4 Tdo 164/2026

Judikát 4 Tdo 164/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 164/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.164.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Nutná obrana

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 141 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 164/2026-818

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 To 60/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 10/2023, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 80 T 10/2023, byl obviněný M. Z. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále trest propadnutí samonabíjecí pistole značky ATC. Soud prvního stupně zároveň obviněnému uložil povinnost k náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 274 987 Kč a poškozeného J. N. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. Z. a poškozený J. N. Vrchní soud v Praze (dále i „odvolací soud“) rozhodl o obou odvoláních rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 To 60/2025, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) a f) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a sám pak podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu rozhodl tak, že uznal obviněného M. Z. vinným pokusem zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let.

Dále mu, stejně jako soud prvního stupně, uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole značky ATC, model 5, ráže 6,35 mm Browning, výrobní číslo 217165, včetně zásobníku a nábojů. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil odvolací soud obviněnému povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví náhradu škody ve výši 274 987 Kč a poškozenému J. N. náhradu škody ve výši 284 845 Kč, nemajetkovou újmu, bolestné, ve výši 248 602 Kč, a ztížení společenského uplatnění ve výši 1 509 003 Kč.

3. Vrchní soud v Praze popsal ve shora uvedeném rozsudku skutková zjištění tak, že obviněný M. Z. (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 27. 1. 2022 v době od 13:24 až 13:30 hodin, v prostorách pokoje č. 302 ve 2. patře hotelu XY, XY, XY, okr. XY, poté co poškozený J. N., po opakovaných kopech do dveří vykopnul uzamčené dveře hotelového pokoje a napadl obžalovaného, vystřelil z pistole značky ATC, model 5, výrobního čísla 217165, ráže 6,35 Browning, čímž způsobil poškozenému J. N.

střelné poranění břicha se vstřelem v levém podžebří ve středoklíčkové čáře, kde se nacházel defekt velikosti 0,3 x 0,3 cm, přičemž dučej pokračovala pod játry s porušením kličky tenkého střeva a horní části vzestupného tračníku směrem doprava dozadu a dolů do pravostranného šikmého břišního svalu, kde zůstal zástřel projektilu, přičemž doba léčení poranění přesahovala dobu 6 týdnů, při poranění střeva s únikem střevního obsahu do dutiny břišní hrozil zánět pobřišnice a následná smrt v důsledku sepse, kdy způsobená zranění byla způsobilá přivodit poškozenému smrt, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo pouze v důsledku následně poskytnuté léčbě v podobě akutního operačního zákroku, jako následek postřelení se u poškozeného projevila posttraumatická stresová porucha“.

II. Dovolání obviněného, vyjádření k němu a replika obviněného

4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím svých obhájců JUDr. Petra Tomana, LL.M., a Mgr. Štěpána Jakla napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Dovolání je odůvodněno každým z obhájců zvlášť.

5. Obhájce JUDr. Petr Toman, LL.M., uvádí jako dovolací důvod výhradně § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně vypořádal s otázkou existence nutné obrany. Dovolatel rekapituluje skutkový stav a zdůrazňuje pasáž rozsudku odvolacího soudu, z níž plyne, že napadeným byl obviněný, který pouze reagoval na útok poškozeného a že měl důvodnou obavu z jeho útoku. Dále je zdůrazněna část rozsudku, v níž odvolací soud doslova uvádí, že „… V daném případě však byla obrana poněkud nepřiměřená způsobu útoku.“. S právním posouzením věci obviněný zásadně nesouhlasí, protože neodpovídá skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl, a protože je v rozporu s hmotněprávní úpravou nutné obrany podle § 29 odst. 1 a 2 tr. zákoníku.

6. Obviněný rozvíjí, že útok poškozeného proti němu trval, poškozený sám byl za něj následně odsouzen Okresním soudem v Litoměřicích. Dovolatel rovněž namítá, že jeho obrana nebyla excesem z mezí nutné obrany, což vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu i odůvodnění jeho rozsudku. Obviněný cituje Beckův komentář k trestnímu zákoníku [Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace) Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 56] a zdůrazňuje, že podmínky přiměřenosti nutné obrany jsou porušeny, když je obrana zcela zjevně nepřiměřená (dovolatel cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1566/2016-II.).

7. Obviněný nesouhlasí s tím, že by nedošlo k intenzivnímu excesu z nutné obrany, pokud by proti poškozenému nevystřelil, ale zvolil by jiný způsob obrany. Dovolatel poukazuje na stísněné rozměry hotelového pokoje, na to, že byl poškozeným napaden bezprostředně poté, co poškozený rozbil dveře pokoje, on sám byl rozrušen rychlostí a silou útoku. Odkazuje na odbornou literaturu, která hovoří o tom, že podmínky nutné obrany je třeba posuzovat velkoryse, musí zohlednit vnímání napadené osoby a způsob obrany musí být silnější, než je útok (k tomu je citováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 563/2023). 8.

Podle obviněného nepřicházel v úvahu jiný způsob obrany, dovolatel byl v silném rozrušení a měl zlomky vteřiny na to, aby vystřelil, neměl čas na to promýšlet, kterým směrem výstřel povede, neměl jiný předmět, který by mohl k obraně využít, bránit se pažemi by k ukončení útoku nevedlo, byl oprávněn použít prostředky, které měl k dispozici (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 143/79). Nelze pak dovozovat nepřiměřenost pouze z toho, že použil střelnou zbraň vůči neozbrojenému útočníkovi (obviněný cituje rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 202/94 a Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2004, 3 Tdo 1566/2016-II.).

Situace musí být hodnocena z pohledu bránící se osoby, což rozebírá Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 485/2024 a Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3235/15 a navíc vzniknou-li pochybnosti o intenzitě útoku, je třeba postupovat dle zásady in dubio pro reo. Dovolatel zdůrazňuje vazbu na psychický tlak a časovou tíseň a dodává, že vybočení z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že se napadená osoba nevyhnula útoku útěkem nebo nebránila se mírnějšími prostředky (Nejvyšší soud sp. zn. 5 Tdo 162/2007), vybočením není ani, když si napadená osoba připraví prostředky k obraně (Nejvyšší soud sp. zn. 3 To 2/81).

9. Obviněný závěrem opakuje, že v jeho případu byly splněny podmínky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby.

10. Obhájce Mgr. Štěpán Jakl odůvodňuje dovolání obviněného jako podané ze dvou dovolacích důvodů, dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejprve opakuje průběh dosavadního řízení a rozebírá skutkový děj. Necítí se být vinen trestným činem, byť souhlasí s odvolacím soudem, že byl napadeným, nemůže souhlasit s jeho celkovými závěry. Ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 29 tr. zákoníku odkazuje na odůvodnění dovolání druhým obhájcem.

11. Dovolatel rozebírá subjektivní stránku trestného činu a ustanovení § 15 a 16 tr. zákoníku, když podle něj nelze v žádném případě uvažovat o jeho pozitivním vztahu ke způsobenému následku. Rozhodnutí odvolacího soudu neuvádí, z jakých důkazů má být úmysl obviněného dovozen a odůvodnění subjektivní stránky proto považuje za nedostatečné. Například je opomíjena SMS komunikace se svědkyní N., z níž plyne, že neměl tušení, že poškozeného střela zasáhla a nebyl si vědom toho, že zmáčkl spoušť. Jednání obviněného tak v žádném případě nesměřovalo k usmrcení poškozeného. Obviněný připomíná nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02, III. ÚS 681/2006 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 983/2022, které cituje a dovozuje, že závěry o úmyslném zavinění nemohou být presumpcí, že nebyly provedeny důkazy, které by potvrzovaly úmysl obviněného poškozeného usmrtit.

12. Ohledně objektivní stránky trestného činu je znovu zdůrazněno, že obviněný si nebyl vědom toho, že došlo ke stisku spouště a zranění poškozeného. Jednáním není pouhý fyzický pohyb těla, ale i vědomý a volní akt jednajícího. Ani poškozený, ani svědkyně N. zpočátku nezpozorovali, že byl poškozený zasažen.

Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu nedává odpověď na otázku, proč a za co byl obviněný odsouzen.

13. Pokud jde o nutnou obranu, je pravdou, že argumenty vznesené na podporu tohoto závěru mohou být protichůdnými k dosavadním námitkám, ale obhajoba je oprávněna předkládat různé verze skutkového děje, i vzájemně se vylučující. Proto obě varianty, tedy nevědomost o tom, že došlo k výstřelu, i splnění podmínek nutné obrany při výstřelu, jsou z hlediska obhajoby možnými.

14. Obviněný pak vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku náhrady újmy a nebral v potaz výrazné spoluzavinění poškozeného, přičemž ústní odůvodnění rozhodnutí v jednací síni v této části neodpovídá pozdějšímu písemnému vyhotovení rozsudku. Podle dovolatele zaměnil v ústním odůvodnění dva občanskoprávní instituty, a to spoluzavinění poškozeného a soudní moderaci. Odvolací soud byl podle dovolatele zabývat se spoluzaviněním poškozeného podle § 2918 obč. zákoníku, a to při rozhodnutí o nárocích poškozeného J. N. zohlednit ve svém rozhodnutí. Poškozený tak měl být odkázán se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

15. Obviněný závěrem jednak žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy, jednak navrhuje, aby byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil. Nejprve i on opakuje závěry obou nižších soudů a obsah dovolání obviněného. Neztotožňuje se s dovoláním a zdůrazňuje, že odvolací soud i soud prvního stupně právem dospěly k závěru, že poranění poškozeného nevzniklo náhodným výstřelem, při potyčce, nešťastnou náhodou a nebylo prokázáno, že by se poškozený zbraně vůbec dotkl. S odkazem na konkrétní obsah výpovědí státní zástupce připomíná, že zatímco výpovědi poškozeného a svědkyně N. byly v podstatě konzistentní, tak obviněný svoje stanoviska měnil.

17. Obviněný však po celé trestní řízení tvrdil, že šlo o nešťastnou náhodu, nikoliv nutnou obranu. Obsáhlým dokazováním oba soudy vyloučily, že by se obviněný bránil za podmínek nutné obrany. Pokud by byl sám obviněný přesvědčen, že se brání útoku na svůj život a zdraví, jeho výpověď by byla jiná a neměl by důvod konstruovat verzi zcela odlišnou. Pokud jde o skutkový stav, státní zástupce odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně v odstavcích 112 až 148, na hodnocení důkazů v odstavcích 176 až 187 a na shrnutí skutku ve 188 odstavci. Státní zástupce pak zdůrazňuje SMS komunikaci obviněného s poškozenou, z níž opět vyplývá, že dovolatel tvrdí, že rána vyšla náhodně.

18. Státní zástupce souhlasí s tím, že formulace použitá odvolacím soudem v odůvodnění, že obrana obviněného byla poněkud nepřiměřená útoku, není šťastná, dovolání však nemůže směřovat proti důvodům rozhodnutí, nýbrž proti jeho výroku. Odvolací soud však rovněž uzavřel, že podmínky nutné obrany splněny nebyly. Opětovně je poukazováno na to, že obviněný po celé řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že jednal v obavě z útoku poškozeného. Útok poškozeného na dveře pokoje a jeho napadání svědkyně N.

přede dveřmi trvaly asi šest minut, obviněný poškozeného kromě toho znal, z průběhu útoku na svědkyni N. musel vědět, že on sám není v ohrožení života, odhlédnout nelze ani od toho, že poškozeného v této fázi neupozornil, že má zbraň, případně mu ji neukázal, po dobu, kdy byl poškozený přede dveřmi, poškozený se nepokusil odvrátit hrozící konflikt jinak, například přivoláním policie, dokonce ani neuzamknul dveře pokoje, což je při obavě z násilného jednání jiné osoby útočící na dveře logické. Obviněný pak nesplnil ani povinnost plynoucí z § 28 odst. 1 písm. m) zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu, podle něhož je držitel zbrojního průkazu povinen oznámit použití zbraně k nutné obraně.

19. Po zhodnocení zejména těchto, ale i dalších skutečností, státní zástupce odkazuje na obsah rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 181/57 a Nejvyššího soudu sp. zn. Tzv 33/74, 7 Tdo 853/2014, 8 Tdo 627/2016, 5 Tdo 1283/2014, 1 To 18/75, 3 Tz 13/70, 3 Tdo 840/2006, 8 Tdo 1434/2016, 5 Tdo 162/2007, 8 Tdo 568/2020, 11 Tdo 1392/2014, 4 Tdo 1258/2016, 3 Tdo 825/2013, zvlášť se zabývá skutkovým dějem u rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 25/97, 8 Tdo 1337/2015, 3 Tdo 825/2013 a Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 3235/15 s tím, že nutná obrana byla dovozena v těchto případech tehdy, když obránce byl ve stavu vážného ohrožení na zdraví nebo na životě, jeho možnosti obrany byly omezené, útočilo na něj více osob a byla zjevná nebezpečnost situace. Za případ obsahově nejbližší státní zástupce označuje věc Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 825/2013, v němž bylo shledáno překročení mezí nutné obrany dokonce za situace, kdy pachatel byl vážně poraněn údery pěstí do hlavy ze strany útočníka, kterého v útoku podporoval i jeho pes rotvajler.

20. V nynější věci obviněný použil střelné zbraně odvolacím soudem popsaným způsobem proti jedinému útočníkovi, střelil na krátkou vzdálenost, střelbu zvolil jako první prostředek obrany (byť šlo o zbraň nižší ráže), což po porovnání se shora uvedeným případem svědčí v neprospěch dovolatele.

21. Při posouzení spoluzavinění poškozeného ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy pak není možné přehlížet, byť útočníkem byl jednoznačně poškozený, že obviněný udržoval mimomanželský poměr s jeho manželkou, což bylo bezprostředním popudem k útoku ze strany poškozeného. Tato skutečnost je státním zástupcem kladena do souvislosti s § 6 odst. 2 obč. zákoníku, podle něhož, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a manželská nevěra je nepoctivým činem. Zkrácením nároku poškozeného v rámci adhezního řízení by tak obviněný těžil z toho, že konflikt vznikl na základě jeho předchozího nepoctivého jednání.

22. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl.

23. Obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Tomana, LL.M., podal k vyjádření státního zástupce repliku. Nejprve shrnuje obsah vyjádření. Pak zdůvodňuje, proč zvolil určitou strategii obhajoby s tím, že soudy musí bez ohledu na to zkoumat naplnění podmínek nutné obrany. Zdůrazňuje, že nebyl povinen se zachovat způsobem „moudřejší ustoupí“.

Zvolil pasivní přístup, čekal až poškozený ustane ve výhrůžkách a odejde. Až po cca 6 minutách, kdy dveře hotelového pokoje povolily, přistoupil obviněný k reakci, přičemž neměl možnost se skrýt, utéct, pro naplnění nutné obrany není nutné zvolit útěk nebo použít mírnějších prostředků obrany (je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007). Znovu opakuje, že rozhodný okamžik pro jeho jednání spočíval v několika sekundách, jakoukoliv deeskalaci konfliktu nebylo možné po něm požadovat. Dále se podrobně vyjadřuje k bodu 23 vyjádření státního zástupce, kde připomíná své již uplatněné argumenty a vyzdvihuje, že útok na něj trval a poškozený byl agresivní po dobu několika minut předtím. Jako protiváhu k judikatuře zdůrazněné státním zástupcem zmiňuje věc Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 611/2025. Závěrem trvá na svém dovolání.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.

25. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obou obhájců, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

26. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. První varianta tak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování.

Odůvodnění dovolání sepsané obhájcem Mgr. Štěpánem Jaklem směřuje právě do hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu a poukazuje na to, že obviněný ve své výpovědi tvrdil, že si nebyl vědom, že z pistole vyšla rána a nebyl si vědom ani toho, že poškozený byl poraněn a na tom trval i v komunikaci se svědkyní N. prostřednictvím krátkých textových zpráv. Dovolatel vytýká oběma nižším soudům, že nehodnotily důkazy správně a že bylo jejich povinností vycházet ve skutkových závěrech z jeho tvrzení.

Kromě toho namítá absenci úmyslu usmrtit poškozeného a absenci odůvodnění subjektivní stránky ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, což je v prvé řadě opět námitka skutková napadající skutkové závěry odvolacího soudu ve vztahu k popisu subjektivní stránky ve skutkovém stavu, který je brán jako podklad k jeho odsouzení. Nejvyšší soud považuje tuto část dovolání obviněného za uplatněnou mimo citovaný dovolací důvod, jak bude dále vysvětleno.

28. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Povahu právně relevantních námitek však nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitku obviněného, že soudy vadně právně posoudily subjektivní stránku jeho jednání, tak je možné pod tento dovolací důvod podřadit pouze formálně, protože aby se uplatnil obsah dovolatelovy námitky, musel by být jiný skutkový stav než ten, který byl soudem prvního stupně zjištěn a musel by být jiný i obsah provedených důkazů, tudíž námitka napadá de facto skutková zjištění a nikoliv právní hodnocení. Výhradně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se upíná odůvodnění dovolání sepsané obhájcem JUDr.

Petrem Tomanem, LL.M., které důsledně vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem a výhrady k hodnocení právního stavu soustředí na závěry ve výroku rozsudku a jejich odůvodnění. Nejvyšší soud posoudil tuto část dovolání, jako přiléhavě aplikovanou na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak upírá jí důvodnost čili, že námitky obviněného jsou sice podřaditelné pod tento dovolací důvod, ale nejsou důvodné.

29. Nadto Nejvyšší soud, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Shora uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, neboť obviněný tvrdí, že soudy v jeho trestní věci postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny.

IV. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 30.

Nejvyšší soud musí předně zdůraznit, že námitky dovolatele spočívající ve zpochybnění zjištěného skutkového stavu s tím, že měla být upřednostněna verze jeho vlastní výpovědi o náhodném výstřelu a náhodném poranění poškozeného, jsou jen zopakováním jeho obhajoby před soudem prvního stupně a odvolacích námitek uplatněných před odvolacím soudem, přičemž s tvrzeními obviněného se oba soudy vypořádaly se stejným závěrem tak, že je odmítly a přesvědčivě zdůvodnily, proč tuto verzi považují za vyvrácenou, zejména kompaktní výpovědí poškozeného N., výpovědí svědkyně N., ohledáním místa činu i těl jeho aktérů, lékařskými zprávami a znaleckým zkoumáním poranění poškozeného i zkoumáním použité zbraně a výpovědí svědka F.

k tomuto problému. Správným závěrem obou soudů je, že rána nevyšla z pistole obviněného náhodně, šlo o úmyslné jednání obviněného a rána směřovala k usmrcení poškozeného (toto je závěr obou nižších soudů společný, byť se oba soudy výrazně liší v pohledu na právní kvalifikaci činu). Oba soudy pak odůvodnily a popsaly dostatečným způsobem, že jednání obviněného spočívající v použití střelné zbraně proti tělu poškozeného bylo úmyslné (soud prvního stupně tak učinil v odstavcích 270 až 306 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 13 a 16 svého rozsudku, byť zde není výslovně forma úmyslu zmíněna, z textu je zřejmé, že šlo o jednání vedené nepřímým úmyslem).

31. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení pak není poskytovat, v pořadí již třetí, hodnocení provedených důkazů k námitkám obviněného, které byly uplatněny a soudem prvního stupně i odvolacím soudem v souladu se zákonem vypořádány ve stadiu řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (ostatně, zvlášť soud prvního stupně přiléhavě a správně odůvodnil, že výstřel z pistole obviněného nevyšel náhodně a úmysl obviněného k usmrcení poškozeného směřoval, s vědomím dovolacího soudu o tom, že závěr soudu prvního stupně byl i v tomto ohledu podstatně striktnější a příkřejší vůči obviněnému než závěr odvolacího soudu).

Nejvyšší soud není třetí obecnou skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.

5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění odvolacího soudu a akceptoval jeho vlastní verzi skutkového děje, když jen formálně namítá zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, popřípadě nedostatečnost odůvodnění průběhu skutkového děje, popřípadě naplnění subjektivní stránky trestného činu.

Nejvyšší soud spatřuje formálnost skutkových námitek především v tom, že obviněný konkrétně opírá svoji vlastní verzi skutkového děje jen o svá vlastní vyjádření, která se podstatným způsobem během trestního řízení změnila, na což právem poukazuje především soud prvního stupně. Tuto svoji výpověď, jež byla spolehlivě dokazováním vyvrácena, pak dovolatel opírá o znění krátkých textových zpráv, jež si vyměnil se svědkyní N., tyto zprávy však formuloval a psal svědkyni on sám, tedy dopouští se argumentačního faulu, v podstatě chce dokazovat pravdivost svých vlastních tvrzení opět jen vlastními tvrzeními (klasický příklad argumentace kruhem – circulus in demonstrando).

32. Nejvyšší soud se pak zabýval námitkou vytýkající oběma nižším soudům porušení zásady in dubio pro reo vycházející z principu presumpce neviny. Pochybnosti o průběhu skutkového děje nejsou žádné, oba soudy v návaznosti na provedené důkazy odůvodnily, co považují ohledně jednání obviněného za prokázané, včetně subjektivní stránky jeho jednání a jejího popisu ve skutkových zjištěních. Verze obviněného o náhodném výstřelu byla, jak již Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, oběma nižšími soudy vyvrácena.

Obviněný tak použil zbraně proti tělu poškozeného zcela vědomě, úmyslně a musel být srozuměn i s možným smrtelným následkem svého jednání s poukazem na to, že použil střelnou zbraň, útok směřoval do míst, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, střílel z bezprostřední blízkosti, bez varování. Nejvyšší soud pak není oprávněn zasahovat do správných zjištění odvolacího soudu, byť právě na tom dovolatel trvá, neboť obviněný nemá v trestním řízení zákonný nárok na to, aby v něm dosáhl výsledku, který si představuje, bez toho, aby reálně existovaly vady, jež prezentuje ve svém mimořádném opravném prostředku.

Podle rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 4201/16: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“.

V. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

33. Dovolatel se domáhá, aby skutek popsaný odvolacím soudem byl právně posouzen jako jednání v nutné obraně. Ustanovení § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku týkající se nutné obrany zní: „Čin jinak trestný, kterým, někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla – li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“. Obviněný poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nepochybuje o tom, že byl poškozeným napaden a fyzický útok proti němu v momentu použití střelné zbraně trval. Nesouhlasí však s dalším závěrem odvolacího soudu, že jeho jednání vybočilo z mezí nutné obrany, pokud jde o její intenzitu, a jde tak o exces z ní.

34. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud právně kvalifikoval jednání obviněného jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 odst. 1 tr.

zákoníku, když soud prvního stupně předtím posoudil čin dovolatele nepoměrně přísněji, jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (státní zástupce pak v obžalobě navrhoval skutek posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku). Opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu ve formě dovolání podal jen obviněný, státní zástupce nikoliv. Odvolací soud právně kvalifikoval předmětný skutek nejmírněji ze všech orgánů činných v trestním řízení, jež se právní kvalifikací skutku zabývaly.

35. Nejvyšší soud chce tímto způsobem především podtrhnout a zdůraznit, že ani státní zástupce, ani soud prvního stupně a ani odvolací soud, nedospěly po dobu celého trestního řízení k závěru, že by bylo možno jednání obviněného subsumovat pod ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně. Nejvyšší soud se s takovým závěrem naprosto ztotožňuje a zdůrazňuje, že jeho správnost nemůže ovlivnit ani ta skutečnost, že na samotnou právní kvalifikaci skutku pohlíželi státní zástupce a oba nižší soudy rozdílně, všechny tyto orgány činné v trestním řízení nakonec správně dospěly k tomu, že jednání obviněného je úmyslným trestným činem směřujícím násilným způsobem proti životu poškozeného.

Stejně tak nemůže správnost výsledku řízení zvrátit ne příliš šťastná formulace užitá odvolacím soudem hodnotící nepřiměřenost obrany obviněného jako „poněkud nepřiměřenou“, když reálně z výroku rozsudku odvolacího soudu a z provedených důkazů zřetelně plyne, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená útoku poškozeného.

36. Pokud jde o intenzitu obrany obviněného proti útoku poškozeného, dovolatel účelově zužuje časový moment, který měl na reakci proti útoku poškozeného, do krátkého časového úseku, do momentu, kdy poškozený vyrazil dveře pokoje a ihned jej napadl. Takový pohled na věc však neodpovídá skutečnosti a je značně zkreslený. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný několik minut před vyražením dveří pokoje slyšel na chodbě probíhající konflikt mezi poškozeným a svědkyní N., věděl, že jde o konflikt vyvolaný jeho mimomanželským poměrem se svědkyní N.

a věděl, že poškozený reálně může a velmi pravděpodobně bude směřovat svoji agresivitu vůči němu. Obviněný měl několik minut na to, aby poškozeného přes dveře varoval, že je ozbrojen, mohl užít varovného výstřelu do vzduchu, mohl poškozeného v krajním případě, kdyby jej varování od útoku neodradilo, zasáhnout v případě fyzického útoku například do nohou tak, aby nebyl přímo ohrožen jeho život. Zde se nabízí srovnání například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1392/2014: „Obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná.

Nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit.“.

37. Zrovna tak je třeba odmítnout, že dovolatel byl v situaci, v níž byl závažným způsobem ohrožen jeho život nebo zdraví, jak na to přiléhavě odkazuje odvolací soud v odstavci 11 svého rozsudku. Obviněný po vyražení dveří pokoje viděl, že svědkyně N.

nebyla poškozeným vážně zraněna, byť on sám slyšel a následně viděl, že je poškozeným fyzicky napadána (rozhodně se nejednalo o tak hrubý a násilný útok, jakému byl vystaven například obránce ve věci Nejvyššího soudu sp. zn 3 Tdo 825/2013, na niž poukazuje státní zástupce, s tím, že ani v této věci nebyly naplněny podmínky nutné obrany). Celá situace tak byla v poloze bezprostřední impulsivní reakce žárlivého manžela na zjištěnou nevěru manželky a nebylo namístě bez dalšího předpokládat, že hrozí tak vážný útok poškozeného na zájmy chráněné trestním zákonem (život, vážnější poranění), aby se obviněný, podle toho, co viděl a vnímal, mohl cítit oprávněn poškozeného okamžitě, bez dalšího, zastřelit svojí legálně drženou zbraní.

To platí tím spíše, že měl dost času poškozenému zbraní pohrozit varovat jej, že ji má u sebe a použije ji a tak se takovému extrémnímu řešení vyhnout. Pokud obviněný reagoval způsobem popsaným v rozsudku odvolacího soudu, byla jeho obrana zcela zjevně nepřiměřená útoku.

38. Obviněný pak v dovolání staví do popředí subjektivní hledisko a dožaduje se, aby věc byla posuzována z jeho pohledu jako obránce. Nejvyšší soud nepopírá, že toto hledisko je při posouzení nutné obrany, co do její intenzity, považováno soudní praxí za rozhodné, ostatně sám dovolatel odkazuje konkrétně na vícero rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se tímto problémem. Nejvyšší soud v předcházejících dvou odstavcích vysvětlil, že ani z pohledu obviněného, podle toho, co mohl pozorovat a vnímat, nebyl útok poškozeného tak závažný, aby k jeho zastavení mohlo být užito výstřelu ze střelné zbraně, bez předchozího varování, z bezprostřední blízkosti, přímo do míst na těle, kde jsou uloženy životně důležité orgány.

Nicméně, jak přiléhavě zaznamenává státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný sám po celou dobu trestního řízení tvrdí, že výstřel vyšel náhodně a on ani poranění poškozeného nezaznamenal. Pokud zároveň v dovolání namítá, že jednal v nutné obraně, tak si protiřečí, neboť jednání v nutné obraně je jednáním vědomým, k němuž dochází po určitém vyhodnocení situace jako nebezpečné a ohrožující, byť obránce může jednat ve stresu a ve strachu z následků útoku, svého obranného jednání si je však rovněž vědom.

Ani z nejužšího subjektivního pohledu obviněného tak k naplnění podmínek nutné obrany dojít nemohlo, když on sám to po celou dobu trestního řízení netvrdí. Zde není možno vystačit si pouze se sofistikovanou úvahou vyjádřenou v odůvodnění dovolání obviněného obhájcem Mgr. Štěpánem Jaklem, stručně řečeno, že obhajoba může tvrdit cokoliv, může nabízet i protichůdná stanoviska, ale prokazovat vinu je povinností orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud souhlasí s oběma těmito obecnými pravdami.

I když je zřejmé, že, obecně, pokud jsou nabízeny obhajobou dvě „zaručené verze“, jak se událost stala, tak tato vědomá taktika sebou nutně musí nést i závěr, že minimálně jedna těchto verzí není pravdivá. Právem a úkolem soudu prvního stupně a odvolacího soudu pak je provedené důkazy hodnotit a není přitom povinností soudu přijmout jednu z verzí obhajoby, jež jsou obviněným nabízeny, jako pravdivou.

Pokud se oba nižší soudy na základě podrobně rozebraných důkazů, kdy hodnocení věci ze strany obou soudů splňuje podmínky § 2 odst. 5, 6 tr. řádu vypořádaly s obhajobou obviněného, ať již jde o verzi „náhodného výstřelu“ nebo o verzi „nutné obrany“, tak Nejvyšší soud nemá důvod se se závěry obou soudů neztotožnit.

39. Obviněný reagoval na útok poškozeného způsobem zcela zjevně nepřiměřeným jeho povaze a toto bylo jedinou a hlavní příčinou i v případě škody na zdraví poškozeného spojenou s dalšími následky, tedy vznikem nemateriální újmy. Odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku odlišil všechny nároky poškozeného, nárok na náhradu škody, bolestné i ztížení společenského uplatnění, při vyčíslení těchto nároků vyšel ze spolehlivých listinných důkazů a znaleckého posudku, o jehož správnosti nevyjádřila pochybnosti ani obhajoba v dovolacích námitkách, které směřují výhradně k aplikaci § 2918 obč. zákoníku o spoluzavinění poškozeného.

Dovolatel úmyslně opomíjí skutečnost, že útok poškozeného proti němu, byť se jednalo o útok nezákonný, dokonce naplňující znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 384/2022, byl vyvolán předchozím nemorálním jednáním jeho samotného. Byť jednání poškozeného vůči němu bylo násilné, jeho vlastní obrana proti tomuto jednání byla krajně nepřiměřená, a právě jeho jednání mělo za následek jak vznik škody, tak nemajetkové újmy poškozenému, nelze tedy tvrdit, že poškozený se na těchto následcích podílel spoluzaviněním, jež má na mysli § 2918 obč. zákoníku.

Nejvyšší soud nespatřuje ve výrocích o nárocích poškozeného J. N. pochybení, jež obviněný dovoláním avizuje, z tohoto důvodu také není důvodu vyhovět jeho návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí v rozsahu občanskoprávních nároků.

VI. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu

40. Závěrem Nejvyšší soud rekapituluje, že námitky obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se naprosto míjí s tímto dovolacím důvodem, zejména proto, že se stejnými námitkami již zabývaly oba nižší soudy, nepřisvědčily jim a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.

41. Námitky obviněného směřující dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, sice lze pod tento dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné.

42. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracoval:

JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D.soudce