4 Tdo 199/2025

4 Tdo 199/2025-919

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. T. O., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov a 2. J. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 92/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 2 T 92/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) byli obvinění T. O. (dále jen „obviněný O.“, popř. „dovolatel O.“), a J. L. (dále jen „obviněný L.“, popř. „dovolatel L.“), uznáni vinnými, a to obviněný O. zločinem vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný L. přečinem vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se obvinění trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„obžalovaný T. O. dne 30. 10. 2020 v době okolo 18:00 hodin v XY, čp. XY, v areálu Věznice XY, pod záminkou obavy z nákazy koronavirem, odmítl odejít převzít stravu do vězeňské jídelny, kdy k tomuto nabádal i ostatní vězně tím, že je řídil a udílel jim pokyny co mají dělat, a tito pak společně s ním odmítli odejít do vězeňské jídelny a takto učinil i přes výslovný rozkaz pracovníka vězeňské služby, přičemž následně v kulturní místnosti ubytovny č. 5/1 povzbuzoval ostatní odsouzené k neposlušnosti tím, že jim říkal „ať to tu zapálí, nechají to tak“, organizoval jejich činnost k projevům nekázně a k protiprávnímu jednání ve věznici, na základě čehož došlo k nevoli a neuposlechnutí rozkazů ostatními odsouzenými, kdy tímto porušil základní povinnosti plynoucí mu ze zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se kterými byl obžalovaný seznámen dne15. 5. 2018, při nástupu do výkonu trestu ve Věznici XY, čímž způsobil poškozené Vězeňské službě České republiky, se sídlem Praha 4, Nusle, Soudní 1672/1a, celkovou škodu vzniklou v souvislosti s vynaloženými náklady na platy příslušníků Vězeňské služby a služebních dopravních prostředků ve výši nejméně 427 784 Kč a poškozenému Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem-město, Ústí nad Labem-centrum, Lidické náměstí 899/9, celkovou škodu vzniklou v souvislosti s vynaloženými náklady příslušníků Policie České republiky a služebních dopravních prostředků v celkové výši nejméně 576, 42 Kč,

obžalovaný J. L. dne 31. 10. 2020 v době okolo 18:30 hodin v XY, č.p. XY v areálu Věznice XY, v prostoru ubytovny č. 5, po příchodu pracovníků vězeňské služby v návaznosti na aktivaci tísňového přivolávače, na tyto vulgárně křičel „vy zmrdi na nás budete brát teleskopy“, společně s dalšími neuposlechl rozkaz příslušníků vězeňské služby k návratu do pokojů, kdy následně, aby svůj projev nevole umocnil, rozběhl se směrem k pracovníkům vězeňské služby a běh zakončil kopnutím do katru, přičemž svým křikem a celkovým vystupováním strhnul ostatní vězně k projevům nekázně a protiprávnímu jednání, kdy tímto porušil základní povinnosti plynoucí mu ze zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se kterými byl obžalovaný seznámen dne 21.

7. 2020, při nástupu do výkonu trestu ve Věznici Praha - XY, čímž způsobil poškozené Vězeňské službě České republiky, se sídlem Praha 4, Nusle , Soudní 1672/1a, celkovou škodu vzniklou v souvislosti s vynaloženými náklady na platy příslušníků Vězeňské služby a služebních dopravních prostředků ve výši nejméně 801 867 Kč a poškozenému Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem-město, Ústí nad Labem-centrum, Lidické náměstí 899/9, celkovou škodu vzniklou v souvislosti s vynaloženým náklady příslušníků Policie ČR a služebních dopravních prostředků v celkové výši nejméně 3 918,19 Kč“.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému O. podle § 344 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku. Pro výkon tohoto trestu nalézací soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále ohledně tohoto obviněného podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2021, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 8. 2022, č. j. 7 T 55/2021-239, a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 To 298/2022-253, které nabylo právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále nalézací soud uložil obviněnému O. povinnost uhradit poškozeným, a to Vězeňské službě České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, škodu ve výši 427 784 Kč, a Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, IČ 75151537, se sídlem Lidické náměstí 899/9, 401 79 Ústí nad Labem, škodu ve výši 576, 42 Kč.

4. Obviněnému L. pak soud prvního stupně podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

5. Dále uložil obviněnému L. podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozeným, a to Vězeňské službě České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, škodu ve výši 801 867 Kč, a Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, IČ 75151537, se sídlem Lidické náměstí 899/9, 401 79 Ústí nad Labem, škodu ve výši 3 918, 19 Kč.

6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak nalézací soud poškozené Vězeňskou službu České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, a Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, IČ 75151537, se sídlem Lidické náměstí 899/9, 401 79 Ústí nad Labem, odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 2 T 92/2021, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců odvolání, kterými rozsudek napadli jak ve výroku o jejich vině, tak ve výrocích o trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud, popř. soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného O. a ohledně obviněného L. z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově ve věci sám a to tak, že obviněného O. uznal vinným zločinem vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněného L. přečinem vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětných trestných činů se podle tohoto soudu obvinění dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„obžalovaný T. O. dne 30. 10. 2020 v době kolem 18:00 hodin, v areálu Věznice MS ČR v XY na seřadišti před ubytovnou č. 5/1, při zneužití svého postavení a autority mezi ostatními vězni a jejich respektu k jeho osobě, poté, co zburcoval a přesvědčil ostatní vězně k odmítnutí odchodu do vězeňské jídelny k převzetí stravy a k jejich návratu zpět na ubytovnu, následně v kulturní místnosti ubytovny, kam ostatní vězně svolal, v takovém jednání pokračoval tak, že mimo jiné slovy „…musí být bordel, ať to tam hoří…, zapalme to tady, nenechme to tak...“ vyprovokoval ostatní vězně k nepokojům, projevům nekázně a protiprávnímu jednání spočívajících ve vulgárním pokřikování a plivání z oken ubytovny na příslušníky vězeňské služby, v ničení majetku věznice, rozbíjení oken, tlučení stoličkami do okenních mříží, vyhazování zapáleného papíru a roztrhaných matrací z oken ubytovny, k čemuž je vybízel, vězni pak nereagovali na jakékoli výzvy příslušníků vězeňské služby k uklidnění situace a hromadně neuposlechli jejich rozkazů, v důsledku čehož ředitel věznice rozhodl o vyhlášení Plánu vyrozumění a svozu, čímž obžalovaný porušil základní povinnosti odsouzeného stanovené a uložené mu zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, s nimiž byl seznámen dne 15. 5. 2018 při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v XY a způsobil tak Vězeňské službě ČR, se sídlem Praha 4 - Nuslích, Soudní 1672/1a, škodu ve výši 427 784 Kč a Krajskému ředitelství Policie ČR Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Lidické náměstí 899/9 škodu ve výši nejméně 576,42 Kč,

obžalovaný J. L. dne 31. 10. 2020 v době okolo 18:30 hodin v XY, čp. XY, v areálu Věznice XY, v prostoru ubytovny č. 5, po příchodu pracovníků vězeňské služby v návaznosti na aktivaci tísňového přivolávače, na tyto vulgárně křičel „vy zmrdi na nás budete brát teleskopy“, společně s dalšími odsouzenými neuposlechl rozkaz příslušníků vězeňské služby k návratu do pokojů, kdy následně, aby svůj projev nevole umocnil, rozběhl se směrem k pracovníkům vězeňské služby a běh zakončil kopnutím do katru, přičemž svým křikem a celkovým vystupováním strhnul ostatní vězně k projevům nekázně a protiprávnímu jednání, v důsledku kterých ředitel věznice rozhodl o vyhlášení Plánu o vyrozumění a svozu, a tímto jednáním obžalovaný porušil základní povinnosti plynoucí mu ze zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, se kterými byl seznámen dne 21. 7. 2020 při nástupu do výkonu trestu ve Věznici Praha-XY“.

8. Odvolací soud pak nově rozhodl o uložených trestech, když oběma obviněným uložil totožné tresty jako soud prvního stupně. Zároveň rozhodl o nárocích na náhradu škody, když obviněnému O. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody České republice – Vězeňské službě České republiky, IČ 00212423, částku 427 784 Kč a České republice – Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, IČ 75151537, částku 576, 42 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak oba poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024, podali oba obvinění dovolání prostřednictvím obhájců, v nichž shodně explicitně uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť podle nich rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim některé navržené důkazy nebyly provedeny a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení odvolacím soudem.

Dovolání obviněného O.

10. Obviněný O. ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přesvědčen, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž některé navržené důkazy nebyly provedeny vůbec. Konstatuje, že soud závěry o jeho vině žalovaným skutkem zakládá na výpovědích svědků a kamerových záznamech. Tvrdí, že kamerové záznamy z věznice v době vzpoury nezachytily žádnou jeho trestnou činnost, a proto nemohou být důkazem, na jehož základě by mohl být uznán vinným. Další důkazy podle dovolatele představují svědecké výpovědi, jeho výpověď a výpověď spoluobviněného. Akcentuje, že ve věci bylo vyslechnuto okolo 30 svědků. Dovolatel odmítá svou vinu a zdůrazňuje, že se naopak celou situaci snažil uklidnit, varoval vězeňskou službu před možnými nepokoji, komunikoval se zástupci vězeňské služby o uklidnění situace a snažil se zabránit nepokojům a nabádal ostatní vězně ke klidu. Má za to, že jeho obhajobu potvrdila většina slyšených svědků a i spoluobviněný. Ani výpověď svědka Č. ho neusvědčuje, ten za organizátora vzpoury označil jinou osobu. Svědek T. nic neviděl. Dále zmiňuje, že všichni zástupci vězeňské služby, tedy všichni dozorci, vychovatel, ředitel Věznice XY i krajský ředitel vypověděli tak, že ho nikdo neslyšel, že by nepokoje podněcoval a že to byl právě on, kdo se snažil působit na ostatní vězně tak, aby protiprávního jednání zanechali. Naopak potvrdili, že to byl právě on, kdo situaci aktivně uklidňoval. Někteří z dozorců dokonce potvrdili jeho varování před možnými nepokoji. Ohledně jediného svědka, a to svědka Š., který potvrdil obsah obžaloby a uvádí, že spolu mohli mít osobní konflikt, takže tento se mu snažil zřejmě pomstít.

11. Shrnuje, že z výpovědí asi 30 svědků, kteří měli jeho protiprávní jednání potvrdit, ve skutečnosti u soudu vypovídali všichni opačně až na jednoho vězně, než tvrdila obžaloba. Podle něj se tedy napadené rozsudky opírají o jedinou svědeckou výpověď vězně a popírají obsah zbylých v řízení provedených výpovědí, tedy i výpovědi příslušníků vězeňské služby, ředitele věznice i krajského ředitele věznic. Podle jeho názoru tedy rozsudek nestojí na pevném základě, jelikož byl většinově popřen ve výpovědích slyšených svědků nebo tito obžalobu přinejmenším nepodpořili, a proto nemá odsuzující rozsudek oporu v provedeném dokazování.

12. Obviněný dále namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, za nějž je odsouzen. Své tvrzení znovu opírá o svou snahu situaci ve věznici uklidnit, že varoval vězeňskou službu před možnými nepokoji, o jejichž plánování se doslechl, a že spolupracoval s vězeňskou službou při uklidňování situace. Mimo to podotýká, že dokonce i oddíl, kde byl ubytován, se vzpoury neúčastnil. Proto podle něj nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin zločinu vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

13. Závěrem podaného dovolání proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024 a příslušnému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného L.

14. Obviněný L. své dovolání podává rovněž z důvodů uvedených v § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je přesvědčen, že právní posouzení skutku je nesprávné a skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž oba důvody se zčásti podmiňují. Následně rozvádí svoji dovolací argumentaci, aniž by ovšem výslovně rozlišoval, pod který z uplatněných dovolacích důvodů ji podřazuje, tedy obviněný uplatněné dovolací důvody směšuje. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Přes tento nedostatek se Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně zabýval.

15. Lze se toliko jistým způsobem domnívat, že nesprávné právní posouzení se podle dovolatele týká existence vzpoury vězňů v celém areálu Věznice XY. Dovolatel akcentuje, že jeho samotného se týká toliko skutek ze dne 31. 10. 2020, neboť i soud druhého stupně dospěl k závěru, že on sám nebyl s obviněným O. ve vztahu spolupachatelství (viz bod 8 odůvodnění jeho rozhodnutí). Namítá, že vzpoura vězňů musí být pojmově vedena společným úmyslem vzepření se rozkazu nebo odporu. Následně uvádí, že se nacházel v den skutku na ubytovně č. 5/1 a že vyhlášení Plánu vyrozumění a svozu uklidnění věznice bylo učiněno v důsledku samovolných nepokojů v celé věznici, nikoli jak je uvedeno v popisu skutku pouze v důsledku vzepření se vězňů k návratu na pokoje na ubytovně č. 5/1. Zdůrazňuje, že vzepření vězňů bylo reakcí na rozkaz dozorce k návratu na pokoj, protože vůbec nechápali příchod dozorců, kteří se dostavili ke zjednání pořádku teleskopy. Souvislost se samovolnými nepokoji podle jeho tvrzení tím nebyla dána.

16. Dovolatel dále rozvádí, co se rozumí vzepřením a odporem podle § 344 tr. zákoníku. Připouští, že trestné jsou obě formy jak vzepření, tak odpor. Současně poukazuje na bod 9 odůvodnění odvolacího soudu, kde je uvedeno, že nebyl jediný, kdo se účastnil nepokojů odsouzených. Nesouhlasí s vyjádřením soudu druhého stupně, že je vázán zásadou obžalovací. Skutečný důvod nestíhání ostatních vězňů vidí v tom, že tito neměli úmysl vzepření se rozkazu návratu na pokoje. Důvodem jejich postupu byla jejich neinformovanost, kdy vůbec netušili, že byl aktivován tísňový hlásič a zničehonic měli strpět bolestivý zásah teleskopy. Uvádí, že vzájemné srocení bylo samovolné a neměli úmysl něčeho dosáhnout. O aktivaci tísňového hlásiče se on sám dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy situace ve věznici byla již vyhrocená o několik dní dříve.

17. Obviněný taktéž rozporuje zachování totožnosti skutku a nenaplnění znaků skutkové podstaty zvoleného trestného činu. Konstatuje, že trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, který spočíval v kopnutí do katru s vulgárním slovním doprovodem směrem k dozorcům, čímž měl porušit pravidla pro výkon trestu a strhnout ostatní vězně k projevu nekázně a protiprávnímu jednání. Z rozsudku nalézacího a odvolacího soudu mimoto vyplývá i neuposlechnutí rozkazu k návratu do pokojů, což ale nebylo obsahem sděleného obvinění. Jeho odsouzení je ovšem postaveno právě a jedině na neuposlechnutí rozkazu k návratu vězňů na pokoje, což mělo vést k vzepření se skupiny vězňů rozkazu. Obviněný akcentuje, že naplnění skutkové podstaty přečinu vzpoury vězňů nenastalo v důsledku toho, že by strhl ostatní vězně k projevům nekázně. Zdůrazňuje, že to neodpovídá ani skutkovému zjištění, když se k němu po kopnutí do katru nikdo nepřidal. Neodpovídá to ani právní kvalifikaci, že měl vzpouru spoluorganizovat. Namítá, že jeho chování spočívající v kopnutí do katru s vulgárním slovním doprovodem se nestalo ve skupině, která se vzepřela rozkazu, ale učinil tak výlučně sám bez dalších alespoň dvou vězňů. Připouští, že § 55 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nevylučuje trestní stíhání i po uložení kázeňského trestu, ale vykonaných 14 dnů samovazby lze považovat za dostačující v rámci kázeňského potrestání.

18. Dovolatel se dále vyjadřuje k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a náklady na zásah policie ve věznici. Jak bylo odvolacím soudem uvedeno v bodě 11 odůvodnění jeho rozhodnutí o zproštění povinnosti náhrady škody jeho osobou, tak nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou. Podle obviněného by nemělo být právní posouzení odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za přečin v rozporu. Absence odpovědnosti za škodu tak popírá odpovědnost za část skutku spočívající v tom, že měl strhnout ostatní vězně k projevům nekázně a protiprávnímu jednání.

19. Obviněný dále namítá, že ve věci došlo k opomenutí důkazního návrhu obhájce v podaném odvolání ohledně vyžádání znaleckého posudku z oboru klinické psychologie na vyšetření jeho osobnosti a jeho duševního stavu, když on sám má za to, že jeho jednání bylo vyvoláno nezvládáním vlastních emocích v kritické a zátěžové situace, což vylučuje jeho úmysl. Odkazuje v tomto směru na bod 58 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy je konstatováno, že z lékařské zprávy byla u něho zjištěna dissociální porucha osobnosti s polymorfní závislostí.

20. Obviněný tak podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024, a zároveň zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 2 T 92/2021, a vrátil tak věc k novému projednání soudu I stupně.

21. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 11. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 91/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, dovolací důvody obviněných, a především obsah dovolací argumentace obou dovolatelů, ke které se následně vyjádřil.

22. Státní zástupce se k dovolací argumentaci obviněného O. obsažené v části 1 jeho dovolání vyjádřil tak, že tento namítá jednak zjevný rozpor a jednak opomenuté důkazy. K tomu státní zástupce uvádí, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, tak by se muselo jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by nebyly vůbec provedeny navrhované podstatné důkazy (ke zjevnému rozporu viz bod 37 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 241/2024). Státní zástupce pak ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje rovněž na odůvodnění Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, kde důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. K tomu státní zástupce uvádí, že těmto požadavkům odpovídá uplatněná dovolací argumentace jen s velkou rezervou. Ohledně existence opomenutých důkazů konstatuje, že dovolatel neuvádí žádný důkazní návrh, jemuž by snad nebylo ze strany nižších stupňů vyhověno. Ohledně zjevného rozporu konstatuje, že dovolatel odkazuje pouze na to, že většina svědků z řad dozorců potvrdila jeho obhajobu, že vzpouru nepodněcoval.

23. K této části dovolací argumentace odkazuje státní zástupce na bod 68 odůvodnění nalézacího soudu a na body 12–15 odvolacího soudu, kdy zdůrazňuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že se většina svědků neúčastnila fáze, kdy dovolatel vzpouru ve věznici aktivně provokoval, a tím pádem nemohli objektivně posoudit celou situaci a mohli jen svědčit ve prospěch dovolatele. V tomto směru odkazuje již na uvedenou argumentaci soudů, která je logická a

přesvědčivá, takže se ji dovolatel ani nepokusil napadnout ve svém dovolání, ačkoli byl obeznámen s odůvodněním obou rozhodnutí. Namítá, že pokud by dovolání v této části odpovídalo první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by zjevně neopodstatněné.

24. Pokud pak dovolatel ve své dovolací argumentaci v části 2 svého dovolání citoval obě varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak státní zástupce akcentuje, že k nim ale neuvedl žádnou hmotněprávní námitku, pouze se omezil na opakování toho, že jeho jednání „nebylo prokázáno“ a znovu předložil svoji obhajobu, podle které se vzpoury neúčastnil, tuto neorganizoval, naopak ji uklidňoval. Teprve z tohoto alternativního skutkového zjištění dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Státní zástupce proto vyslovuje přesvědčení, že v této části dovolání neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů.

25. Pokud se týká dovolání obviněného L., tak nejprve státní zástupce shrnuje obsah jeho uplatněné dovolací argumentace. Stran námitky ohledně zachování totožnosti skutku pak konstatuje, že totožnost skutku je otázkou procesní a nedopadá na ni žádný z dovolacích důvodů. Nad rámec tohoto závěru ovšem vyslovuje přesvědčení, že totožnost skutku byla v předmětné věci zachována. Námitku obviněného ohledně zachování totožnosti skutku, když byl stíhán za kopnutí do katru a stržení spoluvězňů k projevům nekázně a že jeho odsouzení bylo zároveň postaveno i za neuposlechnutí rozkazu k návratu do pokojů, tak shledal státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Zdůrazňuje, že podle nauky i ustálené judikatury postačuje k zachování totožnosti skutku pouhá dílčí totožnost jednání či následku, což bylo v případě dovolatele zcela totožné, protože dovolatel, který setrval na chodbě a společně s ostatními dokonce přiměl dozorce k ustoupení za katr, pokračoval v nerespektování předchozího příkazu. Zdůraznil, že setrvání na chodbě ani nelze nějak oddělit od „neodejití na pokoje“. Jedná se tedy o procesní námitku neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.

26. Pokud se dovolatel pokoušel v rámci dovolání oddělit své jednání spočívající v kopnutí do katru, od jednání spoluvězňů, a trval na tom, že jednal na místě sám, kde žádná vzpoura neprobíhala a že neklid vězňů způsobil příchod dozorců se zbraněmi, kdy i popírá, že by věděl o jejich přivolání pomocí tísňového hlásiče, tak státní zástupce k této dovolací argumentaci uvádí následující. Podle státního zástupce takovou argumentací brojí obviněný proti skutkovým zjištěním, aniž by se vůbec pokusil vymezit konkrétní rozpor, procesní nepřípustnost či opomenutý důkaz, což je z hlediska formulace dovolaní v souvislosti s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní. Proto takto formulované dovolací námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.

27. K námitce dovolatele ohledně „nenaplnění znaků skutkové podstaty“ a tvrzení, že jeho jednání neodpovídá znakům vzpoury vězňů, státní zástupce předně uvádí, že se ztotožňuje s argumentací soudů stran právního posouzení skutku obsaženou v bodu 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i v bodech 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zároveň akcentuje, že dovolatel doznává, že se nacházel mezi rozčilenými spoluvězni, což vylučuje, že by jeho jednání bylo osamocené a izolované od ostatních zúčastněných. Přestože tato část dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je zjevně neopodstatněná, neboť právní posouzení skutku je správné.

28. Stran námitky týkající se na vykonaných 14 dní samovazby a že tento „kázeňský trest lze považovat za dostačující“, podle státního zástupce vysvětlení této velmi kusé námitky lze snad nalézt jen v podaném odvolání. V samotném dovolání však již dovolatel nepřiměřenost uloženého trestu nenamítá. Nadto taková námitka žádnému z dovolacích důvodů ani neodpovídá – viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.

29. K námitce dovolatele ohledně tvrzeného rozporu mezi právním posouzením odpovědností za škodu a odpovědností za předmětný přečin státní zástupce konstatuje, že znakem skutkové podstaty přečinu vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, z čehož vyplývá, že neexistuje důvod, pro který by mělo vypuštění výroku o náhradě škody mít vliv na výrok o vině. Navíc tato námitka vzhledem nepřiřazení k žádnému z dovolacích důvodů zůstává nejasná.

30. K poslední námitce dovolatele stran opomenutého důkazu odvolacím soudem, kdy dovolatel poukazuje na to, že navrhoval vyžádání „znaleckého posudku z oboru klinické psychologie“ k vyšetření své osobnosti a duševního stavu pro vyloučení úmyslného jednání, se státní zástupce vyjádřil tak, že obviněný tento důkazní návrh učinil, jak nakonec i vyplývá z bodu 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Proto považuje státní zástupce za poněkud rozporuplné konstatování odvolacího soudu v bodu 7 jeho odůvodnění, kde uvádí, že dovolatelé nenamítali neúplnost dokazování a nenavrhovali jeho doplnění o další konkrétní důkazy. Podle státního zástupce se odvolací soud ovšem s tímto důkazním návrhem alespoň po obsahové stránce vypořádal v bodu 9 odůvodnění stejného rozsudku a na jeho odůvodnění odkazuje. Nadto státní zástupce dodává, že by se ani nemohlo jednat o rozhodné skutkové zjištění naplňující znaky předmětného trestného činu ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska vyhodnocení rozhodného skutkového zjištění, by se totiž muselo jednat o stav nepříčetnosti podle § 26 tr. zákoníku nebo zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku, ale takový závěr by musel být učiněn psychiatrem, nikoliv klinickým psychologem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000 sp. zn. 2 Tz 139/2000). Připouští, že jelikož dovolatel navrhl vyžádat posudek z oboru klinické psychologie, tak odvolací soud pochybil, pokud se tak v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmínil. Nicméně tato vada v odůvodnění nemá za následek žádný dovolací význam. Tato část dovolací argumentace sice odpovídá třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná, neboť, jak je výše uvedeno, posudek z oboru klinické psychologie by neměl na zavinění rozhodný vliv.

31. Závěrem vyjádření státní zástupce shrnuje, že námitky dovolatelů dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a dílem jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl, jakožto zjevně neopodstatněná. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby byla z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obě dovolání projednána v neveřejném zasedání.

32. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k případné replice. Této možnosti ovšem dovolatelé nevyužili.

III. Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

35. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

36. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

37. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

38. Dále obvinění v podaných dovolání výslovně označují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

39. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

41. Na základě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, existenci tzv. opomenutých důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

42. Před vlastním vypořádáním dovolacích námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že oba obvinění v podaných dovoláních v rozhodující míře opakují stejnou obhajobu a námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů, zejména v rámci odvolacího řízení. V situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu jedná i v dané věci. Bez ohledu na shora uvedené, jak již bylo naznačeno, ovšem Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaných dovolání.

Námitky dovolatelů směřující pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

43. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění v podaných dovoláních explicitně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jejich dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním oba obvinění formálně míří na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu a vadu opomenutých důkazů. Nejvyšší soud se tedy proto nejprve bude zabývat námitkami vztahujícími se k tomuto dovolacímu důvodu.

44. K vadě tzv. zjevného rozporu je nutno nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ovšem nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

45. V souvislosti s námitkami, které směřují obvinění do první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy do vady tzv. zjevného rozporu, je také vhodné uvést, že tyto námitky pak navazují na dovolací námitky, které podřazují či se lze alespoň domnívat, že je podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. vadu nesprávného právního posouzení – zejména pak co se týče nenaplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku (v případě obviněného L.) a zločinu podle § 344 odst. 1 a odst. 2 písm. a) (v případě obviněného O.) tr. zákoníku.

46. Pokud se týká dovolací argumentace obviněného O., kterou vztahuje k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak fakticky tvrdí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů neodpovídají provedeným důkazům. V tomto směru poukazuje na důkazy, které ho mají podle soudů nižších stupňů usvědčovat, když akcentuje skutečnost, že většina svědků vypovídala v jeho prospěch a má za to, že pořízené kamerové záznamy nic neprokazují. Z pohledu této konkrétně zvolené dovolací argumentace je mít za to, že tato je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod jen formálně a s velkou dávkou tolerance. Materiálně nahlíženo, tak tyto námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

47. Nadto je třeba uvést, že většinu těchto námitek vztahujících se k tomuto dovolacímu důvodu obviněný O. uplatnil před soudy nižších stupňů, které se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 68–71, 74–75, bod 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 12–15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Přesto se Nejvyšší soud, byť velmi stručně, k námitkám obviněného O. vyjádřil. Obviněný především vyjadřuje přesvědčení, že většina slyšených svědků ho ze spáchání předmětné trestné činnosti neusvědčuje.

Nejvyšší soud musí zdůraznit, že soudy nižších stupňů si byly vědomy toho, že řada svědků, a to nejen svědků z řad vězňů, ale i vězeňského personálu, vypověděla, že obviněného neviděla se dopouštět žádného protiprávního jednání, kdy dokonce podle některých svědků se snažil situaci ve věznici zklidnit. Z pohledu této námitky obviněného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně tyto výpovědi neignoroval, tedy nepominul je při hodnocení důkazů a následném formulování skutkového stavu. V tomto směru je možno odkázat zejména na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 68 odůvodnění rozsudku tohoto soudu a body 12–15 rozsudku odvolacího soudu), kde se tyto soudy zabývaly právě těmito námitkami obviněného a vypořádaly je adekvátním a přesvědčivým způsobem.

Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, když je považuje za logické a přesvědčivé. I Nejvyšší soud má totiž za to, že z jednotlivých důkazů provedených v hlavním líčení není pochyb o tom, že obviněný je usvědčován výpověďmi několika svědků; R. Č., J. Š., K. M., A. V., P. M., J. K. či z dopisu R. S., kteří poukazují na vinu obviněného, který dle jejich slov nabádal k tomu, aby „zinscenoval vzpouru“ a který byl napsán bezprostředně po incidentu (dopis). Lze uzavřít, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně, ale i soud druhého stupně, hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.

ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Nakonec na stejné námitky reagoval i odvolací soud, který správně uzavřel, že i přes rozsáhlé výpovědi svědků, soud prvního stupně dokázal rozlišit a správně posoudit, které důkazy byly ve věci zásadní a dospěl ke správnému závěru, že důkazy usvědčující spáchání činu O., jsou vypořádány adekvátním způsobem a dostatečně. Na závěr je třeba pro jistou přesnost uvést, že pokud se obviněný dovolává toho, že i svědek Č.

označil za organizátora vzpoury jinou osobu, tak se ze strany obviněného jedná o dezinterpretaci této výpovědi, když tento sice označil za iniciátora vzpoury osobu s přezdívkou F., ovšem z provedených důkazů není pochyb o tom, že tuto přezdívku měl právě obviněný O. (viz bod 77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

48. Jak již bylo konstatováno, i obviněný L. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první a třetí variantě a současně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když ovšem současně nerozvádí, pod který z uplatněných dovolacích důvodů a v jaké variantě tyto námitky podřazuje. Přes tento nedostatek se Nejvyšší soud s podaným dovoláním věcně vypořádá.

49. Lze mít za to, že obviněný L. konkrétně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že jednal sám a na místě, kde žádná vzpoura nebyla, čímž se snaží oddělit své jednání od jednání spoluvězňů. Ve vztahu k této dovolací argumentaci ovšem nevymezuje žádný konkrétní rozpor, procesní nepřípustnost či opomenutý důkaz, a proto shledává Nejvyšší soud, že takto uplatněné námitky neodpovídají žádné z variant tohoto dovolacího důvodu. Toliko obecně je třeba uvést, že obviněný se touto argumentací jen snaží zjevně bagatelizovat své jednání a naznačovat, že svým jednáním, které fakticky nepopírá, se nezúčastnil vzepření skupiny vězňů rozkazům dozorčího orgánu. Tedy, že jednal zcela sám. Předně lze mít za to, že s těmito námitkami obviněného, které patrně zaměřuje do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, se soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly (viz bod 76 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

50. Nadto je třeba uvést z pohledu námitek obviněného, které sice nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, ale ani žádný jiný, že v dané věci není pochyb o tom, že ze strany obviněného došlo k tomu, že tento se aktivně vzepřel za přítomnosti dalších vězňů a příslušníků vězeňské služby rozkazu příslušníků vězeňské služby v době, kdy ve věznici probíhaly nepokoje, které se projevily mimo jiné i tím, že příslušníci vězeňské služby byli vězni zatlačeni za katr. Konkrétně se vzepřel rozkazu k navrácení do pokojů, přičemž odpor vůči tomuto rozkazu projevil jednak slovně urážkami, ale i fyzickým násilím, když obviněný se rozběhl proti příslušníkům vězeňské služby, čímž jim dal najevo, že nehodlá respektovat jejich rozkaz a že je připraven proti nim použít násilí, jednak použil přímo násilí vůči věci, konkrétně vůči katru. Svým jednáním strhl ostatní spoluvězně k tomu, že tito záměrně neuposlechli příkazu vězeňské služby. Není také pochyb o tom, že obviněný byl v rámci daného konfliktu nejaktivnější, což vyplývá z výpovědi příslušníků vězeňské služby, ale i výpovědi spoluvězňů (viz např. výpověď svědka S.). Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že v dané věci není rozhodující a podstatné, že nebyl spolupachatelem skutku pod bodem 1, nýbrž to, že ve věznici probíhaly nepokoje, což bylo obviněnému známo, tedy ve věznici byla mimořádná situace a do těchto nepokojů se aktivně zapojil. Pokud obviněný namítá, že jednal sám, tak je třeba předně uvést, že pro vzepření postačí, pokud se tohoto účastní alespoň tři vězni, kteří ovšem mohou být buď spolupachatelé či účastníci. O takovou situaci se jednalo, když si byl obviněný vědom toho, že na místě se nacházejí další vězni, kteří rovněž neuposlechli příkazu vězeňské služby, tedy na neuposlechnutí rozkazu se aktivně účastnili, a přesto svého jednání nezanechal, naopak svým aktivním jednáním strhával ostatní vězně k tomu, aby příkazu vězeňské služby neuposlechli.

51. Oba obvinění v podaných dovoláních pak rovněž namítají třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný O. ovšem ohledně opomenutých důkazů neoznačuje žádný důkazní návrh, jenž by učinil a jemuž by mělo být vyhověno. Obviněný L. konkrétně za tzv. opomenutý důkaz považuje znalecký posudek z oboru klinické psychologie na vyšetření jeho osobnosti a duševního stavu, jehož provedení navrhoval v rámci odvolacího řízení.

52. Nejvyšší soud nejprve uvádí obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. V případě vady tzv. opomenutých důkazů je nutno uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

53. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

54. Jak již bylo naznačeno, obviněný O. třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil ryze formálně, když žádnou faktickou argumentaci neuplatnil. Taková dovolací argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť tento se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Proto se Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému O. naplněním této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl věcně zabývat.

55. Jiná je situace ve vztahu k obviněnému L., který na rozdíl od obviněného O. konkrétně označil důkaz, který považuje za opomenutý. Jedná se o znalecký posudek z oboru klinické psychologie k vyšetření osobnosti a duševního stavu dovolatele. Předně je třeba uvést, že stejný důkazní návrh uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudem prvního stupně a tento soud důkazní návrh vyhodnotil jako nadbytečný (viz bod 72 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se tímto důkazním návrhem zabýval a řádně se s důvody jeho neprovedení vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Není ovšem pochyb o tom, že stejný důkazní návrh učinil obviněný v rámci odvolacího řízení (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Lze skutečně připustit, jak již naznačil i státní zástupce, že následně soud druhého stupně postupoval jistým způsobem rozporuplně, když v bodě 7 svého rozhodnutí výslovně uvedl, že obvinění neúplnost provedeného dokazování nenamítají. Přesto je třeba mít za to, že soud druhého stupně se nepochybně tímto důkazním návrhem věcně zabýval, když v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že tvrzený psychický stav obviněného, že měl tzv. nerva, ho trestní odpovědnosti nezbavuje. Již z tohoto vyjádření a skutečnosti, že odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostatečný a nevzbuzující žádné pochybnosti, tedy v souladu s požadavky obsaženými v § 2 odst. 5, věta první, tr. ř. je zřejmé, že i soud druhého stupně považoval požadované doplnění dokazování za nadbytečné. Lze tedy uzavřít, že předmětná námitka byla sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, ale že je zjevně neopodstatněná.

56. Obviněný L. také namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, a to v souvislosti se svým tvrzením, když byl původně stíhán jen za kopnutí do katru a stržení spoluvězňů k projevům nekázně, ovšem následně byl navíc odsouzen i za to, že před kopnutím do katru společně s dalšími odsouzenými neuposlechl rozkaz k návratu do pokojů.

57. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že taková námitka není pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřaditelná [obviněný ovšem ani v případě této námitky neuvádí, zda ji podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Je tomu proto, že zmíněný pojem totožnosti skutku je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není zachována totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Proto takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit ani pod jeden z obviněným deklarovaných dovolacích důvodů, tj. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Nejvyšší soud si je ovšem vědom toho, že v minulosti připustil, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady, konkrétně v podobě nezachování totožnosti skutku, mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), který dovolatel v podaném dovolání deklaruje, ovšem jen tehdy, pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

58. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku pro úplnost připomíná, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je totiž možno a nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby či návrhu na potrestání a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu či návrhu na potrestání, neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt.

59. Ve vztahu k zachování totožnosti skutku zároveň platí, že nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě (návrhu na potrestání) v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, může být např. vymezení časového období stíhaného skutku, konkretizace popsaného jednání, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku.

60. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že totožnost skutku byla zachována. Jednání i následek obviněného L. byly zcela totožné, jelikož setrvání na chodbě bez uposlechnutí příkazu odebrat se na pokoj, nemůže být odděleno od „neodejití na pokoj“ a každý, kdo setrval na chodbě, neuposlechnul rozkazu příslušníků vězeňské služby k odejítí na pokoj. Popis skutku v rozsudku soudů jen upřesnil to, co bylo již patrno ze sdělení obvinění.

Námitky dovolatelů směřující pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

61. V souvislosti s dovolacími námitkami, které obvinění podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zapotřebí připomenout, jak již bylo uvedeno, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

62. Obviněný O. se v části svého dovolání k tomuto dovolacímu důvodu blíže nevyjádřil, ani neuvedl jakoukoli konkrétní hmotněprávní námitku, kterou by odkázal na toto ustanovení. Pouze zopakoval, že mu předmětné chování „nebylo prokázáno“. Oproti tomu obviněný L. namítá, že „znaky skutkové podstaty nebyly naplněny“. Nejvyšší soud musí v případě obviněného O. opětovně uvést, že předmětný dovolací důvod uplatnil ryze formálně, a proto musí odkázat na své předchozí úvahy uvedené v bodě 54 tohoto rozhodnutí stran předpokladů pro věcný přezkum naplnění tohoto dovolacího důvodu. Nad rámec tohoto závěru lze jen stručně odkázat na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodě 79 odůvodnění jeho rozhodnutí a bod 16 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

63. Pokud se týká námitek obviněného L. směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je třeba uvést, že tyto lze, byť s jistou dávkou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, když obviněný tvrdí, že jeho jednání nemohlo naplňovat znaky přečinu vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku. Předně ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uplatněná argumentace je velmi kusá. Za takové situace se s ní může Nejvyšší soud vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Vzhledem ke strohosti této dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na bod 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Současně je třeba odkázat na bod 50 tohoto rozhodnutí, když obviněný částečně obdobné námitky uplatnil ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Proto Nejvyšší soud považuje uplatněnou dovolací argumentaci za zjevně neopodstatněnou.

64. Proto ve vztahu k námitkám obviněných, které – byť některé pouze implicitně – podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné sumarizovat, že nejsou důvodné (dovolání obviněného L.) nebo nebyly uplatněny řádně (dovolání O.).

65. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný L. poukazuje na jím tvrzený rozpor mezi trestní odpovědností za uvedený přečin a posouzením odpovědnosti za škodu, tak předně z jeho dovolací argumentace není patrno, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů jej podřazuje. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že tyto stojí zcela mimo zvolené dovolací důvody, když způsobení škody není znakem skutkové podstaty přečinu vzpoury vězňů podle § 344 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je nepochybné, že ohledně stanovení výše způsobené škody by bylo nutno provádět rozsáhlé dokazování, když podle tohoto soudu bylo zřejmé, že do výše škody, tak jak byla vyčíslena, se promítly náklady související s událostmi ze dne 30. 10. 2020, tedy s incidentem, kterého se tento obviněný neúčastnil.

66. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaných dovolání obviněných závěrem dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

67. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnými uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

68. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, byť s určitou mírou tolerance, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu