nesprávné právní posouzení skutku], ovšem bez toho, aniž by pod uvedené
dovolací důvody podřadili konkrétní jimi tvrzené vady. Jinak vyjádřeno,
obvinění sice označili jednotlivé uplatněné dovolací důvody, ovšem následně
výslovně nerozvedli, pod který z uplatněných dovolacích důvodů podřazují
namítané vady napadených rozhodnutí. Nepochybně se jedná o jistou vadu podaného
dovolání, když dovolatelé jsou povinni nejen označit jednotlivé dovolací
důvody, ale i přesně specifikovat, pod který z uplatněných dovolacích důvodu
jednotlivé námitky podřazují (blíže viz § 265f odst. 1 tr. ř., dále viz
přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo
577/2017). Jedná se o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému mu by měla
zabránit právě povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz
§ 265d odst. 2 tr. ř). Přes tento jistý nedostatek se Nejvyšší soud ovšem
podaným dovolání věcně zabýval.
32. Dovolací soud se nejprve zabýval obviněnými namítanou vadou tzv.
zjevného rozporu, tj. tvrzením, že rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů. Vzhledem k obsahu podaného dovolání se lze domnívat, že pod
tento dovolací důvod obvinění podřazují námitku, že provedeným dokazováním
nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy jejich úmysl
neoprávněně pro sebe získat od poškozené společnosti kupní cenu vozidla.
Obvinění mají za to, že soudy nedostatečně zkoumaly vnitřní stav jejich mysli v
době inkriminovaného jednání a závěr o naplnění subjektivní stránky učinily jen
a pouze na základě vlastní myšlenkové konstrukce, nikoli na základě zjištěných
skutkových okolností. Současně je třeba uvést, že tato námitka by mohla
směřovat i do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
když subjektivní stránka se vztahuje k zavinění, a tudíž předpokladům trestní
odpovědnosti fyzické osoby.
33. S ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné
připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům
zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat
pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím
vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná
logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v
případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí
jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli
akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší
soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k
tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.
III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a
řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen
na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s
jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že
dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě
vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající
skutkový stav v celé jeho šíři.
34. Ve světle shora naznačených východisek dovolací soud k námitkám
obviněných mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
jeho první alternativě uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Je
tomu tak především proto, že obsahově předmětné námitky nepřesahují meze pouhé
polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a
především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.
Prostřednictvím uvedených námitek se obvinění primárně domáhají odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů a v
důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu
s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozují zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými
zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svém dovolání formálně
deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňují námitky skutkové,
resp. procesní.
35. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí
shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v
trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu
objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo
§ 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6.
2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak nalézací, tak
odvolací soud požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když uvedly,
které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění
opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se
vypořádaly s obhajobou obviněných a proč nevyhověly návrhům na provedení
dalších důkazů. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry ztotožňuje, a i s
ohledem na obecnou formulaci námitek obviněných stran tzv. zjevného rozporu pro
stručnost odkazuje na body 73–76 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 11–
18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
36. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést
následující. Obvinění fakticky namítají, že neměli v úmyslu poškozenou
společnost podvést, když podle jejich přesvědčení byly všechny zúčastněné
strany, tj. i osoby jednající za společnost A. s. r. o., s podstatou jednání
srozuměny. Jinak vyjádřeno, obvinění tvrdí, že zástupcům kupující společnosti
bylo známo, že nejsou majiteli předmětného vozidla a že vystupují fakticky jako
tzv. quasi zprostředkovatelé. Přes skutečnost, že obvinění při formulaci této
námitky vycházejí ze svojí skutkové verze události, je předně třeba akcentovat,
že touto obhajobou se soudy nižších stupňů zabývaly a řádně zdůvodnily, na
základě jakých důkazů byla tato obhajoba vyvrácena a byl zformulován skutkový
stav uvedený v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru
je třeba odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body
73 až 75 rozsudku soudu prvního stupně), ale i na body 16 až 18 rozhodnutí
soudu druhého stupně. Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry zcela
odkazuje.
37. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že obhajobu
obviněných vyvrací výpovědi slyšených svědků, a to zejména svědků V. a Š., ze
kterých je zřejmé, že obvinění jim tvrdili, že vlastníkem vozidla je společnost
SportCars Automobile s.r.o, což nakonec dokládá i podepsaná kupní smlouva ze
dne 5. 8. 2021 (viz č. l. 7), ale i protokol o předání motorového vozidla (viz
č. l. 9). Tedy nejen z výpovědi svědků, ale i z listinných důkazů vyplývá, že
obvinění vystupovali při uzavírání kupní smlouvy jako majitelé předmětného
vozidla, resp. že tvrdili, že vozidlo ke dni uzavření kupní smlouvy je majetkem
společnosti SportCars Automobile s.r.o, kterou oba obvinění zastupovali,
ačkoliv toto tvrzení neodpovídalo skutečnosti a obvinění si tohoto byli
prokazatelně vědomi. Pokud obvinění poukazují na prodej druhého vozidla
poškozené společnosti, které mělo podle nich proběhnout za stejných skutkových
okolností, tak předně je třeba uvést, že prodej tohoto druhého vozidla nebyl
předmětem dané trestní věci, takže tato námitka je zcela nepřípadná a nemůže
mít na jejich trestní odpovědnost v dané věci vliv. Proto na rozdíl od
obviněných má Nejvyšší soud za to, že tvrzení obviněných o vědomosti zástupců
poškozené společnosti o skutečném stavu věci v době uzavírání předmětné smlouvy
není odpovídající a pravdivé a je vyvráceno provedenými důkazy.
38. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obvinění výslovně uplatnili první
variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto lze mít
za to, že tito, byť toliko v určitých náznacích, se dovolávají i existence
třetí varianty tohoto dovolacího důvodu, tedy existence tzv. opomenutých
důkazů. Přestože tedy obvinění výslovně tuto variantu tohoto uplatněného
dovolacího důvodu neuvedli, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku
blíže reagovat.
39. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze obecně uvést, že jde
jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny
při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS
213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS
219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného
dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze
spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen
každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit.
Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o
podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které
mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba
uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět,
zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního
soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
40. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu pak vyplývá, že
neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit
co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle
něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle
kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je
pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož
ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz
nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne
16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
41. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již
bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové,
které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře
nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné
zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě
nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např.
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze
dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k
porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
42. Lze mít za to, jak již bylo uvedeno, že ovšem toliko jen v určitých
náznacích tvrzení o existenci tzv. opomenutých důkazů je dovozováno z toho, jak
odvolací soud reagoval na čestné prohlášení jednatele a společníka poškozené
společnosti A. s. r. o., svědka M. V., ze dne 29. 7. 2025. Fakticky obvinění
nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který neprovedl doplňující výslech
svědka V., jednatele poškozené společnosti. K tomuto tvrzení lze uvést
následující. Ze spisového materiálu vyplývá, že uvedené čestné prohlášení bylo předloženo
odvolacímu soudu obhájcem obviněných při odročeném veřejném zasedání konaném
dne 31. 7. 2025 a obhájce na jeho základě navrhl provedení opakovaného
doplňujícího výslechu svědka V. Odvolací soud čestné prohlášení provedl jako
listinný důkaz a návrh na doplnění dokazování výslechem svědka V. zamítl.
Následně pod bodem 17 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval
za nutné provést doplňující výslech svědka V. Za stávající důkazní situace
nelze odvolacímu soudu v tomto směru nic vytknout. Svůj postup řádně zdůvodnil
a již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Lze mít za to,
že odvolací soud správně poznamenal, že prohlášení svědka o absenci škody ani
jeho úvahy o právní kvalifikaci skutku nejsou pro právní posouzení věci
relevantní, když jednání skončilo ve stadiu pokusu a od počátku bylo zřejmé, že
předmětnou trestnou činností přímá škoda nevznikla, ovšem jen v důsledku
jednání svědka V., který poté, co bylo vozidlo tzv. odvezeno na kontrolu,
zamezil úhradě kupní ceny za předmětné vozidlo společnosti SportCars
Automobile, s. r. o. (podle kupní smlouvy mělo být vozidlo uhrazeno do 8 dnů
ode dne podpisu smlouvy). Jinak vyjádřeno, škoda nevznikla nikoliv proto, že by
obvinění učinili sami nějaké aktivní kroky k tomu, aby tato nevznikla, nýbrž v
důsledku aktivního jednání svědka V. Podle Nejvyššího soudu navíc skutečně
nelze pominout, že svědek V. byl v projednávané věci vyslechnut jako svědek po
poučení o následcích nepravdivé výpovědi a již z tohoto důvodu není v zásadě
možné, aby jeho výpověď byla podstatněji zpochybněna samotným čestným
prohlášením vypracovaným písemně bez jakékoli odpovědnosti za uvedení vědomě
nepravdivých údajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2019, sp.
zn. 7 Tdo 1171/2019). Nadto i v tomto čestném prohlášení svědek výslovně
odkázal na svoji výpověď učiněnou před soudem, kdy i výslovně uvedl, že své
předchozí výpovědi ve věci nemění. Proto ani tato námitka, i pokud by byla
řádně uplatněna, by nemohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho třetí variantě.
43. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných, o kterých se
lze domnívat, že míří na nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění v podaném dovolání tvrdí jednak to, že nebyla
naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, a dále namítají, že popis
skutku neobsahuje označení osoby, kterou se měli svým jednáním pokusit uvést v
omyl a že tedy nebyl naplněn znak uvedení někoho v omyl.
44. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou stran neuvedení nikoho v
omyl. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že tato
námitka nebyla uplatněna právně relevantním způsobem. Předmětná námitka je
totiž založena na tvrzení, že společnost A. s. r. o., byla seznámena se všemi
podstatnými skutečnostmi, tedy že věděla, že prodávající společnost není
vlastníkem předmětného vozidla. Lze tedy mít za to, že při formulaci této
námitky vychází obvinění z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný
na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Zde je namístě uvést,
že při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn
soudy nižších stupňů a vyjádřen v tzv. skutkové větě.
45. Bez ohledu na shora uvedené, toliko velmi stručně je třeba uvést, že
omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Platí, že o omyl půjde i tehdy,
když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se
domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve
mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k
jeho obohacení. V dané věci je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se
naplněním znaku uvedení v omyl zabývaly, když dospěly k závěru, že obvinění
poškozenou společnost uvedli v omyl tím, že jednak prohlásili a jednak fakticky
vůči poškozené společnosti vystupovali jako vlastníci předmětného vozidla,
ačkoliv vlastníky vozidla společnost SportCars automobile, s. r. o., v době
uzavírání kupní smlouvy nebyla. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na
bod 36 tohoto rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud tímto tvrzením obviněných
zabýval. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, kdo je
vlastníkem předmětného vozidla, nepochybně představovala pro poškozenou
společnost podstatný údaj rozhodující pro případné uzavření kupní smlouvy.
Postrádalo by totiž logický smysl uzavírat kupní smlouvy s nevlastníkem
předmětného vozidla.
46. K námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, je
třeba uvést, že dovolatelé obsahově uplatněnou argumentací fakticky vyjadřují
svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů o naplnění všech znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu a až na základě nesouhlasu s tímto skutkovým
zjištěním dovozují nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze,
neboť tato argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za
prokázány soudy nižších stupňů. Zde je třeba akcentovat, že, jak již bylo
naznačeno, důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu
jsou totiž v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem či soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud
proto uzavírá, že i tuto námitku obvinění uplatnili pouze formálně.
47. Bez ohledu na shora uvedený závěr považuje dovolací soud za potřebné
akcentovat, že jak nalézací, tak odvolací soud se, i s ohledem na uplatněnou
obhajobu, otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podrobně
zabývaly. Nalézací soud své úvahy stran zavinění vtělil do bodu 78 a zčásti i
do bodu 74 odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud se otázkou zavinění
zabýval pod body 19 a 21 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž toliko odchylně
posoudil pouze druh úmyslu v případě obviněného Ebu Bekra Simitqiu, u něhož
shledal s jistotou toliko úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku.
48. Nadto považuje Nejvyšší soud obiter dictum za vhodné uvést
následující. I pokud by dovolací soud vycházel z tvrzení obviněného A. S.
(spoluobviněný Ebu Bekr Simitqiu se hájí tím, že smlouvu jen podepsal a nic o
obchodu nevěděl), že fakticky vystupovali v dané věci jako tzv. quasi
zprostředkovatelé, tak není pochyb o tom, že by tento obviněný jednal z pohledu
všech skutečností, které mu byly v době jeho jednání a jednání spoluobviněného
známy, v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obecně z
pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl,
že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele
u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení
následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila
navenek, tj. chováním pachatele. Platí, že pro eventuální úmysl postačuje pouhá
představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
49. Na tomto místě je ještě vhodné blíže rozvést teoretická východiska
týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie
smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Jak již bylo naznačeno, srozuměním
se tedy rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření
představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení
nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření
vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této
vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá
lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo
nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy
sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu
následku. U tzv. pravé lhostejnosti pak absentuje i ten nejslabší volní vztah
pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale
naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však od
tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se pachatele, že k trestněprávně
relevantnímu následku nedojde. Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle
(nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním
vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se
s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na
druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá
nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za
podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání
pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v
konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn).
50. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že při
respektu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, kterými je dovolací soud
vázán, není pochyb o tom, že oba obvinění podepsali uvedenou kupní smlouvu, ve
které deklarovali, že předmětné vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars
Automobile, s. r. o., ačkoliv tento údaj prokazatelně neodpovídal skutečnosti.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný S. vypověděl, že si smlouvu
řádně nepřečetl (ověřil jen VIN, název a cenu). Zde je ovšem namístě zdůraznit,
že tato obhajoba na závěr o naplnění subjektivní stránky nemůže mít žádný vliv.
Obviněný totiž vystupoval jako osoba oprávněná jednat za společnost SportCars
Automobile, s. r. o., takže bylo jeho primární povinností při dodržení
minimální míry opatrnosti jako zplnomocněného zástupce prodávající společnosti
se s obsahem celé předmětné smlouvy řádně seznámit a zkontrolovat pravdivost
údajů v ní uvedených. Jestliže tak podle vlastního vyjádření neučinil, musel
být přinejmenším srozuměn s tím, že údaje v ní uvedené nemusí být pravdivé a
odpovídající a že kupující společnost může být uvedena v omyl. Nadto je třeba
akcentovat, že obviněný opakovaně vystupoval jako oprávněný zástupce této
společnosti, takže věděl, jaké jsou jeho povinnosti jako osoby jednající za
prodávající společnost. Navíc nelze pominout, že předmětem obchodu byl prodej
luxusního vozu, kdy i kupní cena odůvodňovala zvýšenou opatrnost při uzavírání
kupní smlouvy. Současně je třeba zdůraznit, že obviněný nejenže zástupci
kupují společnosti zatajil, že majitelem vozidla je jiný subjekt, ala i jak sám
připustil, nevěděl, kdo je vlastníkem vozu, neviděl ani žádnou smlouvu o
převodu vozidla na společnost, kterou zastupoval. Nebylo mu tedy ani známo, zda
a jak přesně může s předmětným automobilem společnost SportCars Automobile, s.
r. o, nakládat a nezajímal se o to. Zároveň nelze pominout ani skutečnost, že
sám obviněný připustil, že mu bylo známo, že za vozidlo měla být jeho původnímu
vlastníkovi uhrazena jen záloha ve výši 700 000 Kč, tedy ani nemohl
předpokládat, že vozidlo bylo předchozímu vlastníkovi řádně uhrazeno a že je
třeba jen tzv. vyřešit právní věci týkající se převodu tohoto vozidla na firmu
SportCars Automobile, s. r. o. Pokud při vědomí všech těchto skutečností
podepsal kupní smlouvu, musel být srozuměn s tím, že předmětem prodeje je
vozidlo, které není v jejich vlastnictví, tedy že kupující společnost uvedli v
omyl ohledně vlastnictví vozidla a že tím, že kupní cena má být uhrazena na
účet jejich společnosti, může dojít k tomu, že kupující společnost uhradí kupní
cenu, aniž by mohla právně získat předmětné vozidlo do vlastnictví a že
předmětné vozidlo zůstane ve vlastnictví skutečného vlastníka, a pro případ, že
taková situace nastane, byl s tím srozuměn. Samotná skutečnost, že by v případě
akceptace tvrzení obviněného došlo k tomu, že by obviněný jednal v úmyslu
nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, by nenaplňovala zvolený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Pokud jde o námitku, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně neobsahuje označení osoby, kterou se měli obvinění pokusit svým
jednáním uvést v omyl, tuto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., neboť nepodložení všech znaků skutkové podstaty trestného
činu příslušnými skutkovými zjištěními zakládá nesprávné právní posouzení
skutku. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, jak bude rozvedeno níže.
52. Obecně lze k trestnému činu podvodu, jehož úprava je obsažena v §
209 tr. zákoníku, uvést následující. Objektem trestného činu podvodu je cizí
majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívá v
tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je jiným provedena majetková dispozice,
čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k
obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu podvodu se
tak uvádí, že zde vlastně mohou vystupovat 4 osoby, a to: 1. pachatel (jako
osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), 2.
osoba jednající v omylu (oklamaná), 3. osoba poškozená a 4. osoba obohacená, z
nichž nyní mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem
na § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení
proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Má-li být trestný čin podvodu spáchán
s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické
osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která
je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s
majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002 nebo
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024,
sp. zn. 15 Tdo 960/2023).
53. Z výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že nepravdivé tvrzení
o tom, že předmětné vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars Automobile,
s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný Ebu Bekr
Simitqiu a za níž běžně, na základě plné moci, jednal obviněný A. S., bylo
obsaženo v kupní smlouvě. Z výroku rozsudku je dále zřejmé, že tuto kupní
smlouvu podepsal za stranu prodávající obviněný Ebu Bekr Simitqiu, za
přítomnosti a s vědomím obviněného A. S., a to se „zástupcem poškozené
společnosti A. s. r. o.“ za stranu kupující. Nejvyšší soud má tedy, ve shodě se
stáním zástupcem, za to, že z popisu skutku je bez pochybností zřejmé, že v
omyl byl uveden zástupce společnosti A. s. r. o., který jménem této společnosti
kupní smlouvu podepsal a který měl z jejího textu mylně za to, že dovolatelé,
resp. společnost SportCars Automobile, s. r. o., jejímž jménem dovolatelé
jednali, je oprávněna předmětné vozidlo prodat. Tuto námitku proto Nejvyšší
soud shledal sice přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.
54. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za
vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v
dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující
argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro
lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko,
že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody.
55. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu
prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit
obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou
napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnými
uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
56. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil
podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti
neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo
se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů
činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to
přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý
proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obou obviněných podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto
usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod
odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu