USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného A. G., nar. XY v XY, okr. XY, XY, státní příslušnost XY, bytem XY č. XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 To 27/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 9/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 42 T 9/2020, byl obviněný A. G., (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (bod I) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod II). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„I. kolem půlnoci z 1. 2. 2020 na 2. 2. 2020 v XY, XY č. XY, v bytě ve 4. patře domu fyzicky napadl poškozeného E. S., nar. XY tak, že mu dosud blíže nezjištěným tupým násilím značně velké intenzity, pravděpodobně prudkým zakleknutím nebo dupnutím na ležícího poškozeného nebo velmi prudkým úderem pěstí či loktem, vykopnutím nohou nebo kolenem proti poškozenému, způsobil závažná poranění v dutině břišní, a to trhlinu nástěnné pobřišnice, trhlinu velké předstěry, trhlinu závěsu tenkého střeva, trhlinu horní mezentrické žíly a přehmoždění slinivky břišní, dále dosud blíže nezjištěným tupým násilím velké intenzity, pravděpodobně opakovanými údery pěstí poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu na horním rtu s průnikem do dutiny nosní a četné krevní výrony v obličejové části hlavy a na horních končetinách, přičemž zranění v dutině břišní vedla k rozsáhlému vnitřnímu krvácení do dutiny břišní,
II. v době od 29. 10. 2019 do 3. 2. 2020 se zdržoval na adrese XY č. XY i na jiných místech území hlavního města Prahy, přestože mu rozhodnutím Policie České republiky, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha ze dne 27. 9. 2019 č. j.: KRPA-338395-25/ČJ-2019-000022-SV, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2019, a které je vykonatelné ode dne 29. 10. 2019, bylo uloženo správní vyhoštění a současně mu byla stanovena doba 1 roku, po kterou mu není umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., 2. Za tuto trestnou činnost uložil Městský soud v Praze obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku současně uložit obviněnému trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.
3. Proti citovanému rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze i obviněný. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem I. a do trestu. Obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku.
4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 To 27/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I, a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
„kolem půlnoci z 1. 2. 2020 na 2. 2. 2020 v XY, XY č. XY, v bytě ve 4. patře domu fyzicky napadl poškozeného E. S., nar. XY tak, že mu dosud blíže nezjištěným tupým násilím značně velké intenzity, pravděpodobně prudkým zakleknutím nebo dupnutím na ležícího poškozeného nebo velmi prudkým úderem pěstí či loktem, vykopnutím nohou nebo kolenem proti poškozenému, způsobil závažná poranění v dutině břišní, a to trhlinu nástěnné pobřišnice, trhlinu velké předstěry, trhlinu závěsu tenkého střeva, trhlinu horní mezentrické žíly a přehmoždění slinivky břišní, dále dosud blíže nezjištěným tupým násilím velké intenzity, pravděpodobně opakovanými údery pěstí poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu na horním rtu s průnikem do dutiny nosní a četné krevní výrony v obličejové části hlavy a na horních končetinách, přičemž zranění v dutině břišní vedla k rozsáhlému vnitřnímu krvácení do dutiny břišní a následně k smrti poškozeného“.
5. Následně obviněnému uložil za tento trestný čin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 To 27/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které staví na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neboť podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
7. Dovolatel primárně tvrdí, že jak soud prvního, tak i druhého stupně, vycházely toliko z domněnek či předpokladů a nikoli ze skutkových zjištění založených na provedených důkazech. Podle obviněného vyšly soudy z úvahy, že pokud poškozený a on měli předchozího večera konflikt a o jiném konfliktu nikdo ze svědků nemluvil a následujícího dne poškozený zemřel, pak z hlediska elementární logiky zůstává podle rozsudku odvolacího soudu on jedinou možnou osobou, která zranění mohla poškozenému způsobit. Dovolatel akcentuje, že neexistuje žádný přímý či nepřímý důkaz o tom, že by se dopustil předmětného jednání, které by podle znaleckého posudku mohlo být příčinou smrti poškozeného, když zdůrazňuje, že podle znalců mohlo dojít ke vzniku zranění u poškozeného i pádem na vystupující předmět. Podle obviněného tak skutkové zjištění o tom, že to byl právě on, kdo poškozeného bil a kopal do břicha, nemá v žádném ohledu oporu v provedeném dokazování. Obviněný namítá, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, která neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný (či chybějící) důkaz a této souvislosti dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz přim. nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03). Dále tvrdí, že se policie nezabývala možným zaviněním smrti poškozeného jinou osobou, takže nebyla respektována zásada in dubio pro reo. V tomto směru odkazuje na skutečnost, že jedním z podezřelých byl v počátcích vyšetřování i svědek E. P., který byl na rozdíl od něho zraněn na rukou a v obličeji. Toto ovšem policie ignorovala a soustředila se na opatření důkazů posilujících podezření proti němu. Podle znalců k zranění poškozeného došlo 13 hodin před jeho smrtí, tedy dne 2. 2. 2020 mezi 4:00 až 17:00 hod. Soudy ovšem nevzaly v úvahu, že v té době spal a poškozený byl vzhůru.
8. Podle dovolatele nesprávné právní hodnocení pak oba soudy, byť každý v jiném rozsahu, provedly ohledně jeho úmyslu. Soud prvního stupně uzavřel, že jednal v přímém úmyslu způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví a soud odvolací podřazuje pod jeho úmysl dokonce i smrt poškozeného. K tomu obviněný dodává, že jeho jediným prokázaným jednáním byl úder do hlavy poškozeného. Z tohoto jednání není možné dovodit úmysl směřující k usmrcení poškozeného. Dovolatel také namítá, že si poškozený stěžoval na bolesti břicha ještě před předmětným konfliktem a že nejevil známky vážnějšího zranění. Dovolatel poté dovozuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem je dán extrémní rozpor.
9. Obviněný závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil, jak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 To 27/2021, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 42 T 9/2020, in eventum, aby Nejvyšší soud zrušil obě tato rozhodnutí a zprostil ho obžaloby v celém rozsahu.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. NZO 674/2021, po rekapitulaci předchozích řízení uvedl, že námitky dovolatele nelze pod jím uplatněné, ani žádné jiné, dovolací důvody podřadit. Státní zástupce upozorňuje na to, že dovolatel ani netvrdí, že skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Praze a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nenaplňují znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Jeho dovolání je postaveno výlučně na výhradách, v jejichž rámci nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a rozporuje jejich skutková zjištění. Obviněný tak zjevně pomíjí tu podstatnou skutečnost, podle níž důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje soud a nikoli obviněný či státní zástupce. Podle státního zástupce se nedá podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani námitka dovolatele týkající se naplnění subjektivní stránky. V úvodu IV. dovolání uvádí obviněný, že „z tohoto jednání není možné dovodit úmysl směrující k usmrcení poškozeného“. Z pohledu této námitky státní zástupce zdůrazňuje, že ve vztahu ke smrtelnému následku však Vrchní soud v Praze správně dovodil nedbalost a nikoli úmysl. V případě dovození úmyslu k tomuto těžšímu následku by totiž bylo namístě posoudit podle státního zástupce jednání dovolatele výrazně přísněji, tedy jako zvlášť závažný zločin vraždy.
11. Dále dodává, že obviněný vychází zjevně z takového průběhu skutkového děje, podle kterého poškozeného udeřil pouze jedenkrát pěstí do obličeje. Podle státního zástupce je však realita naprosto odlišná, neboť skutková zjištění soudů prokazují, že dovolatel poškozeného fakticky napadal opakovanými kopy a údery pěstí či loktem, přičemž se jednalo o násilí různé intenzity směřované do různých částí těla. Státní zástupce tak dodává, že sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (natož extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
Státní zástupce tak shrnul, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Logicky pak platí, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě, neboť jeho naplnění je vázáno právě na faktickou existenci některého z dalších dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
12. Státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrhovaným způsobem.
III. Přípustnost dovolání
1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
2. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
3. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
4. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
5. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatňuje v první variantě samostatně, zatímco v druhé variantě musí být uplatněn ve spojení s dalším dovolacím důvodem. V dané věci obviněný zvolil druhou variantu tohoto dovolacího důvodu.
6. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
7. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
8. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 zakládá předně na výhradách směřujících proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když rozporuje jejich skutková zjištění. Netvrdí tedy, že skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Praze nenaplňují znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný se tedy svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný tedy pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů předchozími soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění, tedy, že poškozeného E. S. v návaznosti na předchozí vzájemný konflikt udeřil pouze jedenkrát pěstí do hlavy. Tedy vytváří skutkovou verzi, podle které příčinou fatálního následku musel být buď útok ze strany jiné osoby, nebo nezaviněný pád poškozeného.
9. K tomu je třeba dodat, že v mezích dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak následně hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyššímu soudu (tedy v rámci dovolacího řízení) nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu přípustný, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Porušení pravidel spravedlivého procesu také může zakládat situace, kdy skutkové zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedené podstatné důkazy (tzv. opomenuté důkazy).
11. V dané věci je možno připustit, že obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, byť velmi obecně, když ovšem fakticky jen, jak již bylo naznačeno, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že v posuzované věci se nalézací soud dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů. Soud také důkazy řádným způsobem vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Vycházel přitom nejen z výpovědí svědků, ohledně kterých si byl vědom skutečnosti, že jsou jistým způsobem opatrné (svědci jsou cizí státní příslušníci, neměli na našem území povolení k pobytu, část věděla o problémové minulosti obviněného), ale rovněž ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a odvětví soudního lékařství, dále z protokolu o ohledání místa činu, fotodokumentace místa činu a dalších zajištěných stop (blíže viz bod 34-40 rozsudek soudu prvního stupně).
Rovněž soud druhého stupně se řádně a dostatečně vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, a kterou jsou obsahově totožné s námitkami, které uplatňuje obviněný v rámci podaného dovolání (viz body 10-14 rozsudku soudu druhého stupně). Na základě těchto důkazů dospěly soudy nižších stupňů k přesvědčivému závěru, že skutku se musel dopustit dovolatel, a to způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
12. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně reagovat na některé námitky dovolatele. Ohledně námitky dovolatele, že z jeho jednání není možné dovodit úmysl směřující k usmrcení poškozeného, je nutné dodat, že Vrchní soud v Praze správně vyhodnotil u těžšího následku, předvídaného ustanovením § 145 odst. 3 tr. zákoníku, zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Námitka obviněného, že Vrchní soud v Praze ve věci dovodil ve vztahu k smrti poškozeného úmysl, je tedy lichá. Navíc, v takovém případě by muselo být předmětné jednání posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 tr.
zákoníku (viz blíže bod 15 rozsudku soudu druhého stupně). Obdobně je možno vyhodnotit námitku, že dovolatel udeřil poškozeného pouze jedním úderem do hlavy. Toto tvrzení dovolatele nemá oporu ve skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Praze, která jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz body 36-39), ze kterého jasně vyplývá logický řetězec důkazů, svědčících o tom, že to byl právě obviněný, který napadl poškozeného takovým způsobem, kterým mu bezpochyby způsobil vážné zranění, které následně zapříčinilo až jeho smrt.
Argumentaci obhajoby, že ke zranění mohlo dojít např. nezaviněným pádem, lze hodnotit jako vysoce nepravděpodobnou, pohybující se spíše v rovině teoretické (viz doplněk znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství - č. l. 390), když navíc soudy logicky objasnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že zranění poškozenému způsobil dovolatel a že k němu nedošlo nezaviněným pádem. Nelze se také ztotožnit s námitkou dovolatele, že si poškozený stěžoval na bolesti břicha ještě před předmětným konfliktem, a tedy, směřující k tomu, že údajně zranění mohlo vzniknout již v době před napadením.
To vylučuje znalecký posudek, ze kterého plyne, že zranění muselo vzniknout 10 až 20 hodin před smrtí poškozeného (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství - č. l. 374). Pokud obviněný uvádí, že poškozenému dal jen jeden úder pěstí a že mu zranění mohl způsobit svědek E. P., tak v tomto směru je třeba odkázat na výpověď tohoto svědka, který vypověděl, že to byl právě jen obviněný, který měl fyzicky konflikt s poškozeným, když věrohodnost jeho výpovědi podporuje i svědek S., který vypověděl, že mu samotný obviněný sdělil, že poškozeného uhodil a ukázal mu pohyb loktem, jak to učinil, což je v rozporu se samotnou výpovědí obviněného, že udeřil poškozeného jenom pěstí.
Zde je třeba akcentovat, že podle znalců k zranění břicha mohlo dojít právě i úderem loktem.
13. Obecně k argumentaci obviněného zásadou presumpce neviny je nutno uvést, že uvedená zásada je spojena se zásadou in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
14. Je tudíž zjevné, že uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
15. Současně je třeba akcentovat, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění zásady presumpce neviny. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na velmi přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která odpovídají § 125 odst. 1 tr. ř.
16. Jak již bylo výše uvedeno, polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Lze uzavřít, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V té spojitosti nemohl být ani účinný dovolatelem navrhovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který byl v tomto případě vázán na skutečnost, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [od 1. 1. 2022 a) až l)].
17. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“ Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu